Povídková soutěž
| Hlavní strana | Pravidla | Aktuální kolo - povídky | Aktuální kolo - hlasování | Uplynulá kola |
Název: Dovolená v dialogu
Autor: Aveva
Přístupnost: Bez omezení
Pár: On a ona
Varování: Je to jen miniatura, tak nečekejte žádné zázraky. Neboť očekáváte-li jen to nejhorší, tak pořád ještě můžete být příjemně překvapeni :o)
Shrnutí: Severus Snape dostal dovolenou a využil ji k vykonání jedné důležité návštěvy. I když možná bych to nenazvala dovolenou, řekněme spíš krátkodobé volno.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku (on by mi za ni taky nikdo nic nedal :o), postavy patří sami sobě (jen ten právní nárok si na ně dělá J. K. R.), ale do téhle situace jsem je dostala já (a kupodivu toho nelituju).
Poznámka: Nechci použít takové ošklivé slovo jakým „spoiler“ nepochybně je, ale asi bych měla, protože povídka obsahuje určitou skutečnost zmíněnou v HP 6. I když, pokud nebudete číst pozorně, možná si toho ani nevšimnete.
Dovolená v dialogu
Den první
Středem jejího pohledu se stal tmavovlasý muž sedící v křesle s knihou na klíně. Bylo z něj cítit napětí. Nemohl slyšet jak vešla, ale přece zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Čekal ji.
„Takže sis konečně našel chvilku, abys mě navštívil?“ zeptala se ho hořce a ušklíbla se, „Už bylo na čase.“ Chvíli mlčela a pak na něj vrhla jediný podezíravý pohled. „Nebo tě sem jen zavály povinnosti?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „Dnes žádné povinnosti. Mám,“ zaváhal a trochu nejistě dodal: „Dovolenou.“
„Dovolenou?“ překvapeně vyprskla a zírala na něj jako na přízrak. „Ty?“
„Já.“
„A který z tvých pánů ti ji věnoval? Který z nich tě zprostil povinností a dovolil ti navštívit mě? Mě a tohle místo.“ Vztekle rozhodila rukama.
„Ale počkej, já asi znám správnou odpověď,“ zarazila ho hněvivě, „Říká se, že jeden z tvých pánů je mrtvý. Říká se, žes ho...“
„Zabil?“
„Tak,“ přikývla trochu vzdorovitě.
„To by trochu zužovalo množinu vhodných odpovědí na tvou otázku,“ řekl a jeho ramena se ještě víc napjala. Dívala se na něj zpytavě a neodpovídala. Tíha jejího pohledu a jeho vlastní nechuť k odpovědi ho přiměly k ústupu. „Dobrou noc,“ vyštěkl. Prudce se zvedl z křesla. Kniha dopadla na zem. Obrátil se k ženě zády.
„Nevím,“ zašeptala nejistě do jeho vlasů a zamračila se úplně jako on. Utekl dřív, než stačila myšlenku dokončit. Když za ním zapadly dveře dodala: „U tebe nikdy není nic jisté.“
Den druhý
Našla ho na zahradě. V tom stejném růžovém křoví, kam se schovával už jako kluk. Přičichl k právě rozvitému poupěti, nakrčil nos a kýchl.
„Proč jsi tady, když víš, že tě vůně květin dráždí?“ zeptala se ho.
„Je spousta věcí, ke kterým mám averzi a přece jsem se jim nedokázal vyhnout,“ odpověděl, ale nepodíval se jí do očí.
„Předpokládám, že jednou z těch věcí je i tvoje návštěva u mě. Už jsem si zvykla na svou věčnou samotu. Ty tu asi nezůstaneš dlouho, že?“ zeptala se provokativně. Věnoval jí jeden pohled, pokrčil rameny, žádná zbytečná gesta.
„Čekám, až mě bude znovu potřeba, až mě povolají povinnosti,“ odpověděl jí na její nekončící pohled.
„Čekáš, až tě zavolá tvůj kamarád Tom?“ provokovala.
„Tom?“ nakrčil nos a zatvářil se znechuceně, „Tom nikdy nebyl kamarád, pro nikoho. A mohla by sis uvědomit, že pro mě to nikdy nebyl Tom.“
„Zapomínám,“ pokrčila rameny, „Pro mě to bude Tom už napořád. Vzpomínky zůstávají. I po tom všem.“
„A já zapomínám, jak dobře ses s ním znala,“ jeho hlas bodal.
„Nemusíš být tak zlý,“ chvějící se hlas a stříbrná slza na řasách, „Zní to jako obvinění. A proč vlastně? Vždyť já přece...“ vzlykla.
„Nesnaž se,“ odsekl podrážděně, „Pláč nezabíral ani na mého otce, na mě nezabírá už vůbec.“ Znovu kýchl a než stačila cokoli říct, rázným krokem zamířil pryč od růží.
Den třetí
Překvapil ji. Nehledala ho, ale čekal na ni v jejím starém pokoji. Tvářil se nejistě a držel kytici růží. Na květech se ještě leskla rosa.
„Mělas je ráda,“ napřáhl k ní ruku s květinami. Teprve pak si uvědomil zbytečnost toho gesta. Přiblížila se k němu, opatrně. Růže stále byly mezi nimi, jejich vůně ho znovu přiměla kýchnout. Na zem spadlo několik okvětních plátků.
„Dnes je...“ přivřela oči a odfrkla si, vzpomínka vypálená na povrchu víček, „Tak proto jsi přišel? Proč až teď, po tolika letech? Myslela jsem, žes zapomněl, že se tu v tomhle období schováváš jen náhodou. Že jsi tu jen proto, že víš, že tady tě nikdo hledat nebude. Že nikdo neuvěří, že by ses sem dokázal vrátit. Že po tom, co se tu stalo. Že...“
„Nepotřebuju se schovávat,“ zavrtěl hlavou a mračil se.
„Pak jsem chvíli myslela, že tady hledáš rozhřešení, že lituješ věcí, kterés udělal, že se chceš kát...“ protáhla trochu smutně.
Přerušil ji: „Nepotřebuju rozhřešení. Moje svědomí je čisté. Rozhodoval jsem se vždycky pro tu nejlepší možnost.“
„Nejlepší pro koho?“ zeptala se ho tvrdě.
Napřáhl ruku jako by ji chtěl uhodit.
„Chováš se jako on,“ řekla posměšně a nehnula se ze svého místa. Vzpomínka vibrovala jejím tělem.
„Jeho sis mohla odpustit,“ řekl podrážděně, ale ruka mu znovu klesla k boku, „Už nikdy jsem o něm nechtěl slyšet. A myslel jsem, že zrovna ty na něj nebudeš chtít vzpomínat.“
„Tvá slova mi ho včera připomněla. A dnešní výročí. A tolik se mu podobáš,“ řekla měkce a sklonila pohled, „Opravdu nepotřebuješ rozhřešení? Nemůžu omluvit chyby, které jsi udělal, ale třeba bych je mohla pochopit. Kdo jiný, když ne já?“ v hlase se jí chvěla tušená vřelost a nesmírná chuť ho stisknout v náručí. Vzpomínka odezněla.
„Nepotřebuju, abys mě chápala,“ odsekl, „Já znám všechny svoje důvody. A důsledky ponesu vždycky jenom já sám.“ V té chvíli se mračil ještě víc než obvykle. Sklonil pohled k růžím. Jeho tělem projelo zachvění. „Šťastné výročí,“ řekl a vztekle jí hodil kytici k nohám.
„Počkej... Přišel jsi opravdu jen pro to, abys mi dokázal, žes tak docela nezapomněl?“
„Jak bych mohl zapomenout na tvou smrt? Vím,“ uhnul pohledem, „Šestnáctkrát jsem nepřišel, neměl jsem čas, příležitost, chuť... ale teď jsem tady. Je to už sedmnáct let, ale... Učilas mě: Cti otce svého i matku svou. A svou návštěvou ti prokazuji svoji úctu... svou úctu a...“ odmlčel se, ruce se mu samovolně zaťaly v pěsti. Podíval se své matce do očí. Dlouhý pohled. „Sbohem.“ Podrážka jeho boty rozdrtila několik poupat.
„Sevie...“ vztáhla za ním ruku, ale ta stříbřitě duchovitá věc jen prošla jeho ramenem. Nezastavil se. Dveře za ním zapadly s temným duněním. A ona si vzpomněla na poslední zvuk, který v životě slyšela, prásknutí dveřmi. A první, co slyšela ve svém neživotě, lehké vrznutí pantů a zděšený nádech.
Tenkrát se loučil přísahou, dnes kyticí růží a znovu odešel z domu, otcovského domu, aby se už nikdy nevrátil. Aby položil život za to, co mu připadalo důležité. Ta nejlepší možnost. Nejlepší pro svět.
Zůstala tam jen ona. Sama. Navždy. Bolest a smutek se jí odrážely v očích a ona předstírala, že žije a čeká, čeká na návrat svého syna, který se s ní rozloučil navždy.

