Název: Sladká setkání

Autor: Eltanin

Přístupnost: Bez omezení

Shrnutí: Během prázdnin pověří profesor Brumbál Snapea neobvyklým úkolem, během jehož plnění jej čeká zajímavé setkání.

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové.

---

Sladká setkání

„Tři kila dvacet pět! “ Madam Hoochová se vrhla Severovi Snapeovi kolem krku, sotva vkročil do dveří sborovny. „Tři kila dvacet pět! “

„Omyl, paní kolegyně. Myslím, že jste těžší. A o dost.“ Severus ji ze sebe znechuceně setřásl a šel si sednout do nejvzdálenějšího křesla. Ale nezdálo se, že by to madam Hoochovou nějak urazilo.

„Holčička, je to holčička,“ plesala dál. „Podívejte, poslali mi fotku. Vidíte ty ručičky? Rozená brankářka ve famfrpálu!“

„Hmmm.“ Severus se skoro nepodíval na obrázek uřvaného dítěte, který mu strkala pod nos a sáhl po Denním věštci. Naštěstí v tu chvíli vstoupila do sborovny další oběť, kterou mohla instruktorka létání na koštěti obtěžovat.

„Moje neteř, podívejte se na moji neteř!“

„Rozkošná. Celá po mamince, že?“

Severus se ušklíbl nad tím ženským blábolením a zabořil nos do novin.

„Jste morous, Severe,“ ozvala se v tu chvíli vedle něj profesorka McGonagallová. „Člověk by nevěřil, že je vám šestadvacet. Tváříte se jak starý mrzutý dědek. Zítra začínají prázdniny, konečně vypadnete z tohohle kolotoče… Copak se vůbec netěšíte?“

„Ale ano. Doplním si zásoby lektvarů, na které jsem přes rok neměl čas, nakoupím nové přísady, přečtu pár knih…“ vypočítával lhostejně a přitom nenápadně po očku pokukoval po McGonagallové. V duchu se ušklíbl, když uviděl její otrávený pohled.

„Vy jste ztracený případ, Severe,“ zamumlala a odvrátila se.

Podobné řeči vedla vždy, když se rozhovor stočil na malé děti, svatby a podobně. Alespoň, že mu nezačala přednášet o funkci rodiny a pocitu naplnění, které přináší harmonické manželství. Snad už přišla na to, že její kuplířské snahy u něho selhávají. Měl co dělat, aby na tváři udržel vážný výraz, kdykoliv si vzpomněl na to, jak se ho snažila seznámit s dcerou jakési své známé. Prý, že se zajímá o lektvary. Severus si byl jistý, že na tu lekci lektvarů, kterou jí poskytl, do smrti nezapomene. Nad čím se to tehdy pozvracela? Když jí ukazoval, jak se kuchá myš? Ale nejlepší stejně bylo, když ji nechal poslepu rozpoznávat jednotlivé přísady do lektvarů a podstrčil jí…

„Je v těch novinách něco zábavného?“ vytrhl ho náhle Brumbálův hlas.

Trhl sebou a nasadil obvyklý netečný výraz. „Ne, jen jsem si vzpomněl, jak je pěkné, že Zmijozel letos zase vyhrál,“ utrousil a mrkl po McGonagallové, která náhle vypadala, jakoby spolkla hřebík. Preventivní opatření, kdyby zase měla sklony litovat jeho osamělosti.

„Aha. Chtěl jsem vás o něco požádat.“ Severus strnul. Když Brumbál začínal takhle, nevypadalo to nijak dobře. „Vy přece občas nakupujete v mudlovských supermarketech, že, Severe? Kdybyste náhodou…“ Severus přejel pohledem přes dlouhý seznam cukrovinek, který mu Brumbál podával a zděšeně přivřel oči. To má být vtip? Padesát tyčinek Mars, osmdesát balíčků citrónových dropsů, čtyřicet balíčků ovocných karamelek… Jakoby nestačilo těch sto Kinder vajíček, které mu měl sehnat loni.

„Lektvar proti cukrovce vám mám namíchat hned, nebo až za týden?“ zavrčel a odhodil noviny stranou.

„Ten zvládnu, ale přesto děkuji,“ usmál se Brumbál zářivě. „Koupil bych si to sám, ale pořád nemohu přijít na to, jak to mají s těmi vozíky a v menších obchodech prostě tohle množství…“

„To ani v těch větších, pane řediteli,“ přerušil ho Severus. „Minule jsem se musel vydávat za pořadatele dětských táborů, aby mi toho tolik prodali.“

„Oh, dětské tábory! To je výborný nápad, Severe. Už jsem si vícekrát říkal…“

„Promiňte, už musím jít na hodinu.“ Severus vyskočil na nohy a rychle se vydal na ústup.

Brumbál se za ním tiše rozesmál. „Běžte, běžte, nechci vás zdržovat. Jenom nezapomeňte, že dnes není výuka.“

Severus měl o dělat, aby za sebou nepráskl dveřmi. Od chvíle, kdy nastoupil jako učitel do Bradavic, se nemohl zbavit pocitu, že je pro Brumbála jakýmsi oblíbeným domácím mazlíčkem, se kterým ředitel rád špásuje. Asi tak na stejné úrovni jako Fawkes.

 

„…devatenáct, dvacet.“

Poslední pískací lízátko skončilo v nákupním vozíku a Severus zamířil k pokladnám.

„Máš rád bonbóny?“ ozvalo se náhle vedle něho.

Musel se podívat hodně dolů, aby uviděl toho, kdo se ho odvážil zastavit. Výhrůžně se zamračil, ale to, před čím prchali všichni bradavičtí studenti, na malou rozčepýřenou holčičku neplatilo.

„Já mám ráda hlavně jahodové.“

„Hm.“ Opatrně se snažil vytrhnout jí cíp košile, za který ho chytila. Jenže dívenka se ho držela jako klíště.

„Jak se ty jahody dostanou do bonbónů?“ zeptala se vážně a zkoumavě na něj upřela oříškově hnědá kukadla. „Kdybych na to přišla, mohla bych si dělat bonbóny sama.“

Úžasná dedukce. Severovi se konečně podařilo vyprostit látku ze sevření dětských prstíku a neprodleně zahájil ústup.

„Tady jsi, ty uličnice! Okamžitě pojď se mnou! Neobtěžovala vás moc?“ usmála se na Severa mladá žena, která se jako na zavolanou vynořila mezi regály. „Ona je hrozná rozumbrada. Odpusťte, jestli vás zdržela.“

Severus něco zamumlal a zamířil k pokladnám. V duchu nadával na Brumbála, který natlačil do téhle situace. Poslední dobou čím dál tím méně raději chodil mezi mudly. Mezi kouzelníky byl někým. Nejmladší člen bradavického učitelského sboru, ředitel Zmijozelské koleje, uznávaný odborník na lektvary, obávaný profesor a v neposlední řadě i bývalý Smrtijed. Mezi mudly byl jen zamračeným, bledým, mladým mužem s mastnými vlasy. Nikdo se ho tu nebál, neutíkal před ním, nikoho ani nenapadlo, že není bezpečné ho provokovat. Na druhou stranu se mu ale zase líbil ten pocit anonymity. Už jako Smrtijed toho hojně využíval. Bylo tak snadné ztratit se ve městě plném mudlů, pokud se člověk uměl alespoň jakžtakž nenápadně obléknout. To byl také důvod, proč si k tomuto nákupu vybral zrovna ten největší hypermarket v celém Londýně. Představa, že by ho některý z kouzelníků viděl s nákupním vozíkem plným cukrovinek, byla prostě otřesná. Takhle snížil riziko na minimum.

V mizerné náladě došel k pokladnám. Samozřejmě zase ty řeči o takzvaném obvyklém množství. Musel vytáhnout očarovaný prázdný papír, který prodavačku přesvědčil, aby mu ty věci bez dalších řečí prodala. Kdyby na něho jen na něho pořád tak hloupě nezírala. Možná, že by jí to pak šlo rychleji od ruky.

„Také mám ráda Queen,“ zaculila se na něj najednou.

Cože? Vytřeštil na ni oči. Aha, to tričko, co měl na sobě. Byl na něm obrázek jakési mudlovské hudební skupiny. Matně si vzpomínal na jejich písničky, vlastně na jednu. Pořád se v ní opakovalo We are the champions. Poprvé ji slyšel, když se vracel z jednoho smrtijedského srazu, kde musel vlastnoručně umučit kletbou Cruciatus asi pětiletou holčičku. Opravdu byl šampión. Od té doby mu bylo na zvracení, kdykoliv tu písničku zaslechl.

„Myslím, že Freddie je prostě nepřekonatelný,“ pokračovala prodavačka a zapomněla odblokovat tabulku čokolády.

„Vy taky,“ zasyčel na ni Severus vztekle, když se zarazila s balíčkem bonbonů v ruce a zůstala s přihlouplým zamilovaným výrazem zírat na jeho tričko. „Než mi to prodáte, bude z toho polovina prošlá.“ Ne, že by to nějak vadilo, on si Brumbál ten žaludek zkazí tak jako tak, jenže on tu rozhodně nehodlal tvrdnout do vánoc.

 

Konečně to bylo. Zajet s vozíkem do opuštěného koutku a tam zmenšit celý náklad do balíčku, který se vlezl do kapsy už bylo dílem okamžiku. Teď jen do Příčné ulice a poslat to poštou do Bradavic. Už už se chtěl přemístit, ale ještě se zarazil. Vytáhl jednu ze zmenšených krabic a vrátil ji do původní velikosti. Ano, tady to bylo. Dvacet zelenobílých placatých lízátek. Na všech byl stejný obrázek – strom na bílém pozadí. Mávl hůlkou a strom se změnil na hada. Spokojeně se ušklíbl, když vracel teď už zmijozelská lízátka zpět do krabice. ´Dobrou chuť, pane řediteli,´ pomyslel si ještě, než se přemístil k Děravému kotli.

 

Byl celkem pěkný den a on se rozhodl, že se projde po Londýně. Neměl náladu se s kýmkoliv setkat a proto zamířil do jednoho liduprázdného parku v mudlovské části Londýna. Bezmyšlenkovitě bloumal mezi stromy, dokud ho nevytrhl dětský hlásek.

„Tam se nesmí.“

Prudce sebou trhl. Byla to zase ta stejná holčička jako v tom obchodě. Přísně na něj hleděla a prstem ukazovala na tabuli s výstražným nápisem.

„Zá-kaz vstu-pu,“ hláskovala důrazně.

„…se psy,“ doplnil Severus a ukázal na druhý řádek nápisu. „Vypadám jako pes?“

„Aha. Já neumím ještě číst moc rychle.“

„Hmm,“ Severus se otočil a chtěl jít od ní co nejdál.

„A máš rád psy?“

Otočil se a zmrazil ji pohledem. „Neměla bys jít za maminkou?“

„Maminka je ve Francii. I s tatínkem.“

„A kdo byl s tebou v tom obchodě?“

„Teta.“

„Tak běž za ní.“ Severus se rozhlédl, ale v okolí nikdo nebyl.

„Já jsem jí utekla,“ prohlásila holčička a šibalsky na něj mrkla. „Ona je strašně nudná,“ dodala pak na vysvětlenou.

Severus by se nejraději sebral a nechal ji tam, ale něco uvnitř něj se vzpíralo. Přece jen to byla malá holka a tohle byl ten nejzapadlejší kout Londýna, kdoví co za individua se tu může potulovat.

„Pojď,“ řekl krátce.

„A kam?“

„Najdeme tvoji tetu.“

„Ale já nechci. Chci si povídat.“

Severus se na ni zamračil a pak vyrazil. Sotva udělal pár kroků, už cupitala vedle něj.

„Tak já půjdu, ale budeme si povídat. Co děláš? Chodíš ještě do školy?“

„Učím,“ odpověděl Severus téměř proti vlastní vůli.

„Jů. To bys mě mohl něco naučit, že jo?“

„Sotva. Hej, hej, madam!“ zakřičel Severus na mladou ženu, která se bezmocně rozhlížela na protějším chodníku.

Holčiččina teta se k nim rozběhla. „Hermiono, Hermiono! Co jsi to zase udělala! Měla jsem o tebe takový strach.“ Sevřela holčičku pevně v náručí a pak se vděčně podívala na Severa. „Moc vám děkuji. Ona je… někdy opravdu hrozná.“

„Není zač,“ zavrčel Severus.

„Za trest nepůjdeme do žádného kina. A zítra žádná ZOO,“ obrátila se žena zase k dívence.

„Ale vždyť jsi mi to slíbila.“

„A ty jsi slíbila, že nebudeš utíkat. Konec řečí a jdeme.“

Severus se s úšklebkem díval, jak si žena odváděla tu malou nezbedu, která se teď nasupeně mračila na celý svět. Když procházely kolem koše na odpadky, ozvala se znenadání hrozná rána, koš se převalil a jeho obsah se vyvalil ven.

Dívčina teta se jen podezíravě rozhlédla, zřejmě to přičítala nějakým uličníkům, ale Severus strnul. Dobře věděl, že tohle nebyl žádný vandal. Bylo to kouzlo. Neumělé a nechtěné, ale kouzlo. Zadíval se za vzdalující se holčičkou. Takže tohle bude mít za pár let ve třídě. V duchu se usmál. Vrátil se zpátky do parku a odtam se přemístil domů.

Ani nestačil zavřít dveře a už mu dovnitř vlítla sova. Odvázal jí z nohy balíček a rozvázal ho. Uvnitř byl lísteček s krátkým vzkazem a pytlík bonbónů.

 

Děkuji, A. B.

P.S.: Tyhle mám obzvláště rád, doufám, že budou chutnat i Vám. Příchuť lesní jahoda, opravdu výborné.

 

Podíval se na bonbóny. Byly červené a na každém poskakoval malý zlatý lvíček. Vzpomněl si na tu dívenku, kterou dnes dvakrát potkal. Jak se dělají bonbóny z jahod?

´Budete si rozumět s ředitelem, slečno Hermiono,´ oslovil ji v duchu. ´To bude nejspíš vaši kolej stát hodně bodů.´

Odhodil pytlík i s dopisem stranou a zamířil do své laboratoře. Chtěl ještě dnes vyzkoušet ten recept, který mu nedávno poslal Lucius Malfoy. Prý nezjistitelný prudký jed, to vypadalo slibně.

 

<<Zpět na seznam povídek