Název: Triptych

Autorky: Sothis Blue, Aries

Přístupnost: Bez věkového omezení

Spoilery: Povídka obsahuje drobnou informaci získanou z knihy Deathly Hallows. Nemyslím si, že je to spoiler, a stejně nepoznáte, která to je.

Shrnutí: Trojice příběhů podobných těm, které se tradují na jedné fakultě školy s dlouhou historií, jen ze světa škol ještě starších.

Prohlášení: Cokoliv je převzato z díla Joanne Kathleen Rowling, náleží jí i s příslušným podílem na zisku, beztak nulovém.

Triptych

I. Šneci

Vypráví se, že se Salazar ze Zmijozelu během svého krátkého pobytu v Budči dopustil činu natolik strašlivého, že jen díky nesmírné zběhlosti v černé magii unikl pomstě rozezlených budečských...

V bylinkové zahradě překvapila Salazara Ctislava. Neměla ve zvyku pouštět se s ním do hovoru; o to víc po něm kradmo vrhala sice plaché, ale dosti jednoznačné pohledy. Tentokrát se však podezíravě zeptala: „Co tu děláš?"

Usmál se. „Čekám, až Iar posvačí."

„Kdo je Iar?"

„Přeci -" Přerušily ho tiché třaskavé rány, asi jako když se rozbíjejí vejce. Ctislava rozhrnula stonky kozlíku a pohlédla do půl tuctu očí nad třemi hadími tlamičkami, z nichž každá svírala jednoho šneka a bušila jím o kámen, snažíc se rozbít ulitu.

Dívka zaječela zděšením. „To je hnusné!" vyrazila ze sebe po chvíli.

„Proč?" podivil se. „Sám je mám rád. Připouštím, že sliz může v někom budit odpor, ale dá se lehce odstranit opláchnutím horkou vodou a šneci na másle s bylinkami jsou vynikající. Zejména z jarního sběru. Navíc se tím udržuje zahrada od těch potvor čistá, takže na ní občas zůstanou i rostliny."

O hodinu později už jeho kůň srovnal krok s krajanem, který se právě dnes vracel do vlasti.

„Co se stalo?" Godric dobře věděl, že Salazar plánuje zůstat v Budči ještě nejméně půl roku, vždyť teprve nedávno přijel.

„Málem jsem neuchránil Iarův život! Jen se podívej," ukázal obviňujícně na runovce svinutého okolo jeho krku. Had byl na několika místech štíhlého těla pečlivě obtočen jemnými obvazy. „Pověrčiví hlupáci." Pohladil Iara po šupinách a něco uklidňujícího na něho zasyčel. „Uctívat hlemýždě."

„Je k tvojí škodě, žes tam nezůstal," prohodil Godric. „Jejich knihovna je úžasná a i od nich samotných by ses mohl mnohému naučit."

„Snad. To by ale nesměli útočit na mého mazlíčka. Ostatně, proč nezaložit školu čar u nás? Shromáždit vědění, usnadnit bádání a umožnit mladým adeptům, aby pochytili daleko více než v učení u jediného mistra?"

„Zvláštní. Nejsi první, od koho toto slyším."

„A hadi, ti skvostní tvorové, tam budou chováni v úctě, zatímco plži budou, jak jim náleží, pouhou potravou."

II. Stěna

Povídá se, že jeden bojovník bloudil po místnostech zarostlých řasami tak dlouho, až zemřel hlady. Jeho kletby jsou dodnes slyšet v sousedním sklepení...

„Ne," odpovídal profesor Nigellus neodbytnému studentovi už méně trpělivě, „skutečně ne. Všechno, co má starý palác vládců jezerního lidu s Bradavicemi společného, je jedna mimořádně silná stěna prostá všech průchodů. A nyní prosím, usaďte se na svém místě, ať můžeme zahájit hodinu."

Hoch rozmrzele zamířil do lavice a začal dohánět spolužáky ve vytahování pomůcek.

Profesor se nepříliš naloženě pustil do výkladu. Snad by ho mohl nechat na konci hodiny lektvar vyzkoušet - postaršený bude Albus Brumbál možná trochu snesitelnější. Že by takový skvělý student udělal chybu a přiotrávil se, to skutečně nehrozilo.

„...Sekvojovou kůru je třeba nastrouhat velice jemně. Neplýtvejte jí - stačí jen špetka. Slyšel jste mne, pane Dogi? Jen -"

V zadní stěně třídy byla odnepaměti nenápadná, věky ztmavlá dvířka. Nikdo nevěděl, kam vedou. Teď se náhle otevřela.

Jezerní muž se rozhlédl po místnosti. Pohled jeho pronikavých očí sklouzl po tabuli popsané alchymistickými symboly, přeletěl plameny pod kotlíky.

„Škřách sráche," pronesl jezeřan.

Phineas se zamračil. Taková mluva v druhém ročníku!

A samozřejmě, kdo jiný se hihňá, než Brumbál. Premiant se asi ve volném čase učí jezersky.

Ale to už dvířka zase zapadla.

III. Řidič

Proslýchá se, že Damokles Belby svůj slavný lektvar ve skutečnosti neobjevil. Recept prý dostal od obyčejného motáka...

Severus nebyl zločinec. Soud to potvrdil. Jenže něčím se živit musel a potenciální zaměstnavatelé jeho profláknutý obličej, vláčený v posledních týdnech novinami, nechtěli ani vidět. Nakonec to vyřešil vlasem mudlovského souseda odnaproti naloženým v mnoholičném lektvaru a padělkem řidičáku na jméno Perseus Evans.

Dvojici cestujících, kteří nastoupili do Záchranného autobusu v půl jedné ráno před Ústavem pokusného léčitelství nemocnice Sv. Munga, poznal okamžitě. Damokles Belby býval primusem, když Severus nastoupil ke studiu. Pokud šlo o Amulii Baldorovou, tato dáma byla nejslavnější postavou soudobé čarodějnické vědy.

„Naprosto jistě," trval na čemsi Belby. „Uvědomoval si sám sebe až do konce. Velice zvláštní. Snad by se to dalo využít k vývoji léku..."

„Ale jistě, oměj je to nejlepší, co jim můžeme dát, pořád to říkám."

„Tak jsem to nemyslel! Pokud by si mohli uchovat příčetnost... pak by nebylo nutné zacházet s nimi jako se zvířaty."

„Konečně by nesli za své činy plnou odpovědnost," odtušila Baldorová.

„Přímo s omějí se to ale dělat nedá. Musíme hledat bylinu s podobným účinkem."

„Ale nemusíte," broukl si Perseus a zprudka stočil volant nalevo.

„Pardon?"

Perseus dupl na brzdu. Jakmile se autobus zastavil, otočil se k Belbymu. „Nemusíte, povídám. Tohle je přece jasné. Omějový jed u vlkodlaků poměrně účinně neutralizuje mošt z psího vína. Pochopitelně je pravděpodobné, že tím se zároveň sníží účinnost oměje jako takové. Nejspíše budou třeba ještě podpůrné přísady a hlavně vhodně volená doba sběru podle měsíčních fází, ale jako základ by ta kombinace mohla fungovat." Zařadil jedničku a znovu se rozjel.

Když zastavil u Belbyho domu, Belby na něho stále ještě zíral s pokleslou čelistí.

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>