Název: Rytíř

Autor: Aveva

Přístupnost: bez omezení

Varování: Romantika

Shrnutí: Za zdmi Londýnské kouzelnické knihovny se dějí nepravosti. Dokáže hrdina bez bázně a hany odhalit jejich původce? Získá si srdce půvabné knihovnice? Jakou příchuť nikdy nebudou mít Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak?

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, svět HP patří J. K. Rowlingové. Londýnskou kouzelnickou knihovnu jsem si vypůjčila od Dott.

---

 

Rytíř

Jeho prarodiče z matčiny strany byli mudlové z Čech. A on sám se jmenoval Bořivoj, po dědečkovi. Čas od času ho to dost štvalo. To jméno dokázalo pokazit spoustu věcí. Třeba kariéru.

Na bystrozorském ústředí mu nikdo neřekl jinak než Bóřa. A Bóřovi se přece nezadávají závažné úkoly. Takový Bóřa může být rád, když ho pošlou vyšetřit, proč v březnu taje sníh. Takže když si ho do kanceláře zavolal šéf, tušil, že se mu zadaný úkol zase nebude líbit.

„Ale šéfe! Nemohl bych radši pomáhat při přípravě té razie na dolním konci Obrtlé? Tyhle případy ´pod střechou´ by měli řešit bystrozoři v zácviku. A já jsem tady už dva roky!“ věděl, že to s tím prosebně-vyčítavým tónem trochu přehnal, ale nemohl si pomoct.

„No, no, no, no,“ řekl šéfbystrozor skoro pobaveně a zahrozil Bořivojovi vztyčeným ukazováčkem. „Moudrost kouzelnictva musí být chráněna těmi nejlepšími z nejlepších!“

„Pch, moudrost,“ vyletělo z Bořivoje hořce.

„A co jiného si myslíte, že je v knihách skryto, mladíku?“ zamračil se šéfbystrozor. „Navíc je Krista moje stará známá,“ na chvíli se odmlčel a na tváři mu vykvetl úsměv, „moc dobrá stará známá. A tak ji nemůžu zklamat!“ řekl ostře.

„Jak s oblibou říkám: Chránit a sloužit!“ dodal ještě.

Bořivojovi bylo jasné, že se šéf zas jednou opájí zvukem vlastního hlasu. V takovém stavu ovšem nebyl schopný vnímat nikoho jiného a tak Bořivojova poznámka: „Jako by se ti prevíti nedokázali ochránit sami!“ prošla bez povšimnutí.

„Bolí vás snad hlava?“ zeptal se najednou šéf . Bořivoj si okamžitě přestal mnout zátylek a zatvářil se provinile.

„Hned zítra na tom začnu pracovat,“ vyletělo z něj. Pokusil se předstírat zápal. Nebylo v tom srdce, ale šéfovi to stačilo.

„Krista, pro vás madam Crispová, vás bude očekávat v šest. Nezapomeňte jí vyřídit moje pozdravy!“

Hned po snídani se Bořivoj přemístil do vstupní haly Londýnské kouzelnické knihovny. Na protest proti zadanému úkolu ráno nepoužil holicí kouzlo a nepravidelné strniště na bradě mu dodávalo mírně vagabundské vzezření a svědilo.

Neměl povolený přístup do prostor zaměstnanců, takže musel čekat, až si ho někdo kompetentní vyzvedne. Netrpělivě se rozhlížel a zelenkavé světlo procházející proskleným stropem mu působilo mírné zažívací potíže. Připadal si jako pod vodou a zdálo se mu, že se začíná topit. Aby zahnal nevolnost, začal počítat dveře. Bylo jich přesně dvě stě šestnáct. Když dopočítal k posledním, vykoukla z nich kudrnatá hlava mladé ženy. Rozhlédla se po hale, a protože bylo ještě brzy ráno, a on byl jediný, kdo tam stál, tak ji brzy upoutal.

„A jéje,“ vyhrkla vesele, „to jste vy!“

„Ehm,“ zakuckal se a bylo mu trapně, že nedokáže reagovat líp.

„Tak odvážný se vrací na místo činu,“ pokračovala v rozhovoru místo něj. „Pojďte přece!“ Mávla rukou směrem do chodby za dveřmi a otevřela je do široka, aby se mohl přesvědčit, že je prázdná.

Vešel do dveří. Ještě než je za ním stihla zavřít, uslyšel svist. Moc dobře si vzpomínal, co to značí. A protože nechtěl skončit jako minule, plácl sebou k zemi.

Otevřená kniha vázaná v kůži, se zlostně žhnoucím rudým písmem na hřbetě, nad ním proletěla a zapadla do třetích dveří vpravo. Kudrnatá žena stála opřená o zeď a zadržovala smích.

„Je vidět, že jste si už dokonale zvykl,“ řekla, podala mu ruku a pomohla mu vstát. „Když jsem tu začínala, trvalo mi týden, než jsem si vypěstovala ten správný reflex.“ Usmívala se na něj s jiskřičkami v očích.

Stále ji držel za ruku. Když se na konci chodby znovu otevřely dveře, instinktivně se přitiskl ke stěně. Naneštěstí mezi ním a stěnou stála ona. Za zády mu prošustilo hejno knížek připomínajících kolibříky.

„Studijní materiály pana McBenca,“ zašeptala, když za knížkami zapadly dveře na druhém konci chodby. „Začíná pracovat brzy ráno. Studuje magii pygmejských kmenů. Píše o ní knihu. Když jsem s ním mluvila naposledy, byl na stránce osm set dvacet sedm.“

„Aha,“ řekl Bořivoj.

„Možná bychom mohli jít za madam Crispovou, řekla bych, že na nás už čeká,“ uculovala se, ale ačkoli se k ní pořád ještě tiskl, nepokusila se ho odstrčit. Nakonec mu to došlo a odtáhl se sám.

„No konečně!“ zavrčela přísně vyhlížející žena, když vešli do jejích dveří.

„Madam já jsem...“ chtěl se Bořivoj představit, ale ona mu nedala šanci.

„Ale já vím, já vím,“ řekla netrpělivě a přejela ho nepříjemně hodnotícím pohledem. „Paní Krochantová mi vyprávěla o vaší poslední návštěvě. Myslela bych, že Puclík pošle někoho... ééé... zkušenějšího. Situace je vážná!“

„Puclík?“ zeptala se šeptem mladá žena stojící vedle něj. Pokrčil rameny.

Madam Crispová vstala a rukama se opřela o desku svého psacího stolu. Chtěla vypadat působivě, ale za hmotou masivního stolu z leštěného ořechového dřeva se spíš ztrácela.

Otevřely se dveře a Bořivoj a kudrnatá žena od sebe odskočili. Kniha, která mezi nimi prolétla se pohybovala trhaně a nakonec, sledujíc záhadné trajektorie, provedla nouzové přistání před madam Crispovou.

„Další!“ madam Crispová vztekle uhodila do stolu a Bořivoj nadskočil. Z vnitřní kapsy hábitu mu tím trhnutím vyskočil otevřený sáček Bertíkových fazolek a ty se rozsypaly všude kolem něj.

„Cukrovinky v knihovně?“ zděsila se madam Crispová. „Mladíku!“

„To jsou jen fazolky,“ řekl omluvně. „Víte, že jsem jedl jednu, která chutnala jako papírmašé?“

Výhružný výraz se z ženiny tváře neztrácel. Bořivoj polkl a sáhl po hůlce. Madam Crispová reagovala jediným gestem. Její ukazováček teď výhružně mířil k umělecky vyvedenému nápisu na zdi.

POKUD NEMÁTE SAKRA DOBRÝ DŮVOD, TAK ŽÁDNÁ KOUZLA V KNIHOVNĚ! JASNÉ?!

Bořivoj poslušně klesl na všechny čtyři a začal fazolky sbírat. Co chvíli se ohlížel po madam Crispové, jestli nemá ještě nějaké námitky.

„Slečno Pitteová,“ vzdychla madam Crispová, „vysvětlete mu situaci. Já už se na to nemůžu dívat.“ Slečna Pitteová asi přikývla, ale Bořivoj to neviděl, protože k ní byl zády, a madam urychleně opustila svoji kancelář. Bořivoj dál sbíral fazolky a přesvědčoval sám sebe, že se přeslechl, a že madam v žádném případě při průchodu dveřmi nemumlala: „Puclík byl vždycky truhlík, ale že mi sem pošle něco takového, a ještě podruhé!“

„Když jsem byla malá,“ řekla vesele slečna Pitteová a přidřepla si vedle něj, aby mu pomohla sbírat, „tak jsem Bertíkovy fazolky nesměla jíst. Ale sestřička mě vodila hrát si do Merlinova parku. Vždycky se tam našel někdo, kdo se se mnou o svoje fazolky rozdělil.“

Zasmála se a nasypala mu svůj úlovek do sáčku.

„Co vy, rozdělíte se?“

Nečekala na odpověď, postavila se a přešla ke stolu. Poprvé na chvíli ztratila svůj úsměv. Jemně se dotkla desek nedávno přiletivší knihy. Zvedla prst a měla ho černý od sazí. Přistrčila mu ho přímo pod nos.

„Vidíte, někdo nám mrzačí knihy ohněm.“

„Nepomohlo by nehořlavé zaklínadlo?“ zeptal se.

„Myslíte si,“ zdvihla obočí a našpulila rty, „že by si někdo dovolil riskovat existenci knihovny bez nehořlavých zaklínadel? To je jeden z důvodů, proč tu neradi vidíme nekontrolované kouzlení. Nikdy totiž není jisté, k jakým interakcím by mohlo dojít. A moudrost kouzelnictva musí být chráněna.“

„Jak je v tom případě možné...“

„Právě proto jsme požádali o bystrozora. Vy jste přece cvičení v rozeznávání obzvlášť zlovolných zaklínadel. Ne?“

„Ehm,“ postoupil ke stolu a začal si prohlížet raněnou knihu, „jak často se útoky opakují?“ Přičichl si k deskám, ochutnal popel a pak do spáleného místa šťouchl hůlkou.

„Kvůli těm šifrám jste tu byl minulé pondělí, že ano?“ zamyslela se. „To byl ještě klid. První kniha přiletěla ve středu k poledni.“

„Přiletěla?“

„Vždycky přilétnou, když se je někdo pokusí poškodit. Mají velice silně vyvinutý pud sebezáchovy.“

„No a dál?“

„Od té doby se to stupňuje. Včera jich bylo sedm. A jak jste viděl, začíná to už takhle brzy ráno. Takhle brzy tu nejsou ani všichni zaměstnanci a návštěvníků jenom pár. A víte, že každého, kdo vejde, evidujeme. Obzvlášť teď. Je to záhada.“ Povzdechla si. „Ukážu vám místo činu, pojďte.“

Vzala mu z ruky knihu, na kterou už chvíli jenom zíral a vyrazila zpět na chodbu. Zaklepala na dveře označené honosnou mosaznou destičkou s nápisem OPRAVY, nechala knihu vletět dovnitř a zamávala na přítomné.

Další dveře, které otevřela, už vedly přímo do prostor knihovny.

„Támhle!“ ukázala na jeden zvlášť vysoký regál. „Habešská magie. Většina útoků se odehrála tady v okolí. Ale dneska tu ještě nikdo nebyl.“ Zamračila se. „Jak říkám, je to záhada. Budete potřebovat moji asistenci?“

„Teď právě ne, ale...“

„Když tak si řekněte světlu,“ ukázala nahoru, kde se vznášelo několik svítících koulí, „zavede vás, kam bude potřeba.“

„Tak na viděnou,“ usmála se na něj.

Z poničené knihy nezjistil nic. Takže jediné, co ho napadlo, bylo pokusit se chytit záškodníka při činu. Po třech hodinách čekání a dalších dvou popálených knihách propadl skepsi. Pachatel byl příliš chytrý, než aby svůj podlý zločin páchal osobně. Bořivoj dospěl k názoru, že v knihovně nastražil neurčité zaklínadlo. Proto se všechny útoky odehrávaly v rozmezí několika metrů.

V poledne ho kontrolovala znepokojená slečna Pitteová. V té době počet denních obětí dosáhl čísla šest. Požádal ji o kus papíru, tužku a metr. Všechno přinesla a její úsměv získal nadějný podtón.

Přibližné epicentrum útoků objevil o pět hodin a tři knihy později. Aby kouzlo, nebo případného pozorovatele zmátl, rozhodl se postupovat k centru po spirále.

Uslyšel cinknutí. Pak se zamyslel a první dojem překvalifikoval na plesknutí. Ale v okolí nikdo nebyl. Šel dál a tiché plesknutí se opakovalo. A ještě jednou, znovu a zas. Rychle nahlédl za nejbližší regál. Nikde nikdo, nikde nic.

Pak přibylo funění. Jako by znova ucítil pach kouře. Ale žádná kniha nejevila známky útoku. Zúžil svůj pomyslný kruh, nepravidelně měnil směr a prudce se otáčel. Funění se stupňovalo.

Mlasknutí. Otočil se a strnul. Pak zavřel oči a prudce zatřásl hlavou. Když oči znovu otevřel, to co se v rámci zjednodušení rozhodl považovat za halucinaci už tam nebylo. V té chvíli si uvědomil, že se dostal do středu. Podle všech magických zákonů tu muselo být srdce kouzla. Vykašlal se na opatrnost a hledal. Jenže tu nebylo nic, vůbec nic magického. Podlaha pokrytá změtí skvrn, otlučený roh stolu a obvyklá dávka prachu.

A pak mu došlo, že už tu jednou byl.

Z kapsy mu vypadla fazolka. Klepla o podlahu a odkutálela se pod stůl. Bořivoj ji sledoval pohledem. Zpod stolu vyšel proužek dýmu. A pak...

Malý dvojrozměrný drak se k němu obrátil bokem, vyplázl jazyk a fazolku z podlahy slízl. Při chůzi se trochu podobal kachně. Když se dokolébal až k Bořivojovi, přátelsky do něj drcnul. Bořivoj omámeně vytáhl z kapsy balíček Bertíkových fazolek a jednu drakovi hodil. Drak zavrněl jako kotě.

„Drak?“ zašeptal Bořivoj, když se mu konečně vrátila kontrola vlastního vědomí. A pak mu to došlo.

Na tomhle místě stál minulé pondělí, když se mu z ruky vysmekl slovník.

„Drak aby to spral!“ zaklel, chvíli poskakoval na jedné noze a pak se chtěl pro slovník sehnout. Uslyšel svist. Pak už si pamatoval jenom kudrnatou hlavu, jak se k němu starostlivě naklání a opakuje: „Enervate!“ Na stole ležel třetí díl Vybraných statí z habešské magie a vypadal provinile. Bořivojovi třeštila hlava a na tváři mu sesychala krev vyteklá z nosu.

Hodil drakovi další fazolku. Naklonil se k němu a pokusil se ho podrbat. Drak se schoval do škvíry mezi knihami. Ven ho vylákala až další fazolka. Bořivoj mezitím objevil na podlaze skvrnu, která pravděpodobně byla jeho krví. Krev je magie. Magie je v krvi. Srdce kouzla.

Bylo to kouzlo nevědomé, mohl ho zrušit skoro lehce. Jenže neměl to srdce.

Po několika dalších fazolkách seděli vedle sebe na stole a Bořivoj si s drakem zcela klidně povídal.

„Víš co, uděláme to takhle. Ty mi slíbíš, že nebudeš podpalovat knížky, protožes to musel být ty, nic jiného než dračí oheň by se přes všechny ty zaklínadla nedostalo. A já ti budu nosit další fazolky. Platí?“ Hodil mu další, měla podezřele temnou barvu, ale drak ji bez potíží slupl. „Ještěs nevyplivl ani jednu, máš rád překvapení, že jo?“ Teď už se drak podrbat nechal. A dělalo mu to dobře, protože spokojeně vypouštěl další obláčky dýmu.

Bořivoj ucítil v zádech pohled. Trochu ho to znepokojilo. Za vyvolání dvojrozměrného draka by mu mohl hrozit trest. I když za to nejspíš mohla ta prokletá interakce zaklínadel. Nikde jinde by se mu to tak snadno nepovedlo. Bořivoj se rozhodl riskovat.

„Nabídněte si,“ řekl, obrátil se a napřáhl ruku se sáčkem fazolek. Samozřejmě, že tam stála ona.

„A prý, že rytíři už vymřeli,“ podívala se na zkroceného draka, „fazolku nikdy neodmítnu,“ zasmála se a v tom smíchu byla opravdovost. „Ale upozorňuju vás, že knihovna o půlnoci zavírá.“

„To je v pořádku,“ řekl zcela vážně a nahlédl do sáčku, „do půlnoci nám vydrží.“

Nakonec na tom stole seděli všichni tři. On. Drak. A ona. Ti dva na krajích se na sebe podívali přes chomáčky dýmu.

„Proč jste vlastně jako malá nesměla jíst fazolky?“

„Protože se rodiče v té době hádali se strýčkem Bertem. Není to hloupé?“

Vybrala si jednu jasně červenou a se zřejmým požitkem ji snědla.

„Jakou měla příchuť?“ zeptal se

„Příchuť lásky,“ zašeptala tajuplně.

„Taková neexistuje,“ zčervenal.

Usmála se.

Drak se uložil ke spánku v Encyklopedii I-J mezi stranami 298 a 299.

Líbající se lidé mu nepřišli zajímaví.

A navíc... sáček s fazolkami už byl prázdný.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>