Autor: Rebelka

Přístupnost: pro všechny

Varování: Pobertové. První osoba. Nespisovná čeština.

Shrnutí: Oslava narozenin jedné neprávem opomíjené bytosti.

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové.

Poznámka: Děkuji slečnám Lelli a Mantise, které se na povídku vrhly a opravily chyby.

Oslava

Seděli kolem stolu a houpali se na židlích. Nikdo už delší dobu ani necekl. To u nich bylo přinejmenším nezvyklý.

Byl jsem strašně nervózní. Mlčeli a já nepoznal, jestli se baví, nebo ne.

Po narozeninovým dortu zbylo jen třináct ohořelých svíček a trocha čokoládovýho krému na koberci. Tu skvrnu jsem z něj mimochodem už nikdy nedostal. Uplynula teprve hodina od chvíle, co si s rozporuplnými pocity nasadili papírový čepice na gumě. Ty se teď, pomačkaný, válely kdesi vedle toho čokoládovýho fleku.

Tušil jsem, že na něco čekají. Na něco velkýho, co by aspoň trochu vyvážilo krabičku Bertíkových fazolek, kterou mi dali. James na svý oslavě půjčil každýmu Stříbrnej šíp. U Rema jsme zase poslouchali nějaký legrační mudlovský písničky a Sirius sliboval striptérku. Pochyboval jsem, že někoho takovýho sežene, ale aspoň o tom mluvil. Já neměl ani ten pitomej nápad, o kterým jsem jim mohl vykládat.

Bylo mi jasný, že si to takhle nepředstavovali. Já koneckonců taky ne.

„Máte ještě na něco chuť?“ Ani nevím, jak to ze mě vylezlo. Ale je fakt, že jsem s kladnou odpovědí nepočítal. Mohlo mě samozřejmě napadnout, že jeden čokoládovej dort je na celej den zatraceně málo.

„Něco bych snesl,“ ušklíbl se Sirius a mně bylo okamžitě jasný, že ostatní se k němu přidají. Kamarádi nezklamali.

„Tak počkejte,“ můj vlastní hlas mi najednou připadal úplně cizí. „Mamka má čokoládový žabky spočítaný, ale už se mi několikrát povedlo vylízat jenom náplň, aby si ničeho nevšimla. Pak je ale musíme pořádně zabalit.“

Viděl jsem Rema, jak sjel ostatní varovným pohledem. Asi chtěl, aby se nesmáli úplně nahlas. A taky je možný, že mě doopravdy litoval.

„Tak rozdělej ty fazolky, co jsme ti dali,“ vyhrkl Sirius.

Naštval jsem se. Byl to koneckonců můj dárek. Já bych po něm nikdy nic takovýho nechtěl.

Remus si najednou s ohromným zaujetím prohlížel fotky na mým stolku. Přinutil jsem se, abych mu byl vděčnej aspoň za ten varovnej pohled. Asi po něm nemůžu chtít, aby se mě pořád zastával.

„To je fakt, já se na ně třesu už aspoň hodinu.“

Mohlo mi být jasný, že se James okamžitě přidá. Věděl jsem skoro jistě, že si předtím na ty pitomý fazolky ani nevzpomněl. Spíš chtěl jenom podpořit kámoše. Radši jsem ani nepřemýšlel, jestli by to samý udělal i pro mě.

„Já… myslel jsem… měl jsem s nima v plánu už něco jinýho…“ začal jsem se nepříjemně potit a nechápal, proč jsem jim to prostě neřekl naplno.

„Sněst je až odejdeme,“ zasmál se James.

Byla to koneckonců pravda, ale v jeho podání to vyznělo hrozně.

„No… já jsem si myslel… ale nebudete se mi smát, že ne? Víte, to je první dárek, co jsem dostal od kámošů. Chtěl jsem si vzít každej rok jednu. Pro štěstí, chápete?“

Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem lhal, nebo že mi tu blbost spolkli. Remus zvedl oči od fotek a chápavě pokýval hlavou, jako by u mě byl na něco podobnýho zvyklej.

„Seš normální cvok,“ zasmál se James.

Napadlo mě, jestli by nebylo lepší ty fazolky normálně rozdělat. Kluci už o nich ale přestali mluvit.

Odešli brzo. Rozhodně dřív než z jiných oslav.

„Tak se měj, Péťo!“ Letmo zamávali a skočili do zelených plamenů.

Remus mi podal ruku.

„Nevšímej si jich, oni to nemysleli vážně,“ zašeptal a upřeně se mi díval do očí.

Uhnul jsem pohledem a v duchu na něj vyplázl jazyk. Byl jsem naštvanej a drtil jeho dlaň silněji, než jsem měl původně v úmyslu.

Asi se urazil. A já doteď nevím, co jsem cítil, když zamračenej zmizel v krbu.

Potom jsem dlouho koukal z okna. Bylo jasno. Nechápal jsem to. Ve všech dobrodružnejch knížkách pršelo, když se hlavní hrdina trápil.

V ruce jsem pořád tiskl krabičku fazolek, teď už dost pomačkanou. Rozhodným krokem jsem přešel až ke krbu. Chtěl jsem je spálit. Byla by to dobrá tečka za tím hrozným dnem. Něco jako důkaz, že nepotřebuju žádný kamarády. Ne takový.

První fazolka chutnala po kávě. Hořkla mi na jazyku ještě dlouho poté, co jsem ji zajedl citrónovou a mátovou.

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>