Uvědomění

Lakmé

Od 12 let

Varování: Trochu ponuré a podivné.

Shrnutí děje: Vystupuje Severus Snape jakožto mladý a nezkušený. Chcete víc? Jede vlakem. A dál? Není sám.

Čtěte a uvidíte, kam tohle směřuje…

Prohlášení: Postavy zde vystupující nejsou moje, což vás možná napadlo. Patří J.K. Rowlingové, které tímto děkuji za jejich zapůjčení. Povídku jsem opravdu nepsala pro peníze a obávám se tedy, že mi ani nikdo žádné nedá…

---

 

Uvědomění

Seděl na koženém sedadle a nepřítomně zíral skrz okno na ubíhající krajinu. Krajinu temnou a bahnitou, plnou seschlých černých stromů a neobdělaných polí. Už dávno nevěděl, kde jsou. Už dávno ho to nezajímalo. Chtělo se mu spát, zvuk jedoucího vlaku byl unavující, ale Lucius do něj strčil loktem. Smál se svým světlým, snad spanilým obličejem, který chlapci začínal připadat odporný.

„Netěšíš se?“ zeptal se ho.

Severus se usmál.

„Těším.“

„Bude to tvoje první vražda?“

Zavrtěl hlavou. Ne.

„Ne?“

Mlčel.

„Povídej mi o tom! Povídej mi o tom, koho a jak jsi zabil! Poprvé! Poprvé to je nejsilnější!“

Chechtal se.

Znovu zavrtěl hlavou. Lucius mu bolestivě sevřel zápěstí.

„Povídej!“

Křivě se usmál.

„Bude to poprvé…ještě nikdy jsem nezabil… “

Kývl, uklidnil se a pustil jeho paži. Cinkavě se zasmál a dlouhé světlé vlasy mu padaly do bílého čela. Dvojice mužů na protějších sedadlech smích napodobila. Dosti povedeně.

„Nabídněte si.“ Lucius z kapsy mudlovského saka vytáhl krabičku s tmavě modrou etiketou.

Bertíkovy Fazolky tisíckrát jinak.

Dva muži naproti Severusovi nastavili dlaně.

Čtyři malé, rudé kuličky.

Všechny rudé.

Severus sebou cukl.

„Na, tady máš. Na naši počest!“ Lucius mu fazolky vmáčkl do ledové dlaně a šklebil se zlým úsměvem.

Severus se nesmál.

 

 

 

Budou ho milovat. Bude oblíbený. Vždy ve středu vší zábavy a všeho dění. Budou se smát jeho vtipům, budou je bavit jeho příběhy. Bude jim vyprávět.

Stál v rohu. Vždycky v rohu a vždycky nepovšimnut. Ignorován a neobáván. Ale měli se ho bát. Netušili, jak velká, jak nebezpečná nenávist se snaží strávit jeho útroby. Netušili, že se jí to daří.

Je to silnější než já.

Řekl si, a tím to bylo vyřešeno. Ospravedlněno – navždycky.

Knihovna byla temná.

 

Plížil se mezi regály – tma. Tma všude okolo a on si nerozsvítil hůlku. Věděl kam jde. Věděl co chce, a byl si jist, že to dostane. Jen ještě neznal všechny podmínky, ale to nevadilo. Ty brzy pozná. A nic, NIC ho neodradí. Udělá pro to cokoliv. Udělá cokoliv pro to, aby ho někdo miloval. Ne někdo! Aby ho všichni milovali! Zasmál se, ale potichu, aby ho nikdo neslyšel. Zasmál se divným, podivným smíchem. Smíchem který utichl v popsaných stránkách knih, protože to byl smích, kterým si nebyl jist. Ale snažil se ze všech sil, aby si jím jist byl.

Kniha byla hned na kraji, na nejhořejší polici zakázaného oddělení. Vyšplhal si pro ni. Věděl kde je. Černá magie. Jak lhostejná mu byla otázka správnosti, otázka dobra.. O tom nepřemýšlet!

Proč?!

Protože se o tom přemýšlet bojí. Bojí se, je zbabělý.

Proto se nenávidí.

 

 

„Já nechci, děkuji.“

Zachovával si nepřístupný, chladný výraz. V temných očích mu žhnulo. Věděl, že Lucius ho donutí. Donutí ho - je zbrusu novým oblíbencem temného pána a dokáže být stejně krutý jako on sám. Někdy snad i zavilejší, vynalézavější…

„Musíš, příteli. Je to na naši poctu, to jsem snad již řekl, nebo ne?“

Špičaté, bílé zuby mu zlověstně svítily v matném světle kupé.

Nemůžu…

„Snad později…“ řekl rozhodně. Ti dva na protějších sedadlech zmlkli. Odporovat  Luciusovi. Tomu, kdo byl pověřen úkolem. Úkolem vyvraždit mudlovskou vesnici - Pán Zla na ni měl nepříjemné vzpomínky. Úkol důležitý a zodpovědný pro několik čerstvých smrtijedů. A on odporuje…?

Světlovlasému muži se v očích objevil zlý, zlověstný výraz. Vytáhl hůlku, mávl a Severusovy oči se rozšířily úžasem.

Imperius…

Dokážu odolat. Dokážu odolat! Dokázal by. Ale ne teď - šok a hrůza, k čemu bude donucen ochromila jeho mozek.

Jdi. Jdi a nasyp si do úst celou krabičku těch fazolek.Hned!

Zvedl se, malátně, ale přece. Nechtěl, nechtěl se podvolit, ale nemohl odolat. Byl slabý.

Vzal krabičku do rozechvělé ruky a spolykal všechny, všechny rudé kuličky.

Bertíkovy Fazolky tisíckrát jinak s příchutí krve…

„Děkuji, pane,“ řekl a pak kletba pominula.

Tři mladí, velmi mladí muži se smáli třetímu smíchem tak upřímným a tak zlým, až se zdálo, že v kupé vlaku jedoucího kamsi daleko od Londýna se na okamžik setmělo.

Ležel na zemi s rudou pěnou u úst…

 

 

Držel tu knihu v ruce. Hladil její koženou vazbu a prohlížel si vypracování na hřbetě.

Děsivé.

Ale nebál se. Byl si jist co chce udělat, udělá to. Otevřel Knihu na první stránce a konečně rozsvítil hůlku. Nevydržel to – původně plánoval, že do jejího obsahu nahlédne až v chlapeckých ložnicích, ale noc byla temná, knihovna tichá a šance, že ho tu někdo objeví tak nepatrná! Opřel se o regál s knihami. S knihami o černé magii, o podivných, jiných světech., knihami o Zlu…a četl…

 

Zvláštní. Velmi zvláštní. Děsil se a nechtěl to přiznat. S touhle podmínkou nepočítal. Až teď mu došlo, jak byl naivní. Nebo zaslepený. Získá co chce, ale…ale ta podmínka! Chvěla mu vnitřnostmi. Nebyl si jist, zda to dokáže.

Ale pokusí se. Musí se pokusit.

Polkl.

Potřebuje jen jednu jedinou věc. Vlastně osobu. Osobu, kterou nejvíc miluje, osobu, které si nejvíce váží, kterou obdivuje. Věděl o jedné. Jediné. Ale nechtělo se mu udělat to, co psala Kniha.

Ne jí…

Ale on není zbabělý! Překoná sám sebe a bude šťastný, bude oblíbený a bude se vyhřívat na výsluní…

Už se mu nebudou vysmívat, nebudou se mu smát…

Zaklapl Knihu, zhasl hůlku a s odhodlanou tváří skrytou v temnotě se vracel do zmijozelských chlapeckých ložnic.

 

 

Opřel se o špinavé, zaplivané umyvadlo a pohlédl na svůj odraz v naprasklém zrcadle. Nebyl hezký. Věděl to. Nikdy nebyl hezký a nikdy nebude. Bylo mu to jedno. Už mu bylo všechno jedno. Činilo to jeho svět mnohem jednodušším…

Bledý, příliš bledý. Hubený, příliš hubený a oči temné, příliš temné…

A chuť krve v jeho ústech. Znovu mu vytanula na mysli ta odporná vzpomínka – naklonil se nad umyvadlo a zvracel.

Zvracel nad vlastní ubohostí.

 

 

Stála tam. V černé kápi a nebelvírské šále okolo krku. Byla jí zima.

Polkl, i když nebylo co. Byla jí zima kvůli němu.

Vystoupil ze tmy a na její tváři se zračilo nejen zklamání ale i leknutí. Doufala, myslela…měl to být přeci on – oblíbený, skvělý, dokonalý hráč famfrpálu. Vždy obklopen partou kamarádů, vždy sršící vtipem a dobrou náladou. A místo něj je tu někdo jiný. Hubený, nehezký, bledý, zplihlé, špinavé vlasy a temné, příliš temné oči. A v ruce kniha – vždy v ruce kniha.

„Myslela jsem, že tu bude…někdo…někdo jiný…“

Byla roztomilá.

Vytáhl hůlku a omráčil ji. Padla k zemi a měděné vlasy se smísily s bělostným sněhem. Patetické. Zasmál by se, ale z nějakého důvodu mu nebylo do smíchu.

 

Otevřel Knihu a přečetl si tu nejdůležitější větu.

 

Prosté, jednoduché. Udělá to.

Připravil si pohár. A nůž.

Z plátěného vaku, který měl schovaný pod hábitem vysypal do číše prach a směs nějakých bylin. Potom uchopil její paži.

Srdce se mu rozbušilo v odporném rytmu a s děsivou rychlostí.

Řízne ji.

Řízl ji.

Z jejího zápěstí se začala hrnout teplá krev a on ji odchytával do poháru. Zamíchal hůlkou a pil. Pil lačně a pil pro svoje štěstí.

Před očima se mu tmělo a žaludek se mu svíral. Chuť železa ho štípala v ústech, prach ho dráždil v hrdle. A z nějakého divného, prapodivného důvodu – v očích ho pálily slzy.

Vypil polovinu a nemohl dál. Začínal chápat.

Nedokáže to…

Zbabělý…

 

Vyřkl zaklínadlo, její ruka se zacelila

A potom plival. Plival okolo sebe krev a přál si, aby byla jeho. A byl by křičel, kdyby se nebál.

Ale bál se…Nechtěl, aby pro něj přišli.

Ten večer pochopil co je zač. Štítil se sám sebe, bál se sám sebe. Hnusil se sám sobě. Nevěděl, jestli s tím dokáže žít, nebyl si jist.

Pokusil se zabít dívku, kterou miloval. Dívku, které byl lhostejný jako tráva, kterou zašlapávala.

Bylo mu šestnáct let a pochopil, že je vrah. Byl vrahem od chvíle, kdy se narodil.

 

 

Hubený černovlasý, příliš mladý muž si naposledy odplivl do špinavého umyvadla.

Chuť krve v jeho ústech a nový pocit ponížení od jeho „kamarádů“ smrtijedů mu vnukla myšlenku. Nesmýšlel o ni jako o naději, ale nechtěl ji nazývat nenávistí. I když to vlastně nebylo nic jiného.

Na stísněném, špinavém, vlakovém záchodě mu v mozku znovu vytanula ta chvíle, kdy pochopil, že nejvíc ze všech nenávidí sebe. Ale také si uvědomil, že své nové přátele nenávidí téměř, téměř stejně. A oni nebyli přátelé, byli společníci, kolegové. Spoluvrazi.

Omyl si tvář ledovou vodou a narovnal se. Na sinalé tváři vykouzlil skoro milý úsměv. Jeho nové, sebevědomé já. Vyšel ven. Stáli tam – všichni tři.

Pořád se pochechtávali.

„Kamarádi!“

Řekl to skoro bodře.

„Takhle jsem se dlouho nenasmál! Ale teď jdeme splnit náš úkol, pojď Sevie!“

A Severus Snape šel. Bylo mu dvacet let a následoval je. Nenáviděl je.

Jednoho dne se obrátí proti nim a pokusí se dokázat nemožné – na krátký, kratičký okamžik si vážit sám sebe.

Ale ten den byl ještě daleko.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>