název: Vězeň ve věži
autor: alzinka
přístupnost: bez omezení
pár: -
varování: -
shrnutí: Vzpomínky někdy bolí. Zavedou nás tam, kam jsme se nikdy nechtěli vrátit, udělají z nás třesoucí se trosky a pak zase odlétnou. A zůstane jenom pár sladkých momentů, které už jsou dávno pryč.
prohlášení: Touto povídkou nemám v úmyslu dát najevo, že bych si snad osobovala právo na jakoukoli významnou i bezvýznamnou postavu J.K.Rowlingové, které se tímto způsobem omlouvám za případné OOC:) A pochybuji, že mi za tohle někdo zaplatí, i kdyby účelem byl zisk:)
poznámka: -

Vězeň ve věži

Vzpomínky. Přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce, nezáleží jim na tom, co způsobují, když tak nevybíravým způsobem vniknou do mysli. Mnohdy je vyvolají zdánlivě nepodstatné a nedůležité maličkosti, třeba pouhopouhý vlas, střípek z rozdrcené lahve, malá skleněná kulička, hrající všemi barvami duhy. Nebo třeba..něco jiného..něco sladkého..

První připomínala - co to vlastně bylo - ano, jeho premiéra, chutnající jako křišťálově čistá pramenitá voda. Ale pak, po tom nádherném okřídleném snu ( druhý kousek oné cukrovinky byl tak..tak omamující, jako jahody se smetanou..), přišlo probuzení, které bolelo. Nejdřív strach..potom zuřivý vztek..a prudký pohyb, který posvětil proud zářivě červené krve..

A teď? Jaká bude ta další? Chutná jako deštěm provoněná hlína..ale jemu to nevadí. Proč by taky mělo? Vždyť té si už užil dost a dost, když tam tak tiše ležel, vystavený nelidským podmínkám ostře štiplavého větru a kousavých slunečních paprsků. Zem byla sice tvrdá, ale aspoň nezraňovala..

Další donutila jeho chuťové pohárky, aby se poplašeně stáhly. Trpká svíravá chuť, připomínající zkyslé mléko, ho pálila na jazyku i na patře, ale on ji nechtěl vyplivnout. Ta hořkost, skrytá za jeho uvězněním..ta beznaděj, kterou by každý pocítil - tedy každý člověk. Ale on nebyl člověk..ne, byl psanec, vyvrženec..

Pátá fazolka voněla jako čerstvě posečená tráva, a stejně tak i chutnala. Připomněla mu to letní odpoledne, prozářené sluncem, hrozbu, která se nad ním vznášela jako Damoklův meč, ostře nabroušený (ach, tak strašně ostře), a pak smrt, která vlastně nebyla smrtí..

Zpřeházené vzpomínky protékají jeho primitivním vědomím jako divoká řeka, řvou a hučí, přeskakují kameny a kusy naplaveného dřeva, které jim brání v cestě, zbarvené krvavě rudě..

Sýrovou znechuceně spolkl. Připomínala mu totiž myši, a ty už nemohl ani cítit. Stále dokola to odporné pištění, ty strašlivé kvičivé zvuky, které vycházely z jejich krčků, když je zabíjel, a ty jejich černé korálkové oči, ustrašené a zároveň zuřivé..ne, sýr už nechce do konce života vidět.

Co bude dál? Kterou si vybere příště? Citronovou? S příchutí hořké čokolády? Mast na spáleniny, které utrpěl při svém útěku? Jakou vzpomínku z jeho krátkého života to přivolá? Co mu to připomene?

Vydal ze sebe ohlušující skřek. Sirius udiveně zvedl hlavu.

„ No tak, Klofane, co se děje?“ poplácal ho po širokém zobáku, strčil si do úst další Bertíkovu fazolku a přistrčil k němu poloprázdný sáček.

„ Tumáš, dej si ještě jednu. Beztak už jsi mi skoro všechny sežral,“ řekl dobrácky a pak se zašklebil.

„ Fuj! Připálená ovesná kaše!“

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>