Název: Zatracený

Autorka: 6

Přístupnost: Od 18 let. Na vlastní nebezpečí. Rozmyslete si to dobře.

Upozornění, čtěte pozorně: Věřícím čtenářům může povídka připadat silně urážlivá, až rouhavá. Nevěřícím naopak agitační. Kromě toho obsahuje neslušná slova a narážky, hromadnou vraždu, rasistické nadávky, anatomicky konkrétní popisy mučení, nebezpečné sporty, několik milionů mrtvých, nemanželské početí, živelnou katastrofu značných rozměrů, nevábné tělní tekutiny, hrůzné pseudovědecké pokusy a něco, co by zřejmě byl slash, kdyby oba aktéři byli muži. Přes to všechno v ní nenajdete vůbec žádnou zajímavou, ba dokonce ani nudnou erotiku.

Shrnutí: Kde opalovací krém opravdu přijde vhod.

Prohlášení: Většina postav patří Joanne Kathleen Rowling, ale chovají se tak nesmyslně, že je možná ani nebude chtít zpátky. Jedna postava patří Andrzeji Sapkowskimu a platí pro ni totéž. Postavy, které nepatří žádnému z obou spisovatelů, patří mně. Až na ty mýtické nebo historické, pochopitelně.

Povídku jsem nepsala pro zisk. Naopak, myslím, že pokud nic nezískám (jako třeba problémy), budu ještě ráda.

Poznámka: Tahle povídka je pro mě velkým, velikým bobříkem odvahy.

---

 

Zatracený

Lord Voldemort zuřil. Tohle bylo opravdu trapné. Rozmetat ho na kousky jako nějaký úkryt talibanských ozbrojenců. A když se v zájmu přežití snažil posednout nejbližší živé tělo, ten mizerný brýlatý zjizvený poseroutka, který takové pocty nebyl ani zdaleka hoden (ne snad, že by někdo byl), ho vypudil ven, aby bídně zahynul coby duše bez domova! Nebohému Voldemortovi se udělalo zle, jak s ním házely positivní vibrace. Držel se, seč mohl, jak jinak, ale nakonec ho vytřásly ven, jako by byl kus sena na valníku, a ne nejmocnější černokněžník všech dob.

A to byl jeho konec.

Zle se zamračil na početnou skupinku, která už se dala na cestu. Některé poznával. Ten hoch, co zafungoval jako dynamit - zjizvený skrček na něho volal Neville. Jak pitomý kluk, tak pitomé jméno. Přiblblý poloobr, na kterého kdysi shodil onu baziliščí lapálii. Jeden z vlkodlaků... to je divné, co ten mezi nimi dělá. Malfoyova vdova, samozřejmě - zradila spolu se synem. Učinil chybu, když ji ve svých řadách nechal. Měl ji zlikvidovat, jakmile byla obtěžkaná. Minerva McGonagallová, které kdysi nadbíhal; neúspěšně, naštěstí, jen se na ni podívejme teď. A Snape - ten zatracený, slizký Snape! Voldemort se celou dobu domníval, že je na jeho straně.

Na rozcestí zamířili první členové skupiny, zabraní do přátelského rozhovoru, vpravo, kde cesta stoupala namáhavým úzkým schodištěm kamsi vzhůru. Jen Snape zaváhal. Vlkodlak, který si zřejmě povšiml, že má po boku prázdné místo, se na třetím schodě otočil.

Voldemort, znechucený jeho vlídným úsměvem, se naposledy pokusil klaďasy povraždit pohledem. Když se mu to opět nezdařilo, alespoň si oddechl, že se jich konečně zbaví, a sám se vydal širokou, stinnou cestou, jež se pohodlně svažovala vlevo.

Netrvalo dlouho, než před ním vyvstanula brána. Zdálo se, že je tepaná ze silných ocelových prutů, a po stranách ukotvená ve dvou pilířích z černé žuly. Jedna věc však nehrála. Sloupy, křídla i horní oblouk hořely rudými plameny, tak jasnými, že nedokázal ani přečíst nápis nad vstupem. Postřehl jen, že prvé písmeno je I, třetí F a poslední, sedmé, O.

Brána neměla kliku, klepadlo, ani u ní neviselo táhlo zvonku, takže v první chvíli nevěděl, jak jí projít. Ledva ale přišel blíže, otevřela se před ním sama dokořán.

Přímo pod hořícím slovem stála postava. Byla vysoká, vyšší než on sám, do pasu dlouhé, husté vlasy měla černé jako havraní peří, oči jak dva uhle, kůži jako kvalitní hořkou čokoládu a křídla v barvě ebenu. V kontrastu s temnými odstíny těla obepínaly štíhlé nohy přiléhavé kalhoty z jemného persiánu v barvě mléka, a nad nimi se při pohybu jemně vlnila tenká halena bílá jako oblaka. Tvář měla postava vznešenou a sličnou a nenesla žádné pohlavní znaky - ani stopa po vousech, ani náznak ňader.

„Vítej," řekla hlasem, který mohl být barytonem, nebo také kontraaltem. „Čekám tu právě na tebe."

„Ano?" opáčil Voldemort. „A co jsi zač?"

„Jmenuji se Marizuel."

„Aha. A co jsi zač? Znám všechny tvory na světě, ale o tvém druhu se v žádných knihách nepíše."

Postava, která se představila jako Marizuel, vyprskla smíchem. „Ale píše! A často!"

„Vážně? A co jsi zač?" Voldemort si pomyslel, že tahle otázka už začíná být poněkud ohraná.

„Netušíš?" Bytost útrpně vzdychla. „Tomu druhu se říká anděl."

„Andělé nejsou černí!" hádal se Voldemort. „Vždyť ty jsi negr!"

„Nejsem," zavrtěla se černovlasá hlava. „Kdysi byla dokonce má pleť bílá a mé vlasy zlaté. Stala se mi menší nehoda."

„To jistě. Menší žbluňknutí do kádě dehtu." Voldemort ani na okamžik nevěřil, že Marizuel mluví pravdu. „Dobrá, připusťme na moment, že jsi skutečně anděl. Co tady v tom případě děláš?"

„Jsem tu, protože jsi tu ty. Budu tě provádět a střežit. Pojď."

Voldemort prošel branou. „Můj strážný anděl?" pronesl posměšně.

„Tak bys to asi neřekl," odvětilo stvoření jménem Marizuel s úsměvem, který ničím nepřipomínal výraz onoho vlkodlaka.

Voldemort se poplašeně ohlédl. Brána byla zavřená, a přestože neslyšel zapadnout žádný zámek, věděl, že už se mu neotevře.

 

„Poslyš," ozval se po chvíli mlčení skoro proti své vůli, „a jsi muž, nebo žena?"

„Andělé se nerodí," zněla odpověď.

„A pro potřeby gramatiky?"

„Jak chceš. Na tom nezáleží."

„Takže třeba to?" provokoval.

„Slova jsou jen slova."

„Myslím, že budeš ten," usoudil nakonec Voldemort. „Ta anděl - to je pěkný nesmysl."

„Nebyl bys první, kdo by mě chtěl považovat za ženu," poznamenal Marizuel. „Jak to jde?" zavolal vesele na podobně tmavou bytost s kučeravou hřívou, která kohosi stahovala z kůže. Protože na hlavě už chyběla, nedalo se v nejmenším poznat, kdo to asi byl.

„Ale znáš to, s rukama je vždycky taková piplačka, když se to má udělat pořádně. Nezajdeš na skleničku, až budeš mít chvilku?"

„S radostí!"

„Tak přines flašku. - Druhou!" což už platilo stahovanému. Zaúpěl a schovával ji za zády.

„Tohle nevypadá zrovna jako místo, kde žijí andělé," podotkl Voldemort.

„Jistěže ano," odporoval Marizuel. „Padlí andělé, přinejmenším."

„Tak padlí..."

„Démoni, chceš-li."

„Takže ty nejsi - "

„Jsem padlý anděl."

„Jak jsi padl?" vyptával se Voldemort. Třeba by zjištěné skutečnosti mohl nějak využít proti Marizuelovi.

„Při wingee-jumpingu. Špatně jsem odhadl vzdálenost a už to bylo."

„Co je to wingee-jumping?"

„Hra. Anděl se vrhne z nebes a až těsně nad zemí roztáhne křídla, aby se zbrzdil. Kdo vydrží se složenými křídly nejníž, zvítězil."

„A ty?"

„Narazil jsem střemhlav přímo na sklizené kukuřičné pole. Dostal jsem za to výpověď a skončil tady. Docela přesně tady, abych řekl pravdu. Jsme na místě." Sebral odložený nůž a dlouhý klacek, kterému začal přiostřovat špičku.

Voldemort zhodnotil pohledem dvě pevné vidlice na opačných stranách téměř, ale ne docela vyhaslého ohniště, odkud se ještě zákeřně usmívaly žířící uhlíky, a soustředěnou činnost, jíž se věnoval jeho společník. Odjakživa býval bystrý, nezlomný a prohnaný. Pomaloučku polehoučku si přizvedl hábit a začal Marizuela obcházet.

Anděl si ho nevšímal. Bříškem palce zkoušel hrot rožně. Voldemort vztáhl ruce. Jakmile popadne příležitost za pačesy, stačí už jen vyrvat ostrou čepel z nesevřené dlaně a podříznout to snědé hrdlo. Odtáhl koutky úst od sebe a vrhl se do akce.

Nádherné, černé, husté, lesklé a především nepochopitelně kluzké vlasy bez odporu proběhly jeho rukou, jak se Marizuel otočil, přičemž Voldemortovi mimoděk vrazil pořádnou facku křídlem; v očích mu pobaveně jiskřilo. „Budeme si hrát?" zavrněl.

Voldemort se pokusil poblednout, ale anžto si už padesát let nesmírně zakládal na svém křídově šedozeleném odstínu, nebylo z toho nic.

„Máš překrásné vlasy," řekl, doufaje, že anděl nepostřehl chňapnutí po střence. Aby své tvrzení podpořil, dotkl se pramene na Marizuelově skráni. Hebká hedvábnost se z jeho prstů vysmekla stejně hladce jako vodní proud. Za tohle ho tedy opravdu nechytí, ani ho tím neuškrtí. Zatraceně.

„Ano, já vím."

„Víš, co si myslím?" hrál Voldemort o čas, než vymyslí, jak to zaonačit. „Jak jsi hrál ten... jak že se tomu říká?"

„Myslíš wingee-jumping?"

„To je ono - podle toho, jaks to popisoval, je to asi dost populární hra. To za ni vyhazují každého?"

„Ne, ovšemže ne."

„Vidíš. Vyhnat tě z nebe za trochu zválené kukuřice rozhodně nebylo spravedlivé."

„Žádná kukuřice tam nebyla. Ne, největší průšvih byl, že se to stalo v tektonicky aktivní oblasti. Svým nárazem na zemi jsem způsobil výbuch sopky a zemětřesení. Smetlo to celou atlantickou říši. Dva miliony mrtvých, a to už se nikdo ani neobtěžoval vyčíslit, co způsobila následná vlna tsunami ve východním Středomoří, kde z rozsáhlého území přežila jediná rodina.

Ani jsem o tom pořádně nevěděl. Sopka, kterou jsem probudil, mě zavalila lávou. Nějakou dobu trvalo, než ji moře vymlelo. Od té doby jsem tmavý. Ale zvykl jsem si - chci říct, černá je docela elegantní barva, ne? Tak pojď, nemá cenu to zdržovat." Voldemort náhle ucítil ostrou špici zavadit o svou kůži nepříjemně blízko orgánů, které pro něho sice nebyly tak cenné jako pro jiné, neboť se nikdy nepokusil zajistit pokračování svého rodu jinak než pokračováním vlastního života, ale přesto mu na nich docela záleželo. Opatrně zacouval, cupity cup, a obrátil se na útěk.

„Na kočičku a na myšičku!" zajásal Marizuel. „To je báječná hra!"

 

Prchal, snažil se vydrápat zpátky k hořejším kruhům, a trnul, kdy se mu Marizuelův rožeň zabodne do zad. To se však nestalo. Horký vzduch se náhle pohnul, jako by za Voldemortem někdo mávl obrovským vějířem, okolo pasu se mu ovinula ruka, a než mu zem zmizela pod nohama, ozvalo se mu u ucha: „Mňau."

Zamrskal sebou, ale platné mu to tedy bylo jako chaloupka v Blatné. Něco - nejspíš síla Marizuelových křídel - ho táhlo výš a výš. Když se pokusil únosce praštit pěstí, dosáhl jen toho, že mu jeho druhá ruka, dosud volná, pevně sevřela obě zápěstí. Začínal panikařit - od dětství totiž trpěl akrofobií. Téměř celý život se mu dařilo svůj handicap dovedně skrývat, a teď tohle. „Dolů, dolů," cedil skrz zaťaté zuby bez zapojení hlasivek.

„Chceš dolů?" optal se Marizuel vesele. Ten se tedy výšek nebál. Pochopitelně. „Můžeš tam být cobydup."

„Ne!" vyjekl Voldemort. „Nepouš... nepouštěj mě."

„Ale nebudeš zlobit," vyžadoval Marizuel.

„Nebudu," sliboval Voldemort. Což samozřejmě dodržel do přistání a ani o moment déle. Jakmile se démon znovu natáhl po svém rožni, zjistil, že Voldemort už jej drží v rukou.

Hned se cítil lépe. Teď byl ve výhodě - měl zbraň. Nevěděl ještě, zda tím dřevem vezme Marizuela po hlavě jako kyjem, nebo ho probodne jeho špicí. Ale se zbraní musí každopádně zvítězit, no ne?

Marizuel chytil konec tyče jen jednou rukou a bez námahy mu ji vytrhl. Šlo do tuhého. Uchýlil se k nečestnému kopu.

Namísto, aby se anděl zlomil v pase a zadržoval slzy, pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Voldemort by si mohl myslet, že minul, kdyby u toho mlčel. „Jako bych ti to neříkal. Potřeboval sis snad ověřit, jestli mluvím pravdu? Lže přeci ten, kdo se bojí. Zdá se ti, že mám strach?"

Rozhodně ne. Zato Voldemort měl nahnáno, a pořádně. Jak se vzápětí ukázalo, naprosto oprávněně.

 

Marizuel rozfoukal uhlíky do pořádné vatry. Jeho mohutná křídla účinkovala lépe než kovářský měch. „Tak zatím," rozloučil se. „Půjdu si zaplavat do Tantalovy zátoky." S tím se vznesl a pomalu zmizel z dohledu.

„Zdravím tě, sousede," ozvalo se.

Voldemort pootočil hlavu za hlasem, nakolik mohl. Moc se mu to nedařilo, jelikož rožeň, jenž procházel jeho konečníkem, kličkami tenkého střeva, cípem jater, plicí a vycházel ven poblíž klíční kosti, ho poněkud omezoval v pohybu. Hlas patřil mladíkovi nad vedlejším ohništěm, který se nacházel v podobné pozici jako Voldemort. „Kdo jsi?" ptal se.

„Jsem lord Voldemort," odpověděl Voldemort, „největší černokněžník všech dob."

„Překonals mě?" ptal se cizinec. „Překonal jsi Vilgefortze z Roggeveenu?"

„V životě jsem o tobě neslyšel."

„To musíš být nějaký nedovzdělanec," nedal Vilgefortz na sobě znát zklamání, že na něho historie zapomněla.

„Kdy jsi žil?"

„Ve dvanáctém až třináctém století. Ty?"

„Ve dvacátém."

„Jak ten čas chvátá." Vilgefortz natáhl ruku po nádobce vedle ohně, nabral z ní trochu hmoty a začal si ji roztírat po trupu.

„Čím ses zabýval?" vyptával se Voldemort.

„Vědou. Podnikl jsem naprosto ojedinělé pokusy, hlavně ohledně genetiky."

„V čem ojedinělé?"

„Přenos vlastností se obyčejně zkoumá na rostlinách nebo hmyzu. Ale je možné takto získané závěry přenášet na lidi? Vždyť hrachor či drosofila se od člověka tolik odlišují! Ne, pokud chceme získat výsledky platné pro lidský druh, musíme použít lidský materiál. Nikdo jiný to nepochopil. A co ty, co jsi dělal?"

„Pokoušel jsem se ovládnout svět."

„Ty taky?"

„A snažil jsem se získat nesmrtelnost."

„Ach." Vilgefortz skrčil nohy, aby si mohl onu hmotu namazat i na ně. „To se nezdařilo, jak vidím."

„Co to po sobě pořád patláš?"

„Krém na opalování. Ten nejlepší, elfské výroby."

Oheň citelně připaloval. „Nemohl bys mi trochu dát?"

„M-m." Vilgefortz si právě ošetřoval obličej, takže chvilku trvalo, než odpověděl artikulovaně. „Nemohl, chyběl by mi. A navíc - nechci."

„Tak si ho nech," prskl Voldemort uraženě. „Máš sice opalovací krém, ale zato jsi o šest set let starší a budeš se tu smažit o to déle."

K jeho ještě většímu rozmrzení to Vilgefortze pobavilo. „Ty jsi vážně pěkný pitomec," prohlásil. „Copak nevíš, že vnímání času je ryze individuální, subjektivní záležitost? Z toho, žes přišel později, nemůžeš v žádném případě vyvozovat, který z nás tu stráví delší dobu."

Voldemort už silně cítil, jak se mu pálí zadek. Smrad to byl vážně nesnesitelný. Zatínal zuby, ucpával si nos, nemohl přece před Vilgefortzem ukázat nějakou slabost.

„Marizueli, kde jsi? Už dávno jsi mě měl otočit, ty zatracený šmejde!"

Anděl měkce dosedl vedle ohně. Z per mu odkapávala voda. „Abys věděl, nejsem žádný šmejd," informoval ho. „A o zatracení bych se na tvém místě raději nezmiňoval."

„Sklapni a otoč mě!"

„Kdepak. Na tuhle stranu se máš opékat ještě nějakou tu chvilku."

„Vždyť jsem z půlky na uhel! Tvrdil jsi, že mě budeš hlídat!"

„Samozřejmě," sušil si Marizuel křídla, „nesmím dopustit, abys upláchl. Snad jsi nečekal, že se o tebe budu starat? Kde si myslíš, že jsi? V ráji?"

„Ty jsi ale kruťas!"

„To tedy nejsem," ohradil se, vytáhl malou trubičku, která vypadala jako cigareta balená v listu nebo malý doutníček, a klidně si ji zapálil o plameny pod Voldemortem. „Dělám jen svou práci."

„Ale mě to strašně bolí!"

„Tak se namaž krémem."

„Žádný nemám."

„Nemáš? Na to jsi měl myslet dřív." Pokuřoval a nastavoval sálajícímu žáru všechnu vodu, která na něm při koupání ulpěla.

„Oúúú!" vyl Voldemort.

„Buď zticha."

„Oúúú!"

„Sklapni, bolí mě z tebe hlava!"

„Oúúú! Oúúú! Oúúú!"

„Co kdybych ti vyřízl jazyk?"

„Oúúú!"

„A mám toho dost. Jdu projednat s mocí úřední změnu tvého trestu. Máme tady nárok na určité pracovní podmínky, víš."

„Oúúú!" udělal Voldemort, kterého výdobytky infernálních odborů v nejmenším nezaujaly.

„Vlastně," obrátil se Marizuel, který už už zvedal křídla k prvnímu máchnutí, „by tu snad byla ještě jedna možnost. Je to velmi nestandardní, ale... mohl bych se pokusit zařídit, aby ses vrátil na zem. Co ty na to?"

„Oú- To bys dokázal?"

„Pravděpodobně ne," odpověděl Marizuel rozvážně. „Od okamžiku, kdy jsi vstoupil, by ti žádná volba zbývat neměla. Nicméně, mohu pro tebe požádat o vyjímku a není zcela vyloučeno, že ji dostaneš."

„Marizueli," rozzářil se Voldemort, „ty jsi anděl!"

Marizuel přikývl a odletěl.

 

Voldemortova páteř doutnala, ale příliš si toho nevšímal. Tentokrát svého dozorce nevyhlížel tak netrpělivě proto, aby otočil rožněm.

Konečně u něho anděl přistál. „Vyřízeno," oznámil.

„Kladně?"

„Víš, ještě žádnému člověku se nepodařilo vyjít z pekla ven. Tedy, byl tu jeden takový případ někdy za gotiky, ale ten nebyl mrtvý."

„Tak mě otoč," pronesl Voldemort pohřebním hlasem a marně se snažil zadržet zoufalé slzy.

Marizuel ho sundal s ohně. „Chtěl jsem, abys věděl, jak neobyčejného úspěchu jsem dosáhl. Předkloň se, ať mohu ten rožeň vytáhnout."

Nerovnosti na povrchu tyče drhnoucí o jeho vnitřnosti byly poslední bolestí, kterou Voldemort v pekle zažil.

 

„Bez boha," rozloučil se s ním Marizuel před plamennou branou.

„Sbohem," odpověděl bezmyšlenkovitě Voldemort. Hlavou mu vířilo vzrušení z toho, že má být opět naživu, a tak když se padlý anděl teskně usmál, nevěnoval ani zlomek své kapacity tomu, že by si správně vyložil, proč. Jednoduše ho přitáhl k sobě a přisál se mu na ústa.

V poslední chvíli, než odešel, zahlédl Voldemort letmo na Marizuelově tváři zvláštní, vítězný výraz.

 

„No tak pojď," říkal vlkodlak a podával Snapeovi ruku. Voldemort si znovu přál, aby mohl toho zrádce zabít podruhé.

A ostatní, kteří si tu stoupali po prvních stupních, jako by za celou tu dlouhou dobu, co se Voldemort opékal na ohni, neuplynul vůbec žádný čas, ty taky.

Snape, aniž by si všiml, že přímo za ním stojí jeho zrazený pán a nenávidí ho, nesměle uchopil nabízenou dlaň.

Ostatně, podle všeho Voldemorta neviděl ani ten vlkodlak.

To vážně dokáže jednomu, který byl zvyklý na strach, nepřátelství, obdiv, ale každopádně pozornost, pěkně hnout žlučí. Proto se zaradoval, když uviděl brýlatého skrčka. Teď se postará, aby ten zatracený hrdina sešel důkladnou, pomalou a nesmírně bolestivou smrtí.

Sehnul se pro svou hůlku, ležící mezi zbytky těl.

Ruka mu prošla skrz.

A ta ruka... ta ruka byla bílá! Tedy, nejen ruka, to by bylo v pořádku, jenže bílý byl i rukáv jeho černého hábitu.

Ten zatracený podvodník!

Tolik tedy k nadějím na znovuzískání života. Voldemort popuzeně zatřepetal ektoplasmou.

Alespoň, napadlo ho vzápětí, nevisí na klacku nad ohněm. Až bude Pottera chodit strašit, dá si záležet. Ještě bude zábava.

Drobná rusovláska zvedla hlavu od loužičky zvratek. „Vezmeš si mě?"

„No... jistě," přisvědčil zjizvený brýlatý hrdina. „Jakmile dokončím bystrozorský výcvik. Totiž, jestli mě pořád budeš chtít."

„Ne, Harry," zavrtěla ustaraně hlavou. „Teď."

„Proč už teď?" divil se. „Přece nejsi - "

„Jsem," pípla.

„Do prdele, to snad ne! Jaktože jsi nezůstala v Doupěti? Co kdyby se ti něco stalo?"

„Nevěděla jsem to..."

„Ach, Ginny," vrhl se jí Potter kolem krku a začal ji líbat.

Voldemort málem přidal k zrzčiným zvratkám ještě trochu ze svého. Tuhle idylku, a štěstí a rozkvět všech potomků z ní vzešlých, bude mít do skonání světa před očima.

Zatracený osud.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>