Název: Nemohl od ní odtrhnout oči

Autor: 4

Přístupnost: od 12 let

Varování: Citlivější povahy musím varovat. Povídka obsahuje smrt, bolest a... Šinózu.

Shrnutí: Setkali se, milovali se a byli spolu až do úplného konce. Ona dokonalá a skvělá a on... umírající.

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, svět Harryho Pottera patří J. K. Rowlingové. Šinóza je asi moje. I když to škvělé jméno jsem si pravděpodobně někde vypůjčila. Jen nevím, jestli je to správná mary sue (i když v neviâthielině sueovském testu získala krásných 54 bodů :o).

---

 

Nemohl od ní odtrhnout oči

„Ahoj, jmenuju se Šinóza, Šinóza Škvělá,“ usmála se, lehce zakroužila rameny a vypnula prsa. „Iniciálky ŠŠ, no není to šladké?“ zahihňala se do dlaní.

„Já, já, já...“ koktal a zíral na ni s lehce otevřenými ústy. Pohybovala se tak ladně.

Své korálově rudé rtíky zakryla dlouhými bledými prsty a pak mu poslala vzdušný polibek. Oči jí při pohledu na něj zářily. Měkké vlny jejích plavých vlasů spadajících k pasu se třásly v jemném vlnobití. Nemohl od ní odtrhnout oči.

 

* * *

 

„Je to mudlovská nemoc,“ podívala se na něj a cokoli chtěl říct v něm v tu chvíli zemřelo. Jen zíral.

„Nemáme kouzlo, které by ji porazilo. Žádný z výzkumníků jí dosud nepřikládal příliš vysokou prioritu. Čistokrevné kouzelníky obvykle nenapadá, ale ty nejsi čistokrevný. A u těch, kdo mají dvojí krev se rozvíjí rychleji.“

„Jediné, co by mohlo pomoci je mudlovská léčba. Musel bys do mudlovské nemocnice.“ Dívala se na něj úpěnlivě a prosila o svolení.

„Ne!“ podařilo se mu nakonec dostat přes rty. „Nenechám se zabít nějakým nedomrlým mudlou!“

„Pak zemřeš...“

„Ne!“

V jejích očích se třpytil soucit a slzy se třásly na dlouhých stále ještě temně černých řasách. Pečlivě si uhladila skvěle padnoucí léčitelský hábit. Její štíhlé prsty si začaly nevědomky pohrávat s hůlkou. V jeho tváři se při pohledu na ni zcela nečekaně zrodila naděje. Přestože smutně vrtěla hlavou, nemohl od ní odtrhnout oči.

 

* * *

 

„Půjdem se projít k jezeru,“ řekl a nepřipouštěl odmítnutí.

Jeho obvyklá suita se zatím chechtala u vchodu do Velké síně. Dívali se jak ji vzal kolem ramen a jeden z nich na to reagoval několika jednoznačnými gesty. Jeho kumpány to rozesmálo ještě víc.

Šinóza uslyšela smích a obrátila se. Její velké oči se zatřpytily překvapením. Stisk jejího průvodce zesílil.

„Pojď ty má Rozkoši,“ zašeptal jí do ucha a ona se perlivě zasmála. Milovala, když jí dával něžné přezdívky.

Když došli k jezeru, vytrhla se mu. Zula si boty, punčochy a vysoko vykasala hábit. Vběhla do příbřežní mělčiny. Kolem dokonale tvarovaných kotníků jí vířila studená voda.

„Pojď!“ mávla na něj, aby ji následoval. Shovívavě se usmíval, posadil se na břehu a, zatímco se díval jak si jeho dívka hraje ve vlnách, cvičil s hůlkou. Za chvíli se ale zvedl a sedl si o kousek dál. Kolem jeho původního místa leželo příliš mnoho mrtvých mravenců.

Ten přesun ho dostal blíž k jezeru a Šinóza na něj s veselým výsknutím stříkla jezerní vodu. Zasmál se na oplátku, namířil na svou dívku hůlkou a kouzlem ji přitáhl k sobě. Lehce zasténala, když ji položil na trávník. Naklonil se k ní a než ji políbil, zašeptal jí: „Jsi moje Rozkoš, Rozkoš a Absolutní Blaho. Moje sladká R.A.B.“

Zvedla bradu a pootevřela ústa, která se lehounce chvěla v očekávání polibku. Trochu sklopila víčka a pohyb jejích řas připomněl křídla motýlů. Nemohl od ní odtrhnout oči.

 

* * *

 

„Bolí to hůř než Cru...“ zbytek krutého slova se ztratil v bolestivém nádechu. Šinóza rychle přispěchala s tišícím kouzlem.

Na jeho tváři byly vidět nehojící se rány. Některé výrůstky se pokusila odstranit kouzlem a ty se podebraly a způsobovaly mu nesmírné bolesti, kterých ho nikdy nedokázala tak docela zbavit.

Usnul neklidným spánkem až ve chvíli, kdy se jí konečně podařilo vpravit do něj dvojnásobnou dávku tišícího lektvaru.

Chvíli se dívala na jeho neklidný spánek a vzpomínkami zabloudila k domu na pobřeží. K jejímu domu na pobřeží, kde mu poskytla asyl a svá hojivá kouzla. Od poslední bitvy se mu špatně kouzlilo, některé rány zasáhly příliš hluboko a on byl stále strašně nevrlý. Po jedné z jejich ranních hádek vyběhl ven a až do večera seděl venku na rozžhaveném písku. Volala za ním, ale ignoroval ji. Ach bože, ignoroval ji.

Vzlykla a dětinský pocit bezmoci, který vyjadřovala celým tělem, se nehodil k jejímu postavení, věku a moudrosti. Dveře na odchodu z jeho soukromého pokoje zavírala s nejvyšší opatrností.

„Daří se vašemu strýčkovi líp?“ zeptala se sekretářka, když se Šinóza vrátila do své kanceláře.

„Stále ještě umírá,“ řekla tiše Šinóza a její hlas zdánlivě neukazoval o nic více citu.

Zavřela se ve své kanceláři a až tam začala plakat. Nedokázala mu pomoct, ani si nebyla jistá, jestli si vůbec pomoc zaslouží. Po tom všem, co se stalo, po tom, co celá léta prováděl ty nejhorší věci s tím největším potěšením, ho měla udat bystrozorům. Ale když se jako zubožená troska přemístil právě před její dveře, nesmírný soucit znovu zaplnil její srdce láskou. Byl tak bezmocný.

Když zjistila, že je nemocný a ona sama mu pomoci nedokáže, dovedla ho do sv. Munga, přes jeho výslovné a velmi nahlas vyslovené protesty. Její léčitelé se zvědavě ptali, kdo to je. Nikdo ho nepoznal a to ho ranilo téměř stejně jako následné vědomí blížící se smrti. Když o něm přede všemi neochvějně tvrdila, že je to Septimus Salendra, její milovaný strýček z matčiny strany, nemohl od ní odtrhnout oči.

 

* * *

 

„Ukázal mi ten dopis, všechny tvoje dopisy,“ díval se na ni a oči mu žhnuly. „Vysmál se mi do očí! A za to můžeš ty, moje sladká R.A.B.“

„Byls Pán Zla, bylo mou povinností proti tobě bojovat! Bylo mou povinností pomoci k záchraně světa!“ hrdě vztyčila hlavu a nebojácně mu stála tváří v tvář.

„Ty zrádná zmije! Nikdy jsem svým smrtijedům nepřikázal, aby napadli také tvůj dům! Měl jsem to udělat!“ Postřehla v jeho těle lehký třas a usoudila, že se třese vzteky.

„Já vím,“ řekla skoro pokorně, „taky jsem nikdy nezapomněla na nás dva a na všechno to, co mezi námi ať už vysloveno, či nikoli, bylo. A bylo to tak silné!“

Vteřinu stáli proti sobě a jeden druhého pozorně sledovali. Dva bystré pohledy hledaly změny, které se udály za ona desetiletí uběhlá od jejich školních let, kdy si přísahali lásku.

A jak tam stáli v otevřených dveřích, náhle do pokoje zběsile proletěla sova a upustila mezi ně noviny, ještě vonící tiskařskou černí. Hlavní titulek byl trochu nakřivo a přes celou první stranu radostně hlásal: PÁN ZLA PORAŽEN!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

„Příliš mnoho vykřičníků,“ ušklíbl se a zhroutil se jí do náruče.

Uložila ho do své vlastní postele, dívala se na jeho bledou tvář, poznamenanou mnohými jizvami. Vzpomněla si, jak se jeho nohsledi smáli jejich vzájemné náklonnosti a jak ji kvůli tomu opustil. Změnil se za ta léta. Na povrchu i uvnitř. Nemohla od něj odtrhnout oči.

 

* * *

 

„Moje hůlka zůstala na bojišti a moji smrtijedi také,“ řekl hořce.

„A zůstal tam i otisk smrti, jinak by nikdo neuvěřil,“ zašeptala.

„Poslední viteál. Sám jsem ho zničil, když začalo být jasné, že se odtamtud jinak nedostanu.“

„Jak se mohli Potter a jeho parta tolik splést?“ podívala se na něj a v jeho očích zahlédla krvavý odlesk bojiště vzdáleného v čase i v prostoru.

„Myslel, že jsem ze své duše odštěpil šest viteálů a rozdělil ji tak na sedm dílů. Ale já měl viteálů sedm...“ Začal sebou trhat v prudkých záchvěvech bolesti.

„Toliks jich dokázala zničit ty, moje drahá,“ pokračoval, když podráždění opadlo, „bez tebe by mě neporazil!“

„Tome,“ řekla smutně a přisunula si křeslo blíž k jeho lůžku.

„A co nedokázal ten šmejd Potter, cos nedokázala ani ty, s těma svýma velikýma nevinnýma očima, to dokázalo slunce. Rakovina kůže, netušil jsem, že něco takového existuje.“

„Říkala jsem ti,“ pohladila ho po tváři, „použij opalovací krém!“ Hlas se jí chvěl vzpomínkami a předtuchou brzkého konce.

A poslední, co viděl, byly její soucitem zářící oči. Měkké vlny jejích dávno zbělelých vlasů se třásly v jemném vlnobití. Bolelo to. Ten pocit, že umírá. Dlouhé štíhlé prsty se dotkly jeho tváře.

„Kdybych to dokázala, uzdravila bych tě,“ zašeptala mu do ucha.

„Kdybych to dokázal, ovládl bych svět,“ zavrčel na oplátku. Trhla sebou.

Sval v jeho tváři slabě zacukal a dech ustal. Zemřel a ona se k němu sklonila, aby zatlačila ty dva rudě zářící body. Ani po smrti od ní nemohl odtrhnout oči.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>