Název: Zamlžená

Autor: Rebelka

Přístupnost: Bez omezení

Varování: Povídka obsahuje jedno jméno, které se vyskytlo v Dathly hallows. Ale ani opravdu pozornému čtenáři neprozradí vůbec nic, co se týká děje vý‘e zmíněné knihy.

Shrnutí: Jedna z Cimrmanových náv‘těv Londýna...

(O několik let později vynaložil pan Armando Dippet mnoho galeonů na vypátrání toho neřáda, díky kterému se Moudrý klobouk pokusil ve své uvítací písni zavést akustickou konstantu „dýjadýjadá“. To už je ale jiný příběh...)

Prohlá‘ení: Text vyznačený kurzívou je majetkem divadla J. Cimrmana a vyskytuje se v seminářích k hře Vy‘etřování ztráty třídní knihy pod názvem Elastický zeměpis. Ostatní postavy stvořila J.K.Rowlingová. Autorka si je pouze vypůjčila a nic za to nechce.

Poznámka: Povídka by rozhodně nevznikla nebýt http://www.cimrman.at/ a galerie na stránkách http://sechtl-vosecek.ucw.cz/

Děkuji Titany za beta-read a konstruktivní kritiku:).

Zamlžená

Z deníku J. Cimrmana- Londýn 26.2.1900

Proklínám chvíle, kdy jsem s horlivostí knihomola přecpával svůj mozek vědomostmi o cizích krajích. K čemu je mi nyní náv‘těva těchto míst?

Vím z knih, že zde v Londýně mě nemá překvapit hustá mlha. Také mě nepřekvapí.

*

Stoupla si na ‘pičky a narovnala mu cylindr. Zbytečně. Za chvíli ho stejně sfoukne vítr. Ale její prsty ho hřály a mantila voněla rozmarýnem. Vždycky se raději oblékala po mudlovsku.

„Do večera budu zpátky. A potom bych si dal vajíčka na slanině. K tomu čaj. Horký, venku je zima.“

„Jednu nebo dvě kostky cukru?“ Dívala se do země. Pochopil, že se zeptala jen proto, aby oddálila jeho odchod. Věděla, že nesladí.

„Proklatá mlha, člověk nevidí na ‘pičku nosu,“ povzdechla si. Omluvně sklopila oči a letmo se dotkla zlatého křížku na krku. „Cítila bych se mnohem lépe, kdybyste se přemístil. Nevěřím těmhle kobercům.“ Její hlas se je‘tě více zti‘il. „Leťte opatrně.“

*

Ruce se mu třásly jako pampeli‘ka, když kolem ní projede vlak. A tvářil se, jako že ho vůbec nezajímá, proč se najednou koukám do země. Nechtěl jsem to vidět. On by asi řekl, že jsem se bál jeho strachu. Vždycky uměl mluvit líp než já.

Křečovitě trhal obal a mě ani nenapadlo, abych mu s tím pomoh. První dva kusy čokolády spolkl rychle. Klepal se celej. Potom konečně promluvil.

„Zatracení mozkomoři.“ Nepamatuju si, kdy naposled řekl slovo zatracenej. Ulomil třetí dílek. Teprve ten pořádně rozkousal. „Jsou divní. Asi jako...“ Zamyslel se. Správnej příměr hledal dlouho. „...jako hrana.“

„Hrana?“ Netvářil jsem se moc chytře a on se rozesmál. Znělo to hrozně. Jako když se směje člověk, z kterýho před chvílí vysáli v‘echno ‘těstí.

„Vysoká hrana. Vidí‘ nahoru, ale nepřehoupne‘ se přes ni. Může‘ jenom utíkat kolem. A modlit se, aby nebyla nekonečná.“ Albus měl vždycky rád velký slova.

Čtvrtou část čokolády si asi nechal rozpou‘tět na jazyku, protože byl del‘í dobu úplně zticha.

„Zatrolení mozkomorové, Aberforte.“ Zmačkal prázdnej obal a strčil ho do kapsy u hábitu. „Zatrolená mlha.“

*

„ Koneckonců, mladej Skrk si za to moh sám. Kdyby se pořád nechlubil tím svým pitomým dvanáctimístným kobercem značky Axminster...“ následovalo výmluvné mávnutí rukou.

„O mrtvých jenom dobře, idiote,“ druhý smuteční host se nervózně rozhlédl kolem sebe. „To ta kreténská mlha. Co jsem na tomhle světě, tak hustá nikdy nebyla. To není jen tak samo sebou, pamatuj moje slova.“

Hudba dohrála. Vstali, aby se připojili k zástupu kouzelníků a popřáli vdově Skrkové upřímnou soustrast.

*

Otevřel jsem oči. Přímo přede mnou stálo jeho křeslo. Mohlo mě to napadnout. Poslední dobou trávil až moc času zíráním do plamenů. Chtěl zjistit, jak vypadá cestování letaxem. Jestli se člověk objeví v krbu naráz nebo jestli se jako duch pomalu zhmotňuje. A vůbec mu nevadilo, že ho nikdo moc často nenav‘těvoval. Jako by neměl nic jinýho na práci.

Křeslo bylo prázdný. Škoda. Gramofon měl zapnutej, musel odejít jenom na chvíli. Bude muset svý pozorování odložit na pří‘tě. Ostatně, jako pokaždý. Nedá se říci, že by mu chyběla vytrvalost.

Vrátil se brzo. Ve vousech měl nalepenej kousek jakýsi růžový, na první pohled sladký, pěny. Byli si s mým bratrem neuvěřitelně podobní. Kdybych se nebál, že mi do pusy nalítaj uhlíky, rozesmál bych se nahlas.

„Skřítek ti za chvíli přinese čaj, Aberforte. Chce‘ do něj mléko?“

Nevím, jestli je ten člověk je‘tě schopnej údivu.

„Posílá mě bratr, Elphiasi.“ Je‘tě jsem chtěl dodat něco na způsob ‚Taky ti to mohl říct sám', ale slova mně uvízly v krku. „Zjistil, že mozkomory k nám nevědomky přilákal jeden mudla.“

Jenom udiveně pozvedl obočí a zapálil si dýmku. „Také si myslím, že vět‘ina kouzelníků mudly podceňuje.“

„Prej vynalezl stroj na ‘těstí. Podle mě je to pitomost. Ale mozkomorové se na to lepí jako klí‘ťata.“

„Zajímavé,“ na chvíli se odmlčel, protože do místnosti vstoupil domácí skřítek s podnosem a dvěma kouřícími hrníčky.

„Je odhodlanej stroj zničit a tomu chlapovi změnit paměť. V‘ak ví‘, jak nesná‘í mozkomory, Elphiasi.“

*

Proklínám chvíle, kdy jsem s horlivostí knihomola přecpával svůj mozek vědomostmi o cizích krajích. K čemu je mi nyní náv‘těva těchto míst?

Vím z knih, jak vyhlíží domek mého předchůdce Shakespeara, a on tak opravdu vyhlíží. Chce se mi zvolat: „Proč vlastně cestuji? Což není již pro mne na světě překvapení?“

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>