Název: Rozloučení
Autorka: Sothis Blue
Přístupnost: No... asi od dvanácti? S vlastním kapesníkem.
Upozornění: Smrt jedné hlavní postavy. Pohřeb téže hlavní postavy. Smrt vedlejších postav.
Shrnutí: Rozloučení s Harrym Potterem. Poslední kapitola po ukončení dobrodružství. Na konci trocha vysvětlování a povinná jizva.
Prohlášení: Abigail Bratfordovou jsem si dovolila vypůjčit z povídky Brumbálovo tajemství z předchozích kol soutěže, autorkou je Camelia... ale jenom napůl. Ostatní postavy a tak jsou od Joanne Kathleen Rowling. Nevydělávám si tím.
Poznámka: Postavy, které by tam měly být, ale chybějí, jsou pravděpodobně už nějaký čas mrtvé. Ale nebuďte paranoidní. Některé nejsou zmíněné explicitně, a přitom jsou živé.

Rozloučení

Ginny tušila, že druhý pohřeb bude ještě horším zážitkem než ten první. Zatímco většina skutečných účastníků války byla příliš zaneprázdněna snahami vylízat se ze svých ran, uchvátil pod záminkou pomoci organisaci tryzny do svých rukou ministr Scrimgeour. Přípravy se pod jeho velením protáhly natolik, že že někteří šťastnější by dokázali věci zařídit rychleji (a také vhodněji), ale to už nebylo síly, která by protřelého politika donutila vzdát se své chvíle slávy.
Jak se dalo čekat, pompézní chlapík uspořádal vskutku velkolepou akci. Po čtyřech týdnech, kdy bylo tělo, zajištěné kouzly proti přirozenému rozkladu, vystaveno v chrámu Všech svatých, tísnilo se před ním na Příčné ulici snad veškeré čarodějnictvo Britských ostrovů, kromě těch, kterým bylo umožněno vstoupit dovnitř. Průčelí bylo pro tuto příležitost přeměněno na průhledné a jistě někdo zajistil i přenos zvuku. Na pořádek dohlíželi bystrozorové v oficiálních tmavomodrých hábitech se stříbrnými odznaky hodností vyšitými na ramenou. Ne, že by bylo na co dohlížet, ačkoliv mnozí přihlížející pojali shromáždění spíše jako oslavu. To bylo vzhledem k vítězství celkem pochopitelné. Přesto to Ginny vnímala jako urážku svého milovaného snoubence.

Průhledné hlavní dveře zůstávaly zamčené. Kdokoliv se směl zúčastnit samotného obřadu, musel vstoupit zadním vchodem skrz sakristii. I v Obrtlé uličce, do níž ústil, se dnes život zastavil. Tedy až na hlouček, který se pokoušel protlačit dovnitř. Podle postojů stráže ve dveřích asi neoprávněně. „Běžte pryč," přikázala vysoká čarodějka nelítostně komusi, kdo se přivlekl o berlích.
Jenže to nepočítala s mamkou, která si k mladému zvědovi, který nejdříve za neúspěšnost a později za zradu zaplatil ztrátou obou rodičů, vypěstovala skoro stejnou soucitnou náklonnost jako k Harrymu. „Draco, drahoušku, co se to tu děje?"
„Nic," zavrtěl hlavou.
„Tak proč nejdeme dovnitř?"
„A vy jste kdo?" tázali se bystrozoři.
„Mü jsme rrodiná," oznámila mu Fleur. „Mojé krrasná sestrá Žinný j' zArrym fiancée. A vü uněté."
„Ovšem, promiňte, nevšiml jsem si... Moment," zastavil Draca, „vy ne."
Všichni Weasleyové od něho o krok poodstoupili. Kromě jedné.
„Okamžitě ho nechte! Ten ubohý chlapec byl celý rok v první linii, nemáte představu, kolik zkusil, a o jeho statečnosti si vy můžete nechat leda tak zdát! Koukejte se mu omluvit!"
„Poslyšte, paní..."
„Ne, vy udělejte, co jsem řekla, a to hned!"
„Dobře, běžte."
„Neslyšela jsem omluvu!"
Zaskřípal zubama. „Promiňte," procedil, „pane..."
„Malfoy," doplnil Draco s hrdě vztyčenou hlavou. Bystrozor vypadal v šoku. Někteří bojovníci, jako Ginny, která se, chráněná a obklopená svými nejbližšími ze všech stran, opírala o Billa, byli slavní - o jiných se mlčelo.
„Děkuju," zamumlal Draco.
„Za málo, zlatíčko," ujistila ho mamka.

Uvnitř to vypadalo stejně zmateně jako u vchodu. Kingsley Shacklebolt, s veškerou autoritou, kterou dokázal sebrat s rukou na pásce a tváří v tvář svým nejvyšším nadřízeným, vykazoval ministerské činitele do zadní části svatostánku. Ti protestovali, že jim Scrimgeour slíbil přední místa, a pár jich neváhalo dokonce zvýšit hlas. Tělnatý představitel odboru péče o kouzelné tvory se mračil nevolí, když Tonks, holou lebku ještě celou flekatou od kletby, která ji sežehla, poukázala na jeho dvě zdravé nohy a jemně navigovala bratrance, aby se místo něho posadil vedle jejího manžela.
Ron s Hermionou, nyní ještě nerozlučnější než kdy dřív, už tu byli. Ron vypadal docela dobře, ostatně byla to jen omračovací kletba, co ho vyřadilo z boje. Zato Hermionin smuteční šat doplňovala barevně sladěná páska přes oči. Když jí Ron řekl, že přišli, natáhla ruce. Zatápala ve vzduchu, našla Ginnyina ramena a objala ji. „Jak ti je?" ptala se starostlivě.
„Řekla bych... že docela dobře. A jak tobě?"
„Řekla bych, že docela dobře," odpověděla ozvěnou. „Začala jsem se učit číst."
„Ale to snad nebude potřeba. Léčitelé přece říkali..."
„O to nejde. Pomáhá mi to."
„Aha."
„Ginny, neobviňuj se, prosím tě."
„Ty nevíš... ale teď se neobviňuju. Víš, chtěla bych... ale zároveň se bojím..."
„Půjdu s tebou."
„Ne."
„Ale to víš, že ano. Uvědom si, že já nic neuvidím. Pojď. Budu tě držet za ruku. Veď mě."
Pohled na Harryho nehybnou, bledou tvář byl víc, než mohla vydržet. Byla si jistá, že jí puklo srdce na miliardu kousků... ale překvapivě místo toho začala pomalu plakat Hermioně na rameni, než ji někdo odtáhl.
„Opři se radši o mě," zašeptal jí do ucha. O čelo se jí otřel hrubý povrch Billových jizev. „Konečně. Tohle jsi potřebovala."
„T-toh-h-hle js-sem n-ne-"
„Ššš. Nemluv."

Když začal Artie ve Fleuřině náručí plakat, vystřídala Billa mamka, a na místo Hemiony, která se rozhodla se na Harryho také podívat, přišel George a navíc se připojil Fred. Ginny nevěděla jak, ale nějak se jim podařilo ji vmanévrovat na její místo v přední lavici, protože když začal ministr Scrimgeour řečnit, seděla tam. Projevu vlastně předcházela ještě hudba, ale ta se připlížila jen na okraj jejího vědomí.
„...šťastní," říkal ministr, „nesmírně šťastní, že jsme se zbavili hrůzy, která nás obcházela téměř tři desetiletí. To štěstí je však, a to jistě nemusím připomínat, draze, příliš draze vykoupeno obětmi, které přinesli naši druhové v nesčetných bojích. Bohužel... byla to však válka, a my jsme zvítězili!"
Drzost, s níž Scimgeour zneužíval padlých, aby si přihřál polívčičku popularity, a připojoval se k zásluhám, které mu nenáležely, probudil další záchvat zoufalého pláče.
„Hluboce si vážíme všech, kdo položili životy, není však sporu, kdo z těch hrdinů je největší. Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku Chlapce, který zůstal naživu. Můj drahý přítel Harry Potter, nesmiřitelný bojovník proti silám zla už od kolébky, nakonec Toho, jehož jsme nesměli jmenovat, navždy porazil. Zaplatil přitom nejvyšší cenu. Naše svoboda stojí na jeho hrobě." Žvanil dál a dál a jeho vzletné fráze ukrádaly Ginny upřímné sbohem, které by měla svému milému dát. Žal ustoupil hněvu a odporu. Nezmizel, jen ustoupil, pro tu chvíli.

Ginny se rozhlédla. Seděla v první řadě mezi Ronem a mamkou, obklopená ostatními bratry. Na vzdáleném konci řady Hagrid hlasitě smrkal do velkého kapesníku. Vedle Hermiony seděla vychrtlá blondýna ve středních letech, povědomá, ale ne známá. Druhou řadu spolu s Fleur a Lupinovými obsadili spolužáci z Harryho třídy... ti, co přežili. Dalších několik řad patřilo Fénixovu řádu. A Brumbálově armádě. Obě skupiny se ostatně dost promísily, když několik členů Armády dospělo a přešlo do Řádu. Mnozí byli viditelně zranění, jiní bledí a dalším nezůstalo v pohledu ani zrnko radosti. A i ti, na kterých nebylo nic znát, byli ranění - přinejmenším na duši.
Škubla sebou, když vedle Pošuka Moodyho po obou stranách zahlédla Franka a Alici Longbottomovy. Stejně jako na Nevillově pohřbu nevypadali, že by si jen vzdáleně uvědomovali, co se okolo nich děje. Přesto je někdo pozval a přivedl, snad jako vyjádření respektu k jejich činnosti v první válce proti Voldemortovi.
Po stranách stály desítky studentů z Bradavic, kterým se nepodařilo se vecpat do zadních lavic. Většina z nich za smuteční oděv zvolila černý hábit školní uniformy.
Na papaláše z ministerstva zbylo místečko úplně vzadu. Takhle si Scrimgeour pohřeb národního hrdiny jistě nenaplánoval, ale Kingsleyho pevná ruka, byť jen jedna, protože druhá vězela v obvazech, prosadila spravedlivější zasedací pořádek.
Přítomni byli samozřejmě novináři - Rita Holoubková z Denního věštce, Abigail Bratfordová z Týdeníku čarodějek, Čáry, dějiny a báje representoval Johannes Červotoček, podepisující články jménem Červotoč Jack, Lou Vosa z Košťat a obručí nikoho nepřekvapil odhalením doposud tajené totožnosti Ludovika Pytlouna, a za Kýbler nesměl chybět Larry Lovegood, přestože ten místo škrábání poznámek konejšivě hladil ramena své dceři.

„...nikdy nezapomeneme!"
Ministrova řeč byla u konce. Stalo se však něco nečekaného. Studenti po jedné straně ustupovali z cesty uniformovanému bystrozorovi, který si razil cestu vpřed. Vystoupil před oltář, kde stál Scrimgeour, a ujal se slova sám. Jeho hluboký hlas si hned získal posluchače.
„Slyšeli jsme tu hodně o hrdinství, o oběti, o válce. Málem bychom mohli zapomenout na Harryho. Neměl jsem tady řečnit, ale myslím, že by tu mělo zaznít pár věcí, i když to víte líp než já. Ve válce bojovala spousta lidí. Někdo zahynul, někdo," v ten moment se podíval přímo na Ginny, „to přežil a neznamená to, že by měl menší zásluhy. Harry nebyl jediný, kdo umřel, ale tohle je Harryho pohřeb a tak se sluší mluvit o Harrym. Chtěl bych říct tohle - Harry nebyl hrdina z pohádky. Byl to hrozně bezva kluk. Dokázal sfutrovat deset sirupových košíčků naráz, dělal průšvihy ve škole, nebylo tak těžký obehrát ho v šachách, ale ve famfrpálu na něj nikdo neměl. Ale co je nejdůležitější, vždycky cejtil, co je správný, a když měl někoho rád, tak na to byl absolutní spoleh. On si svoji situaci nevybral. To Voldemort se rozhodl, že musí Harryho za každou cenu zničit. A Harry - Harry se bránil. Sebe a všecky, co se Voldemort nezdráhal odpravit, jenom aby dostal Harryho. Nejdřív Harryho a pak další. Harry prostě šel a udělal, co bylo potřeba. Postavil se zlu, pro ty, co měl rád, aby mohli žít beze strachu. Nepotřebuju si pamatovat, jak zachránil svět, ale potřebuju si pamatovat, proč to udělal. Na jeho velký, úžasný, upřímný srdce, na smysl pro spravedlnost a na věrnost. A chci si pamatovat, jak se vztekal a jak se smál, jak šel do všeho s nasazením a jak moc se trápil, když se mu zdálo, že snad mohl udělat něco víc, ale nedokázal to. Chci si pamatovat tu jeho rozježenou kštici. Hrdina - možná. Pro mě je Harry hlavně kamarád. Strašně mi chybí." Setřel si slzy. „Omlouvám se, jestli jsem mluvil moc dlouho."
Ginny se stulila mamce do náruče. Myslela na zářivě zelené oči a křečovitou starostlivost, aby snad neuvedl do nebezpečí ji - i když nad tím ve skutečnosti neměl vládu.
„Wronského finta," zaznělo odněkud. „Povzbuzoval," odjinud. „Umbridgeovou." „V jezeře." „Baziliška." „Siriovi." Mocné zatroubení mohlo patřit jedině Hagridovi. Kingsleyho nepřipravený emotivní projev zasáhl rozhodně víc posluchačů než ten umělý před ním.

Z vyjadřování soustrasti měla Ginny strach. Cítila se, jako že neměla přežít, že nemá právo, ale většina kondolencí byla naopak nesmírně přívětivá. Neobešlo se to bez spousty objetí a polibků na tváře. A pak, najednou, byl konec. Hudba znovu začala hrát. Za vyvrcholení skladby kněz jedním sežehnutím spálí Harryho tělo na popel.
Ginny vstala. Teď, když ze sebe vyplavila všechny slzy, zdál se jí Harry, jako by odpočíval znavený po dlouhém těžkém dni. Natáhla ruku, pohladila ho po vlasech, po studené tváři. Nakonec se sehnula a vtiskla mu pusu doprostřed čela, přímo na jizvu. Pak poodstoupila.
V tu chvíli jí horký záblesk Harryho navždy sebral.

Druhá část obřadu se - opět neplánovaně, pokud šlo o Scrimgeoura - konala jen v úzkém kruhu přátel a spolubojovníků. Zařídila to kupodivu ta neznámá plavovlasá žena, Petunia Dursleyová. Jako jediná pokrevní příbuzná si urnu s popelem jednoduše nárokovala. Pak prohlásila, že považuje za vhodné, aby Harry ležel se svými rodiči na hřbitůvku v Godricově Dole. Zdálo se ale, že to dojednala předem, neboť nedaleko čekal celý park bradavických kouzelných kočárů, patřičně vyzdobených.
Ginny hleděla na mírumilovný zarostlý hrobeček. Pod jména James Harrius Potter a Lily Potterová, roz. Evansová (1960 - 1981) někdo neuměle vypálil do kamene: Sirius Nero Black. Sirius tu samozřejmě nebyl, ale někdo si ho sem chodil připomínat.
Zvláštní pomyšlení, že boj, který rozhodl o osudu kouzelnického světa, se odehrál ani ne půl míle od tohoto slunného místa.

Dean Thomas opatrně přenesl náhrobní kámen kouzlem zpět na místo, otevřel sklenici plnou jakési černé barvy, kterou nebylo na kameni skoro slyšet, a pečlivě vykroužil všechna písmena i číslice. Nakonec pronesl zaklínadlo a nápis zazářil zlatem.
Kde se mudla jako paní Dursleyová dozvěděla, že Dean Thomas se stal úspěšným výtvarníkem, bylo záhadou.

„Já to ale nechápu," řekla Hermiona. Na zápas s příbory v černé tmě resignovala a šunkový závitek s křenovou šlehačkou sebrala s talířku rukou. „Vážně je po něm? Chci říct, ty horkruxy jsme přece nezničili."
„Ne, ale je po něm," odpověděl Draco. „Severus věděl, o čem mluví."
„Snape? Myslíš... chci říct, jsi si naprosto jistý, že mu můžeme věřit? Musel Harryho hrozně nenávidět, když mu nedokázal ani přijít na pohřeb."
Draco se zakuckal. „Ty to nevíš?"
„Co mám vědět?"
„Co má vědět?"
„My jsme Nagini sice nechytili, ale našli."
„Tak vám utekla," odsekl Ron. „No a? My jsme ten medailon taky vystopovali a otevřít se nám ho nepodařilo."
„Weasley, jsi pořád stejný zatracený tupec."
„Malfoyi, drž hubu, nebo tě -"
„Kdepak."
„Počkej," Hermiona chtěla zřejmě chytit Draca za ruku, ale trefila se na koleno, „co udělala Nagini?"
„Co myslíš, že dělávají hadi, Weasleyová."
„Ona ho uštkla?"
„Uštkla nás oba. Mě do nohy, a tu mi Severus na místě čistě odříznul plamenem. Ale on to schytal do krku. V minutě bylo po něm."
„Počkej. Tak jak ti mohl říct, že..."
„To ještě stihnul. Měl hrozný smysl pro povinnost, víš? Vaše nebelvírská banda by se zmohla na nějakou sentimentální pitomost, jako třeba Mám tě rád, ale on prostě pověděl to užitečné, zachrčel a padnul. A vůbec, vidělas, co se stalo s tím vaším medailonem. Ale taky nechápal, jak se to stalo. Myslím, že by se to rád dozvěděl."
„Ginny? Povíš nám pak někdy, co se vlastně stalo?"
„Třeba hned," odpověděla. Vlastní slova ji překvapila. Ale najednou to šlo. Rozpovídala se. Jak ani nedošli na místo. Jak se najednou objevil Voldemort. Sám, nejspíš nakázal svým nohsledům držet se dál. Jak se pokusil zabít Harryho, ale zastavil ho Neville s tím, že Harry musí žít. Jak Voldemort nejprve místo Harryho zabil Nevilla. Jak si všiml Ginny a rozhodl se nejdřív zabít ji, aby Harrymu ublížil. Jak se Harry vrhl do rány a všechno vybuchlo. Pak Ginny ztratila vědomí. Probrala se za týden v nemocnici, slabá jako moucha.
Draco se uznale zamračil.
„Promiň," potřásla Hermiona hlavou, „pořád tomu nerozumím. Ale děkuju ti."
„Já taky nerozumím," přiznala se Ginny. „Ale myslím, že na tom nezáleží. Harryho mi to stejně nevrátí."
Draco se ušklíbl. „Vždyť je to jasné. Dvě protichůdná maximálně silná kouzla. Pán zla nemohl Pottera zabít, když se za něj předtím obětoval Longbottom. Zároveň ho nemohl nezabít, protože Potter se obětoval za tebe a taková oběť se nedá odmítnout. Ta zpětná vazba prý rozmetala slušný kus země. Ani se nedivím. Tohle by ji dokázalo vyhodit do vesmíru. Hej, Weasley! Jestli si jdeš pro kávu, přines mi taky."
„Ještě něco?"
„No jo, prosím."
„Draco," nedala se Hermiona, „v tvojí úvaze je logická chyba. Říkals, že Harryho nemohl zabít. Ale zabil ho!"
„Ne, Pottera nejspíš nezabil Pán zla, ale ta obrovská spousta magie, co se v něm nahromadila."
„Prosím," řekla Ginny, „mohli byste o tom přestat mluvit? Já... byla bych radši, kdybych byla mrtvá já."
„Máš smůlu. Nejsi a hned tak nebudeš. Ta ochrana pořád funguje a nejspíš bude pekelně silná. A je to dárek od Pottera, tak si jí važ."
Z Draca nikdy nebude milý a taktní hoch. Ale přes všechno... teď, když Ginny věděla, jakou roli sehrála v porážce Voldemorta, dokáže žít s tím, že ona přežila, a nebude si to už vyčítat. Možná za čas svede být i šťastná.
I když jí v duši už navždy zůstane nezhojitelná jizva.

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>