Název: Na kopci
Autor: Čarda
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: po porážce Voldemorta
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové.

Na kopci

Podařilo se mu vyhnout se všem těm jásajícím lidem a usadit se o kus výš na kopci. Viděl všechny v čilém a radostném hemžení a věděl, že tady ho hledat nebudou. I kdyby je napadlo se po něm shánět.
Dole zatím panoval ruch a veselí. Všichni se tam právě bouřlivě radovali z konečné a definitivní porážky nejnebezpečnějšího čaroděje posledních let; stejně jako se tou dobou takto radoval úplně celý kouzelnický svět. Tedy až na stoupence toho čaroděje.
On se ale nějak radovat nedokázal. Jediné, co po tom všem cítil, byla obrovská únava, tíživý smutek a pocit nesmírné osamělosti. Porážka a definitivní zničení Voldemorta byl cíl; bylo to něco, co měl neustále před očima a za čím se hnal. Něco, co ho nutilo existivat, snažit se a jít dál, aby zabránil dalším strašným a zbytečným smrtím, ale teď, když se mu to konečně podařilo, zjistil, že mu zbylo jen prázdno.
Voldemort je navždy pryč, ale nikoho z nich už to nevrátí. Nikoho... Tak k čemu to všechno? K čemu se radovat?
Schoulil se víc do sebe a v mysli mu jeden po druhém vytanuli všichni ti, o které kdy přišel. Rodiče, na které si vlastně vůbec nepamatoval, Brumbál, kmotr... Nikdo z nich už se teď se mnou radovat nemůže...
Copak to je nějaká spravedlnost? Všichni ti mizerové a vrahové jsou živí, ale oni jsou navždy pryč...
“Ten, koho milujeme, s námi zůstává napořád...” ozvalo se v tu chvíli vedle něj tichým hlasem jakoby v odpověď na jeho myšlenky a když se ohlédnul po hlase, uviděl dívku se záplavou zrzavých vlasů a trochu unaveným pousmáním na tváři.
“Jak...?” načal, ale nedopověděl.
“Jak jsem tě našla? Nebo jak jsem uhodla na co myslíš?” posadila se vedle něj a vzala jeho ruku jemně do svých dlaní.
Neodpověděl a jen mlčky hleděl do jejích zářivých očí.
“Nemusíš se cítit provinile, protože jsi živý zatímco oni ne,” promluvila znovu tichým konejšivým hlasem. “Udělal jsi kus práce, dokázal jsi porazit nejnebezpečnějšího kouzelníka všech dob a můžeš být na sebe hrdý. A nemusíš ani litovat, že oni tu nemůžou být a radovat se s tebou, protože oni tady vlastně jsou – celou dobu s tebou byli –, radujou se a jsou na tebe pyšní, tím jsem si jistá...”
“To se jenom tak říká, aby se člověk nějak utěšil,” poznamenal smutně, odvrátil od ní pohled a zadíval se zase dolů na ten veselý frmol. “Jsou mrtví a na tom už se nic nezmění.”
Na chvíli bylo ticho, které rušily jen běžné hlasy letní přírody kolem a sem tam nějaký ten útržek zvuků zdola.
“Ne, nezmění,” ozvala se po chvíli klidným a vyrovnaným hlasem. “Ale všude kolem je spousta živých, kterým na tobě záleží, a taky spousta živých, kteří za ten život vděčí právě tobě. A to je dobrý důvod k tomu být šťastný...”
Podíval se po ní a neurčitě pohnul hlavou. “Udělal jsem to, co bylo navěštěno ještě než jsem se narodil, a teď už mě nikdo nepotřebuje. Kdybych se teď ztratil, nikomu bych nechyběl... vždyť si ani nevšimli, že jsem odešel...” nepatrně kývnul bradou směrem dolů.
“Ale všimli,” pousmála se hřejivým úsměvem a znělo to jako by řekla Ty blázínku... “ Všichni jsme viděli, že jdeš sem nahoru, ale napadlo nás, že chceš být chvíli sám a tak jsme tě nechali,” prozradila a při pohledu na jeho překvapený výraz se jí úsměv ještě o něco rozšířil.
“Ale...” načal udiveně, zarazil se, na moment se odmlčel a pak začal znovu odjinud: “Tak proč jsi sem teď přišla, když jsi věděla, že chci být sám?” zeptal se o něco tišším hlasem.
“Abys věděl, že nejsi sám,” odvětila vlídně a krátce stiskla jeho ruku, kterou stále držela mezi svými dlaněmi. “Pojď zpátky, my tě tam potřebujeme...” vyzvala ho nakonec jemně a s takovou něhou až se zastyděl.
Má pravdu... Vždyť já kvůli mrtvým zapomněl na ty živé! Jak jsem jenom mohl? Zapomenout na své kamarády... Honem se otočil na druhou stranu, aby si snad nevšimla, jak rychlým pohybem setřel slzu, která mu náhle vyklouzla z oka. Pak se obrátil zpátky k ní a přikývnul.
Nebylo třeba dalších slov. Jako by mu náhle otevřela oči, uvědomil si, že nic nebylo nadarmo, že dar života, který od rodičů dostal, zatím nepromarnil, ale je že ho také třeba využívat i dál, aby na něj mohli být pyšní i v budoucnu. Ať už jsou kdekoliv.

...A kdybych na to někdy v budoucnu pozapomněl, bezděky si prsty přejel po čele, vždycky mi to bude připomínat tahle jizva...

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>