Název: Opojeni nostalgií

Autor: Corny a janek
Přístupnost: Do 12 let nepřístupné, aby si děti nebraly špatný příklad.
Pár: Albus Brumbál/Minerva McGonagallová /Dolores Umbridgeová/Květoslav Koťátko
Varování: Pokleslý humor.
Shrnutí: Albus Brumbál se obléká na ples a vzpomíná na mládí.
Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím J.K. Rowlingové. Ale asi by nebylo moudré jí to ukazovat, mohla by leknutím zapomenout psát!
Poznámka: Autorky psaly povídku přes ICQ; ve stavu mírně nepoužitelném; na poslední chvíli; ne za pět minut, ale za pět sekund dvanáct… a podle toho to dopadlo. Pokud je někdo seřve, bude mít nejspíš – pravděpodobně – možná – asi – určitě pravdu! ;o)

OPOJENI NOSTALGIÍ

Albus Brumbál se otáčel před velikým zrcadlem ve své komnatě a s nadšeným výrazem sledoval svůj nový růžový společenský hábit.

Profesorka McGonagallová stála opodál a s rukama v bok ho nesouhlasně pozorovala. Ples měl být společenská akce! Prestižní záležitost! Ukázka bontonu!

Co sama vštěpovala studentům, to teď ředitel odmítal vzít na vědomí, a dožadoval se souhlasu, že mu hábit sluší. Minerva si nedokázala představit, že by si Karkarov, ředitel Kruvalu, vzal na sebe něco podobného.

"Co se vám na mém hábitu zdá nedůstojné? Vždyť krajky a fiží nosili i králové, a těm to určitě nikdo nevyčítal!" brumlal Brumbál a zaujal klasickou pozici ‚král - koule - žezlo‘.

"Ještě si začněte říkat Slunce a budete hotový Ludvík. To byl totiž mudlovský král," zatvářila se nesouhlasně Minerva a při zmínce o slunci pomyslela na jiné nebeské těleso. Král z Marsu, napadlo ji.

Mezi námi - zcela oprávněně…

"A to k tomu hábitu bylo jako dárek přibalené tohle," vytáhl vzápětí ředitel ze šuplete čelenku s dvěma roztomilými zelenými tykadýlky, "to se vám asi taky nebude líbit, co? Zkazíte mi každou legraci!"

"Legraci?!" vyjekla s panikou v hlase Minerva. Pod pojmem legrace si představovala luštění křížovek, nebo čtení ‚Kuriozit trollích válek‘ od Frufruho Gothaje, ale tohle? Znovu se zadívala na Brumbála, který právě s nadšením zkoumal v zrcadle svůj nový vzhled. Zelená tykadla na hlavě se mu nadšením jen třásla a o Minervu se pokoušely mrákoty.

"A co byste tedy navrhovala, abych si oblékl? Snad mudlovský frak, a to směšné cosi, co si vážou pod krkem, až vypadají, jako by se pomalu dusili? Chrousta?" nemohl si Brumbál vybavit slovo, které byl zvyklý slýchat v jiné souvislosti.

Minerva jen se zaúpěním sykla něco, co vyznělo jako ‚Molly lýtka‘.

"Stačilo by něco, na čem by nebylo fiží, růžová barva a... krajky," dodala s odporem. "A zkuste se zeptat Karkarova, jestli si ty tykadla nevezme raději on!"

"Ten odtud před chvílí odešel - půjčil si ode mne moje zánovní zelenkavé spodky. Prý někdo v jeho blízkosti nečekaně zeleně bliknul, a ty jeho jsou tím pádem k nepotřebě. Ten člověk je poslední dobou nějak nervózní! A mně už zbyly jen ty staré, školní, koukněte!" stěžoval si Albus a povytáhl růžový krajkový podolek nad kolena, aby na světlo mohly vykouknout nohavice červených spodků se zlatými puntíky, končící v půli jeho hubených stehýnek.

Minerva si zakryla oči dlaní se slovy "Fuj! Dejte to pryč!"

"No paní kolegyně! Vy nevíte, že nahé tělo je chrám? Zamlada jsme nedělali nic jiného, než..." tady se zasněně zarazil.

"Ale fuj, Albusi! Modlili jste se, že? Já nemluvila o vašich špejličkách. Hovořila jsem o té nechutnosti, kterou máte nad kolenem. Nebuďte hned tak vztahovačný! Co to tam máte? Také už vám operovali kolenní čéšku?" zachechtala se škodolibě profesorka a nadšeně vyhrnula i svůj hábit až nad koleno, aby bylo vidět červenou jizvu.

"Ukažte?" vrhnul se Brumbál se zaujetím k jejímu koleni. Ale profesorka k jeho zklamání rychle hábit spustila a vypadala, že pokud se jí ho ON pokusí znovu vyhrnout, ONA mu k tomu poví pár slovíček. A možná i víc párů!

"Co to mám nad kolenem?" vrátil se Albus raději k její otázce. "To je vzpomínka na mládí, moc dlouhý a truchlivý příběh... To by vás nezajímalo, věřte mi!" pokukoval na ni zpod brejliček.

Minerva si byla jistá, že by ji to opravdu nezajímalo. Ale jakmile viděla jeho proslulý pohled a la mrkací panenka (jinými slovy, pohled č. 196: Jen si zkuste se mě na to nezeptat!), byla si jista, že není jiná možnost. Vykouzlila dvě křesílka, pohodlně se usadila, natáhla se pro skořicové křupky a s povzdechem a sebezapřením ucedila: "To víte, že by mě to zajímalo. Jen vyprávějte!"

"To jsem takhle ve třiašedesátém zašel na ohnivou whisky - hádejte s kým?" chopil se Brumbál křupek a příležitosti. Ještě vylepšil scénu stolečkem na kuří nožce a sklenkami s nelihuprostým obsahem.

Minerva zdvihla oči v sloup: "Tak třeeebááá..." v duchu si přeříkávala rozpočítadlo o Merlinovi, co vyletěl z politiky, a s triumfálním výrazem pronesla jméno, na které padla věštba: "S profesorkou Umbridgeovou?" Při vyslovení tohoto nesmyslu nemohla zapudit myšlenku 'Jak bych to asi mohla vědět, dědku bláznivej?'

"Vy máte jasnovidecké schopnosti? Proč jste to neřekla už dávno, mohla jste Sibylle vypomáhat s osnovami!" ožil ředitel.

"Já? Jasnovidectví je snad jediná věc, na které se shodnu se Severusem. Je to volovina," oznámila mu rezolutně Minerva, posilněna silným alkoholem.

"Škoda,“ posmutněl, ale pak se zas vrátil k původnímu tématu: „No, a Dolores mne zatáhla do jedné nálevny, a seznámila mě s několika svými přáteli."

Při představě, že ta okrajkovaná ropucha má nějaké přátele, se musela Minerva usmát: "Myslíte mozkomory, trolly nebo tlustočervy?"

"Náhodou, byl tam i jeden mladý kouzelník - Květoslav Koťátko, architekt! Moc milý mládenec, dělal už tenkrát v oddělení pro styk s mudly. Navrhoval jim dokonce jednu dopravní vymoženost… - jak oni tomu jen tehdy říkali? Hraboš?" Brumbálově paměti pití příliš nepomáhalo.

"Hrabák? Hrábě? Vrták? Bagr?" napovídala mu Minerva.

"Už to mám! Krtek! JO, tak to bylo... i když jsem nikdy nepochopil, proč? Je to snad slepé, černé, žere žížaly a dělá to v trávě hromádky?" vrtěl mírně zmožený stařík nechápavě hlavou.

"Třeba je to metafora! Naše bídné duše mají představovat červy - a ta obluda černá, bez rozhledu, spolkne nás a pohltí i naši dobu," zafňukala si poeticky Minerva, která nebyla zvyklá pít.

"No, kdo ví, ty mudlovské vynálezy... Ale Květoslav o tom tenkrát básnil, jaký je to pro mudly pokrok... Pamatuju se, jak jsme si povídali, zpívali protestsongy, pěstovali volnou lásku..." zasnil se Albus, máčeje si nostalgicky vous ve své sklence.

"Pamatujete si tu písničku, kde se zpívalo 'Do vlasů si nasyp kytky, nejsme žádný lidský zbytky, dej mi pusu, pak se zhul, noci zbývá už jen půl'?" zasnila se i Minerva, vstala a vyhodila nohu do výšky.

Albus si nevšiml, že naznačuje tanec. Pohyb jejích nohou totiž připomínal kozáčka nebo kankán, pohyb rukou makarenu a pohyb úst větrák. Vyděšený ředitel se k ní vrhl, aby zastavil její epileptický záchvat. Upadl na zem vedle Minervy, a jak tam tak spolu svorně leželi, dokončil své vyprávění: "Přesně takhle jsem tenkrát ležel s Dolores a s Květoslavem... A ten si mne tak oblíbil, že jsem se druhý den ráno probudil, a měl jsem od něj kouzelné tetování - plánek londýnského metra, co se sám aktualizuje... Prý, abych vždycky trefil k němu domů, kdybych ho hledal... Udělal si totiž v metru pro sebe tajnou stanici, slyšela jste o ní někdy?"

"Neslyšela. Také bych chtěla mít svou stanici! Byla bych pod zemí… Nechala bych za sebou starosti, shon všedního dne; prváky, dloubajícími se hůlkami do oka; dostala bych se za stáří, za civilizaci, za bariéru lidského myšlení... jenže teď jsem se dostala tak maximálně za zenit," ukončila Minerva zcela nepoeticky svou řeč a okázale ignorovala Albusův zděšený pohled, když se mu vysmrkala do růžového fiží a na hlavu si zdrceně a nakřivo posadila zelená tykadla.

"Ta stanice se jmenuje 'Květoslavovo povstání'... Asi bych ho měl někdy navštívit, neviděl jsem ho už léta..." vedl si Brumbál dál tvrdohlavě svou.

Nestranný pozorovatel by viděl scénu téměř surrealistickou: Albus ležící na zemi v růžovém hábitu; společensky unavená Minerva s tykadly; a pod nimi, v hloubi matičky země, pod nejtemnějším sklepením, se ďábelsky směje bestiální Květoslav s lopatkou, který se hodlá zezdola prokopat hradem a zavést do Bradavic metro. Jako navigace mu slouží jedno staré kouzelné tetování.

Kouzelnické společenství čekají zlé časy…

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>