Název: Já, jizva

Autor: Aveva

Přístupnost: bez omezení

Varování: Měla bych vás varovat, že je to jen hříčka bez větších ambicí, jenže by mi stejně nikdo nevěřil...

Shrnutí: Brumbál má nad levým kolenem jizvu ve tvaru plánu londýnského metra. Kde se tam vzala?

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, Brumbál a jizva patří J. K. Rowlingové.

Poznámka: Jednou z vystupujících postav je také Albis z Budče, zakladatel rodu Nebelvírů. Existence, původ a osudy tohoto slavného předka nebelvírského rodu byla odhalena zde: http://timeeater.sosaci.net/viewstory.php?sid=30&chapter=1

---

 

Já, jizva

Jsem jizva!

A jsem na to hrdá!

Můj rod se táhne daleko do minulosti. První z mých předchůdkyň se nalézala nad levým kolenem na noze samotného Albise z Budče! Albis z Budče! Znáte ho, ne? Zakladatel nebelvírského rodu. Představte si to, ta sláva a úcta, která mu přináležela a která se musela přenést i na ni.

Získal tu jizvu jako dar od jedné alpské čarodějky. Čím ji tak okouzlil, nemám tušení. Vyprávěl jí, že na cestě je už celé měsíce. Že neví, kam chce jít. Že neví jestli někam dojde. A jednoho večera mu slíbila, že už nikdy nebude bloudit. A ráno měl nad levým kolenem složitě zjizvenou tkáň, která ani v nejmenším nevyhlížela čerstvě.

Že jde o kouzlo, to poznal hned. Že jde o kouzlo v jeho prospěch mu došlo až za tři dny, kdy se na jednom rozcestí nemohl rozhodnout, kudy dál. Náhodou se zahleděl na jizvu a objevil v ní zákonitost. Byla to mapa. Ale k té čarodějce už se stejně nevrátil.

Časem zjistil, že jeho jizva je nesmírně moudré magické stvoření. Žila v podstatě nezávisle na jeho těle. To se ukázalo, když se ji jeden z jeho nepřátel pokusil roztít mečem. Téměř Albisovi usekl nohu, ale jizva přežila bez poškození.

Na začátku jejich soužití ji Albis skutečně používal pouze jako mapu. Časem se však naučil objevovat další z jejích mocných funkcí. Říká se, že nejpřesnější mapa je území samo a zdálo se, že ta nejpřesnější z map byla otištěna na jeho kůži. Viděl mnoho. Stačilo se jen pozorně zadívat.

„Albis hledící na levé koleno“ se stal legendou. Před každou cestou, před každým důležitým rozhodnutím, pokaždé, když byl vznesen vážný dotaz, zahleděl se na svou jizvu, ať už to s ní mělo nebo nemělo souvislost. A pak odpověděl.

Poměr pravd a omylů se počítal výrazně v jeho prospěch a tak byl čarodějným lidem uznáván za moudrého a mocného. To už jsem vlastně říkala.

Albis byl prostě king.

Na svojí jizvu byl strašně, ale strašně pyšný. Zakládal si na ní a rád se sám sobě chlubíval, že je jedinečná. Nemohl vědět, kolik takových jizev ta čarodějka udělala, ale nikdy nepotkal nikoho, kdo by nějakou takovou měl, takže se samozřejmě klonil k vysvětlení, které lahodilo jeho ješitnosti.

Když se mu narodil první syn, tak si toho flíčku nad jeho kolenem ani pořádně nevšiml. Prostě toho novorozence bral jak byl a byl šťastný, že jeho rod nevymře.

Poprvé si malý Albis rozbil koleno, když mu byly tři. To si toho, původně fleku, všimla jeho matka. Nebyla hloupá a hned jí došlo, o co se tu jedná. Manželovi to sdělila dost ohleduplně, ale ten to stejně těžce nesl. Jenže mu nezbylo, než to prostě brát tak, jak to šlo.

A tak se stalo, že první věc, která ho zajímala na jeho ostatních, potom narozených, dětech, bylo levé koleno.

Měly ji všechny.

Co mu bylo útěchou, že žádná z jizev jeho dětí nebyla tak dokonalá jako ta jeho. Ta jeho zobrazovala velký kus Evropy a byla tak podrobná jak jen mohl chtít. Dětské jizvy zobrazovaly víceméně náhodné kusy území.

A tak se stalo, že rodová příslušnost se v Albisově rodině určovala hlavně podle jizvy. Takhle to fungovalo asi jedno nebo dvě století. Pak geny trochu prořídly a stávalo se, že jizva se objevila až třeba v deseti letech a někdy vůbec.

Než Albisovi mužští potomci pochopili, co se děje, stihli popravit celkem slušnou řádku svých manželek za cizoložství a zapudili docela dost svých vlastních synů. Tak se stalo, že v genealogii je od té doby trochu zmatek.

Rod Brumbálů se odjakživa pyšnil tím, že jeho kořeny prokazatelně sahají až ke zmíněnému Albisovi. V každé generaci byl alespoň jeden syn pojmenovaný po něm. I když časem se to trochu zkomolilo a můj nositel měl v rodném listě napsáno Albus. Malý, maličkatý posun v jazyce.

Jsem si jistá, že jsem se narodila zároveň s ním.

Stejně tak jsem si jistá, že si mě nikdo nevšiml až do jeho čtrnáctých narozenin. Výskyt jizev se v posledních generacích dost ztenčil. Popravdě i se mnou nás v té době bylo na světě jen pět.

Nějakou dobu potom, co jsem se objevila, si nikdo nebyl jistý, co vlastně představuji. Na začátku jsem byla malá. Pomalé zhmotňování potenciálu. Jak jsem dorůstala, Albus mě nakonec poznal. Měl už odmala zvláštní smysl pro humor. Myslím, že se na mně tenhle fakt dost podepsal.

Bylo mu pětatřicet, když konečně poznal, co zobrazuji. V té chvíli se začal tak nezadržitelně smát, že se od něj všichni okolo zneklidněně odtáhli. A já si oddechla, konečně jsem znala svoji totožnost.

Moje totožnost. A pro něj to byl jenom zatraceně dobrý vtip. Kouzelník s dokonalou mapou mudlovského metra na koleni.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>