Název: Okamžiky
Autor: 1
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Harry, Lenka a smrt. Po letech.
Prohlášení: Tato povídka nevznikla za účelem zisku. Všechny její postavy jsou vlastnictvím J. K. Rowlingové. A věta: Bylo to jako mít přátelé je vlastnictvím skvělé povídkářky Avevy. Omlouvám se za krádež a mnohokrát děkuji.
Poznámka: Děkuji Judith za beta-read.

---

Okamžiky

Harry Potter za sebou zavřel dveře. Po mudlovsku. Sousedé nesměli ani pojmout podezření, že není něco tak, jak má být. Mysl mu však bloudila všude možně, jen ne v té šedivé ulici s listím spadaným ze stromů. Chladné listopadové slunce sklánělo hlavu a ozařovalo ulici s hrajícími si dětmi jen velmi slabě. Harry sešel schody a jeho nohy nazdařbůh zvolily cestu k Merlinovu londýnskému parku.
Cestou si pobrukoval nepříliš určitou melodii a snažil se nemyslet. To byla jeho léčba na vzpomínky a příliš dotěrné myšlenky. Nemyslet, jen jít a doufat, že se nebude muset vrátit.
Harry Potter už byl v samém srdci Londýna, když vešel do jednoho z mála parků, co se v podvečerní hodiny nezavíraly. Pomalým, unaveným krokem se procházel po betonových cestičkách a kolem něj spěchali lidé v černých oblecích a s aktovkami. Aniž by chtěl, okamžitě mu vytanuly na mysl jejich brašny ve škole.

Bradavice…
Harry potřásl hlavou, jak chtěl odehnat smutné vzpomínky. Nikdo z lidí, oblečených do těch směšně upnutých kostýmů, si Harryho nevšiml, jen několik dětí hrající si se švihadlem jej spatřovalo zajímavého. Když přišel blíž, ukazovaly si na jeho jizvu. S věkem čím dál víc znatelnou.
Jizva. Harry se hořce usmál. Jeho prokletí. Jeho cejch. Vždycky označovala, kým je a kým už navždy bude. Určovala směr jeho života. Nic nezůstalo jejím prokletím nestiženo. Jeho prokletím.
Zastavil se. Opřel se rukama o malý kovový plůtek a zahleděl se do umělého jezírka na svůj odraz. Znovu se neubránil hořkému ušklíbnutí, kterým se spíš sám před sebou snažil zakrýt smutek. V odraze se mihotal čtyřicetiletý muž nijak vysoké postavy s uhlově černými vlasy prokvetlými stříbrem. Brýle na nose měl nakřivo. Nejsmutnější byl pohled na jeho oči. Dříve snad plné jiskřiček radosti, nyní potemnělé a pusté. Harry se odvrátil. Šel dál. Bezcílně bloudil parkem. Pořád po těch samých vybetonovaných cestičkách. Snažil se nepřemýšlet o jejich smíchu. O tom, jak by krásně strávili několik posledních slunečných dnů. Začal západ slunce a svět zahořel.
Harry se posadil na lavičku. Vlezlou melancholii nemohl odehnat. Ze začátku jejich nepřítomnosti to byly hořké slzy, pak smutek a teď mu ze všech vzpomínek zbyla jen smutná melancholie. Přemýšlel, kdy si opravdu připustil, že už s ním nejsou . Že ho navždy opustili všichni přátelé. Co by jen dal za to strávit poslední zlatavý den klidu s Ronem a Hermionou…
Z chmurných úvah ho vytrhl podivný zjev ve květovaných šatech výrazné barvy. Mířil směrem jeho lavičky. Až o několik chvil později zjistil, že jde o ženu. Vlasy měla blonďaté a postavu menší a zaoblenou. Na okamžik ustrnul. Známý zasněný výraz, potrhlé šaty a veliké korále. A ty oči… Ty téměř stříbrné oči.
Lenka Láskorádová se zastavila opodál lavičky, na níž seděl. Poznala ho z dálky. Vždycky se uměla dívat. Lenka lehce zrozpačitěla, když uviděla jeho výraz. Plný užaslého překvapení. Nevěděla, jestli je to dobré nebo špatné znamení a tak šla dál. Doufala. Lenka vždycky doufala.
A pak, rychleji než byl kdo schopen postřehnout, se ti dva objali. Lence se koulely z velkých vypoulených očí slzy a smála se. Harry jen naslouchal zvuku jejího bláznivého smíchu a pevně ji držel u sebe, jako by to byl jeho poslední záchytný bod. Stáli tam, možná pár vteřin, možná to byla celá řádka dnů a možná celé roky. Pak se posadili. A mlčeli. Chvíli trapně, chvíli v porozumění. Oba se opájeli tou chvílí. Lenka někam upírala své vykulené oči a Harry si nesmírně tichounce pobrukoval onu zvláštní melodii.
,,Zní to jako fénix," řekla tiše Lenka, aby nepřerušila Harryho. Její slova ho zaskočila. Uvědomil si, jak dobrý udělala Lenka zásah. Sice neuměle a hodně falešně, ale přece. Připomínalo to Fawkesův nářek.
,,Vlastně… vlastně máš pravdu," obrátil se Harry k Lence. Ta se jen mírně pousmála a přelétla jej očima. Zase chvíli mlčeli.
,,Oba jsme zestárli. O dost." Lenčin tón se nezměnil. Pro Harryho to bylo jako pohlazení. Pohlazení vzpomínek.
,,O iluze. O příliš mnoho." Harryho hlas byl hlubší než když se viděli posledně. Žalobný. Hořkost z něj čišela. Musel být jako dýka v ráně. Lenka v odpověď jen pokrčila rameny.
,,Možná. Možná to tak mělo být."

Harry nechápal. Nechápal, jak to může říct. Vždyť i ona ztratila otce. A matku. A lásku. Nevilla.

 

~* ~

První ztráta přišla k Harrymu dřív než ji byl vůbec schopen vnímat. Blyštivý zelený záblesk vzal Harrymu lidi, kteří ho milovali jako úplně první. Lily a James. Ta jména jako malý opakoval, když byl zavřený ve svém přístěnku pod schody. Nebyl to pro něj jenom shluk slabik, které písmena na náhrobcích určila jako jeho rodiče. Byl to sen. Sen o lepším světě, který se nikdy nesplní. Dursleyovi netrpěli sny, stejně jako netrpěli nic jen trochu výstředního. A když Harry sám plakal, zamčený ve svém soukromém vězení, opakoval ty jména a doufal, že se něco stane. Cokoliv. Že se jeho sen splní.
Ačkoliv Harry samotnou ztrátu nikdy nepocítil, až později pochopil, co znamená ta černá díra v jeho srdci. Nedokázali ji zaplnit Ginny, Ron ani Hermiona. Mohli se snažit, ale ta hrubá jizva v Harryho srdci nikdy nedošla úplného zahojení. Až čas ji přikryl. Dalšími ranami.


Další smrt Harryho předběhla rychle. Rychleji než to stačil postřehnout a rychleji než tomu stačil zabránit. Cedric Diggory zaplatil životem, jen za hloupý pohár. A za Harryho. Ten, co přežil, se nikdy nezbavil výčitek. Poprvé viděl na vlastní oči smrt. Ten okamžik se mu vryl do paměti silněji než cokoliv jiného. Dodnes si ho do detailu pamatoval. Tehdy ho tolik nezměnilo, že Voldemort povstal, ale že viděl smrt. Viděl, co zlo dokáže. Předtím se možná jen setkal s krutými a smutnými lidmi, ale nyní, nyní viděl, co je to zlo. Cedric byl správný chlapec. Žil pro přátele. Žil každým okamžikem. Byl to nadaný kouzelník. A Harry nikdy nezapomněl, jak si navzájem nakonec pomohli. Cedric byl dobrý člověk.
Harry se nikdy nezbavil myšlenky, jaký by byl svět, kdyby se tehdy Červíček nestrefil a zasáhl by kletbou, která se nepromíjí, Harryho. Nešikovný na to byl dost. Možná by vše bylo hezčí. Možná by byl teď s rodiči. V celém jeho životě byla samá možná. Jen jediný okamžik změnil jeho život.

Potřetí zasáhla smrt jeho život. A on se bál. Bál se, že zůstal sám. Že ztratil všechny, které miloval. Belatrix mu zabila Siriuse. Jeho kmotra. Bratra i otce zároveň. Člověka, který byl moudřejší než on, ale podpořil ho v každé legraci. Našel se s ním až ve třetím ročníku. Stal se jeho přítelem, který má klíč k jeho srdci. Ale tehdy tu byli Ron a Hermiona a ti ho zahrnuli láskou a přátelstvím a Harry vstal a šel dál.
Když vraždil Voldemort, bylo to čisté zlo. Smrt rukou někoho takového se zdála tak nějak neskutečná.. Když Siriuse zničila Belatrix, byla to pro Harryho rána hlubší než cokoliv jiného. Pochopil, že temnota je v lidech samotných a že Voldemort nikdy nenapáchá tolik škody jako lidská krutost, lhostejnost a nenávist. Harry pochopil, proč Brumbál říkal, že v boji proti zlu nesmíme nikdy polevit. A na srdci se začal hojit další jizva.

A po čtvrté mu vzala smrt člověka, který ho mohl ještě jako poslední chránit. Když se Albus Brumbál řítil z věže, měl Harry dojem, že se mu na okamžik zastavilo srdce. Ta bolest na prsou. Ta pnoucí tíha, která jen stěží dovoluje dýchat. A když povolilo kouzlo spoutání, Harry jen na malý okamžik přivřel bolestně oči. Pak ho povalila vlna spalující vzteku na Snapea. Jak to jméno nenáviděl. Vyslovoval ho jen s hořkostí a v jedné větě se slovem pomsta. Samá slova… Až mnohem později Harry aspoň částečně pochopil zrádnou bytost Severuse Snapea a pochopil, že svým způsobem by se hodil spíš do Nebelvíru.
Fawkes vyjádřil svůj žal v písni a Harry nepochyboval, že to bylo poslední Brumbálovo kouzlo. Všem jim to odlehčilo a dovolilo slzám, aby zkrápěli jejich tváře. Aby prošli odpuštěním. Brumbál byl velký kouzelník. Nikoliv svou mocí, moudrostí nebo intelektem, ale svou pokorou a hravostí. Téměř dětské nadšení z citrónové zmrzliny a to, že pochopil, jak je pro spořádanou mysl smrt jen další velké dobrodružství, to z něj dělalo největšího kouzelníka jeho doby. Tom Raddle byl možná nadaný, ale nikdy nepochopil důležité věci. A to z něj udělalo trosku.
Když Bílou hrobku zahalil bělostný plamen, Harry, Ron, Ginny a Hermiona plakali. Plakali společně a to byl jediný důvod, proč se v tom prázdnu neztratili. Drželi se za ruce pevně.

~*~

Harry se narovnal. Stále Lenku pozoroval. Zapadající slunce oba dva mlčící v parku ozařovalo a Harry si s nenadálým bodnutím uvědomil, že i Lence se ve vlasech třpytí už několik vlasů o mnoho světlejších než ostatní.
,,A jak se máš, Lenko?" Harry se pokusil překlenout to ticho obyčejnou otázkou. O vteřinu později mu došlo, jak to bylo nevhodné. A Lenka se, jen bůhvíproč, usmála.
,,Asi jako vždy. Obnovila jsem tatínkův Jinotaj a snažím se žít, jak se dá. Bohužel bez Nevilla to příliš nejde." Lenka nasadila svůj lehký konverzační tón a Harry se zase ocitnul na chodbách ve škole. Zpět se ho ale nezeptala. Lenka se nemusela ptát. Oba dva věděli příliš mnoho.
Harry se v myšlenkách vrátil do svého posledního ročníku v Bradavicích. Vybavil si Lenku, jak sama seděla u stolu na snídani a překvapeně otevírala poštu. Málokdy jí někdo posílal poštu. Očima prolétla dopis. Upustila ho a pomalinku se zvedla ze svého místa. Přejela celou síň pohledem. Ten tam byl zasněný výraz. Zbyl jen hluboký smutek. Lenka vyběhla z Velké síně. Nikdo ji už ten den neviděl a učitelé to přecházeli mlčením. Další den ráno Hermiona s vyděšeným vyjeknutím pochopila, co si Lenka přečetla v dopise. V Denním Věštci byl článek o smrti Konstantina Láskoráda, Lenčina otce. Nikdo ji ten den neviděl. Ani další. Nejhorší na tom celé bylo, že se po ní nikdo nesháněl. A tak ji Harry, Hermiona a Ron začali hledat. Nakonec ji našel Harry. Třikrát prošel kolem gobelínu Barnabáše Blouznivého, když uviděl dveře z leštěného dřeva. Zastavil se. Byly to ty samé dveře do místnosti, kde cvičila Brumbálova armáda. Na okamžik zaváhal a vešel. Lenka seděla před krbem a nepřítomně hleděla do plamenů. Byla to přesně jejich učebna obraných kouzel. Harry k ní došel a jemně ji stisknul rameno. Neotočila se.
,,Bylo to jako mít přátele. Škoda, že to bylo jen jednou." Lenka měla zasněnější tón než obvykle. Ale bylo na něm něco jiného. Něco zklamaného světem, něco zrazeného.
,,Řekl mi, že mě neopustí," řekla Lenka konečně, vstala a otočila se. Ve tváři měla zaryty dvě mělké vrásky. Oprášila si šaty a vyšla z místnosti. Harry v ní ještě zůstal. Několik minut. Několik hodin. Celou noc. Poznámku o přátelích pak vyslovoval za bezesných nocí jako modlitbu.
A Harry hleděl na Lenku. Byla jeho poledním pojítkem s minulostí. Taky zůstala sama.
Pohlédla na něj skrz brýle a její pohled byl plný něhy. Byl to její poslední přítel. Zvedla se. Bude to tak lepší.
,,Budu muset jít, Harry. Ráda jsem tě zase viděla. Ale určitě přijď někdy na čaj." Vesele na něj zamrkala, sklonila se políbila ho na tvář. Nečekala na pozdrav a vyrazila houpavým krokem dál po své zvláštní tragické ose. Harry nikdy na čaj nepřišel.

Když už se opravdu začalo stmívat, Harry se konečně zvednul. Byl už prokřehlý, ale jeho myšlenky stále prodlévaly u podvečerního setkání. Pravá tečka celému melancholickému odpoledni.

~*~

O mnoho měsíců později přišla ještě jedna rána, která ho zdrtila. Další pak přijímal už bez slz.

V Godrikově dole se objevili, čím dál silnější, Smrtijedi. Ron tehdy zajišťoval něco na Grimmauldově náměstí. Brzy se měli s Hermionou brát, Molly to udělalo nesmírně šťastnou. Zrovna se snažili s Hermionou vzdorovat velkému náporu Smrtijedů, když se objevili Ron a Neville. Řádili jako tajfun. Neville zavraždil Belatrix, pak ale padl rukou Luciuse Malfoye. Rona zabil až sám lord Voldemort. Ještě před tím zakřičel, že Hermionu miluje. Ta už mu nestačila odpovědět. Čtvrtý zlověstně zelený záblesk.
Oba unikli. Další dny byly ty nejhorší, co kdy zažil. Vědomí toho, že Ron už tu není, bylo hrůzné. Tíživé. Slyšel, jak v patře pod ním pláče Hermiona. Proplakala celé noci. Stejně jako paní Weasleyová a Ginny. Celou rodinu to zdrtilo.
Ron byl pochován na mudlovském hřbitově v Londýně. Na náhrobním kameni stálo: Hrdinství nikdy nekončí. Přišla s tím Hermiona. Po mnoha dnech sešla z pokoje a její tváře byly suché. Ohlásila, kde bude Ron pochován a jak bude celý pohřeb vypadat. Nikdo se jí tehdy neodvážil odporovat. Hermionu už pak nikdy neviděl plakat.
Zahořkla. Stala se krutým morem Smrtijedů. Harryho nejhorší noční můra pochází z té doby. Začíná jedním dnem z třetího ročníku, kdy dala Hermiona Dracovi facku. Končí scénou, jak se s Malfoyem střetla na bojišti. Bylo to strašné. Tentokrát ho opravdu smetla. Nezabila ho. Hermiona ho rozmetala na miliony kousků. Hermiona, ta citlivá dívka. Stvoření, které bojovalo za práva skřítků.

A o sedm dlouhých měsíců později zahynula ona nová, krutá Hermiona. Pomstila Rona. Voldemortovi na památku po ní zůstala jizva na levé tváři. Dlouhá a rozšklebená. Když se to Harry dověděl, to Remus Lupin ho držel za rameno. Pevně, ale nebolelo to.
Už neplakal, ale jeho oči potemněli. Tehdy, když přišel o své nejlepší přátelé.
Ale sám stále nebyl, měl Remuse. Nikdy se nestal kamarádem, ale byl spřízněná duše. A Ginny. Milovaného člověka. Lásku. Ale i je válka odcizila a už si vlastně nikdy nebyli tak blízcí.

A pak přišla konečná bitva. Poslední. Voldemort byl poražen. Smrtijedi byli za čas všichni pochytáni a kouzelnický svět zažil opět mír. Kouzelnický svět dál žil, ale bez Harryho. Když zabil Voldemorta, jeho svět skončil. Zbyla jen prázdnota. Prázdnota bez hranic. Zemřela paní Weasleyová, Remus, Alastor Moody, Hagrid i Severus Snape. Ten tehdy zemřel hrdinskou smrtí, když se svým ironickým úšklebkem zachránil Harrymu život. Už podruhé. Tentokrát ho to stálo život. Kingsley, ten co "pátral" po Siriusovi, také přišel o život. Možná by Harry všechno přežil, kdyby nakonec Lucius Malfoy nezabil Ginny. Zavraždil ji mudlovským způsobem. Krásnou Ginny nakonec zradilo její krvácející srdce. A tak nezbylo nic pro co žít. Jen ticho, prázdnota a vzpomínky. Vzpomínky, které berou dech a zbytky štěstí sají stejně jako mozkomoři. Harry si nejednou pomyslel, že jeho život se podobá životu po mozkomorově polibku. Jen vegetování. Mučili ho vlastní vzpomínky… A nejhorší bylo, že na ně svět zapomínal. Na všechny. Pro nové žáky Bradavic byl Brumbál jen legenda, jen věc, ze které si dělali legraci. Všechno zavál čas.


~*~


Nešel domů. Nechtěl. Byl unavený a rozlámaný od dlouhého sezení, ale nechtěl domů. Nechtěl, aby dnešní den skončil stejně jako všechny. Nechtěl, aby si lehnul do postele a zíral ke stropu. Nechtěl nad tím vším přemýšlet znova. Po sté. Nohy ho odnesli zpět k vodní nádrži. Ohlédnul se a spatřil kroky hlídače, který ho jistě chtěl vyprovodit z parku. Pak pohlédnul cestou kudy odešla Lenka a mimovolně se usmál. Najednou mu to všechno došlo.

,,A koneckonců se nemusím bát, že už bych mámu nikdy neviděla, že?"
,,Hmm… to myslíš vážně?"
,,Ale jdi. Přece jsi je slyšel, hned za tím závojem, nebo ne?"*

Pochopil. Vždy tu budou s ním. Jeho přátelé, všechny co kdy miloval. Nikdy nezůstane sám. Možná.


A/N:*Vyňato z knihy Harry Potter a Fénixův řád. Autorem je Joanne K. Rowlingová. Výňatek se nachází na straně 790.

komentáře>>