Název: Klidný večer

Autor: Lelli

Přístupnost: Bez omezení

Pár: PD/VD po patnácti letech manželství

Varování: V textu se vyskytuje jedno ne zrovna nejslušnější slovo, kterým je zhodnoceno IQ jedné z postav.

Shrnutí: Co se dělo u Dursleyových, když Harry procházel bludištěm.

Prohlášení: Autorka se pod vlivem veritaséra přiznala, že si majetek paní Rowlingové (konkrétně postavy, místa a úryvky z knihy) zapůjčila pouze za účelem napsání povídky. Neuznala ovšem právo postav na odškodnění za způsobenou psychickou újmu, protože povídka nevydělává, takže by odškodné nemělo být z čeho hrazeno.

Poznámka: Části povídky, ve kterých se vyskytují události v bludišti nebo v jeho okolí, jsou úryvky z HP4 ze stran 485 – 496, tedy jejich autorkou je paní JKR.

---

 

Klidný večer

„A na závěr počasí. Zítra bude nad celou Británií polojasno až zataženo s občasnými přeháňkami v oblasti Londýna a-“

Hlasatelův hlas utichl. Obrazovka zčernala. Ti, kteří by předpokládali, že v místnosti zavládlo ticho, by se ale šeredně mýlili.

„To snad není možné!“ vykřikl muž sedící na pohovce naproti televize a naštvaně praštil dálkovým ovladačem o stůl. „Všechno je špatně! Smlouvu s Američany jsme nepodepsali, za chvíli tu zase budeme mít na prázdniny toho hnusného spratka a ještě k tomu má zítra pršet! To je neskutečné!“

Žena sedící vedle něj se k němu s mírným pokýváním hlavy otočila a po chvíli odpověděla:

„Je to strašné, Vernone, já vím, ale zkus se na to podívat trochu jinak – vždyť Američané si to třeba rozmyslí, ještě určitě není konec, společně s tím nesnesitelným klukem budeme mít doma i našeho drahého Dudlánka a ten déšť už nějak vydržíme.“

Muž, kterého nazývala Vernonem, se na chvíli zamyslel.

„Máš pravdu, Petunie,“ odpověděl nakonec, „proč bych si těmi zbytečnostmi měl kazit večer? Vždyť už před týdnem nám zničil atmosféru filmu dopis z toho blázince, že se máme přijet podívat na nějakou jejich soutěž nebo co to bylo…“

Lokl si brandy ze skleničky, kterou držel v ruce, natáhl se pro ovladač a znovu pustil televizi. Jeho a Petuniin oblíbený seriál právě začínal.

 

***

 

„Dámy a pánové, za okamžik začne třetí a poslední úkol turnaje tří kouzelnických škol! Dovolte, abych vám připomněl, jak si v tuto chvíli stojí jednotliví šampioni: O první místo se dělí – oba s pětaosmdesáti body – pan Cedric Diggory a pan Harry Potter ze školy v Bradavicích! Na druhém místě je s osmdesáti body pan Viktor Krum z Institutu čar a kouzel v Kruvalu! A na třetím – slečna Fleur Delacourová, z Akademie v Krásnohůlkách!

Takže… Harry a Cedriku, pozor, až zapískám! Tři – dva – jedna -“

Krátce foukl do píšťalky a vzápětí Harry i Cedric kvapně vyrazili do bludiště.

 

***

 

„Proboha!“ vykřikla Petunie. „Proč tam chodí? Vždyť je to strašně nebezpečné, kdo ví, co tam může být.“

Mladý policista odjistil zbraň a vyrazil dveře bytu. Natáhl ruce s pistolí před sebe a opatrně postupoval vpřed. Pozorně se kolem sebe rozhlížel. Jeho kolega ho následoval. Právě vstupovali do sídla bohatého podnikatele, který byl zřejmě v ohrožení života.

„Je to blbec,“ okomentoval to Vernon a usadil se na pohovce pohodlněji.

Ozval se výstřel. Oba se okamžitě rozběhli směrem, odkud zvuk zazněl. Nějaká žena hlasitě vykřikla.

Vběhli do obývacího pokoje a na zemi spatřili ležet muže asi padesátiletého a nad ním stojící vyděšenou ženu. Skleněné dveře vedoucí z obýváku přímo do zahrady byly otevřené a záclona v nich se v mírném vánku pohybovala. Nějaký muž přeběhl zahradu a přeskočil vysokou kamennou stěnu, která oddělovala prostory patřící k domu od ulice. Jeden z policistů se rozběhl za ním.

„Co se stalo?“ zeptal se druhý policista ženy poté, co zjistil tep zraněného muže a zavolal záchrannou službu.

„On na něj vystřelil! Najednou! Nevím proč, nerozumím tomu!“

„Víte, kdo to byl?“ zeptal se policista. Žena přikývla.

„Kdo?“ zašeptala Petunie nervózně a nehet na jejím palci na sobě poprvé ucítil zuby.

 

***

 

„Hagridovi třaskaví skvorejši!“ usykl Cedrik. „Jsou obrovští – jen taktak jsem jim unikl!“

 

***

 

„To snad není možné, opravdu to byli oni?“ zvolal překvapeně Vernon. „Tolik dílů se jevili jako slušní a teď vyšlou svého zástupce, aby zastřelil Patricka?“

„Taky se mi tomu nechce věřit,“ řekla Petunie. Velká část nehtu na jejím palci už nenávratně zmizela. „Aspoň že je naděje, že to Patrick přežije.“

„Utekl mi,“ policista, který utíkal za pachatelem, se vrátil celý udýchaný do domu. O chvíli později už bylo vyhlášeno pátrání po Johnu Doolmanovi, členovi skupiny, která se oficiálně zabývala charitativní činností. Co dělali ve skutečnosti, to teď musela policie zjistit.

Po všech členech skupiny jako by se ale slehla země a bylo hlášeno dalších dvacet vražd nebo pokusů o ně. Všechny se staly téměř ve stejnou dobu, všechny spojovalo jedno – oběti odmítly přispět na chod této organizace, přestože o peníze byly požádány.

Dělo se něco zvláštního. Něco neobvyklého.

 

***

 

Svět se převrátil vzhůru nohama: Harry visel ze země, vlasy měl zježené a brýle mu klouzaly po nose, jen jen mu v příštím okamžiku spadnout do bezedné oblohy. Měl pocit, jako by měl nohy přilepené k trávě, z níž se teď stal strop. Pod ním se donekonečna prostírala temná obloha posetá hvězdami.

„Uvažuj,“ přikázal sám sobě, jak se mu všechna krev nahrnula do hlavy, „uvažuj přece…“

 

***

 

„Jistěže musí být nějaké řešení, jen ať se pořádně zamyslí,“ zavrčel Vernon, kterého už přestávala bavit neschopnost obou policistů. Kdyby tam byl on, případ už by byl dávno vyřešen a vrahové ve vězení, to je přece samozřejmé.

„Jestli já radši nepůjdu nachystat druhou večeři, když jsou v tomto díle tak nemožní,“ prohlásila znechuceně Petunie a napila se čaje ze šálku, který držela v ruce. V tom se ale stalo něco, co její rozhodnutí změnilo.

„No sláva!“ vykřikl Vernon nadšeně.

Policista zahlédl jednoho z pachatelů prchat v autě. Okamžitě se za ním rozjel, jenže vrah začal střílet.

 

***

 

„Co to děláš?“ křičel Cedrik. „Co si to ksakru myslíš, že děláš?“

A potom Harry uslyšel Krumův hlas:

„Crucio!“

Vzduch byl rázem plný Cedrikových skřeků.

 

***

 

„To snad ne! Snad mu nechce ublížit!“ vykřikla Petunie. Nervózně poposedávala na pohovce a nehty záhadně mizely i z dalších jejích prstů.

Kulka se zaryla do policistova ramene. Ten se ale nevzdal a pokračoval v jízdě.

„Jeď, jeď, zažeň ho do slepé ulice,“ povzbuzoval policistu Vernon.

Výstřel. Druhý. Zločincovo auto bylo zastaveno. Zakrvácený policista vyběhl ze svého vozu a vraha chytil.

 

***

 

Cedric stál jen pár metrů od Poháru tří kouzelníků, jenž se třpytil za jeho zády.

„Tak už si ho běž vzít,“ funěl Harry bez dechu. „Nač ještě čekáš, koukej si ho vzít. Vyhrál jsi.“

 

***

 

„On to dokázal, on to opravdu dokázal,“ usmála se Petunie.

Policistovo rameno se rychle vyléčilo. Patrick a dalších patnáct osob přežilo. Charitativní organizace se rázem rozpadla a byla prohlášena za skupinu obyčejných zlodějů.

„To by mě zajímalo, co teď udělají s těmi ostatními vrahy,“ zauvažoval Vernon. „Jakým skvělým trikem je chtějí všechny pochytat, když už to má za pár minut končit?“

„Takhle,“ ukázala Petunie na obrazovku, kde se právě objevil záběr na zbývající zločince.

 

***

 

Oba uchopili pohár zároveň, každý za jedno ucho.

Vzápětí ucítil Harry někde za pupíkem nečekané škubnutí. Vznesl se do vzduchu, ale ruku, která svírala pohár, nebyl s to rozevřít. Táhla ho vzhůru, v kvílení větru a ve víru barev, a Cedric letět vedle něj.

 

***

 

„Tak takový konec jsem tedy nečekal,“ prohlásil Vernon, když se na obrazovce objevily závěrečné titulky. „Oni normálně odletěli. Nemožné.“ Zakroutil hlavou, namířil na televizi dálkovým ovladačem a jediným zmáčknutím tlačítka ji vypnul.

Zasmál se. „Oni odletěli do Ameriky, kde už je nikdo nechytí!“

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>