Název: Zmizení

Autor: Morrigan

Přístupnost: Bez omezení

Varování: Pokud jste mudlové přesvědčeni, že nikdo nemůže jen tak, bez jakéhokoli racionálního vysvětlení zmizet, radši povídku nečtěte ;)

Shrnutí: Několik zdánlivě nedůležitých zmizení. A přesto má každé z nich společného jmenovatele

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, veškerá místa, charaktery a další související prvky náleží J.K. Rowlingové a společnosti Warner Brows.

Poznámka: Za beta-read děkuji Colleen a Nancy.

---

 

Zmizení

Kdybyste do domu přivedli někoho, kdo tady už někdy dřív byl, nestačili byste se ani nadechnout a on by vám přesně řekl, kde právě je.

„Ale jistě, jsme u té pomatené Figgové,“ řekl by, zatímco vy byste se snažili vstřebat ten pach, který se vznášel v celém domě.

Arabela Figgová nebyla ani tak pomatená, jako zvláštní. A zvláštní byla jen pro někoho a jen v některých situacích. Momentálně byste ji označili za naprosto normální starou dámu, která roztržitě plete dlouhý šál, možná byste se ještě zeptali, jestli měla původně v plánu uplést šál tak dlouhý.

A nebo spíš ne, protože každý člověk má ve zvyku přijímat realitu takovou, jaká je.

Přešli byste i to, že jindy milá paní ostře okřikla svoji kočku, která se jí jen náhodou otřela o holeň.

Jsme zvyklí, možná rozhodnuti přijmout cokoli, co se děje v našem okolí, s jednou výjimkou, ta věc nesmí mít nic společného s kouzly.

A zezelenání plamenů v krbu paní Figgové rozhodně není přirozené, když se pak navíc v oněch zelených plamenech objeví hlava jisté profesorky jasnovidectví, vezmete nejspíš nohy na ramena.

„Sibylo,“ pronesla paní Figgová. „Co se tam děje?“

„Říkala jsem to Brumbálovi, ale co by mě poslouchal.“ Sibyla Trelawneyová byla rozrušená natolik, že dokonce zapomněla promlouvat oním známým nadpozemsky znějícím tónem.

„Něco se stalo?“ zeptala se roztržitě paní Figgová. Měla toho chlapce ráda, vlastně každý kouzelník, který nestál na straně Vy-víte-koho, ho měl rád.

„Nestalo, ale stane se,“ prohlašovala Sibyla, oddechla si, když tohle slyšela. Sibyla byla sice její přítelkyně, ale moc dobře věděla, že ne všechny její předpovědi se vyplnily, vlastně si nebyla jistá, jestli se vůbec nějaké splnily. Bylo to hloupé se tak strachovat, ale dokonce i Brumbál byl průběhem událostí přinejmenším znepokojen a to na něm vždycky obdivovala, s jakým klidem dokáže některé události přijmout.

„Arabelo?“

„Odpusť, budu muset jít.“ Profesorčiny oči ještě několik vteřin spočívaly na zádech mizející paní Figgové a pak sama zmizela.

 

~*~

 

Na improvizovaném stolku ležel výtisk Denního věštce s oním sólokaprem Rity Holoubkové, o němž každý mluvil. Kdyby neměl takový strach, možná by se nad tím článkem i od srdce zasmál. Moc dobře znal tu otravnou Holoubkovou v jejích jedovatě zelených šatičkách.

Kroky vyměřoval jeskyni, která se mu stala na posledních několik měsíců domovem. Byla to bláhovost. Osobně nechápal, jak to mohl Brumbál dopustit. Taková hloupost. Vždyť chodil do čtvrtého ročníku, nebyl plnoletý a to, co se dělo.

Někdo měl plán, jak Harryho odstranit, přihlásil ho pro to do turnaje a tohle bude jeho poslední možnost, dokázal si představit, že tentokrát vše provede s mnohem větší razancí.

Nejraději by byl v Bradavicích.

 

Věděl, že je to šílené, ale on byl vždycky impulzivní. Najednou zmizel. Na jeho místě stál velký černý pes. Pokud tomu nevěříte a snažíte se vše nějak logicky vysvětlit, nezkoušejte to, však víte, jak vás při bezcílném přemýšlení rozbolí hlava. No vidíte.

 

~*~

 

Bylo by možná hloupé říct, že domácí skřítek vykulil své, už tak dost vypoulené oči, ale možná to nejlépe vypovídá o situaci, která se právě odehrávala.

Harry Potter je velký kouzelník, Harry Potter to zvládne… opakoval si stále dokola. Harry Potter nevstal dnes pravou nohou. Věděl to, byl totiž v pokoji, když se Harry s trhnutím probudil.

Ale no tak, nebuď hloupý, Dobby, štěstí se člověku nepřilepí na pravou nohu, stejně tak jako neštěstí neuvízne na té levé. Pravdou bylo, že skřítkové byly vždycky velice pověrčivý národ.

Dobby se možná snažil myslet racionálně a po kouzelnicku, jak rád opakoval Winky, ale v tomhle byl pořád ještě skřítkem. Možná i věděl, že ten čtyřlístek, který Harrymu strčil pod polštář, bude k ničemu, ale musel něco udělat, aby se cítil alespoň trochu užitečný. Mimoto něco tušil.

Potřeboval věděl, že se Harrymu Potterovi nic nestane. Luskl prsty a nepřirozeným způsobem zmizel.

 

~*~

 

Byli lidé, kteří něco tušili a pak byli tací, kteří všechno věděli, vynechejme prosím ty, kteří nevěděli ani netušili nic, protože ti do našeho příběhu nepatří.

Jedním z těch, kteří věděli všechno, nebo si to alespoň mysleli a věděli toho hodně, byl Lucius Malfoy.

Jak už jsem řekla, tušil, co se stane a neměl z toho nejlepší pocity. Nebyl úplně bez viny. On nebyl z těch, kteří by se honili po celé Anglii a s fanatickým výrazem ve tváři hledali sebemenší stopu po Pánovi Zla. Žil v pohodlí, nikdo mu nic nedokázal a o to mu celou dobu šlo.

Mučit mudly, ano. Zabíjet kouzelníky, ano. Ale nikdy se za to nenechat usvědčit. Těchhle pár vět by bez nejmenších potíží shrnulo jeho životní filosofii.

A teď měl strach, ne, to možná není to nejvhodnější slovo, protože jak Malfoyové hrdě prohlašovali, strach, to slovo v jejich slovníku nefigurovalo. Lucius Malfoy byl mírně znepokojen, ano, to je správně.

Moc dobře věděl, že jeho chování by mohlo být chápáno jako ne příliš loajální a s určitostí věděl, že to tak i nejspíš bude.

Doufal v to, že jeho prohřešky budou ale smazány pod nedostatky jeho přátel. Malfoyové se nikdy nebáli obětovat přátele, možná proto, že žádné skutečné přátele neměli. Přátelství bylo jediný luxus, který si oni nemohli dovolit.

Pomalu si natáhl masku, kterou už dlouhou dobu nedržel v ruce. Někdo by se možná zamyslel nad tím, jestli bylo nutné si přes tak netečnou tvář natahovat masku, ale bylo.

Seděl nehybně, jako by čekal na nějaké znamení.

A pak zmizel.

 

~*~

 

Harry Potter a Cedrik Diggory pohlédli na pohár tří kouzelníků…

„Raz, dva, tři…“

A pak zmizeli.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>