Autorka: Rebelka

Přístupnost: bez omezení

Shrnutí: Krátký výstřižek z jejich barevného světa...

Prohlášení: Čtyři postavy, dvě místa a dva předměty stvořila paní Rowlingová. Autorka je pouze znásilnila ku obrazu svému. Za tuto záslužnou činnost nic nechce.

Poznámka: Povídka děkuje Mantise za spravení.

Vzpomínání

„Povím pohádku,“ zatahal velkou paní za rukáv. Jako maličký kluk. Smála bych se mu. Nejsem ale dítě. Už dlouho ne. „Novou, opravdovou. Musíš slyšet. Teď hned.“

Pohladila ho po hlavě. Usmála se, ale oči měla unavené. Jako by celou noc chodila. Od jedné stěny ke druhé. Od nikam do nikam. Pořád dokola. Nevypadala pěkně. Potily se jí ruce. A stlala postele znovu a znovu, i když už byly krásně upravené. Asi se nudila.

„Teď nemám čas. Řekneš mi ji zítra, ano?“

Zamračil se a vyplázl jazyk na pavoučka na zdi. Ne na ni. Na ni se bál škaredě koukat. Znala jsem ho dobře. Ale ubohý pavouček. Nemohl za nic.

Když paní odešla a zavřela dveře, chytil mě za ruku. Už po třetí od probuzení. Utekla jsem od něj. Až na druhý konec. Ke stěně. Nechtěla jsem slyšet jeho pohádku. Ten den jsem ho neměla ráda. Ani trošku.

Vzal mi totiž polštář. S  modrými pruhy. Schoval ho za záda. Kroutil hlavou.

Povídal: „Nemám. Nemám. Nic nemám.“

A natáhl ruce před sebe, abych mu věřila. Pruhovaný spadl na zem. On se ho snažil tajně odkopnout pod postel. Myslel, že jsem hloupá. To bolelo nejvíc.

A po tom všem by vyprávěl pohádku. Ani se nezeptal, jestli ji chci slyšet. Začal křičet.

„Byla jednou jedna zlá...“

Zacpala jsem si uši. Stejně mi to poví znovu, až se na něj nebudu zlobit. Některá jeho slova proklouzla přes moje prsty. Musela jsem si dát hlavu pod peřinu. Polštář mi ještě nevrátil.

Nakonec jsem mu stejně dovolila, aby se zavrtal pod moji přikrývku. Jako krtek. Nikdy jsem se na něj neuměla zlobit dlouho. Třepal se, asi mu byla zima, ale ruku měl teplou. Sluníčkově teplou.

Zpívala jsem mu hladící písničku. Uměla jsem ji celou nazpaměť. Škoda, že nemám děti. Určitě by se jim moc líbila. „Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky. Dám ti je do vlasů...“

Přestal se klepat. Oči se mu usmály. Nevím, co by beze mě dělal. Ani velká paní ho nedokáže utěšit tak jako já. Ale i já byla ten den vevnitř studená. A potřebovala jsem se moc smát. Nechápala jsem to.

„Byla jednou jedna zlá...“

Nejdřív jsem mu chtěla opatrně zakrýt pusu, ale jeho pohádky se mi vždycky líbily. Byly opravdové. Všechny. Věděla jsem to.

A myslím, že bych je měla znát jako on. Myslím, že jsem je dřív znala jako on. Teď je ale neumím vyprávět. Mám je určitě schované. Pod pyžamem a pod kůží.

„Je tam zima...“ šeptal. Kdyby nás slyšela velká paní, nedala by nám žvýkačky. Jsou dobré. Moc. Mají kolem sebe krásné papírky. Jednu hromádku si nechám a druhou rozdávám lidem s hodnýma očima. Mají radost. A mně se líbí, když se usmívají.

Schovali jsme se pod peřinu celí. I s hlavou. Pošimral mě na nose. Jako maličký kluk. Smála jsem se. Lechtalo to.

Chvilku byl potichu. Už jsem myslela, že na pohádku zapomněl. Potom ale povídal tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměla.

„Je tam smutno. Je tam zima a zlá pláče. Bolí ji ruka. Bolí jako oheň. To jí nevadí. Zlá ale chce pryč. Za ním. Zlá se bojí zimy. Chce rozhrnout tmu. Nejde to. Křičí do nikam. Volá ho. On neslyší.“

„Jak to můžeš vědět? Nevěřím ti!“ Lhala jsem mu. Bylo mi jasné, že jsou ty pohádky opravdové, ale bavilo mě jeho vysvětlení. Bylo vždycky stejné. A říkal mi jej po každém vyprávění.

„Znám moc dobře zlou paní. A myslím, že ty bys taky měla.“

~

„Doufám, pane řediteli, že vám ta její vzpomínka k něčemu bude. Naše Alice není zrovna... jak bych to řekla... však víte... důvěryhodný zdroj informací,“ ošetřovatelka, teď o necelé dva roky starší a o několik kil těžší, než jak ji Brumbál před několika okamžiky viděl v myslánce, se spiklenecky zachichotala.

„Vím naprosto jistě, že se to stalo ve stejný den jako třetí úkol toho vašeho turnaje. Vsadila jsem tehdy svůj půlroční plat na Diggoriho. Však jsem taky byla pekelně nervózní. Na to se nezapomíná, to mi věřte, pane řediteli...“

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>