Název: Prach a déšť

Autor: Vraní oko

Pár: Severus/Hermiona

Přístupnost: Od 15-ti let

Shrnutí a varování: Není to moc hezký příběh.

Prohlášení: Nepatří mi nic, co stvořila J. K. Rowlingová, Bram Stoker, nebo kdokoliv jiný, na koho si zrovna nevzpomenu.

Poznámka: Cu plăcere – s radostí, noapte bună – dobrou noc.

---

 

Prach a déšť

Jeho špičáky zlehka přejížděly po napnuté kůží na jejím krku. Když našly tepnu, vydechla. V tom výdechu byl stejný díl hrůzy jako napjatého očekávání.

Pak na chvíli odtáhl ústa a ona věděla, že teď to přijde, ta strašná a přitom toužebně očekávaná chvíle, že v příštím okamžiku z ní bude spolu s krví unikat život. Ovšem ne navždy. Po pádu do tmy přijde Probuzení a ona se stane stejnou bytostí, jako byl on…

V dálce zahřmělo a jeho oči se rudě zableskly.

Ne! vykřikla v duchu, protože nahlas to nedokázala.

Ale ano, zazněla jí v hlase jeho pobavená myšlenka.

Nenáviděla, když jí nezván vstupoval do mysli. Neměla před ním už tak kam utéci, a to, že před ním nedokázala uchránit ani království vlastních myšlenek, ji děsilo.

Naposledy se pokusila vyprostit, ale jeho ledově chladné ruce ji svíraly příliš pevně.

Místnost ozářil blesk, ve kterém vypadal snad ještě démoničtěji, jeho havraní vlasy se vlnily jako lesklí hadi, měla pocit, že se mění v pouhé nehmotné stíny a obepínají ji jako hladová réva…

Bylo to nevyhnutelné.

„Napij se,“ zašeptala.

„Cu plăcere, Mină.“

…

 

Severus upustil papír na zem. Ramena se mu třásla v bezmocném smíchu. Chladně jsem ho pozorovala.

„Nechápu, co ti na tom přijde tak směšného,“ vyštěkla jsem.

Vztáhl ruku a ještě chvíli to trvalo, než se konečně dosmál. Pak promluvil:

„Co takhle…všechno? Ty, ze všech lidí zrovna ty, se svým analytickým myšlením a železnou logikou, napíšeš upírské melodrama? A jak krásně učebnicové k tomu – co tady máme…“ jal se vypočítávat na prstech, „za prvé – strašlivého vampýra a jeho oběť, která není v průhledné noční košilce jenom kvůli tvé emancipaci, za druhé zuřící bouři a konečně za třetí rumunštinu, zřejmě pro úlitbu tvému úpícímu intelektu,“ zakončil svou promluvu se shovívavým úsměvem.

„Proč to píšu?“ podrážděně jsem zopakovala jeho otázku, „prostě jen tak. Pro odpočinek, pro trochu odreagování.“

„Myslel jsem, že se pro odreagování scházíš se mnou,“ podotkl.

„Odreagovat se? S tebou?!“ Teď byla řada na mě, abych se smála, „to děláš ty se mnou, a já ti to laskavě trpím. A pokud jde o můj… text, je to teprve začátek, sotva půl stránky, takže nemá cenu to nijak posuzovat – a vůbec, proč se vlastně bráním? Nepamatuju se, že bych ti to vůbec dovolila číst!“

Mou výčitku samozřejmě ignoroval a místo toho pokračoval:

„A co to jméno - Mină? V lepším případě vykradené ze Stokera, v tom horším…“ záměrně nedokončil větu a měřil si mě výmluvným pohledem.

„V tom horším co?“ zeptala jsem se podezíravě. Snad si nemyslel, že-

„Nejen Wilhemina se dá podobně zkrátit,“ odpověděl. Nadechla jsem se a chtěla jsem mu oznámit, jak moc jsou jeho předpoklady scestné, ale on jen ironicky pozvedl obočí a vzdálil se s pobaveným „Noapte bună.“

 

…

 

Šli jsme z Prasinek, bylo sychravo. Ron a Harry se bavili o famfrpálu. Proč zrovna o famfrpálu, přemýšlela jsem, copak na světě není tolik zajímavějších věcí? Mohli by mluvit třeba o tom, jak je možné měnit jednu věc ve druhou pomocí magie a jak je to možné bez ní, jak se stane z písku sklo – to dodnes nevím, kdysi ještě na základní škole jsme se učili, že je sklo z písku, a já si to zkrátka nepředstavím, žlutý sypký prach a hladká lesklá plocha – nebo o tom, proč je v zimě zima a v létě teplo, o postmodernistické literatuře…

Ne, nejde mi o závažnost – nechci, aby se debatovalo o Vy-víte-kom a o tom, jestli přežijeme další rok; všichni se přece potřebujeme odreagovat…už zase to slovo?

Potkali jsme ho před hradem; věnoval nám svůj nejopovržlivější pohled. Skvěle. Vzpomněla jsem si na první hodinu s ním, na to, jak nespravedlivý k Harrymu byl už od prvního okamžiku, a se mnou to nebylo o moc lepší. Pochopila jsem už dávno, že je to součást role, kterou musí hrát, ale někdy je těžké rozeznat, kde končí představení a začíná skutečnost.

Kdy jsem se já stala součástí té hry, té tragikomedie? Nevím; muselo se to stát, když jsem postupně odhalovala jeho fascinující osobnost, snila jsem o něm, o oběti, kterou pro nás všechny přináší – ta tragika!, a i on zřejmě snil. O mém výstřihu. To je ta komika, tak se smějte.

 

…

 

Pamatovala si, jak jí poskočilo srdce, když její otec přišel v doprovodu vysokého černovlasého cizince v dlouhém tmavém plášti.

„Vlad Tepes,“ představil se a políbil jí ruku. Tepes, nevědomky zkoušela vyslovit to neznámé, zneklidňující jméno a v jeho černých očích se blýsklo.

„Má dcera Wilhemina,“ představil Minu otec a pak se obrátil k ní, „pan Tepes bude tvým novým učitelem,“ řekl a jí z neznámého důvodu znělo pan Tepes divně, směšně. Víc by se jí líbil nějaký šlechtický titul – baron, vévoda…ne, hrabě. Hrabě Tepes. Tak to bylo správně.

Tohle nebylo jejich první setkání.

Včera v podvečer se procházela v zahradě a zahlédla ho na sousedním pozemku, léta opuštěném. Pohyboval se paralelně s ní jako její posměvačný stín, přesně tak jí připadal. Vzdálenost, která je dělila, byla příliš velká, nedokázala v bledé skvrně jeho obličeje rozeznat žádné rysy. Ovšem pak se k ní otočil a ona zahlédla jeho oči, dva černé body v dálce jako průhledy do dvou vesmírů.

Kamsi zmizel, ale ona měla pocit, že tam stále někde je, stále ji pozoruje, že se na ni jeho oči se dívají z divokého křoví těsně za hranicí jejich upravené zahrady. Zastavila se a pomalu, váhavě se vydala směrem k sousednímu pozemku. Cítila, že ji cosi volá, hořkosladce a vábivě…

Pak přišla slečna Schultzingerová, přesně ta guvernantka, která musela tak podivně a narychlo ještě toho večera odcestovat, a táhla ji zpět do domu, mumlaje cosi o tom, že se blíží bouře.

Mina se ušklíbla. Kdepak včera bouře… ta přišla až dnes. Spolu s ním.

 

…

 

Věděl toho o světě tolik – na jeden lidský život snad až příliš. Jednou se neudržela a řekla mu to. Usmál se svým typickým sevřeným úsměvem. Uvědomila si, že nikdy v úsměvu neukazuje zuby a řekla mu i to.

S lehce ironickým pohledem odhalil chrup a ona ho zachmuřeně pozorovala. Na pohled obyčejné, zdravé bílé zuby. Ale přesto… něco se jí nezdálo, ty špičáky byly snad až příliš dokonalé…

„Mină,“ vyslovil měkce a jí tělem proběhlo příjemné zamrazení, jako téměř vždy, když použil svou mateřštinu, „mám pro tebe otázku.“

Vzhlédla k němu. Seděl v křesle, ledabyle a přesto elegantně. Rukou si podepíral bradu a jeho černé oči ji upřeně pozorovaly.

Ona byla usazená na patách u jeho nohou, ruce složené v klíně, a užívala si té neformálnosti, která by jejímu otci jistě nezamlouvala. Už tak měl občas pochybnosti ohledně toho, že je učitelem jeho dcery muž, i když Vlad si ho dokázal získat dlouhými hovory a partiemi šachu, při kterých občas prohrával se stejnou lehkostí, s jakou vítězil – pochopitelně zcela záměrně.

„Proč je v zimě zima a v létě teplo?“ položil svůj dotaz a z jeho tváře se přitom nedalo nic vyčíst.

„No, proč...“ Mina bezmocně rozevírala a zase zavírala dlaně. Připadala si jako malé dítě, odpovídat na takovou hloupou otázku… To ale nebylo to nejhorší.

„Protože…nevím,“ přiznala nakonec zahanbeně a sklopila hlavou.

Na tváři ucítila chladivý dotek. Prudce zamrkala, ale zjistila, že její učitel sedí v křesle v takřka nezměněné poloze, nebylo možné, aby se jí tak rychle dotknul – a ona by si toho navíc nevšimla. Další z mnoha záhad, kterou mohla přidat na seznam nadepsaný jeho jménem…

Zamrkala ještě jednou, když si uvědomila, že drží cosi v rukou. Byly to dvě kuličky různých velikostí, modrá a zlatá.

„Představ si, že je ta velká zlatá Slunce a malá modrá Země. Samozřejmě, poměry neodpovídají, protože kdyby tomu tak bylo, tak bys Zemi buď ani neviděla, nebo by se mi protrhla kapsa…a s ní i celý tenhle dům,“ krátce se zasmál.

„Země, jak jistě víš, obíhá kolem Slunce v eliptické dráze,“ začal, znázornil ten děj a ona zadržela dech, když sledovala pomalé, graciézní pohyby jeho rukou, které ji tolik fascinovaly, „asi už však nevíš, že osa zemské rotace není přesně kolmá na rovinu této dráhy. Při oběhu kolem Slunce se proto mění úhel, pod nímž sluneční paprsky dopadají na jednotlivá místa zemského povrchu. V zimě je severní polokoule od Slunce odkloněna a proto většina světla a tepla dopadá na jižní, v létě je tomu naopak…“

Modrá lesklá Země plynule prodloužila svou pouť, až doplula před její široce rozevřené oříškové oči. Nechápala, jak je to možné, ale měla pocit, že opravdu vidí naklonění osy, kterou na malé modré kuličce přece nemohla rozeznat. Někde vzadu v hlavě jí vytanul obraz dokonalých bílých zubů.

Zářivá kulička Slunce k sobě vábila nejen Zemi, ale i její pohled, a ona už nebyla v salónu, kde prach tiše hnízdil v plyšem potažených židlích a staré hodiny roztikávaly ospalá deštivá odpoledne na malá nekonečna, pokud ovšem nebyla s ním a nenaslouchala jeho hlasu. Kolem ní se rozkládalo opravdové nekonečno, černé a hvězdné, nebo to byly jeho stínové vlasy, které se kolem ní ovíjely, jako by ji chtěly vlastnit?

Rozhodil ruce.

Země, modrá a bílá a obrovská, se řítila vpřed k nesmírnému, oslňujícímu žáru a ona slyšela jeho hlas, který s důrazem a důstojností, který by příslušel zprávě o konci světa, deklamoval:

„Nastává perihélium, tedy přísluní, a u nás panuje léto.“

Probrala se.

 

…

 

„Krása,“ řekl a mohl stejně tak dobře říct téměř todosahuje úrovně libovolného Nevillova úkolu, vyznělo by to stejně. Tedy, Longbottomova úkolu, samozřejmě, jak jsem mohla zapomenout. Longbottom, Potter, Weasley. A občas i Grangerová.

Ale zpět ke kráse.

„Kromě nesporných uměleckých kvalit dokonale ukazuješ i svou erudici v přírodních vědách; až na ten malý detail, že to máš obráceně.“

Byla jsem připravena na několik minut, během kterých bych se dozvěděla, jak jsem roztomilá se svým pseudointelektuálstvím a snahou poučovat, bylo by mi nařízeno, ať mu nepovídám nic o tom, že nechci být učitelka, co jiného bych taky mohla být, výzkumné ústavy v našem světě neexistují a i kdyby ano, mě by tam nikdo nezaměstnal, ale zato knihovnice, to by bylo něco úplně jiného, byl by mi vyvrácen názor, že je knihovnice zaživa pohřbená mezi tunami papíru, a nakonec bych byla poučena, že i kdyby tomu tak bylo, tak mně to vadit nebude, protože ten papír přece miluju -- ale tohle mě zarazilo.

„Obráceně?“ zopakovala jsem.

„Jistě. Ono by se to zdálo být logické, přísluní v létě, odsluní v zimě, ale – ne. Nada. Rien. Nimic, Mină.“

„Neříkej mi-“ začala jsem, ale on se nedal přerušit. Jako ostatně nikdy.

„…ač se to zdá jakkoliv podivné, přísluním prochází naše planeta v době, kdy je u nás na severní polokouli zima.“

„Jenom tohle?“ Už zase mě přemáhal vztek, „zbytek koncepce mám dobře?“

„Ty tomu říkáš koncepce?“ pronesl sarkasticky a pak ledabyle mávl rukou.

„Nejspíš ano; není to můj obor. Tvůj ostatně taky ne…ale snaha se cení.“

Z uší mi vycházela imaginární pára.

„Ten styl humoru jsi vystihla hezky, sedí to,“ podotkl, snad aby si mě usmířil. Bez úspěchu. Zeptala jsem se ho, co tím chce naznačit – jak předně ví, jaký ten humor má být, aby mohl posoudit, jestli to souhlasí. Pousmál se.

„Výborně, odreagování zabírá, i když to není přesně to, na co jsem původně myslel… každopádně funguje. Pěknou hru to se mnou hraješ, Mióno. Jaká náhoda, že se stal jejím učitelem. A máš to tak i krásně originální – to snad ještě v žádném podobném plagiátu nebylo. Gratuluju.“

„I já. K tomu, jak se ti zase povedlo ukrást mi můj text.“ V mém hlase byl náznak otázky, na který jen pokrčil rameny a věnoval mi nečitelný pohled.

Toto téma pak už zůstalo opuštěno, ani nevím, o čem jsme ještě mluvili.Vím jen, že jsem se v jednu chvíli vynořila ze sítě slov a na okamžik jsem pozorovala jeho tvář. Pod očima měl stíny a vrásky na čele a kolem úst se zařezávaly hlouběji než jindy.

Uvědomila jsem si, že se mi dnes jenom posmíval, ale nesmál se. Zní to možná jako nepatrný rozdíl, ale i to je u něj známka únavy.

Pokynul mi, abych si mu sedla na klín. To už neudělal dlouho. Váhavě jsem ho poslechla. Objal mě kolem pasu, důvěrně a majetnicky. Trochu jsem vzdychla, tak dobrá, zase jednou to zkusíme…

Náhle se chytil za předloktí a blýskl po mně pohledem, křivým a zároveň jaksi omluvným. Chtěla jsem mu popřát hodně štěstí, ale vzpříčilo se mi to v hrdle.

 

…

 

Psala jsem úkoly. Vedle mě se o totéž pokoušel Ron, soustředěním mu vylézala špička jazyka. To se mu stává často; možná, že by mi to mělo přijít roztomilé. Nepřijde.

Hleděla jsem do plamenů, venku už zase pršelo. Nějakou malou zrzku z druhého nebo třetího ročníku to uspalo, hlava jí klesla na rozevřenou knížku. Snad se moc nepokrčily stránky.

Zjistila jsem, že jsem se dostala téměř ke konci, ani jsem nevěděla jak. Čistě mechanicky. Přeběhla jsem očima napsané řádky; byly bez chyby, přesně takové, jak jsem si je dříve promyslela.

Ještě několik vět jako závěr a skončila jsem. Vedle mě Ron stále zápolil, ale o pomoc si neřekl. Dnes měl zřejmě jednu ze svých hrdých nálad. Tím hůř pro něj.

A Harry nebyl nikde v dohledu a byla jsem si jistá, že ještě nenapsal ani řádek. Samozřejmě, má jistě na práci něco důležitějšího. Například schůzku s Ginny.

Začínají mě tou svou zamilovaností provokovat, je to až trapné. Připomněla jsem si, že Harry je ten, kdo to má z nás nejtěžší, že si zaslouží každou světlou chvilku, která se mu v životě naskytne. Ale pocit viny se nedostavil. Proč jsem tak zlá?

…

 

Mina jasně cítila, jak se její oči potáhly rudým povlakem, i když svět nedostal zarudlý nádech, jak si představovala. Ale všechno teď bylo barevnější, ostřejší, živější… jaká ironie, blesklo jí hlavou.

Co jsi mi to udělal? V co jsi mě to proměnil?

Děsila ji ta spalující touha, kterou teď pociťovala mnohem silněji než cokoliv jiného, touha ochutnat ji, sladkoslanou a kovovou, hustou, teplou a krásnou. Utíkala před lidmi, snažila se jim nedívat na to místo mezi hlavou a rameny, ale krev byla najednou všude, za oknem a na stropě a ve váze s květinami – proč by jinak měly červené květy – na ubruse a prostěradle…

…

 

Ušpiněné prostěradlo.

 

Tys ještě nikdy…

A co jsi čekal, tady.

Nevím, o podobných věcech nepřemýšlím.

Jistě, jak bys mohl. Vlastně jsem sem zatáhla já tebe, že.

Ovšem. Ale přiznávám spoluvinu.

 

Břitké konverzace jsou naše parketa. Začíná mě to unavovat, i když se rozhodně nechystám být prvním, kdo se vzdá.

 

Pozorovala jsem pak prach na nočním stolku, rušený občasným prázdným kruhem, kam si asi zřejmě čas od času postavil sklenku nebo hrnek. Natáhla jsem ruku, abych tu žalující šedou vrstvu smetla, ale dosáhla jsem jen na okraj. Symbolicky jsem se ho dotkla konečky prstů a několik zrníček vylétlo do vzduchu a vznášelo se v nesmyslných, rozmazaných drahách. Na okno bubnoval déšť a zleva ke mě doléhalo lehké chrápání.

Vlhce se ke mně přikradl spánek.

 

…

 

Harry se stále ještě nevrátil, už se blíží večerka. Zítra se zase připlazí s psím pohledem a nevysloveným jsi přece kamarádka… Patetické.

A už je to zase tady – proč jsem najednou tolik zlá?

Já sice zvládám vše, učení, úkoly i svoje schůzky, ale tak tomu bylo vždycky, a zlá jsem nebývala. Něco mě mění. Nebo někdo.

Moje schůzky… Myšlenky se mi stočily k odpoledni. Odreagování zabírá, i když to není přesně to, na co jsem původně myslel.

Sevřela jsem ruce v pěst. Věděla jsem moc dobře, co tím chtěl říct. Byla to výčitka ohledně jisté nefungující oblasti našeho… vztahu – proč ta pauza? Proč ta ironie? – nefungující zřejmě kvůli mně.

A přece jsem na začátku byla víc než ochotná, a to i přesto, že se mi dělalo zle ze všeho toho pubertálního chichotání, z přiopilých spolužáků, kteří se prosmýkli k Prasečí hlavě a pak si navzájem dokazovali přitažlivost svých poskakujících hlasů, zpocených rukou a špatné pleti. Chtěla jsem něco jiného, něco víc.

Můj profesor. Severus. Kolovaly o něm historky, že nejí česnek, bojí se křížů a spí v rakvi. To poslední můžu bezpečně vyvrátit. Ovšem pravda, někdy mi docela pije krev. Různými způsoby mě vysává.

Zpátky k tomu, jak jsem pozorovala prach. Potom. Nebylo to vyloženě odporné, vlastně ani špatné. Jenom příliš… skutečné. Co mi tak vadí na skutečnosti? Proč utíkám do světa, kde je všechno pokřiveně dokonalé, dokonalé v pokřivenosti? Lidské přízemnosti tam nejsou, pokud je sama nenapíšu… proč chci a nechci, aby to on četl, aby pochopil? A proč mám pocit, jako bych za jediný rok zestárla o deset?

Nevím, tolik toho nevím, i když bych měla. Vím prý přece všechno.

Do večerky zbývá už jen chvilka, ale přesto se zvedám a jdu za ním. Proč?

Vidíte, už zase něco nevím…

 

…

 

Klečela a brala do náruče ten šedobílý prach, smáčela ho krvavými slzami a šeptala jeho jméno.

Krev z jejích očí kanula na jeho popel a to byl také jediný zvuk, který porušoval dokonalé ticho. I déšť ustal, poprvé po mnoha dnech.

Vzpomněla si, jak ji vzal do vesmíru, který byl temný jako noc, ale neděsil ji, byl zářil a žil a kromě toho, noční bytostí se stala i ona sama.

Teď pociťovala tu nejdusivější úzkost. Kolem ní byl jasný den. Čistá bílá prázdnota.

Myslela si, že ho nenávidí za to, co jí provedl, za to, čím teď byla, tak proč teď ty slzy, proč ten strašlivý dutý pocit na prsou, která už neznala tlukot srdce?

Věděla proč. Teď, bez něj, byla tou jedinou zrůdou ona.

 

…

Ležel na pohovce, nevyzutý, s košilí napůl svlečenou. Co nejtišeji k němu došla a sundala mu boty. Pak si sedla vedle něj a položila si jeho hlavu do klína.

Na tváři měl šmouhu od popela, od popela nebo prachu. Jemně mu ji setřela a čelo se jí zachmuřilo, když pod ní spatřila čerstvou ránu se špínou zčernalými okraji. Udělala, co byla třeba, a za chvíli se na ni výsměšně šklebila bledá jizva. Prohlédla ho a našla ještě ránu na ruce, trochu hlubší, ale aspoň se do ní nedostaly nečistoty. Postarala se i o tu.

Uvědomila si svou nespravedlnost, nepatřičnost všech svých nároků a nesmyslnost zidealizovaných představ, ale nezlobila se na sebe. A výjimečně ani na něj, i když na konferenčním stolku už zase ležely ledabyle rozházené stránky jejího rukopisu.

Hladila ho po vlasech. Na chvíli se trochu probral a na škvíru pootevřel jedno černé oko.

„Je to o nás, přiznej to,“ vybídl ji chraptivě.

Jenom se usmála a dál prsty pročesávala jeho slepené prameny.

„Dneska ti přiznám cokoliv jen chceš.“

Musel být opravdu hodně unavený, uvědomila si, když této nabídky nevyužil. Jen zavřel oči a zlehka si povzdechl.

Políbila ho na čelo. Oči už neotevřel a jeho chladná ruka trochu křečovitě stiskla tu její.

Můj smutný upíre, jsem smutná nevěsta, slzy nevzkřísí popel a déšť nevykoupí prach. Ale je hezké, když už zase nemusím být zlá. Na chvíli.

Pršelo, jemně a vytrvale.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>