Název: Král kazisvět

Autor: Severka Plamenná

Přístupnost: od 15ti let

Pár: Severus a … víte co, nechte se překvapit;-)

Varování č. 1: Obsahuje poezii. Ehm. „Poezii.“

Varování č. 2: Došlo k nejhoršímu - zase jsem měla sentimentální náladu:-]

Shrnutí: Jistá žena potají miluje Severuse Snapea…no řekněte, četli jste někdy povídku s tak originální zápletkou?

Prohlášení: Tuto povídku jsem nenapsala za účelem zisku. Všechny postavy a tak podobně jsou majetkem J. K. Rowlingové. (A já jsem vážně ráda, že nikdo nenakládá s mým majetkem tak, jak já nakládám s jejím.)

Poznámka: Laskaví mí čtenáři…připomínám, že tu máme možnost komentů, a že za ně samozřejmě budu vděčná…nebaví mě nadávat si stále jen sama;-)

---

 

Král kazisvět

Osud mě tichem vykoval

ale já nejsem taková

já jsem, můj králi, jako Vy

Vy taky nejste

Takový

 

* * *

 

Skřítka rozpačitě přešlápla a obracejíc pohled střídavě na zem a na vysokého, černě oblečeného muže, který stál před ní.

„Viky se moc omlouvá, ale paní není doma. Viky je to opravdu moc líto….“

Severus Snape se zamračil, což ovšem v jeho případě neznamenalo obyčejné „zamračil se“, ale „zamračil se ještě víc než už byl zamračený.“

„A kdy se vrátí?“ vyštěkl.

Skřítka smutně svěsila uši.

„Viky neví. Paní to Viky neřekla a Viky se neptala, protože dobrá domácí skřítka se neptá, jenom poslouchá…“

To je bohužel pravda, pomyslel si Snape předtím, než skřítčinu tirádu přerušil chladný hlas zaznívající odněkud z výšky.

„Matka tu není,“ oznámil Draco Malfoy, sestoupil po širokém kamenném schodišti dolů do chodby a upřel na svého bývalého profesora nenávistný pohled. Potom se obřadně uklonil.

„Přesto vás zde samozřejmě vítám,“ dodal ironicky, „jsem vám přeci hluboce zavázán. Doufám, že si se mnou vypijete skleničku.“

U malého stolku nad sklenkou vína Draco nenávistné pohledy vrhané Snapeovým směrem ještě zinenzivnil. Profesor se v duchu nahořkle pousmál. Znal tu nenávist a chápal ji. Vděk chutná trpce všem přespříliš hrdým.

„Proč jste přišel?“ zeptal se Draco po chvíli. „Je třeba, abych vám nějak splatil ten dluh který….“

„Už jsem ti jednou řekl, že nic splácet nechci,“ přerušil ho Snape a pobaveně sledoval, jak se v Dracových očích vztekle zablesklo. Vyrovnání dluhu by smazalo tu trpkost nutného vděku.

„Potřeboval jsem jen mluvit se tvou matkou.“

„Předevčírem odjela. A už se nevrátí.“

Draco vstal a zamířil na druhý konec místnosti. Ze zásuvky sekretáře vytáhl pečlivě zabalený čtverhranný balíček, vrátil se a položil jej na stůl před Snapea.

„Říkala, abych vám tohle dal, kdybyste se tu objevil.“

Snape se zamyšleně díval z okna, balíčku na stole si ani nevšimnul.

„Odjela za tvým otcem?“

„Ano.“

Mlčení. Po chvíli ho Draco provokativně přerušil.

„Já za nimi nepojedu. Nechci. Nezajímá mě ani můj slabošský otec ani moje slabošská matka.“

„Jsi naživu díky její slabosti,“ připomněl Severus, i když tušil, že zbytečně. „Nechtěla tě ponížit. Neměl bys soudit…“

„Jestli můj šlechetný zachránce dovolí budu si své záležitosti posuzovat sám,“ přerušil ho Draco sarkasticky a okázale se zadíval na hodiny.

„Omlouvám se, ale mám něco neodkladného, budu muset odejít. Půjdete také nebo….?“

Snapeovy oči se zúžily. To, že chlapcovu nenávist chápal, rozhodně neznamenalo, že se jí bude podřizovat.

„Ještě zůstanu.“

Draco pokrčil rameny.

„Viky vás pak vyprovodí,“ řekl a odešel.

Snape postavil nedopitou sklenici na stůl, natáhl se pro šedavý balíček, rozpečetil a otevřel ho. Uvnitř ležel starý, rozpadající se sešit s prodřeným hřbetem a ošoupanými rohy. Jedna stránka z uvolněných desek vypadla. Vzal ji do ruky; na zažloutlém papíru byla drobným ženským písmem napsaná báseň.

 

Mlč!

Mluv!

Pojď sem!

Mně z očí kliď se!

 

To asi kdesi u vichřice

Můj muž se učil řeči vánic

Kdyby mi řekl slovo navíc

Bude to skoro dojemné

Proč ani za ta dlouhá léta

jsem nezvykla žít v holých větách

A stále krále Kazisvěta

stín kráčí kolem mě…

 

Zamračil se. Rukopis, kterým byla báseň zaznamenaná, se shodoval s tím, jímž bylo napsáno jeho jméno na pergamenu, do kterého Narcisa knihu zabalila. Nejspíš to tedy byly její verše, nechápal ovšem, proč chtěla, aby je on četl.

Otevřel sešit, zadíval se na první stránku a strnul. Písmo na ní bylo rozmazanější a neuspořádanější, ale pořád stejné. Ovšem tu báseň tam, tu znal. Jen těžko ji mohl zapomenout, Lucius Malfoy s Waldenem Macnairem kdysi strávili několik týdnů tím, že ji pateticky recitovali kdykoli se jim k tomu naskytla sebemenší příležitost.

Náhle bylo všechno daleko jasnější. Snad až přespříliš jasné. Namátkou listoval zažloutlými stránkami. Každá byla popsaná řádky veršů a z každé vyčníval střep chvíle dokonale zapadající do zrcadla minulosti, které teď odráželo jinak, než dřív…

 

---

 

Nevěřil, že se mu tu nemožnou rýmovačku ještě někdy podaří vytěsnit z hlavy. Lucius s Waldenem ji pateticky recitovali kdykoli se jim k tomu naskytla sebemenší příležitost a očividně se přitom skvěle bavili. Nejspíš to vůbec celé byl vtip jednoho z nich nebo jich obou, pochyboval, že by to opravdu psala některá z jeho spolužaček. V jednu chvíli si sice vzpomněl na tu malou holku – zrovna před pár dny se s ní srazil na schodech, ale pak ten nápad zavrhl. Snad ani ta by nebyla schopná poslat mu dopis napsaný na růžovém, motýly zdobeném papíře.

 

Zrovna před pár dny se s ní srazil na schodech. Pospíchal dolů do sklepení na hodinu lektvarů, ona stála pod schody, rovnala si v náručí hromádku knih, které se, když do ní vrazil, rozsypaly po zemi. Na jednu nechtěně šlápl. Ozval se zvuk trhaného papíru.

„Neumíš se dívat na cestu, náno pitomá?“ obořil se vztekle na dívku. Nesnášel ničení knih. Při pohledu na ni ho však vztek přešel. Bouřlivě se zamračila a zahrozila mu miniaturní pěstičkou. Vypadalo to komicky.

„Ty…ty….ty…..“ koktala ve snaze vymyslet co nejurážlivější nadávku, „TY KAZISVĚTE!“ vykřikla nakonec, když už mizel za ohbím chodby.

Měl co dělat, aby se nerozesmál.

 

Víš, býváš někdy legrační

když kážeš smíchu: Nezačni!

a učíš slunce mrazit

kdepak princ, král

Král Kazisvět

kdybys tak mě chtěl zkazit

 

* * *

 

O pár měsíců později se přidala do stáda Luciusových obdivovatelek. Netušil, jak Malfoyovi, ale jemu lezla na nervy snad nejvíc ze všech. Ať byli s Luciusem kdekoli, vždycky se poblíž chichotalo hejno dívek, soutěžících o Luciusovu přízeň. Ona tam také pokaždé byla, ale stála opodál, mlčela a jen kolem sebe rozpačitě těkala vodovýma očima.

Jednou přišla dokonce i za ním. Byl právě v dobré náladě, vydařil se mu experiment, který zkoušel na hodině lektvarů. Profesor Slughorn se mohl rozplynout nadšením.

„Nechceš koláček?“ zeptala se a strčila mu pod nos krabici bizardně vypadajícího cukroví. „Sama jsem je pekla.“

„To je vidět.“

„Nepohrdej,“ opáčila s úsměvem, „víš co dalo práce přesvědčit skřítky, aby mě nechali něco udělat?“

Ušklíbl se a vzal si malý kus cukroví. Potom se na ni zadíval. Jeho pohled se střetl s jejíma najednou rozpačitýma očima. Povzdechl si.

„Vím, co po mě chceš,“ řekl, „ale schůzku s Luciusem ti domlouvat nebudu. Nemá to smysl – nelíbila by ses mu.“

Uraženě nakrčila nos, upustila cukroví na zem a vyběhla z místnosti. Pobaveně a se zadostiučiněním zkřivil rty. Na hraní pro Luciuse jí byla škoda.

 

Pořád mě míjí

Nemilý

Sníh tíží křídla motýlí

A když už tají námrazy

On pokaždé to pokazí.

 

* * *

Následující den se mu připletla na chodbě do cesty tak nešikovně, že tentokrát upustil knihy on.

„Huso hloupá, nemůžeš dávat pozor?“ rozkřikl se na.

„Já dávám,“ opáčila, „to ty si nevidíš ani na špičku nosu…i když, ne, TY si tam asi vidíš,“ dodala a odkráčela způsobem, jejž zřejmě považovala za nonšalantní.

Zase měl chuť začít se smát.

 

Vidíš si na nos

však ne dál

a nikdy by si nehledal

to, co máš přímo pod nosem

snad proto, že Ti hloupá jsem

A sám, můj králi, králíku

vší silou trháš za kliku

a on je zámek zamknutý

Co když ten hloupý jsi tu

Ty?

 

* * *

 

Poslední rok školy si jí skoro nevšímal. Hlavně proto, že jeho zájem poutala docela jiná dívka. Pamatoval si ale na malé pozdvižení, které způsobila, když se jednou opět objevila v hejnu Luciusových obdivovatelek. Měla ohnivé, na zrzavo obarvené vlasy. Lucius se rozesmál.

„Tím mě neoslníš, kočičko,“ oslovil ji, „to snad jedině tady Severuse.“

„Toho ne,“ odpověděla a v očích se jí zablesklo, „ten nemá rád zlé zmije, ten chce jen hodné holčičky, které věří v nebe…“

Zatímco Snape vztekle stiskl zuby, Malfoy se rozesmál ještě bouřlivěji a jemně chytil dívku za bradu.

„Docela roztomilá,“ řekl uznale, „ale ta zrzavá ti nesluší...“

 

Marně jsem pálila si vlasy

a marně v tobě hledala si

někoho, kdo mě nepromýlí

Moc daleko mám do Lilií

 

* * *

 

Na svatbě už dávno neměla zrzavé vlasy, ale svoje, stříbřitě žluté. Přesto jí je paprsky zapadajícího slunce barvily trochu do červena a jejich červeň se rozlévala i po bílých svatebních šatech. Byla v nich velice krásná.

„Jsi krásná,“ řekl, jednak proto, že se to patřilo a také proto, že to byla pravda. „Ty bílé šaty ti…“

„Nejsou bílé,“ odsekla a upřela na něj pohled, v němž se zračil vztek, který nechápal.

„Tvoje žena je…divná,“ řekl svému „příteli“ nad skleničkou.

Lucius do sebe obrátil dvojitý koňak.

„Neměj obavy, odnaučím ji to.“

 

Tak už jsem žena

Roztržená

A jak by nebyly ty chvíle

kdy všechno ve mně bylo bílé

Dnes západ krutě rezatý

mi vykrvácel na šaty

a Ty jsi neviděl tu krev

co stékala mi po šatech

V předzvěsti, že se kvůli ní

muž do klína mi zaklíní…

 

* * *

Odnaučil ji to. Přestala být divná, přestala být cokoli. Stala se z ní bezbarvá a nudná bytost, která při jeho řídkých návštěvách u Malfoyů vždy tiše seděla v pozadí mlčky poslouchajíc hovor mužů, a když ho pak vyprovázela opakovala stále tytéž zdvořilostní fráze…

„Počkej, zůstaň ještě chvíli….“

„Nemůžu.“

„Kam pořád pospícháš?“

„Prostě pospíchám.“

„Tak…tak alespoň nechoď hlavní cestou, jdi přes zahradu, prohlédni si záhony. Kvetou teď tulipány a taky petrklíče a … narcisy. Můžeš si natrhat.“

„Nezajímám se o květiny.“

 

Jednou ho však překvapila. Seděli s Luciusem u stolu nad lahví vína a Lucius se jako obvykle chvástal.

„Z Draca mám radost. Je přesně takový, jakého ho chci mít, naučil jsem ho všem důležitým zásadám…“

Severus se křivě pousmál.

„Také vidí všechno překrásně černobílé. Stejně jako Goyle nebo Crabbe. Stejně jako Parkinsonová. Stejně jako Potter.“

„Co ten s tím má co dělat?“ rozzuřil se Lucius. „A je přeci dobře, že budoucí následovníci pána zla mají jasno….hlavně, když budou na správné straně. A že si nekladou filosofické otázky, to jim snad nevyčítáš_

„Copak to nechápeš, Luciusi?“ ozvala se náhle ona ze svého koutku u krbu, „on jim to nevyčítá, on jim to závidí.“

„Ty mlč,“ utrhl se na ni její muž způsobem, ze kterého i Severus poznal, že mlčela-li při jeho návštěvách dosud, měla k tomu dobrý důvod. Potom se obrátil zpátky ke stolu a nalil si novou sklenici. „Co jsi to říkal?“ zeptal se přiopile.

„Nic zvláštního,“ opáčil Snape, „že už budu muset jít.“

 

V chodbě se na ni upřeně zadíval.

„Proč s ním zůstáváš?“ zeptal se nakonec.

Pokrčila rameny.

„Asi jsem moc zbabělá.“

„Podle mě víc statečnosti vyžaduje zůstávat tady, než odejít.“

„Nepotřebuju statečnosti k tomu, abych odešla,“ řekla tónem vybízejícím k otázce. Nepoložil ji. Místo toho zamířil ke dveřím.

„Severusi, počkej!“ zavolala za ním.

Otočil se.

Vpila se do něj zoufalým pohledem.

„Jdi…jdi zahradou,“ zašeptala, „můžeš si natrhat tulipány. Nebo petrklíče. Nebo…narcisy. Ještě kvetou.“

Znechuceně stiskl kliku.

„Jak už jsem ti nejméně stokrát říkal, nezajímám se o květiny. Ostatně už je tma, stejně bych je neviděl,“ řekl, vyšel ven přivřel za sebou dveře tak prudce, až ve svícnu, který držela v ruce, zhasly svíčky.

 

Zas foukls

než jsem řekla: nehas!

Tak dlouho mě, můj pane, neznáš

jak dlouho znám Tě

tolik let

A pořád stejný Kazisvět

jsi

pořád stejný

horší

spíš

Co napravíš

To pokazíš

 

* * *

 

Díval se na ni a cítil odpor, který se zvyšoval tím víc, čím křečovitěji se ona svíjela na zemi, čím poníženěji se před ním plazila. Svezla se k jeho nohám a zvedla k němu bílou, uslzenou tvář.

„Zachraň ho, prosím…Severusi, prosím….je to můj jediný syn…“

Přitiskla rty k jeho dlaním a on znovu pocítil nechuť. Vždycky nesnášel, když někdo otevřeně dával najevo své city…zdálo se mu to stejně neslušné, jako kdyby se dotyčný ukazoval nahý. V jejím uplakaném obličeji však přesto bylo něco, co…

Rozhodl se.

 

Zachraň ho!

Je to Tvůj syn

 

I když jsme zbyli nepoznaní

já ke každému milování

sen přivolávala si tmou

když muž se skláněl nade mnou

Tvé dlaně místo jeho dlaní

a místo jeho Tvoji tvář

pak svému muži do ramennou

jsem nehty ryla Tvoje jméno

a to prý dělají jen běhny

 

s ním vykřiklo mi mezi stehny

Vše, čím se léta dusím

Zachraň ho!

Je to Tvůj syn

 

* * *

Těsně před koncem hodiny zavrzaly dveře a ona vklouzla do třídy. Zhodnotil to pozdvihnutím levého obočí. Pak se obrátil zpátky ke studentům.

„Ve vašem vlastním zájmu doufám, že jste si zapamatovali alespoň něco z toho, co jsem dnes říkal. Do příště mi každý z vás napíše pojednání na téma ,Rozdíly a shody mezi černou a bílou magií‘. Končím hodinu.“

Vystrašené hejno studentů bleskově opustilo třídu, ti nejstatečnější z nich se ještě přes rameno ohlédli na toho hrůzu nahánějícího podivína, který je měl učit obranu proti černé magii, a přitom se chvílemi zdálo, že by do toho docela klidně mohl zahrnout i obranu proti jemu samému.

Usmála se a zamířila ke katedře.

„Pořád strašíš studenty? Chudáci malí…doslechnou se, že je bude učit známý válečný hrdina, a pak je tu čeká takový zamračený kazisvět, před kterým by každý utekl…“

„Tak proč neutíkáš?“ otázal se sarkasticky.

Znovu se usmála.

„Mě už neděsíš.“

„Tak to je špatná zpráva. Budu na sobě muset víc pracovat.“

„Přišla jsem ti poděkovat.“

„Víš, že o vděčnost nestojím.“

„Kdyby ses nás nezastal u soudu….“

Prudce bouchl knihami o stůl, takže raděj ztichla.

„Nevím, co teď budu dělat,“ ozvala se po chvíli. „Možná odejdu za Luciusem.“

Překvapeně se na ni zadíval.

„Uvědomuješ si doufám, že pokud za ním odejdeš, nebudeš se už moci nikdy vrátit? Je to uprchlý vězeň.“

„Já vím, co nevím, je, jestli mám nějaký důvod tady zůstávat.“

„Chceš za ním odjet z trucu?“

„Kdysi jsem se vdala z trucu. Ostatně, ty taky trucuješ.“

„Co?“

„Kvůli Evansové. Jednou ses spálil a teď se nechceš ani ohřát.“

Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Už bys měla jít.“

Došla až ke dveřím, ale zastavila se s rukou na klice.

„Trucuješ. Slyšela jsem, že ti nadbíhala ministrova dcera. Proč sis ji nevzal? Je prý velice krásná.“

Přikývl.

„To je. Nabídl jsem jí, že bych si ji nechal zarámovat a pověsil si ji na zeď, ale zdálo se, že jí takový typ manželského soužití nevyhovuje.“

Koutky jeho úst se nepatrně zvedly.

I Narcisa se pousmála.

„Přijď k nám…někdy,“ řekla pak, „přijdeš?“

„Možná.“

 

Ty Kazisvěte

korunovaný

 

Tak pořád „kšá! kšá!“ na ptáky

a pořád strážíš strašáky

svůj hrad

kam nesmí nezvaní

a zváno

je jen stmívání?

 

Tak abys věděl

pane králi

i kdyby se Tě všichni báli

mě neděsíš

ty pane

králi

Kazisvěte

 

* * *

 

Vztekle zaklapl sešit a zamračil se. Přeci přišel. Pravda, trvalo to několik měsíců, nemohl…nechtěl dřív, ale přišel. Ona zatím odešla. Z trucu. A nechala mu tady tohle…pár stránek sentimentálních veršů…scházel už jen ten růžový papír jako tenkrát. Byla to slabost? Výčitka? Za co?

Zaváhal jen několik vteřin, potom přešel ke krbu a sešit Narcisiných básní do něj hodil. Počkal, než dohoří, pak několikrát prohrábl oheň a vyšel z místnosti ven. Na stole po něm zůstala nedopitá sklenice vína.

V přízemní hale si oblékl svůj kabát, otevřel masivní kovové dveře a širokou příjezdovou cestou zamířil k hlavnímu schodu. Po několika krocích se však otočil a prošel kolem kamenných stěn sídla dolů, do zahrady.

 

* * *

 

Tak aspoň jednou

Všechno nekaz

A počkej chvíli

vždycky spěchals

Jdi zahradou

To kdyby si

Natrhat chtěl si

Narcisy…

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>