Název: Mým rodičům

Autor: Evženie Rozinková

Přístupnost: bez omezení

Varování: snažila jsem se, aby to bylo velmi osobní, takže kdyby se tím někdo cítil pohnut, tak jsem to buď kolosálně zvorala, nebo se mi to opravdu povedlo.

Shrnutí: Mladý muž píše dopis rodičům.

Prohlášení: povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové.

Poznámka: V okamžiku, když už jsem tuhle povídku měla skoro napsanou, našla jsem na TimeEateru povídku od Avevy postavenou na stejném principu. Povídku jsem se rozhodla dopsat, protože se týká jiných dějů a jiných osob, jsem si však vědoma toho, že nejsem originální.

Mým rodičům

Milá mami a milý tati,

Nemůžete být tady se mnou, a tak jsem se rozhodl vám zase napsat. Poslední dobou se děje tolik věcí, že se bojím, že je zapomenu a jestli si jednou možná budeme moci o tom promluvit, vůbec vám je neřeknu. Zdaleka vám nemůžu napsat všechno – některé věci není moudré svěřovat papíru, jiné vám zase nechci říkat vůbec – snad mi rozumíte. Ani rodičům se neříká všechno.

Už jsem vám psal, co se odehrálo koncem školního roku na ministerstvu, taky jsem k tomu přidal pár výstřižků z novin. Tady jsem přidal nějaké další. Sice mi strašně leze na nervy, jak mi pořád někdo dává otázky a jaké bláboly z toho pak vylezou, ale kdo ví, třeba si i ty rádi přečtete. Že jsem kupodivu udělal všechny NKÚ, o které jsem stál, jsem se taky zmiňoval. Cena, kterou jsem za to zaplatil, byla bohužel dost vysoká – toho odporného zmetka Snapea jsem se nezbavil, protože přešel z lektvarů na svou oblíbenou Obranu proti černé magii. Není to fér – to býval i můj oblíbený předmět! Byl jsem v ní dobrý! Ale bohužel, život je boj. Takže bojuju a pod jeho hrůzovládou jsem strávil další rok života. Z nových posil učitelského sboru určitě znáte Horáce Křiklana, který vás taky učil. Založil něco jako klub, do kterého natahal různé podle jeho názoru nadějné studenty – i vy si to jistě pamatujete. Taky jsem byl pozvaný, ale nakonec jsem se z toho snadno vyvlékl.

Není ale všechno tak jednoduché – dějí se teď zlé věci. Bylo zavražděno několik kouzelníků i mudlů a za vším je cítit… no, řekněme, že za vším se skrývají nejspíš ti stejní lidé, s kterými jste i vy kdysi bojovali. Všude lítají mozkomoři, kteří se rozutekli z Azkabanu a teď děsí nejen kouzelníky, ale i mudly.

Pochmurná atmosféra se přenesla i do školy. Nerad bych vás zbytečně děsil podrobnostmi a taky se bojím, že by si tenhle dopis mohl přečíst i někdo jiný než vy, ale když to shrnu, docházelo k útokům, dost ošklivým. Nejdřív to byla Katie Bellová, která byla zasažena kletbou nějakého náhrdelníku. Naštěstí se ji podařilo včas zachránit. Potom to byl Ron, Ron Weasley – nešťastnou náhodou se právě v den svých narozenin napil nějakého otráveného nápoje a ještě štěstí, že pár metrů od něj byl ve skříňce bezoár, takže to taky přežil. To všechno byly něčí útoky, které ale minuly ten správný cíl. A nakonec došlo k té nejsmutnější události.

Nemohu vám říci, proč, s kým a kam, protože je to tajné, ale profesor Brumbál jednoho večera opustil školu a odešel pryč. V jeho nepřítomnosti školu pochopitelně hlídali lidé z Řádu, ale ti nevěděli to, co někteří studenti. Totiž že se s velkou pravděpodobností stane něco moc ošklivého. Ten večer znovu začaly na pokyn Hermiony Grangerové hřát mince Brumbálovy armády, o které už všechno víte. Ti členové BA, kteří mince měli u sebe a dozvěděli se o tom, hlídkovali na některých místech, takže mohli včas ztropit poplach, když do budovy školy vnikli Smrtijedi. Věrní členové BA pomáhali bojovat, jak se dalo. Bohužel se nám nepodařilo zabránit jedné věci – náš ředitel, Albus Brumbál, byl zavražděn. Jeho vrahem se stal ten, komu tolik důvěřoval – Severus Snape. Všichni jsme si mysleli, že Brumbál musí mít jasný důvod, proč mu věří, ale teď to vypadá, že jsme se nechali oklamat tím, jak věci vypadaly zvenčí.

Bojovali jsme pak se Smrtijedy a zkoušeli je alespoň zadržet. Nikdo jiný ze školy už nezemřel, jen pár drobných poranění, ale Bill Weasley, Ronův bratr, byl pokousán vlkodlakem. Tím nejkrvelačnějším, kterého si dovedete představit. Naštěstí nebyl úplněk, ale i tak bude mít Bill nejspíš do smrti ošklivé jizvy a kdo ví, jak to s ním bude vypadat o úplňku… Ale je pravda, že Billova krásná nastávající žena se o něj asi postará. On si totiž bude brát Fleur Delacourovou, tu, která byla před dvěma lety taky šampiónkou v Poháru tří kouzelníků za Krásnohůlky (o tom už jsem vám taky psal). Takže se nedějí jenom ošklivé věci. Aby toho nebylo málo, v Řádu je ještě další nový mírně vlkodlačí pár – Nymfadora Tonksová se dala dohromady s Remusem Lupinem, což vás určitě velmi potěší. Ji jste sice znali ještě jako dítě, ale je to moc milá, odvážná a skvěle potrhlá dívka a jak rádi jste měli jeho, to dobře vím.

Trochu jsem to teď po sobě přečetl a zjišťuju, že jsem vlastně napsal dost málo o sobě, i když to vás asi bude zajímat nejvíc. Připadá mi ale, že já vlastně nejsem tak důležitý – a všechno, co bych vám o sobě mohl říct a co za to stojí, si budu pamatovat.

Nikdo z nás teď neví, jak to všechno dopadne a jestli i bez Brumbála bude škola bezpečná pro studenty, a hlavně jestli bez něj dokážeme přemoci zlo, které se kolem šíří. V každém případě se o to musíme pokusit, ať se stane cokoliv. Snažím se naučit co nejvíc věcí a čekám na přelom července a srpna, až budu konečně plnoletý, i když mi vlastně není ještě jasné, co potom podniknu. Vím jenom, že to nesmím takhle nechat. I kvůli vám. Nechci, abyste si mysleli, že jsem se na to vykašlal.

Ale nemusíš mít o mě starost, mami. Snažím se nedělat zbytečně nebezpečné věci, teple se oblékám a snažím se chovat slušně. I když bát se o mě nemusíš, tati.Už nejsem žádný otloukánek jako kdysi. Umím se bránit. A jsou věci, ve kterých jsem vážně dobrý. Dokonce i babička už začíná věřit, že nejsem takový budižkničemu, a vidí, že jsem přece jenom trochu po tobě. Jenom jí nesmím říct, že si schovávám všechny vaše dárky a že věřím, že si tenhle dopis jednou přečtete a budete rádi, že jsem na vás celou dobu myslel. Ona už naději ztratila. Ale já pokaždé, když vás jdu navštívit, zkouším najít ve vašich očích nějakou známku toho, že se vracíte a probouzíte k životu. Občas zahlédnu malý náznak toho, že tam pořád ještě jste, a vím, že mě máte rádi, i když nemáte dost sil, abyste překročili zdi, které kolem vás stojí. Tak tedy čekám a snažím se, abyste se měli kam vrátit. Aby vás měl kdo uvítat zpátky a aby to byl někdo, na koho můžete být pyšní.

Jednou se to stane. Třeba za týden, za rok, za několik let, budu-li dost trpělivý, podíváte se na mě a poznáte svého syna. Těším se na tu chvíli stále stejně jako když mi bylo pět.

Váš Neville

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>