Svůj zrak nespouštěla z vchodové skalní průrvy.

„Minervo.“ Poplašeně vzhlédla, když zaslechla cizí hlas. „Co tu děláš?“

Pokusila se mu podívat do očí, všudypřítomné plápolavé šero to však nedovolilo.

„Já…“ Hlas se jí zlomil. Utekl, schoval se a odmítl být opět nalezen. V zoufalé bezmoci odvrátila hlavu. Najednou byla tak… Sama. Zmatená. Oporu, jež chránila před zlým větrem, strhla vichřice. A ona jí nedokáže čelit. Ne teď. Ne po tom, co se stalo.

„Minervo,“ zašeptal znovu, jen stěží ho slyšela. „Jsi silná žena, a ty to víš.“ Nechtěla jej slyšet.

„Nejsem.“ Vlastní hlas jí zněl poněkud prázdně a odevzdaně. Znovu se pokusila pohlédnout na tmavou siluetu muže.

Neviditelné slzy stékaly po tvářích, ty pravé už došly.

„On… On mi vzal všechno, co pro mě mělo nějakou cenu.“ Sípavý šepot se odrážel od stěn jeskyně a v pravidelných intervalech se jí znovu a znovu zabodával do uší. Jako by se ozvěna vyžívala v jejím nepěkném osudu.

‚Vzal mi všechno, pro co stálo za to žít,‘ pomyslela si. ‚Na co tedy žít?‘

„Já vím, jak je to pro tebe těžké, Minervo, ale musíš se vzchopit.“

Střelila po něm vyčítavým pohledem. Neví nic. Nemůže. Nepochopí. On je sám, každý to ví.

„Jsem sám, protože mi před lety, na úplném začátku své krutovlády, vzal ženu. Grindewald mi vzal manželku a já si tehdy přísahal, že ho jednoho dne přemůžu, že ho zastavím. A to samé teď slibuji tobě. Já ho porazím!“

„Pane profesore?“ vydechla.

„Už nejsem tvůj profesor, říkej mi Albusi. Prosím.“

Přikývla, avšak ihned poté se opět ponořila hluboko do svých chmurných myšlenek. Ty nedokáže zahnat nikdo, ani Albus Brumbál.

Bílý vyšívaný kapesník byl již naskrz promáčen slanými kapkami. Stékaly dolů ve vlnách, jež s hrůzostrašnou pravidelností vyvrhávalo rozbouřené moře slz. Nenáviděla se za svou slabost.

Vždy byla slabá. Vždy.

„Nevěřím.“ Třásla se po celém tělem. „Nevěřím, Albusi. On je silný, moc silný. Nikdo ho nepřemůže! Nikdo.“ Hlas se opět vytratil. Bezmoc pulzovala celým jejím tělem. Byla jako loutka ovládaná všemocným světem. Nemohla vybočit, nemohla nic změnit, bylo jí dovoleno pouze přihlížet. Zkáze.

„Ne! Mylíš se. My ho dokážeme porazit. Když se spojíme, když nás bude víc… Máme tu sílu!“

Pohlédla na něj. Ač byla tma, ač před ní stál starý, bělovlasý muž, zřetelně viděla onu sílu, o níž před malou chvílí mluvil. Doslova z něj vyzařovala. Byla přesvědčena, že kdyby k němu natáhla ruku, mohla by se jí dotknout.

Chtěla se jí dotknout.

A možná se chtěla dotknout jen jeho.

Vstala a pomalými vratkými krůčky se přibližovala k němu. Snažila se vyhýbat jeho očím, neboť se bála, že by mohly prozradit zakázané.

Sama nevěděla, co nebo proč to činí. Vedlo ji jen to jedno slůvko. Blíž.

Zbýval už jen kousek, malinký kousíček. Kdyby si teď stoupla na špičky a trochu se naklonila, jejich rty by se spojily.

Ta myšlenka ji přiváděla k šílenství. Děsila ji, a přitom se jí nemohla zbavit. Jaké by to asi bylo?

Kousla se do rtu.

Stoupla si na špičky.

A pevně ho objala. „Bojím se.“

Stála na špičkách a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby tenkrát neztratila odvahu. Představovala si nepoznané. Její rty. Jeho rty. A jeden vytoužený polibek.

Zavřela oči. Nepolíbila vzduch, políbila jeho. Pana profesora. Pana ředitele. Svého Albuse. Druhou a poslední opravdovou lásku ve svém životě.