Název: Podzimní láska

Autor: Phyllis

Přístupnost: bez omezení

Pár: HG/RW

Varování: Pokud jste proti páru HG/RW, nečtěte.

Shrnutí: Kolik toho zmůže pouhý dopis?

Prohlášení: Povídka nebyla psána pro jakýkoli zisk, postavy, které se vyskytují v této povídce, patří J. K. Rowling!

Poznámka: Tahle povídka mi něco připomíná.. už vím, takhle bych asi reagovala já, kdyby se mi stalo něco podobného.

---

 

Podzimní láska

Byl krásný podzimní den, slunce krásně svítilo a zvenčí se ozýval křik studentů. Ovšem, i vevnitř se křičelo..

 

„To jsi přehnala, Hermiono!“ječel Ron. Nezajímalo ho, že studenti, kteří byli na cestě na školní pozemky utichli a zastavili se, aby nepřeslechli další část rozhovoru.

 

„Rone, já..“snažila se Hermiona uklidnit svého naštvaného společníka.

 

„Co? Co mi chceš říct? Že jsi s ním skončila? Na to ti už neskočím, Hermiono! Už ne!“

 

„Vysvětlím ti to,“špitla chabě jmenovaná, ale nic se nezměnilo. Ron byl stále naštvaný.

 

„Já nepotřebuji nic vysvětlovat! Nejsem hlupák, jak sis možná myslela, víš?“zavrtěl pochybovačně sedmnáctiletý Weasley hlavou.

 

„Ty to nechápeš..“

 

„Vidíš? Zase si o mě myslíš, že jsem něco míň než ty, Hermiono! Tentokrát máš pravdu, já nechápu, proč jsi to udělala! Nech mě být!“s těmito slovy Ron odešel.

 

Hermiona se sesunula na zem a obličej plný slz položila do klína, žáci, kteří jejich rozhovor vyslechli si mezi sebou opět začali štěbetat a konečně se vzdálili k jezeru.

 

,Proč?´honilo se jí hlavou. ,Proč mi to Viktor udělal? Proč mi Ron nevěří?´nad vlastními otázkami se v duchu ušklíbla. Věděla, proč jí Viktor poslal ten dopis.. Chtěl jí zpátky a nemohl vydržet ten pohled na článek v Denním věštci. Nadpis Dva nejlepší přátelé legendárního Harryho Pottera se dali dohromady! ho ubíjel a tak se rozhodl napsat jí milostný dopis. nenamáhal se s vysvětlením, proč jí najednou chce zpátky, nenamáhal se s ničím..

 

Hermiona chápala i Rona. Kdyby byla na jeho místě, nejspíš by udělala to samé, naštvala by se. Ale mohl ji alespoň vyslechnout..

 

,Nevyslechl..´ Tohle slovo jí znělo celou cestu do Komnaty nejvyšší potřeby. Chtěla být sama a jedině tam jí to bylo umožněno. Jak hluboce se ale mýlila!

 

Sotva došla k holé zdi, zastavila se a bez přemýšlení před ní třikrát prošla. Kdyby nebyla tak roztržitá, určitě by si všimla, že ještě než si svou místnost přála, klika už tam byla. Znamenalo to jediné – někdo už tam byl.

 

Jenže toho si Hermiona v záplavě slz a vzteku sama na sebe nevšimla, takže do místnosti vešla. Na první pohled se zdála prázdná, ale..

 

„Ty? Sleduješ mě? Řekl jsem ti, ať mě necháš na pokoji!“vztekal se Ron.

 

„Promiň, nevěděla jsem..“

 

„Bravo, Hermiona Grangerová jednou něco nevěděla!“zvolal Ronald, i když věděl, že ho slyší jenom ona. Vlastně on chtěl, aby ho slyšela jenom ona..

 

Hermioninu tvář po těchto slovech zaplavily další přívaly třpytivých kapek. otočila se na podpatku a vyběhla z místnosti. Tentokrát měla namířeno do dívčích komnat.

 

,Parvati s Levandulí budou určitě na školních pozemcích.´proletělo jí hlavou a tentokrát se nemýlila. Její dvě spolubydlící byly u jezera a povídaly si s partou Havraspárských chlapců.

 

Hermiona se natáhla na postel a zavřela oči. nechtěla plakat, ale nemohla to udržet, nešlo to. Muselo to ven.

 

Takhle tam ležela ještě dlouho, ale vůbec se jí neulevilo. Nikdy jí pláč nepomohl, nikdy. V tom ji napadla spásná myšlenka.. Něco napíše! Ještě než začala chodit do Bradavic, svůj vztek si vylévala na kusu pergamenu. Stačilo jen trochu inspirace nebo vzteku a něco vzniklo, ať už báseň nebo povídka.

 

Rukou zašátrala ve svém nočním stolku, který byl hned vedle její postele a vytáhla kus pergamenu, lahvičku s inkoustem a brk. Ihned se pustila do psaní.

 

Její slova ho k šílenství honí,

netuší, co prožívá..

Celé dny jen slzy roní,

on se v ní už nevyzná.

 

Nechtějí se ztratit,

sic se třeba hádají.

On musí se pořád mračit

a čekat, až ho ona pohladí.

 

Jí možná jeho žal u srdce bolí,

ale taky něco dostat chce.

Ona teď mezi láskou volí,

však dostat obojí nejde lehce.

 

Musí jí taky něco dát,

ona se pak usměje.

Nemusí se pláče bát,

vždyť jen své srdce vylije.

 

Má v něm spoustu smutku,

žalu, lásky.

Jde jí to lehce, vskutku,

však bolest jí dělá vrásky.

 

Pomoz jim, ty dámo temná,

pomoz jim si lásku dát.

Ať zmizí jeho mysl černá

a smutek může v dáli lát.

 

Usmála se. Ještě před necelými dvaceti minutami by všechno rozbila, kdežto teď.. teď by se nejraději smála.

 

Rozhodla se během vteřiny a hned stála na nohou. Sice jí úsměv trochu zvadl, ale odhodlanost, která v ní stále sílila jí nedovolila si znovu sednout. Musela ho najít, hned.

 

Vydala se do komnaty nejvyšší potřeby, čekala, že tam Ron bude.. vždycky tam po jejich hádkách byl celou věčnost, byl-li víkend, proseděl ho tam celý.

 

„Co tady chceš,“zavrčel nepřívětivě.

 

„Na něco se tě zeptat,“odvětila a sedla si na pohovku blízko vedle něj a pohlédla mu do očí. On její pohled opětoval, ale ne dlouho. Téměř hned obrátil zrak ke krbu, který byl naproti pohovce.

 

Už jen jeho pohled ji povzbudil, aby to udělala.

 

„Hermiono..“ozval se Ronald po chvilce. Znovu si hleděli do očí, tentokrát ale ani jeden pohledem neuhnul. „promiň,“dokončil.

 

Usmála se a naklonila se k němu aniž by přerušili oční kontakt. A pak.. se krátce políbili.

 

„Miluji tě,“špitla Hermiona. „Jen tebe a nikoho jiného.“

 

„Já vím,“umlčel svou společnici dalším polibkem, tentokrát delším a vášnivějším.

 

*****

 

Druhý den, sotva se dostala do dívčích komnat, zase Hermiona vytáhla pergamen, kalamář a brk a napsala další báseň, tentokrát už nebyla tak smutná.. Spíš naopak, byla veselá, byla o její lásce k Ronovi.

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>