Název: Experiment

Challenge: AU nebo crossover na téma „domácí zvířata v Bradavicích“

Autor: Trisia

Přístupnost: bez omezení (s tím, že jak pánové, tak dámy by měli chodit VÝHRADNĚ do místností jim přístupných)

Pár: JP/LE

Varování: Nebezpečí akutního znechucení hrozí ochráncům zvířat, odpůrcům lektvarů a přitroublých narážek

Shrnutí: V Bradavicích se experimentuje se zvířaty a zvířata sama též experimentují...

Prohlášení: všechny postavy zde uvedené patří Joanne K. Rowlingové. Ale mohla by mi aspoň jednu přenechat, nejlépe v životní velikosti.

---

Experiment

 

Řehot, který nedopřál Buclaté dámě sladké podřimování, značil, že v chlapecké ložnici se vedou chlapské řeči. Pleskání karet z pokojů nižších ročníků bylo přehlušeno divokým řevem z ubikace Pobertů, který rozvibroval okna ve společenské místnosti, stojan s krbovým náčiním a nervy poctivých pozdních studentů.

„Na to bych nesázel, ty pako,“ utíral si James uslzené oči. „Ta už ve třeťáku musela nakupovat v nadměrných velikostech.“

„Záleží na tom, kterej rozměr myslíš,“ Sirius rozpažil na vzdálenost XXXL. „Tenhle kus oděvu má, jak víme, dva parametry: obvod a … jak se tomu říká?... vyklenutí.“

Následující výbuch rozhýbal stojan u krbu tak, že shodil pohrabáč do popela.

„Ale ale, z tebe mluví zkušenost. Kolikrát užs to zkoumal, co? A umíš to rozepnout jednou rukou? To patří k nezbytnému vzdělání mladého muže,“ rýpl si Remus a Sirius se jen tajemně zakřenil.

Seděli pohodlně rozloženi na postelích, uprostřed na stolku pár lahví máslového ležáku, propašovaného z Prasinek, a pod ním pár „němých svědků“ vypovídajících o tom, že nálada je již značně povznesená. Pánové šesťáci se chvílemi tvářili jako světaznalí dobrodruzi, avšak chabá orientace v některých základních pojmech je zrazovala. James a Sirius ji maskovali docela úspěšně, Remus raděj nic nepředstíral a Petrovi by to stejně nevěřili. Nicméně na náladě podepřené dobrým pitím jim to neubralo.

„Taková Bela je pěkně udělaná, to by stálo za průzkum, ne?“ nadhodil James.

Sirius se znechuceně uklíbl.

„To by ta husa musela držet zobák což ona nedokáže. Ovšem ve srovnání s Evansovou je to...“

„Co?“ naježil se James.

„... co se rozměrů týče přibližně stejný,“ dokončil klidně Sirius.

„Vole!“ Z Jamese promluvila třetí láhev ležáku. „Že tě huba nebolí, srovnávat tu nebetyčnou kozu s Lily.“

Jamesova náklonnost ke spolužačce byla v této uzavřené společnosti veřejným tajemstvím. Jinde si ovšem dával pozor, aby si někdo jeho zájmu nevšiml. Krom dotyčné, samozřejmě. Jenže ta se tvářila, že je raněna selektivní slepotou.

„Musíš se vzmužit,“ děl zkušeně Sirius, „a pozvat ji na rande. Unylýma pohledama ji do postele nedostaneš.“

„Kdo tady mluvil o posteli?“ rozčílil se James a Sirius zvedl ruce v obranném gestu.

„Dobře, dobře, už mlčím. Tvoje věc, tvoje taktika. Nebudu se ti do ní plést. Ovšem chápej,“ dodal potměšile. „ta pohádka o čápovi, co nám ji rodičové vyprávěli, není tak docela přesná...“

Zbytek věty zahuhlal do polštáře, anžto mu James seděl za krkem a drobátko ho dusil.

„Ještě jednou si o ni otřeš tu svou uslintanou tlamu, čokle, a budeš ji mít okolo celý hlavy. Jasno?“

Siriovi nezbylo než kývnout a vyplivnout hrst peří z prokousnutého polštáře.

Remus zvedl zrak od sklenice a napůl znuděným hlasem se optal:

„Proč ti vadí, Jime, že tvou krásku obdivujeme? Hezká je, to jo, například dneska jí to obzvlášť slušelo v tom svetříku...“

„Co si to dovoluješ, takhle si prohlížet moji holku?“ rozčiloval se James.

„A kam se mám koukat, když sedí v lavici přede mnou?“

„Do knížky, do kotlíku, na profesora, z okna, nebo co já vím... ale ne někomu do výstřihu.“

„Takže sis všim?“ Sirius už popadl druhý dech.

„Čeho?“

„Že ona je... jak bych to řek, aby ses zas nenašňup,... pěkně horizontálně vyvinutá...,“ a doprovodil svá slova významným gestem a rovnou zaujal obrannou pozici. Tentokrát zbytečně, takže se opovážil ještě dál. „Myslíš, že pod tím svetrem měla... to...no, sexy prádelko?“

James se zadumal.

„Asi ne, protože se jí...“

„Měla. Takovou sportovní, co se přetahuje přes hlavu.“ ozvalo se nečekaně z Petrova kouta.

„Pcha, seš nějakej chytrej. Jakpak jsi to poznal, erotomane?“

„Viděl jsem, jak si ji sundávala,“

„A hrome! Nekecej! Blbneš?“ zařvali kamarádi unisono.

„Když myslíte...,“ uzavřel se Petr do významného mlčení.

„Počkej, cos tím myslel?“ dorážel na něj James.

„Hm, skoro nic,“ zahuhlal a odsunul se od něj. Zbytečně, v momentě měl pod bradou tři hůlky.

„Mluv, je-li ti tvůj krysí kožich milý!“ supěl James a zbývající ho podporovali.

„To jsem byl v koupelně...“

„Dál!“ Jedna z hůlek významně přitlačila.

„... holčičí a ...“

„Aha. Tos měl říct hned, žes usnul při Dějinách.“

Tlak hůlek povolil.

„Ne, vážně jsem tam byl! Jako krysa.“

Kluci se po sobě rozpačitě podívali, Petr se tvářil zarputile nehodlaje připustit, že by si vymýšlel.

„Pokračuj.“

„Schoval jsem se za košem na prádlo a...“

„...a co?“

„Nic, koukal jsem se.“

James vzteky střídal rudou a bílou.

„Ty... ty nejsi krysa, ty jsi prase, Pettigrew!“

Podoben rytířům hájícím čest své dámy šermoval hůlkou Petrovi před nosem.

„Jak ses tam dostal? Po schodech to přece nejde,“ drtil mezi zuby.

„V kapse Lilyina županu.“

Na Petrově tváři se rozhostil blažený výraz čichače nad plechovkou toluenu.

Zatímco Sirius se dobře bavil a Remus sledoval situaci s nadhledem, James zuřil.

„Krysa v kolčičí koupelně... Já se picnu. Vlastně, já tě picnu, ty úchyle! Já tě zruším!!! Roztrhnu tě na deset kusů! Nadělám z tebe sekanou!“

„Bonznu tě tý bestii Norissový a McGonagallový. A navrch Pomfreyový, ta ti dá něco na zklidnění hormonů, ty zvíře!“

Petr nepotřeboval ani nadprůměrnou inteligenci, aby se dovtípil, že jeho kumpáni to myslí vážně.

„Při nejbližším úplňku tě sežeru,“ přisadil si Remus.

„Přišlápnu ti ten tvůj olezlej ocas kopytem!“

„A já se na tebe potom vy... zvednu zadní nohu,“ zahrozil Sirius už méně seriózně.

„Jdu to rozdejchat ven,“ zabrblal James a hrábnul pod postel pro neviditelný plášť.

„Jdu s tebou. Stejně došel ležák.“

 

„Tento meziprodukt je velice slibnou složkou různých lektvarů, z nichž některé jsou ještě ve vývoji. Například takové, které ulehčí jistým osobám jejich každoměsíční trápení,“ pronesl Křiklan a spiklenecky mrkl Remusovým směrem.

„Pro dnešek končíme, zhasněte pod kotlíky, odeberte vzorek lektvaru a přineste k oznámkování. Pak ukliďte stoly, někteří i židle a podlahu.“

Ve třídě to zahučelo jako v úle, studenti se strkali u katedry, anebo si skládali věci do tašek. A protože Lily nespěchala, James nespěchal též.

„Výborně, skvěle, Evansová,“ rozplýval se Křiklan nad Lilyiným výtvorem. „Divil bych se, kdybyste to vy nezvládla. Excelentní jako vždy. Mimochodem,“ ztlumil hlas. „dnes večer se stavte, budeme pokračovat v naší věci. V sedm hodin.“

Jamesovi spadla čelist, když viděl, že Lily bez váhání přikývla. V čem budou pokračovat? Společně s tímhle nádivou? Zhnuseně se odebral na oběd a neviděl, jak si Remus počíhal na profesora před třídou.

 

„Lily k němu chodí pracovat na nějakým experimentu, ty troubo,“ utěšoval Sirius skleslého Jamese. „Si myslíš, že by se s ním zahodila? To bys ji těžce podcenil.“

„Má zapotřebí trávit večery s takovým sudem sádla? Já bych jí nabídl něco lepšího.“

„A užs to udělal?“

James mlčel.

„Tak vidíš.“

„Kdybych aspoň věděl, že...“

„Dej už pokoj! Hele, skáknem po večeři na jedno. Jdeš s náma, Reme?“

„Ne, dík, je mi šoufl.“

„Smůla. A co Petr?“

„Trucuje,“ informoval je Remus.

„Taky dobře, jeho problém.“

 

„Tak to vidíš...,“ povzdechl si Petr směrem k zavřeným dveřím koupelny, tentokrát chlapecké. „Jednou je člověk trumfne a hned je malér.“

„Se nediv,“ usoudil Remus. „Šmírovat Jamesovu holku, to se fakt nedělá.“

„Houby, záviděl mi. Jelen by se v koupelně vyjímal fakt pěkně. Zato já se v poklidu schoval a...“

„Péťo, ty nechápeš rozdíl mezi Lily a zbytkem světa?“

Petr pokrčil rameny.

„Já nemoh vědět, že ho to tak naštve.“

Remus se na něj zkoumavě podíval.

„Možná bych měl ideu, jak tenhle tvůj talent využít...“

 

Srazili se s Lily před dveřmi profesorova kabinetu.

„Jé, promiň, Reme. Máš doučování?“

„Ne, chci si rozšířit obzory. A ty? Přece doučování nepotřebuješ.“

„To ne, ale taky se chci naučit něco víc. A baví mě to. Pracujeme s profesorem na jednom experimentálním lektvaru.“

„A čímpak přispějete do pokladnice vědění? Našli jste lék proti rýmě? Hodil by se.“ vyzvídal Remus. 'Zvlášť tomu, kdo si tlapama nedokáže držet kapesník u čumáku.'

„Až takový ambice nemáme, i když najít nějaký lék... to by se mi líbilo. No, tentokrát je to přípravek na růst vlasů.“

„Lily Evansová, zachránce všech plešounů!“

„Že já nemlčela! Počkej, až tobě vypadají vlasy, ještě budeš prstíčkem hrabat.“

„Já to tak nemyslel, vždyť víš. Určitě to má smysl. Ty to teda nepotřebuješ, ale třeba takovej Petr by si určitě dal říct, má na hlavě takový chmýří, který když se namočí, vypadá, že tam není.“

„Nemá každej štěstí jako Potter nebo Black.“

„A funguje to? Třeba bych mohl Jamesovi konkurovat,“ zajímal se Remus.

„Zatím ho zkoušíme na krysách a zdá se, že funguje docela dobře. Pak budem hledat dobrovolníky z řad studentstva. Můžeš se přihlásit.“

„S potěšením... ti doporučím někoho jinýho.“

S úderem sedmé se dveře otevřely.

„Pojďte dál, Lily. Ó, to jste vy, pane Lupine. Vyhledal jsem pro vás odpověď na vaši otázku,“ Křiklan se záhadně usmál a podal Remusovi tenkou knížku. Remus si prohlédl název „Užívání pro panny a paní“ a zmateně se na profesora podíval.

„Já... nejsem si jist, že jsem chtěl zrovna tohle.“

„A já si říkal, že jste nějak pozorný ke svému děvčeti, když se tak zajímáte...“

Remus se začervenal a přál si být neviditelný. Za profesorovými zády viděl Lily, která se sice tvářila nezaujatě, ale dal by krk za to, že slyšela. Právě obhlížela terárium s pokusnými krysami. Některé z nich měly na hlavě chocholku.

„Ale vy jste říkal...,“ následoval Remus profesora dovnitř kabinetu. „...že ten lektvar uleví postiženým od každoměsíčního utrpení.“

„Áha,“ rozpřáhl Křiklan ruce v náhlém osvícení. „Myslím, že jsme si nerozuměli, pane Lupine. Ten lektvar, o němž jsem hovořil, nemá nic společného s lykantropií, ale..., slečna Evansová promine..., s ryze dámskými záležitostmi opakujícími se každý měsíc.“

Lily dalo hodně přemáhání tvářit se, že neposlouchá. Křiklan si Remusovy rozpaky přímo vychutnával.

„Pokud žena užívá lektvar sedm dní před začátkem akce, zmírní se průvodní příznaky na minimum.“

Remus hypnotizoval terárium s krysami a přál si být hodně daleko odtud – v Prasinkách, v Londýně, na Marsu. Křiklan procházeje se kolem své rozsáhlé knihovny deklamoval:

„Avšak proti lykantropii zatím žádný účinný lektvar vynalezen nebyl. Ne že by se o to různé vědecké týmy nepokoušely, ale mechanismus spouštění záchvatu, nebo chcete-li přeměny, není dosud zplna objasněn, proto nelze proti němu vyvinout antidotum. Možná by vás mohlo zajímat...“

Profesor se obrátil ke stolu a přehraboval se v hromádce časopisů a vytáhl číslo „Journal of Applied Potionology“. Remus mezitím zarputile sledoval jednu přidrzlou krysu, která výsměšně cenila hlodáky a kdyby mohla, ukázala by mu svůj nejdelší prst. Když se profesor nedíval, Remus jí to oplzlé gesto předvedl.

„Tady to máme. Článek profesora Wulfa o možnostech aktivace protilátek a zmírnění příznaků záchvatu. Přečtěte si to. Tady a v citované literatuře najdete spoustu pramenů, kde se lze dovědět více.“

Profesor se samolibě obrátil k Lily, aby se ujistil, zda na ni udělal dojem. Ta však skryla tvář za závoj vlasů a soustředěně zkoumala další klec se zvířaty.

'Tak to by pro dnešek stačilo, mám z ostudy kabát,' řekl si Remus, popadl časopis, který ho ani v nejmenším nezajímal, a vrátil se do koleje, aby tam z kluků vyrazil láhev na zapití toho trapasu. Chlubit se tím pro jistotu nehodlal a doufal, že Lily bude dost taktní, aby o něm pomlčela.

 

Lily odebrala z kotlíku sběračku lektvaru do misky a z ní natáhla obsah do stříkačky. Křiklan vytahoval krysy z terária a Lily jim vpravovala malou dávku do tlamek. Pár rozježených hlodavců odplatilo profesorovi jeho péči demonstrací ostrosti svých zubů.

Profesor přerušil soustředěné ticho:

„Nepřemýšlela jste o vědecké dráze, Lily? Máte talent.“

Dívka se usmála a zavrtěla hlavou:

„Ne, pane profesore, necítím se na to.“

„Skutečně? A kdo už, když ne vy, by se měl věnovat výzkumu? Snad Severus Snape, je šikovný a v hlavě to taky má srovnáno. Ale jako by mu chyběl ten šestý smysl nebo intuice, či jak se tomu říká.“

„Opravdu si nemyslím, že by to bylo pro mě. Nemám potřebnou vytrvalost, na rozdíl od Severa. A ani ambice.“

„Nechtěla byste přijít na něco významného, co by prospělo všem? Odhalit tajemství, které třeba už století odolává? Dnes máme netušené možnosti, věda jde rychle kupředu, výměna informací je snadná a objevují se stále nové zdroje vzácných surovin. Neříkejte mi, že vás to neláká.“

„Upřímně, ne. Baví mě to, ale v budoucnu bych chtěla dělat něco... promiňte mi to... co má viditelný výsledek. U léčiva se můžu hrabat léta v kotlíku a nemusím se nikdy dobrat konce. To by mě deptalo.“

„Ale popsat dva tisíce způsobů, jak se daný lék nepřipraví, to ušetří spoustu práce dalším kolegům.“

„Asi bych raděj dělala něco, kde se výsledku dočkám. Něco užitečného,“ Lily sklopila oči vědoma si toho, že se bezbožně dotýká profesorovy modly. „Taky přála bych si mít rodinu, muže a děti, a to s vědeckou prací nejde moc dohromady. A pak, nechtěla bych mít pořád vlasy načichlé éterem.“

Křiklan k jejímu překvapení přikývl.

„Vidím, že vás nepřesvědčím, a je to škoda. Je málo talentů, jako jste vy. Vaše ruce by mnozí odborníci chtěli mít. Ostatně, já bych je taky bral.“

Pohlédl na své tlapy, poznamenané různými skvrnami od přísad a čerstvě i krysími kousanci.

„Ale než skončíte školu, nehodláte na té rodině pracovat, že ne?“

„To opravdu ne,“ uculila se.

Poslední krysa hryzla profesora do palce a seskočila z jeho ruky do terária.

„Tak a zítra se ukáže...“

 

Mírně podroušení bratři z mokré čtvrti falešně pěli neidentifikovatelnou píseň a dbali na to, aby hladina alkoholu v jejich krvi nepoklesla pod přípustnou mez. Až po hodné chvíli, během níž se Remus přidal třetím hlasem, si všimli, že osazenstvo ložnice není kompletní.

„Kam se poděl Péťa?“

„Že on zase šmíruje?“ rozčílil se James, kolísavě vstal, ale netrefil ty pravé dveře z několika, co se mu nabízely.

„Jime, ty seš paranoidní. Kašli na něj, ten už tam ani nepáchne. A vůbec,“ dodal ještě Remus. „... vždyť nic zlýho neudělal. Netvrď mi, že by ses o to taky nepokusil, kdybys byl o něco menší zvíře.“

„Ne, v žádným případě, ani kdybych byl o hodně větší dobytek. Ačkoliv...,“ na Jamesově tváři vykvedl zasněný výraz. „To bych moh i k ní do ložnice... a třeba i do její postele.“

„Fuj! Dovedeš si představit ten řev, kdyby tě našla? Krysa v posteli – brrr! Naštěstí seš jenom - paroháč!“

Sirius dráždil kobru bosou nohou, jenže James měl náladu spíš trudnomyslnou než bojovnou a tak se brzy uložil ke spánku opájeje se představou, jak vniká do dívčí ložnice a s posvátnou úctou sleduje Lilyinu na prsou vyšívanou noční košili...

 

„Co zas chcete, Lupine?“ tentokrát Křiklan nepředstíral rozšafnou užvaněnost. Studenti otravující ho před snídaní s půjčenými časopisy mu na náladě nepřidali. „Dejte to sem a nashledanou!“

Přibouchl mu dveře před nosem.

Remus zkroušeně odcházel, když se znova dveře otevřely a z nich se ozvalo:

„Evansová! Lily... pojďte sem honem! Jedna krysa je proti tomu lektvaru asi imunní. Dáme jí dvojnásobnou dávku...“

Lily zapadla do profesorova příbytku a Remus se šoural pryč. Za krkem mu sedělo neblahé tušení...

 

Petr se nedostavil na vyučování ani po poledni. Jamesovi a Siriusovi to bylo divné, Remus raděj nic nevysvětloval. Těsně před hodinou načapal Petra v koupelně. Pánské. Stál u zrcadla a nůžkami si cosi pižlal na temeni. Pod umyvadlem leželo pár tenkých, ale dost dlouhých pramenů vlasového chmýří a Petr zrovna odstraňoval zbytky přerostlého porostu.

„Řekni něco o oškubaným kuřeti a dám ti pěstí,“ zarazil Remuse během nádechu. „Tys mě do toho navezl a jak já teď vypadám?“

„Můžu já za to, že mě ráno Křik vyhodil?“

„Nojo, já vím.“

„Ale zjistils něco, ne?“

Petr se záhadně pousmál.

„Jasně. James bude čubrnět.“

„Takže stálo to za to?“

„Když nepočítám, že to dneska vypadá tak na dva školní tresty a nahrazování u Hagrida. Leda bych se vymluvil, že jsem měl průjem.“

„Z máslovýho ležáku.“

„Nepochybně.“

 

Ten večer byla ložnice opět plně obsazena. Výjimečně si z Petra neutahovali, James měl přece jen trochu špatné svědomí z toho, že mu vynadal příliš ostře. Ne že by Petr nezasloužil, ale nic se nemá přehánět. Takže se hoši chovali téměř vzorně, jak taky jinak, když ležák došel. Hráli šachy, leželi v knihách, či koukali do blba.

„Kdes vůbec byl včera v noci? Spal jsi v dámský koupelně?“ Sirius si rád zaprovokoval.

„Pch, z toho už jsem vyrostl.“

„Dobře děláš,“ pochválil ho James. „Sice se tam daj zjistit zajímavý věci, ale já bych ti radil vzdělávat se jinde. Je tu například knihovna...“

„... a v ní spousta temnejch míst,“ dodal Sirius.

„Že tě huba nebolí,“ zatvářil se James ctnostně a pokračoval v poučování mladistvých. „Kdyby holky zjistily, žes tam byl, měl bys malér jako hrom.“

„Když jim to nevykecáš, nezjistěj nic.“

„James co neví, to nepoví,“ ušklíbl se Sirius.

„A co by chtěl vědět, to neví,“ dodal Remus významně pomrkávaje Petrovým směrem.

„Jdi do háje!“ zavrčel James. „Mně by docela stačilo vědět, jestli mám šanci...“

„U Lily?“

„...anebo jestli je opravdu tak zažraná do těch lektvarů, že jí nevadí, jak jí vždycky vlasy načichnou éterem.“

„Abys věděl, tak jí to vadí,“ děl Petr.

„Tos slyšel v koupelně?“

„Ne. Úplně jinde. A slyšel jsem spoustu zajímavých věcí.“

Teď přišla Petrova chvíle. Vychutnával si překvapení kamarádů a důležitě jim sděloval, co se dělo včera večer za zavřenými dveřmi Křiklanova kabinetu. Z pohledu krysy nic zajímavého, ale zvěromág schovaný v teráriu mezi pokusnými zvířaty se může dovědět ledacos. Ale musí přitom něco spolknout, například experimentální přípravek pro růst srsti, tedy vlasů. Nicméně i to byl ochoten překousnout pro ten pohled na šokovaného Jamese, který si nějak nemohl srovnat v hlavě, čeho se Petr (s Remusovou pomocí) dopustil. A hlavně, co Lily říkala o svých plánech do budoucna, o svých přáních,... Jen kdyby věděl, jestli má v těch plánech nějaké místo i on. Z toho, co Petr zjistil, se zdálo, že jeho věc není docela ztracena.

„Proč já jsem si vybral tak blbý zvíře?“ lamentoval. „Nemůžu čekat, že Lily půjde do lesa a tam začne šeptat svý tajemství do vrby...“

„... mlátičky. Tohle opravdu čekat nemůžeš ani od Lestrangea a ten má v palici průvan.“

„Tak do dubu, to je jedno. Prostě někam, kde by jelen nevypadal jako žralok ve vaně.“

„Péťo,“ začal James úplně jiným tónem, „čím tě mám uplatit, aby sis tuhle misi zopakoval? Pro mě je to vážně moc důležitý.“

Petr se zatvářil kysele, ale v duchu se kochal pocitem, že má konečně nad Jamesem navrch. Ovšem další noc v kleci plné krys nadopovaných lektvarem krásy už riskovat nechtěl. Teď byla ta pravá chvíle vytáhnout ten největší trumf.

„A nechceš se jí radši zeptat?“ protáhl blahosklonně, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. „Se dovíš víc než z nějakých řečí u Křiklana.“

„Ty seš vážně génius. A jak asi? Dostanu přes hubu, v lepším případě mě seřve na doby přede všema. Fakt dík.“

„A kdyby sis předtím šlehnul něco na kuráž?“

James jen protočil oči a povzdechl si.

„Počkej, co to máš?“ zaostřil Sirius na lahvičku v Petrových prstech. „Snad jsi mu neštípnul...?“

„Může se hodit, ne?“ pousmál se Petr s výrazem Jamese Bonda právě nasazujícího padouchovi klepeta.

„Felix...“

„Z Křikova příručního baru,“ Petr pýchou div nepraskl. Báječný pocit!

James se rozzářil.

„Tak teď zírám. Ty seš, Péťo, ohromnej! Takhle to mám v kapse! Pozvu ji na procházku a... při troše štěstí... vlastně, když budu mít Felixe, tak to mám jistý... To se musí podařit!“

„Počkej počkej,“ brzdil ho Remus. „Jak víš, že je to pro tebe, to za prvý, a za druhý, není lepší si to nechat na zkoušky?“ Musel uhnout před obratně vrženým polštářem.

„Já je udělám i bez dopingu, ale Lily za tu investici vážně stojí. Když budu mít ji, už mě nic v životě nerozhází.“

„Aby ses nemýlil...“

 

O dva dny později letěla nebelvírskou kolejí třaskavá novinka, že Evansová a Potter byli viděni mezi skleníky, jak se drží za ruce.

 

„Kdo by to do toho hlodavce řek? Jak je malej, tak je mazanej.“ James se trochu nervózně rozhlížel po okolí zkoumaje především přízemní úkryty v křovinách.

„Už to neřeš a zapomeň na toho šmíráka,“ šeptla Lily. „Vždyť co nám může?“

„Máš pravdu,“ Jamesova ruka šmátralka zarejdila odvážněji a dostala přes prsty. „A kdyby se opovážil, řeknu Siriovi, ať ho zakousne. My jeleni jsme býložravci, my nemůžem.“

„Prima. Ale bacha, ať ho přitom nechytěj a nezavřou, jako by zakous úplně normálního člověka.“

„Lily, ty se nezdáš!“

„Ten váš Petr taky ne. Strávit noc v terárku plným neodolatelných krysích SAMIČEK, to chce odvahu.“

„To byl taky jeho životní výkon, na nic podstatnějšího se nezmůže.“

„Jen aby!“

Ovšem horší možnosti, než semtam nějaký voyerismus v krysí podobě, je v té chvíli nenapadaly. K jejich Felixem umocněnému štěstí.

 

<<Zpět na seznam povídek