Název: Protivovo pronikavé popiskování

Autor: janek

Přístupnost: všichni

Hlavní postavy: prof. Prýtová a… hádejte kdo? Protiva!

Varování: Někdo by se mohl poznat… Ale věřím, že to budou číst jen samí milí a slušní lidé a neprotivní čtenáři (a dobří duchové)! ;o)

Shrnutí: Dokáže Protiva přestat být protivou? A nebo by bylo lépe, kdyby se Bradavice bez jednoho ducha obešly? V podstatě je tato povídka zároveň i úvahou o výchově mladých kouzelníků… Tzv. škola hrou!

Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím J.K. Rowlingové.

Poznámka: Děkuji Lady S za beta-read.

---

PROTIVOVO PRONIKAVÉ POPISKOVÁNÍ

 

To ráno jsem ze skleníku číslo tři zaslechla hlasy studentů, kteří právě přicházeli na první vyučovací hodinu. Zrovna jsem byla skryta jejich očím v přístavku na ukládání květináčů, různých druhů zeminy a asi tak stovky různých dalších předmětů, potřebných k výuce kouzelnických bylin, a řízkovala jsem scvrklofíky.

„Teda, tentokrát to vážně přehnal,“ ozval se rozhořčený hlas.

„To teda jo! Kdo mu dal právo, aby někoho k něčemu nutil? Zahlédl jsem ráno Hermionu, jak se schovává ve společenské místnosti za závěsem… Ona přece nemůže za to, že nemá hudební sluch!“ odpověděl mu druhý hlas, znějící kupodivu naprosto stejně.

„A náhodou – na píšťalu sice neumí, ale bezvadně drží rytmus! Slyšels ji hrát na vozembouch? Jak podle metronomu!“ nadšeně prohlásil první.

 

„Myslím, že je nejvyšší čas se Protivy zbavit! Dnes bychom mohli konečně vyzkoušet ten rozplývavý lektvar, co myslíš? Dávej teď chvilku pozor, než vydloubnu tenhle kořínek zmiříku… Až ho do toho lektvaru přidáme, mohly by výpary zabrat i na toho nepodařeného poloducha,“ ztišil se druhý hlas do spikleneckého šepotu.

Pobaveně jsem Freda a George poslouchala. Co ti dva všechno nevymyslí! Ovšem jestli nečetli opravdu velmi pozorně Rozplývavé byliny a jak se z nich nerozplynout, uložené v oddělení s omezeným přístupem, nemůžou tím pokusem nikomu uškodit. Spíš mě zaujalo jejich zarputilé odhodlání se Protivy doopravdy zbavit. Že ho studenti nemají dvakrát v lásce, to je všeobecně známo, ale co provedl tentokrát?

 

Hlasitě jsem otevřela a zavřela dveře, vedoucí z přístavku do zahrady, a po chvilce vstoupila do skleníku. Všichni žáci už stáli u pěstebních stolů v plné polní, a Fred i George se tvářili jako nevinnost sama. Ze skleněných průzorů v kuklách na mne upírali bezelstné oči, a z kapsy Fredova hábitu vykukoval koneček kořínku oranžového zmiříku. Dělala jsem, že ho nevidím – ať se chlapci učí vlastními chybami. Jen jsem si říkala, že by mne opravdu zajímalo, co se stalo. A také, jestli sami přijdou na to, že zmiřík má spolehlivé účinky pouze v přestupném roce a musí být sklizen rukou panenské čenovlasé dívky…

 

***

Otázka, proč by chlapci rádi Protivu nechali zmizet, mne netrápila dlouho. Měla jsem příležitost zjistit jednu z pravděpodobných příčin hned ten den u oběda.

Nad vchodem do jídelny se vznášel Protiva a bombardoval žáky hnojůvkami. Na krku mu viselo několik ptačích flétniček a zrovna když jsem přicházela, začínal s proslovem.

„Tak co, holenkové, kdo má hlad? Chtěli byste dovnitř, že? Chtěli? Ale to se pletete – dnes nebude obědvat nikdo, kdo mi nezahraje mou oblíbenou písničku!“ skřehotal pronikavě. „Ty – pojď blíž!“ Protiva ukázal tlustým prstem na nejbližšího prváka, co na něj ustrašeně kulil oči a snažil se vypadat co nejnenápadněji. Duch si ho přitáhnul za ucho a do ruky mu vrazil jednu z píšťalek. „Jestlipak víš, která je moje nejoblíbenější, co?“ protáhl s vlezlou a podezřelou laskavostí.

 

„Nne… nevím, ppane…“ koktal nešťastník.

„Tak si to rychle koukej zapamatovat – „Tři kouzelníci jdou v řadě za sebou, kví-vi-vi-vi-ví-ví, vi-vi-vi-vi-ví…“ sálem se rozlehl Protivův strašlivý zpěv. Všichni přítomní si honem zakryli uši - křik mladé mandragory by se každému se špetkou hudebního sluchu zdál být proti těm zvukům jemným ševelením.

„Tak dělej, zahraj to, nebo uvidíš,“ pohazoval Protiva výhružně v ruce bombou hnojůvkou, a výhružně zíral na zkoprnělého prváka.

 

„A dost,“ vložila jsem se do celé věci rázně a obořila se na Protivu, „okamžitě tu přestaň zdržovat a zmiz!“

Nevrle se na mne zamračil a nadechl se k dalšímu proslovu, ale pak mi pohlédl mi za záda, a se vzpurným zaječením vylétl vzhůru stropem. Otočila jsem se za sebe a usmála se na Krvavého barona, který mi oplatil neveselým ušklíbnutím.

 

***

Na Protivu s jeho nejapnými žerty jsem ten den narážela na každém kroku.

Odpoledne jsem na chodbě potkala potácející se postavičku, ve které jsem až po hodné chvíli poznala jednu druhačku, co se v mých hodinách vždycky moc dobře starala o všechny bylinky, dokonce i o splešťule slizové, a každému také vždycky ochotně a s úsměvem pomáhala. Takové malé sluníčko.

Jenže teď měla vlasy samý sliz a po obličeji jí přes povlak zelené břečky utíkaly dvě bílé stružky slz. Vzala jsem ji do svého kabinetu, posadila do měkké židličky a po důkladné očistě jsem se jí začala opatrně vyptávat, co se stalo.

 

„J-já jsem mu zahrála, p-paní profesorko! A-ale neumím ještě jinou písničku, než Čarodějko modrooká, neodcházej od kotlíka… A-a on řekl, že ta se mu nelíbí, a ten kyblík na mně stejně vylil… Prý proto, že jsem hloupá, že si to zasloužím,“ vzlykalo děvčátko usedavě.

„Nic si z toho nedělej, drahoušku!“ utěšovala jsem ji, „to je moc pěkná písnička, a když budeš chtít, určitě se naučíš i spoustu dalších. A důležité je, že se líbí tobě a hraješ si je pro radost, o tom přece hudba je! Tady máš, utři si oči,“ podala jsem jí čistý kapesník. Pomaličku se uklidňovala a skrze slzy na mne začal prokukovat nesmělý úsměv.

„Opravdu myslíte, že nejsem hloupá, když zatím umím jen jednu písničku?“

„Určitě ne, brzy se naučíš novou, a pak další – ty to určitě zvládneš! A my všichni si tě pak třeba ještě rádi poslechneme ve školním „Pískálkovém vystoupení“, uvidíš!“

Už s úsměvem od ucha k uchu seskočila z židle, popadla tašku a rozběhla se ke dveřím.

„Tak já jdu cvičit. Nashledanou, paní profesorko!“ rozloučila se ještě vesele a byla pryč.

***

Já toho Protivu snad roztrhnu! Vydala jsem se ho hledat.

Cestou jsem se trochu uklidnila, a v duchu sama sebe přesvědčovala, že je možná jen osamělý a nešťastný, a svým chováním se asi snaží upoutat pozornost ostatních.

Konečně jsem ho našla, zrovna si v učebně přeměňování chystal novou várku píšťalek. Dala jsem se s ním do řeči a pokusila se ho přesvědčit, aby se k druhým nechoval tak neurvale. Opravdu jsem doufala, že se mi to podaří.

„Protivo, jsem ráda, že máš také rád hudbu, ale nemůžeš všechny nutit, aby hráli jen to, co se líbí tobě! Studentům dalo spoustu práce, než se něco na píšťalky naučili, a založení „Pískoklubu“ mělo sloužit pro radost všem. Proč ostatní nenecháš na pokoji, a nezačneš se raději bavit spolu s nimi?“ domlouvala jsem mu. „Určitě by si tě všichni časem oblíbili, a mohl bys být třeba i klubovým maskotem a uvádět každé představení! A měl bys v klubu jistě i kamarády!“

 

„Tsss…“ zasyčel na mě jak přehřátá konvice. „Já mám už teď spousty kamarádů! Nebudu poslouchat žádné pitomé rady! A ani jiné písničky, než moji oblíbenou! Ví-vi-vi-vi-ví-ví…“ začal si pískat mezírkou mezi předními zuby.

Nadutě se otočil a s dalším protivným pronikavým popiskováním se pohupoval vzduchem směrem ke schodišti. Pokrčila jsem rameny – komu není rady, ani kouzlem nepomůžeš… Snad mu alespoň strach z Krvavého barona bude bránit příliš často někomu ubližovat. Pokud vím, Brumbál s baronem nedávno na tohle téma už vedli dlouhou debatu.

 

***

Po večeři jsem si nesla z kuchyně do komnaty svůj oblíbený medulkový čaj pro klidné a barevné sny, když do mne zpoza rohu najednou jako splašený vrazil Ron Weasley. V obličeji byl krvavě rudý a očividně soptil hněvem. Konvice s čajem se roztříštila o dláždění, její obsah smáčel kamennou podlahu a celou chodbou se rozlinula uklidňující sladká vůně.

Asi měla na Rona příznivý vliv, protože se mi začal překotně omlouvat. Najednou vypadal, jako by na vztek zapomněl, a ochotně se mi pokoušel pomáhat kouzlem Reparo napravit škody. Dokončila jsem jeho snažení mávnutím hůlky, po kterém se tekutina vrátila zpět do svého původního obydlí. Když jsem držela nádobu se svým večerním nápojem znovu pevně v rukou, opatrně jsem se zeptala, jestli Ron dnes neviděl Protivu. Ještě pořád mi duchovo chování vrtalo hlavou, a říkala jsem si, jestli bych neměla zkusit s ním promluvit ještě jednou – třeba měl při našem posledním rozhovoru jen špatnou chvilku. To se přece může stát každému… A třeba ho to teď už i mrzí.

 

„Neviděl! Ale až ho najdu, tak…“ začal se Ron znovu dostávat do varu. „Já mu dám, říkat Harrymu, že chodím s Hermionou a že by nás měl přestat obtěžovat! Jednak to není pravda, a i kdyby byla, tak Protivovi do toho nic není! Hermiona už zase brečí, a Harry si myslí, že už nejsem jeho kamarád!“

„Ale no tak, Rone! Nech toho ducha plavat a raději běž za svými kamarády a všechno jim vysvětli. Přece se znáte dost dlouho, aby věřili víc tobě než nějakému zlovolnému skrčkovi,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Myslíte?“ podíval se na mne s nadějí. „Tak jo, já to zkusím. Ale Protiva ať se ode mne radši drží co nejdál!“

Otočil se na patě a rozběhl se zpátky ke vstupu do nebelvírské společenské místnosti.

 

***

Došla jsem do své komnaty, položila konvici na stolek a nalila si do hrnku s rozesmátými dýněmi voňavý čaj. Chvilku jsem dětinsky nadšeně pozorovala, jak se dýně působením tepla čím dál více červenají.

Právě jsem se pohodlně usadila do křesla a otevřela právě dnes sovou doručený spisek o nejnovějším šlechtěních užitečných stošestkrásek, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Po mém hlasitém „Vstupte!“ se objevili dva navlas stejní rudovlasí rošťáci.

„Paní profesorko, mohla byste nám půjčit tuhle knihu?“ ptal se ten krajní z nich a ukazoval mi název, napsaný na kousku pergamenu. Potěšeně jsem usoudila, že už zjistili, že jejich vědomosti o zmiříku jsou velmi nedostatečné. A to ještě nejspíš netuší, že k jeho sklizni potřebují tu nevinnou dívku…

 

„Chlapci, to není nic, co byste už teď měli zkoušet číst!“ usmála jsem se na ně. A při pohledu na dva klukovské zklamané obličeje jsem dostala zajímavý nápad.

„Ale pojďte – když už jste tady, můžete mi pomoci při krouhání a zaváření nezbedníčku, alespoň přijdete na jiné myšlenky!“ vyzvala jsem je potutelně.

Zaraženě souhlasili a na Weasleyovské duo neobvykle poslušně a bez poznámek mne následovali do kabinetu, sousedícího s mou soukromou komnatou.

V pracovní části místnosti jsem jim ukázala, kde najdou všechny zavařovací potřeby, stříbrné nožíky a zásoby bylinek, a na stůl jsem položila knihu, nesoucí název: Jak napraviti bylinou, co jinak napraviti možno nebylo, otevřenou na návodu ke zpracování nezbedníčkových lusků.

 

A nebyla to tak úplná náhoda, že zrovna na protější stránce byl prastarý recept s nadpisem:

Jak zpuosobiti neodevszedszím, szkuody páchajícím duchuom, aby szkody více neczinili a vjecy hmotu mající ovládati neduokázali.

Mladí kouzelníci se musí učit, jak věci řešit samostatně. A někdy i to, že není vždy nutno protivníka úplně zlikvidovat, stačí zabránit tomu, aby boj pokračoval a přibývali ranění…

 

<<Zpět na seznam povídek