Název povídky: Velice mě těší, že vás poznávám…

Autor: Severina

Přístupnost: nevhodné pro mladší 12-ti .

Hlavní postavy: Hermiona Grangerová

Varování: zmíněna smrt některých postav

Shrnutí: Hermiona potká někoho, kdo jí dokáže utišit její rozbolavěnou duši

Prohlášení: povídka nybyla napsaná za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové

---

 

Velice mě těší, že vás poznávám…

 

Trochu se pousmál. Dveře se otevřely a do místnosti vběhly tři dívenky. Nejdříve ho překvapeně pozorovali než se osmělily a v růžových šatečkách s volánky začaly tančit kolem něho. Jedna na něj z košíčku hodila par okvětních plátků a se smíchem uskočila, když se po nich ohnal, aby je zachytil do dlaní. Věnoval jí úsměv a dokonalou dvorskou poklonu. Celá zčervenala a vyběhla otevřenými dveřmi ven. Dvě další nelenily a rozběhly se za ní. Mladík bleskurychle přiskočil ke dveřím, ale ty se před ním okamžitě zavřely. Zběsile zalomcoval klikou, jako by doufal, že jednou povolí a pustí ho z tohohle vězení.

Zase to ticho.

Naprostá nepřítomnost jakéhokoliv zvuku mu drásala uši.

Představit si jen zvuk smíchu vyžadovalo nadlidské úsilí.

Ztěžka dosedl do ebenového křesla potaženého tmavě zeleným sametem. Sebral ze stolku, posledního kusu nábytku, který se v místnosti nacházel, velkou těžkou knihu a otevřel ji. Prsty jemně klouzaly po její kožené vazbě zatímco rty se lehce pohybovaly rty, jako by četl, přestože z jeho úst nevyšla jediná hláska. Oči zdánlivě zahleděné do knihy zíraly někam jinam. Do jiného světa.

Do světa, kde mohly běhat dívenky nejenom v růžových šatech, ale i v blankytných, purpurových, zlatých, jako slunce… Kde bylo barev až oči přecházely.

Tam byl smích, pláč, radost i smutek, světlo, tma a zpívali ptáci. Někde, kde nemusel snít, aby nevidět jen temný pokoj osvětlený plamenem jediné svíce.

Nemohlo trvat dlouho než knihu zaklapl a mrštil s ní prudce ke dveřím. Ne, když svíčce zbývalo stále stejné množství vosku.

Těžká kniha prolétla lehce vzduchem, jako vlaštovka a v polovině své dráhy spadla na zem, jako by jí v tom zabránila neviditelná bariéra. Mladík si povzdechl a složil hlavu do dlaní. Prsty propletl se závojem svých zlatých vlasů a sevřel je tak pevně, že stačilo jen málo, aby mu jich pár zůstalo v ruce.

 

Pře slzy v očích neviděla. Běžela skoro poslepu, ale jediné na co myslela bylo dostat se pryč od pošklebujícího se Malfoye, od všech. Poslední, co by chtěla, aby ten arogantní spratek viděl její slzy. Aby je kdokoliv viděl.

Nedokázala přiznat ani sama sobě, jak moc jí chybí spřízněná duše. Tady přece mělo být všechno jinak. Sem přece patří!

Snad, možná, ne cítila to. Cítí to! Patří sem a taky to všem dokáže. Ona má stejné právo tu být, jako Draco Malfoy a všichni ostatní. Nebude brečet kvůli tomu, že nemá kamarády, když si bolestně uvědomuje, že je tu sama. Nemůže zůstat pořád doma, kde máma a tátaPokud nechtějí její přátelství dobře jim tak. Ona jim ho vnucovat nebude. Je tu přece celá knihovna přátel, těch nejvěrnějších přátel.

Hermiona prudce se zastavila a otřela si z očí slzy.

Srdce jí vynechalo pár úderů…

Byla zmatená. Nevěděla, kde je ani odkud přišla.

…pak se rozbušilo dvakrát tolik

Stála v kruhové místnosti celé z kamene, kterou osvětloval obrovský lustr zavěšený několik metrů nad ní.

Měla na výběr ze čtyř chodeb, které mířili každá na jinou světovou stranu.

Měla na výběr ze čtyř průchodů z nichž každá mohla být nebezpečnou medvědí slují. Hermioně se samým strachem začala třást kolena, když si uvědomila, že se kvůli hlouposti nechala zahnat až do sklepení, do podzemí! Tohle nebylo místo, kterým by někdo chodil! A nejspíš ani místo, kde by ji někdo hledal!

Nebyla naivní, aby si myslela, že zrovna teď je ten pravý okamžik na to: „zůstat tam, kde jste“. Mohla by tu čekat víc než jen hodně dlouho. Kdyby tak zjistila odkud přišla.

Jenže chodby si byli navlas podobné. Jen vedle každé byl vyryt jiný ornament. Ani ji nepřekvapilo, že představuje zvíře zastupující každou kolej. S nově nabytou nadějí se rozešla nebelvírskou cestou, ale ušla jen pár metrů než zase s hrůzou vyběhla ven. Ano, nebelvír si nejvíce cení odvahy, ale má jí Hermiona tolik, aby se vydala do neznáma potmě? Navíc určitě běžela osvětlenou chodbou. Bezesporu by si všimla, že nevidí na cestu, přinejmenším by do něčeho narazila. Chodby se kroutili a proplétali, tudy tedy nešla.

Bezradně přejela zrakem zbývající tři. Nakonec vešla do té uprostřed. Trochu odvahy ji dodali louče, které vyseli po stranách a rozsvěcovali se tak rychle jak šla. Pokusila se jednu z nich vzít do ruky, ale bylo to marné.

Najednou se zasmála. Přestala však téměř okamžitě, z doznívající ozvěny se jí zježily vlasy na hlavě.

Hůlka! Cítí se tu jako doma, ale přesto ještě po dvou týdnech není schopná využívat svou hůlku. Mohla přece na Malfoye poslat nějaké kouzlo a ne utíkat jak malá holka. Tráví v knihovně většinu času a učí se kouzla napřed a nedokáže využít obyčejné lumos, když má možnost.

Možná měl Weasley pravdu, třeba se jenom předvádí.

Hermiona zauvažovala jestli se nemá vrátit, pak se však přece jenom rozhodla pokračovat v cestě. Po chvíli došla ke křižovatce. Mohla teď jít rovně nebo doprava. Nakonec se rozhodla jít rovně. Aby svou mysl zaměstnala něčím jiným pokoušela si opakovat přísady do lektvarů. Moc jí to nešlo, protože si neustále v duchu nadávala za svůj nemožný orientační smysl.

Po několika minutách chůze došla do slepé uličky. Tedy téměř slepé. Hermioně totiž bylo divné, že chodba nikam nevede, takže si posvítila hůlkou. Na konci chodby se objevila úzká dřevěná dvířka z pod nichž vycházelo matné světlo. Opatrně k nim došla a stiskla kliku.

Zatajila dech, jako by doufala, že budou zavřené.

Místo toho se, ale se skřípotem otevřeli dokořán.

Naskytl se jí pohled na malou komnatu, kde kromě stolu, židle a mladíka, který na ni zíral široce otevřenýma očima nebylo nic.

Ani se nepohnul. Seděl v křesle, ruce složené v klíně. Hermiona cítila to napětí, které v místnosti přibývalo, každým jejím nadechnutím.

Co tu dělá? Kdo to je? Proč tu je? V hlavě jí vířilo množství otázek.

„Ahoj“ odvážila se nakonec.

Mladík při zvuku toho slova prudce vstal, až se židle převrhla. Dopadla na kamennou podlahu bez jediného zvuku. Hermionu to vyděsilo a chtěla okamžitě zmizet, ale něco v jeho pohledu ji zastavilo.

Rozešel se k ní, ale zastavila ho neviditelná zeď. Zdrceně se o ni opřel oběma rukama a němě pohyboval rty. Celý se třásl potlačovaným zoufalstvím a Hermiona nemusela být z mrzimoru, aby pochopila, že ji prosí, aby neodcházela. Beze slova tedy přišla blíž a položila své malé dlaně na ty jeho. Nejdřív polekaně ucukl, ale pak je vrátil zpět.

Nic necítila, jenom chlad. Byl to obraz. Nádherný dokonale namalovaný obraz němého prince. Tak jí totiž připadal ve svém tmavě zeleném hábitu se stříbrnými knoflíky na kterých byli vyobrazeni hadi, černých kalhotách a bíle krajkové košili. Světlé zlaté vlasy se vlnily kolem téměř dokonale souměrné tváře s alabastrovou pletí a zářivě zelenýma očima. Dokonale se v nich třpytil odraz ze svíce, která osvětlovala jak místnost v obraze tak i tu před ním. Vypadal jak princ, nebo alespoň jako nějaký urozený šlechtic. Měla ráda mudlovské historické knihy i filmy. A on vypadal přesně jako někdo, kdo by do nich dokonale zapadnul. Když se jí konečně podařilo odtrhnou od jeho očí o krok ustoupila a představila se:

„Hermiona Grangerová velice mě těší, že vás poznávám milý princi.“

Jeho rty se lehce pohnuly a pak se jí uklonil a věnoval jí úsměv. Málem se jí z něj zamotala hlava.

 

 

Mladík dokázal přecházet po svém skromném budoáru téměř hodiny a hodiny, možná dokonce dny. Prostě tak dlouho než se objevila ta rozkošná osůbka se s spoustou vlasů zabalená téměř od hlavy až k patě do černého hábitu. Sice nechápal proč tohle nosí, ale nebylo mu dopřáno, aby se zeptal. Z jeho úst totiž nevyšla hláska, ani potom, co se malá čarodějka pokoušela vyslat jeho směrem příslušná kouzla.

Jeho pokoj zůstal stejně tichý jako předtím. Nebylo slyšet šustot stránek ani kroky, ale mohl poslouchat její hlas, když si stěžovala na lidi, které on neznal a zjevně ani nikdy nepozná. Nebo mu vykládala o světě či jen tak o hloupostech.

Jeho úděl tu byl zjevně zůstat až do svých posledních dnů.

Možná navěky.

Mluvila jazykem, kterému ač byl jeho mateřštinou někdy nerozuměl. Jak je tu asi dlouho? Nechtělo se mu o tom přemýšlet, ne když tu byla a ani když byla pryč. Mučili ho obavy, že jednou se nevrátí.

Je to dítě brzy ji omrzí jeho tichá společnost.

 

Zase se kradla tou chodbou.

Cítila jak ji zplavují ty samé pocity, jako tehdy.

Vzrušení, nedočkavost a zároveň strach, že ho tam nebude. Že ho nenajde..

Tentokrát to bylo, trochu jiné.

Známé zaskřípání dveří.

Jen trošičku…

Radost na mladíkově tváři rázem vystřídalo překvapení, úlek…

Naposledy tu totiž byla před…

…nejistota.

…několika lety… Přesně tak před osmi lety.

Hermiona provinile odlepí oči od podlahy, aby ještě zachytila lehký pohyb rtů.

„Ano jsem to já Hermiona.“

Je najednou tak snadné rozumět tomu, co se pokouší říct?

„Promiň, že jsem tady tak dlouho nebyla…“ téměř zašeptá, ale není pochyb o tom, že i to slyšel. Další odpověď na jeho němou otázku.

Je těžké rozpoznat plynutí času, když jste v místnosti ve které se nic nemění. Kde svíčka po staletí svítí stejně, kde nechytne papír ani se nespálíte o její plamen. Kde se nemění nic a nikdo a všechno má svou ustálenou podobu.

„Odpusť mi prosím…“ Stejně jako poprvé i dnes se jí z očí hrnou potoky slz. Pocit, že je sama je stejně silný jako když jí bylo jedenáct. I když tehdy to byl jenom pocit, tehdy měla milující rodiče a budoucí přátelé a přinejmenším jednu věc už nebude mít nikdy. Jejím rodičům už nikdo život nevrátí, stejně jako Ronovi, Giny a mnohým dalším.

Stejně jako před tím si sobecky vylije srdce mladíkovi z obrazu, aniž by přemýšlela. jak se cítí on. A on bude mlčky poslouchat a ani se nepokusí o svoje němá uklidňující slova, kterých je všude dost, ale nijak nepomáhají.

Přece jenom se Hermiona něco naučila. Dokázala vidět do lidí, vyčíst z jejich pohledu, co je trápí a uvědomit si své chyby. Někdo by řekl je to jen obraz, ale ona cítila, že tomu tak není, ale i kdyby.

Nemohla chodit za svým němým princem jenom když jí bolí srdce.

Nemůže ho jenom sprostě využívat.

Musí ho odsud dostat.

Dostane ho někam, kde bude moci být s ostatními obrazy, kde bude moct číst knihy. Ne jen tu jednu, kterou už musí znát nazpaměť.

Ještě než se rozloučila ujistila ho, že se vrátí.

A taky se vracela, mluvila o knihách, o…

 

Trávila spoustu času v knihovně a hledala něco čím by mu mohla některou z nich dát. Muselo to jít. Prostě muselo. I kdyby ji musela vlastnoručně namalovat.

 

Běžela chodbou jako splašená div, že neporazila Snapea, který téměř nevycházel ze svého sklepení v podzemí. Do dveří vletěla jak hurikán a málem sebou švihla o zem. Mladík jenom pozvedl jedno obočí a tázavě se na ni podíval.

„Donesla jsem ti knihu“ vyhrkla a snažila se přitom popadnout dech. Pohodlně se usadil do křesla a kývl na ni, že děkuje.

„Ale ne, zvedni se. Já něco zkusím, když se to podaří můžeš si ji přečíst.“

Nechápavě se na ni podíval.

„Můžeš si ji přečíst sám. Úplně sám. Pokusím se ji dostat dovnitř,“ Snažila se vysvětlit.

Nevěřícně se ušklíbl, ale přece jenom vstal.

Hermiona rozestavila kolem sebe několik svíček, postavila se doprostřed a začala odříkávat zpaměti naučený text. Když skončila nic se nestalo.

Nervózně se podívala na svíce a pak s pokrčením ramen vystoupila z kruhu.

Jen co ho opustila svíce vzpláli. Hermiona si oddechla a vzala do ruky knihu, kterou mu donesla. Přišla těsně k obrazu a pokusila se knihu dostat dovnitř.

Nešlo to. Hermiona bezradně přelétla pohledem místnost a vzdychla.

Mladík přistoupil ještě blíž a vztáhl ke knize ruku.

Hermiona se tedy pokusila ještě jednou zatlačit směrem vpřed.

Plocha obrazu se zavlnila a kniha pomalu proklouzla dovnitř. Hermiona si samým štěstím ani neuvědomila, že její ruka je v obrazu ponořená skoro až po loket.

Škubla sebou, když se jí dotkla jeho ruka.

Kniha spadla na podlahu.

Jejich prsty se propletly a ona teď jasně cítila jeho promrzlé prsty. Jemně se ji pokusil vtáhnout k sobě.

Hermiona v tu ránu dostala obrovský strach, že ji chce uvěznit v obraze, takže se mu prudce vytrhla a uskočila několik kroků dozadu. V jeho tváři se mihlo zklamání, ale také lítost z toho co udělal.

Hermiona se nemohla dívat na jeho zachmuřenou tvář, takže několika kroky byla zpět u obrazu a během chvilky po ní sjela dlaní. Tváře mu hořeli a nabrali lehce nachovou barvu. Potom znovu vzala jeho ruku do své.

Tentokrát se o nic nepokusil, jen jí věnoval omluvný úsměv.

A ona zatáhla…

 

<< zpět na seznam povídek

komentáře>>