Ne. Opatrně. Bolest.

Ne dláto!

Ano. Lepší.

Já jsem.

Jsem. Dveře. Já uvnitř.

Nedotýkat. Prosím!!!!!

Nebolí. Teď nebolí.

Co ve dveřích? Já schovávám. Nebezpečí. Jsem jediný.

Jméno? Nepamatuji. Dlouho tady. Málo pamatuji. Si. Brzy bude lépe.

Co vyprávět? Ty počkat. Postavit dál ode zdi, pustit ke mně světlo. Já najdu vzpomínky na slova.

Je tu tolik vody. Kde se jen vzala?

Záchody? Smích. On by zuřil.

Nezeptáš se, kdo je on?

Já nevím. Vzpomenu si. Jen ještě chvíli. Světlo prosím, stýskalo se mi. Byl moc významný. Staral se. Všechno mu patřilo. Měl rád... rád mě. Možná...

Jak dlouho? Dlouho. Sedmkrát sedm dlouho, devětkrát devět moc a ještě sedmkrát tolik. Sám pod omítkou.

Žil? Myslím, že jsem žil. Bylo to krásné. Spousta světla. Různobarevného.

Zemřel? Ne, on mě zachránil. Nezemřel jsem. Nemůžu. Jsem tu před smrtí schovaný. Musela napřed napočítat do deseti, a pak se mě teprve vydala hledat, ale on mě schoval. Ale myslím, že jednou mě najde. Ona může hledat věčně, víš?

Učil jsem se tady kouzla! Báječná kouzla z barevných jiskřiček. Ale stihl jsem jich jen pár. Méně než sestry.

Tři. Starší a chytřejší. Kouzlily pro mě barevná světýlka a smály se, když jsem se je snažil na nádvoří chytat. Taky mě vodily za ruku po schodech. A nikdy mu neřekly o bubákovi.

Let? Špatně si pamatuji roky. Dostal jsem zrovna hůlku. Byla z červeného dřeva. Krásná a lesklá. A moje vlastní. Mohl jsem čarovat. Líbilo se mi to. Ale jemu ne. Tedy vlastně ano. Chtěl, abych čaroval, ale napřed...

Víš, co tu bylo předtím? Jeho pracovna. Byla moc krásná. Scházeli se tu mocní čarodějové a mluvili o významných věcech.

Třeba o tom, jak donutit smrt zavřít oči a počítat do deseti.

Zamluvil? Nezamluvil. Prosím! Já tehdy... asi to nebylo správné. Ale on říkal, že bylo.

Dobře. Pokusím se. Vzpomínám si na vítr. Na oblohu bez hvězd. Na sníh ve stínech a na bahno. Na hladké bílé kameny, které se občas blýskly do tmy. Pak začalo vycházet slunce. Mlha a trocha světla. Pád. Okolo se rozstříkla špinavá voda. On řekl, že to mám udělat. Stejně jako když jsme lovili jeleny. Říkal, že s mudlou je to stejné jako s jelenem. Jen užitečnější. Nechtěl jsem to udělat. On to chtěl.

Proč ne? Mluvíš, jako nějaká mudlovská šmejdka.

Jsi? Promiň. On říkal, že jste jako plevel, který udusí všechno ušlechtilé. Že by vás měli vypálit.

On byl můj otec. Chtěl mě jen ochránit. Nechtěl, abych umřel. Já byl jediný a maminka umřela. Nevěděl, že přijdou. Myslel, že to stihne a pak už budou moct klidně přijít.

Měli těžké boty a vidle. A hole. Kameny. Bylo jich moc. Bili nás. Říkali nám vrazi. A zrůdy. On se nemohl bránit. Zlomili jeho hůlku. Uhodili mě do hlavy. Tráva chladila, ale hlava mě hřála.

Otec donutil smrt počítat. Do deseti. Utíkali jsme do hradu. Po schodech. Jeden za druhým. Slyšel jsem, jak otci praskají kosti. Pak už dál nemohl. Jen ke dveřím. Schoval mě tu. Tak aby na mě smrt nemohla. A já už tu zůstal.

Nevím. Asi jsem něco udělal špatně.

Pak? Pak už bylo jen šero. Zatahoval závěsy a mluvil jen se mnou. S nikým jiným. O tom, jak moje sestry utíkají. Že jsou všichni k ničemu. Jak jsou mudlové špatní. Někdy i o tom, jak ho mrzí, že umřela maminka. Jednou řekl, že za to můžu já. Ale jen jednou.

Pak umřel a dveře zazdili. Už nebylo šero. Jenom tma. Samotná tma.

Viteál? To je ošklivé slovo.

Ano. Myslím, že tak tomu říkal.

Nemůžu ven. Nevím jak. Chtěl bych, ale stejně bych nebyl celý.

Dokážeš? Dokážeš zničit dveře?

Ale to mě najde.

Máš pravdu. Myslíš, že tam bude hodně barev?

Opravdu? Děkuji.

Salazar. Po otci.

Vrať se prosím brzy, už se nechci schovávat.