Název: Rekonstrukce
Autor: janek
Přístupnost: Bez omezení, ale pouze pro neomezené ;o)
Pár: Albus Brumbál/ Minerva McGonagallová, ovšem ve vší počestnosti!
Varování: Naprosto nezávadné, doufám. Pokud nemáte nějaké fyzické zranění, kterému smích nesvědčí, žádná újma vám při čtení nehrozí…
Shrnutí: Rekonstrukce bradavických záchodků odhalí záhadné nápisy. Kdo je odhalí a jak? A kdo je psal a proč? A jak se vlastně dělá taková rekonstrukce?
Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím J.K. Rowlingové. Mým duševním vlastnictvím zůstává pouze radost nad tím, že jsem povídku dokázala včas duševně zdráva dokončit. :o)
Poznámka: Mé poděkování patří Corny za to, že mne nenápadně postrkovala, pomáhala mi v povídce vychytat blešky a vůbec za to, že je a že mne vždycky dokáže rozesmát. Popoznámka:Veškerá podobnost s mudlovskými postavami je čistě záměrná. Pokud se vám bude zdát, že má autorka osobní zkušenosti s nějakou rekonstrukcí, tak zaručeně nespíte!

---

 

REKONSTRUKCE

Jednoho neblahého rána jsem se ocitla před chrličem, vyslovila heslo “šumáky s makovou příchutí“ a vstoupila do kanceláře ředitele bradavické školy Albuse Brumbála. Vydala jsem se k němu ihned poté, co jsem obdržela sovu s jeho výzvou, domnívaje se, že jde o něco opravdu vážného. A nemýlila jsem se.

„Minervo, mám pro vás velmi důležitý úkol. Po nalezení Tajemné komnaty umývárna, kterou se do ní vcházelo, nutně potřebuje rekonstrukci. Nikdo si jistě nepřejeme, aby do toho otvoru uprostřed někdo omylem spadl. A panu Potterovi se nějak nedaří poručit hadovi, aby ji opět uzavřel – to hadí kouzlo už má nejspíš prošlou životnost,“ mrknul na mne jedním okem zpoza půlměsíčkových brýlí.

„A co přesně bych pro vás mohla udělat, Albusi?“ tázala jsem se, pravda, nepříliš chápavě. „Opravovací a budovatelská kouzla přece nejsou můj obor. Mohla bych se sice pokusit přeměnit tu díru na pevnou dlažbu, ale sám víte, jak jsou prostorová kouzla nespolehlivá – slyšela jsem, že v jednom případě se dokonce taková podlaha zbláznila a několika mudlům se pokusila sežrat boty!“

„Nic takového, milá kolegyně, můžete být bez obav,“ odpověděl ředitel s úsměvem. „Jen bych tu potřeboval někoho odpovědného, kdo by za mne dohlížel na práci. Už jsem poslal nejspolehlivějšího školního výra jedné věhlasné odborné firmě, která provede všechna potřebná kouzla a dodá přísady a materiál na úpravy.“

„A jak byste si představoval, že by se ta umývárna měla změnit?“

„Nejspíš by mohly stačit jen drobnější úpravy – nějaký poklop, trocha barvy, pár moderních samočistících… ehm… umyvadel… Domluvil jsem, že odborník ze “Dlažek a mís“ vám předloží pár návrhů…“ Zdálo se mi, že Brumbál už myslí na některou ze svých dalších povinností.

„Dobrá, pokusím se vás nezklamat – ačkoli nevím, jestli jsem na to ta pravá osoba. Možná, že muž by pro takový úkol byl vhodnější. Například Severuse jsem nedávno viděla, jak velmi šikovně přilepil na zed‘ “Pattexovým kouzlem“ pana Longbottoma. A když ho po hodině odstranil, nezbyla na malbě ani skvrnka!“

Můj chabý pokus o obranu Brumbál odbyl jediným mávnutím širokého blankytného rukávu.

„Severuse potřebuji pro záležitosti Řádu, které nesnesou sebemenší odklad a plně ho zaměstnají mimo hrad ve veškerém čase, který netráví výukou a trestáním studentů. A protože vy jste má zástupkyně a musíte zůstat ve škole, i když mne mé povinnosti odvolají jinam – nehledě na přirozenou autoritu, kterou vzbuzujete – rozhodl jsem se požádat o pomoc vás.“

„Nu dobrá, když je to tak, Albusi, pokusím se vás nezklamat,“ slíbila jsem rezignovaně, ačkoli jeho zmínka o autoritě se mi zdála mírně podezřelá a má intuice se mne naléhavě pokoušela varovat. Ale chápala jsem, že Brumbál, který měl během večera nejméně na týden odjet v naléhavé záležitosti, se nemůže plně věnovat všemu, co je v Bradavicích třeba vykonat. I kdyby si to náhodou přál.

***

Hned další den ráno se při snídani ve velké síni objevil nápadný tělnatý kouzelník a halasně se domáhal setkání s “tou vosobou, co tu ty hajzlíky má na povel“. Po delším dohadování s Filchem se rozběhl ke mně. Kdybych nevěděla, že Hagrid není přítomen, myslela bych, že je to on - a že jeho noc byla neobyčejně bouřlivá. Vlasy neznámému ulepeně odstávaly na všechny strany ve špičatých loknách, jeho hábit měl modročervené leopardí skvrny na hráškově zeleném podkladu a na kolenou se mu skvěly dvě obrovské puntíkované záplaty. Na krku mu visel široký rudý kapsář, ze kterého vyčnívaly svitky čistých i popsaných pergamenů, několik podivných kovových předmětů a lesklý paví brk.

Už zdálky na mne volal: „Ták, to ste asi vy, co vo vás starej Brumbál mluvil. Prej mi vokážete, kde se ty vopravy maj udělat! Já sem nějakej Pepa Zátka, ale řikejte mi Špunte,“ představil se a podával mi mozolnatou tlapu. Po mohutném stisku a ještě mohutnějším potřesení, při kterém mi málem vykloubil loket, mne vyzval: „Tak, milostivá, pod’te na to. Nemám na vás celej den!“ Profesor Kratiknot se málem udusil kusem klobásky. Zpražila jsem ho přísným pohledem a vykročila ke dveřím s oním monstrem za zády. Tohle Brumbálovi nedaruju!

Na místě, kde se měla celá akce odehrát, se pan Zátka-řikejte-mi-Špunte dal do odborných úkonů za pomoci kovových předmětů ze svého kapsáře. Přičinlivě pobíhal ode zdi ke zdi, několikrát málem spadl do otvoru v podlaze a tiše si něco mumlal pod vousy.

„Sedm kosejch, dva vrabčí do leva, dvacet štyklí…“ Vytáhl pergamen a začal do něj něco horečnatě čmárat, jen za ním paví brk vlál.

„Pane Zátko, mohu vám nějak pomoci?“ nabídla jsem se, vida jeho snahu.

„Jo, můžete sem šoupnout basičku máslovýho ležáku a nějakou svačinku, ale jen něco lehčího, nějakou kuřecí rolku, bagetky a kaviár – těžký jídlo mi nedělá dobře,“ poručil si a dál pokračoval ve svém usilovném víření.

Konsternovaně jsem přivolala školního kuchyňského skřítka a předala mu objednávku.

„Takže, už to úplně živě vidim – tady uděláme mramorovou podlahu, sem přídou pozlacený kohoutky – máme ted‘ novinku, když na ně šáhnete špinavou rukou, zaječí a vynadaj vám, ideální pro toho, kdo nerad uklízí; nebo můžu posloužit kohoutky ve tvaru zvířátek, zvlášt´ hrošíci sou moc žádaný! Ten vchod do Tajemný komnaty bude nejlepší províst ve dřevě, s dvoukřídlovejma dveřma a tobogánem, už sem se na to ptal na odboru Kouzelnickejch dobovejch památek, budou sem posílat exkurze, takže tady,“ ukázal měřidlem do rohu za kabinkami, „bude nutně potřeba dodat jednu nebo dvě místnosti pro hosty. Taky se budou muset odčarovat všechny ty starý krámy a dát něco novodobějšího – ted‘ se nejvíc používaj mátově zelený mísy, co po použití voněj po fialkách…“

„A tohle všechno po vás Brumbál chtěl?“ zhrozeně jsem na něj zírala. „Se mnou mluvil jen o nějakých drobnějších úpravách!“

„Můj šéf – pan Dort - mi řek, že mu dal ředitel volnou ruku, a abych navrh to, co uznám za nejlepší. A kdo je tady vodborník, já nebo vy, milostivá? Takže tak za dva tejdny se vrátim a pustíme se do toho. Taky vod vás potřebuju zálohu – tři sta třicet tři zlatejch ptáčků na materiál by pro začátek mohlo stačit,“ natáhl ke mně významně dlaň.

„O galeonech se musí váš šéf dohodnout přímo s Brumbálem!“ odmítla jsem ho rázně. „A také by mne zajímalo, za jak dlouho budete se vším hotov – do konce měsíce musí být škola naprosto v pořádku, situace s chybějícími toaletami se stává neúnosnou! Odbor Mezinárodního lékouzelnického dohledu už nám poslal tři rozhořčené sovy,“ ukazovala jsem mu jizvy na pravém předloktí.

„Vo tom nic nevim, ale nemějte vobavy – naší firmě se přezdívá “Rychlý špunty“, a asi k tomu je dobrej důvod,“ vrhl po mně namyšleně-sebevědomý úsměv.

„Jistě, a zřejmě mám tušení jaký,“ opáčila jsem s pohledem na poslední nedopitou láhev ležáku. „Varuji vás – na provedení všech úprav a kouzel máte ode dneška přesně čtyři týdny, takže se laskavě nezdržujte a začněte co nejdřív! Nehodlám čekat, až sem dorazí další rozzuřený pták z ministerstva!“

***

Po dvou týdnech jsem už byla lehce nervózní. Na mé urgence firma sice odpovídala obratem, nicméně práce nebyly ještě stále zahájeny – bud‘ neměli ten správný druh dřeva (pan Zátka trval na veselé lípě), nebo se jejich demoliční četě zaseklo demolovadlo, a včera tvrdili, že jim plánky ke stavbě ožehl prolétající drak… Až když jsem jim poslala sovu s nabídkou, že mohu zařídit, aby ten drak kolem jejich kanceláře příště pouze neprolétal, dostavili se tři podezřele vyhlížející skřeti s oním údajně nefunkčním demolovadlem. Vypadalo jako neforemná skříň s rozměrnými dveřmi, které připomínaly obrovská přísná ústa.

„Tak, hošové, tady se bude bourat až na dřeň, umyvadla, mísy, kabinky – všechno pryč,“ prohlásil ten nejohyzdnější, který byl zjevně vůdcem party.

„Pozor, at‘ nepoškodíte kachlíky, několik je jich tu od dob založení školy a Brumbál si na nich dost zakládá – každý má originální vzor!“ snažila jsem se alespoň trochu udržet situaci pod kontrolou.

„Bez vobav, pani, budem se k nim chovat jako k vlastním děckám,“ prohlásil ošklivec a zatáhl za páčku na boku demolovadla. Z mosazné trubky na opačné straně se ozvalo ohlušující hučení a vzduchem začala poletovat umyvadla, záchodové mísy i části dřevěných kabinek a mizet v otevřených ústech dveří. Bohužel, kromě věcí, určených k odstranění, mi kolem obličeje najednou prolétla i dlaždice s vyobrazením jezevce…

„Okamžitě tu věc vypněte,“ zakřičela jsem vší silou na skřeta, vida prázdné místo na zdi, na němž se jezevec ještě před okamžikem vyděšeně krčil. Když se kolem mne přestaly míhat staré kohoutky, rozpřáhla jsem se na toho darebáka výhrůžně hůlkou: „Vy asi nebudete mít moc živých dětí, že?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Kam jste tu dlaždici zašantročil?“

„Nooo… ono se nám ještě nepodařilo zjistit, kam tahle rozplývavá skříň se speciálními úpravami ty věci přemist’uje,“ kroutil se ten lump, „a vůbec, esli se vám nelíbí, jak pracujem, tak my můžem klidně jít! U Prasečí hlavy v Prasinkách nám bude určitě líp! Stejnak už máme dneska padla!“ dodal drze.

„Jistě, jen běžte,“ soptila jsem, „a ten krám si vezměte s sebou!“

Zbytek odpoledne a větší část noci jsem vlastní hůlkou a s použitím nejsilnějších odstraňovacích kouzel, která znám, připravovala staveniště na příchod odborníků na budovací kouzla, ohlášených na další den. Filch se sice z povinnosti nabídl, že mi pomůže, ale když jsem viděla, jak táhne chodbou obrovskou železnou palici a širokou dřevěnou lopatu, a za ním jede vozík, tažený paní Norrisovou, rozhodla jsem se zbytečně neriskovat. Navíc jsem si na zdi v díře po chybějící dlaždici všimla divného nápisu:

Já se vrátím!

Že by ten jezevec?

***

Následujícího rána jsem netrpělivě vyhlížela další pohromu. A dostavila se - opět v podobě pana Zátky. Přihrnul se s obrovským kufrem, ze kterého na všechny strany vyletovaly bláznivě se chechtající třísky, a hned se hnal na místo činu, aniž by ovšem zapomněl udělat okliku přes kuchyň.

„Ták, kdepak sme to minule skončili,“ hlaholil, „už ste mluvila s Brumbálem? Potřebuju, aby mi vodsouhlasil ňáký další drobnosti,“ pokračoval a mezi řečí začal z kufru vybalovat pištící a kroutící se kusy dřeva. Jeden z nich se zřejmě rozdováděl poněkud víc – možná ho pan Zátka omylem polechtal – a jak prudce vystřelil, zastavil se o další z historicky cenných kusů, dlaždici s vyobrazením lva. Lev překvapeně zařval a já po chvíli také, když jsem bezmocně pozorovala, jak se kachlík odlupuje a tříští o podlahu. Rychle jsem ho kouzlem opravila a odstranila z dosahu oněch nebezpečných předmětů. Prozkoumala jsem zed´a četla:

Nikdy mne nedostanete!

To už jsem začala přemýšlet, který neznámý vtipálek je autorem oněch záhadných nápisů. Na lva to nevypadalo, leda by měl neskonale netradiční smysl pro humor.

V tom okamžiku se nenápadně připlížila Ufňukaná Uršula a v koutku si s naším “odborníkem“ něco potichu špitala. Zaslechla jsem slůvka, znějící jako “sametová, mudlovská, revoluce“. Zvláště to poslední slovo mne přimělo raději se začít zajímat, co to tam ti dva spolu mají za tajnosti.

„No, já jsem myslela, že když tady budou procházet ty davy návštěvníků, tak bych měla dostat důstojnější místo, odkud bych je vítala, než je záchodová mísa,“ fňukala Uršula, „a tenhle pán se mnou souhlasí!“

„Mohu se podívat, co máte na mysli?“ zeptala jsem se pro jistotu. Dostalo se mi vskutku nevšedního zážitku – pan Zátka vyčaroval ve vzduchu přízrak něčeho, co by při pohledu z větší dálky mohl být obrovský chcíplý růžový slon. Začal vysvětlovat, že to je nejnovější revoluční výkřik kouzelnických interiérů – Slušivé sofa.

„Rozumějte, milostivá – posadíte se a budete vypadat mladá, krásná a vokouzlující. A tady slečně by to moc prospělo, aby vypadala trochu líp – ted´ by při pohledu na ni jeden málem leknutím zčernomodral!“ Po těchto jeho slovech se Uršula za hlasitého žalostného kvílení s rozběhem vrhla do otvoru odpadního potrubí v místech, kde před začátkem změn stával její záchodek. Užaslému Špuntovi do obličeje vystříkl gejzír vody. S pobavením jsem usoudila, že jeho záludný pokus vnutit škole onu růžovou příšernost je tímto uzavřen.

Zkrotlý Zátka už bez dalších průtahů přiměl veselou lípu, aby se poskládala do požadovaného vchodu do Tajemné komnaty, zakousl nějakou tu drobnost v podobě několika mis nejvybranějších lahůdek a pár cizokrajně vyhlížejících lahví s neznámým obsahem, které si předtím u skřítků osobně objednal (prý, aby mne nemusel obtěžovat), a při odchodu prohlásil, že brzy pošle nějaké kouzedníky.

„Dodělaj ty návštěvní místnosti, pár příček kolem novejch kabinek a tak, nic velkýho. Ani je nemusíte kontrolovat, sou zvyklí na samostatnost!“ dodal. To jistě, pomyslela jsem si v duchu. A záchodky už nikdy nikdo nenajde! Budou tajemnější než sama Tajemná komnata…

„A potom ještě příde pan Dort, náš šéf a hlavní umist´ovatel, a přikouzlí na ty správný místa kohoutky a mísy. Jo, a taky nový umyvadla – řikal sem vám, že máme speciální ceny na umyvadla s iluzí niagarskejch vodopádů?“ dodal ještě s nadějí v hlase. „Sou i s ptáčkama!“

„Žádní ptáčci, a kohoutky dodejte jen obyčejné, třeba ve tvaru žraloka, ne žádné hlučné novoty,“ zdůraznila jsem. „Kdo to kdy slyšel, aby se kohoutek rozječel, když na něj někdo sahá špinavou rukou, kterou si jde právě umýt!“

„Ani hrošíky? Teda madam, vy ste ale vobtížnej zákazník. Jak má umělec vokázat nějakej tvůrčí rozlet, dyž mu nic nedopřejete! A fakt byste hrošíky nechtěla? Pískaj si “Vosudovou“, dyž má v domě někdo přijít k úrazu…“

„Jistě, a mám dojem, že je právě slyším! K úrazu bych nejspíš přišla já, kdyby Brumbál zjistil, co tu provádíte. Nezapomeňte – objednal si DROBNÉ úpravy! Dost na tom, že jsem vám povolila ten rozjuchaný strom,“ ukončila jsem rozbíhající se debatu. Měla jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédla, jak na mne ostění nových dveří vesele pomrkává.

„No dobrá, vy ste ta, co to tu rozhoduje. Ale Bradavice přídou vo veškerý mý umělecký dílo, to vám budoucí generace určitě nevodpustěj!“ dodal nakvašeně a konečně se odporoučel.

***

Po několika dalších dnech jsem si v Prasinkách vyzvedla partu kouzedníků, kteří netrefili na hrad a poslali si výrečka pro nějaký doprovod. Chudák sovička se trochu motala a byla silně načichlá podezřelými výpary, které mi připomínaly zápach zkvašeného ovoce a pálící se trávy. Po setkání s oněmi “samostatnými“ muži jsem se ale přestala divit. Měli na hlavách papírové čepičky s obrázky myrtových větví a točících se snubních prstýnků a bylo zcela zřejmé, kde výreček tak načichl – seděli u Rosmerty v lokále, před sebou měli pořádné korbele a jeden kouřil obrovský jedovatě oranžový doutník. Když mne uviděl, rychle ho spolkl, vyskočil a hnal se mi v ústrety, nevšímaje si oranžového dýmu, který se mu valí z uší.

„Ha ha,“ pravil a ovanul mne tak silným odérem, že jsem se sotva udržela na nohou, „ včera jsme byli na svatbě mé dcery, brala si toho známého iluzionistu Kaprpoleho, ale nebojte se, paní profesorko, jsme úplně střízliví a připravení odvést tu nejkvalitnější prácičku,“ meldoval a snažil se na mne zaostřit očička černá a lesklá jak dva uhlíky, plovoucí v kalných slzavých studánkách. „Já i kluci jsme se sem na hrad moc těšili, to víte, pro Brumbála jeden nedělá každý den,“ dodal št´astně a upustil nářadí, které držel v pravé ruce. Sklenici nakládaných okurčiček v druhé ruce naštěstí třímal pevně. Poté, co se mu už na třetí pokus podařilo dostal ruce i nářadí pod kontrolu, vydali jsme se - i s jeho dvěma pomocníky na nejistých nohou – do Bradavic. Všichni tři se navzájem kolegiálně podpírali a co chvíli se polohlasně rozesmáli, šuškaje si své včerejší zážitky.

„Dejte se do práce, pánové, já ted´ musím vyučovat, ale hned po příští hodině se za vámi zajdu podívat,“ upozornila jsem je a zdráhavě je zanechala o samotě s jejich odbornou prací. Při odchodu jsem ještě zaslechla, jak se dohadují, kde je v plánech pravá a levá strana a kolik kopií mají před sebou, což mne věru příliš neuklidnilo. Po hodině přeměňování s druhým ročníkem, ve které jsem se žáky roztržitě snažila naučit, jak přeměnit papírovou krabičku v malou plyšovou kravičku – některým to celkem šlo, jen jsem nechápala, proč jsou jejich kravičky fialové - jsem spěchala zkontrolovat, jak jde odborníkům dílo od hůlky.

Už ode dveří jsem viděla, že se práce vymkla kontrole. Jeden kouzedník visel za šle na lustru, druhý měl nohu v kbelíku a třetí se nenápadně opíral o zed´. Když mne uviděl, provinile sebou trhnul, zřejmě zapomněl, kde má stát a rozběhl se na pomoc kolegovi s kýblem. Tím ovšem odhalil dílo zkázy – další chybějící dlaždici! Vznášela se u stropu díky vyobrazení orla, který se tvrdohlavě snažil uletět. Ale zjevně mu docházely síly a mával mohutnými křídly stále pomaleji. Přivolala jsem ho kouzlem a opatrně uložila do bezpečí ke lvovi. Pak jsem se vydala pátravě prozkoumat místo jeho předchozího pobytu, a mé tušení, že objevím další nápis, mne nezklamalo: byl tam!

Nikdy neuhodnete, kdo jsem!

Asi nějaký student, usoudila jsem. Že by si dnes ti mladí už nedokázali vymyslet nic originálního a používali pořád ty samé vousaté vtipy? Opatrně jsem se zeptala, jak je možné, že orel uletěl.

„To samo!“ pravil vrchní kouzedník a zdálo se, že jeho žoviální nálada ho opustila Po shlédnutí první postavené příčky i mne opustil veškerý smysl pro humor, spíše jsem se lekla, že mne šálí zrak. Zed´ se nakláněla tu na jednu, tu na druhou stranu, i mravenec by měl jistě velký problém, kdyby dostal za úkol běžet po ní metr rovně. Když jsem na to poukázala, dostalo se mi nevrlé odpovědi.

„No a co, paninko, vy byste snad chtěla, aby všechny ty zdi stály rovně jako vojáci?“

„Ano, přesně to bych chtěla,“ ujistila jsem ho popuzeně, „něco se vám na tom nelíbí?“

„Ále, vy si toho navymýšlíte jako nějaká mudla, pořád aby jeden něco předělával,“ frflal rozčileně a pohledem hledal u kamarádů podporu. Ti mne hned začali také přesvědčovat, že rovné zdi jsou středověký přežitek, že nová doba žádá nové zdi a že oni to přece musí vědět lépe, než nějaká profesorka přeměňování… V té chvíli mi s nimi definitivně došla trpělivost a dala jsem je vyhodit z hradu i s jejich odpornými odbornými názory a odérem.

***

To odpoledne jsem zašla za Brumbálem a oznámila mu, jak probíhají ty jeho “drobné úpravy“. A že nemáme postavené zdi, přestože pozítří má pan Dort přijít namontovat umyvadla a dokončit poslední úpravy.

„Ale Minervo, to přece není žádný problém,“ usmál se na mne shovívavě, „já jsem už dávno toužil vyzkoušet si, jak se staví zed´, tak vám s tím rád vypomohu!“ Vzal si na sebe pracovní stříbřitě černý hábit zdobený žlutými, bílými a červenými kolečky - vypadal jako odhodlaný obří otakárek – a společně jsme se vydali pokračovat v práci.

„Tak, nejdřív budeme asi potřebovat matlu, viděl jsem jednou u mudlů, jak ji míchali v takové věci s kolečkem a dvěma rukojet´mi, a používali k tomu jakýsi přístroj, jaksetojen… vrčička? Vrtule? No, tak nějak, a mělo to takový zkroucený drát, ten se dal do té nádoby s kolečkem a točilo se to,“ vykládal Brumbál vesele, „a pak se ta matla matlala mezi takové červené kostky, a zed´ rostla skoro sama – jako kouzlem!“ Bylo vidět, jak se na tu práci těší. Vyčaroval nádobu, nasypal do ní šedavý prášek z pytle, který tu zůstal po kouzednících, zalil jej vodou a připravil si stočený drát.

„Raději odstupte, drahá kolegyně, kdyby mi kousek vyšplíchnul,“ poradil mi ještě a zvednul hůlku. Poté, co dal hůlkou pokyn k akci, stalo se několik věcí rychle po sobě: drát se prudce roztočil a odporná šedá břečka ohodila půl místnosti, mne i Brumbála. Ten se lekl, škubnul hůlkou a dal tím nástroji povel, aby vylétl a narazil do zdi – přímo do místa, kde se ještě před okamžikem svíjel had a zlostně na nás syčel. Další kachlík byl v keramickém nebi a objevil se další nápis:

HA HA HA!!! Byl jsem to já!!! Má vláda bude strašná!!!

Lord Voldemort

 

Ten jsme si ovšem mohli přečíst teprve poté, co se nám podařilo protřít si oči a očistit brýle. Po jeho prostudování jsem si pomyslela něco nelichotivého o hloupých vtipech rádobymocných temných kouzelníků a odstranila ony nabubřelé nápisy jedním mávnutím hůlky. To se ale se ukázalo jako chyba, zřejmě měl jejich autor ještě jedno překvapení v záloze - vzápětí se ozval dutý zvuk a po něm opět známý třeskot rozbíjené keramiky. Na místě, odkud se vylomila poslední historická dlaždice s vyobrazením erbu bradavické školy, stálo:

 

Vzdej se všech nadějí, kdož o rekonstrukci se pokoušíš.

Toto místo je očarováno nezrušitelným prokletím “Artefice Umana Imbecillitate“!

 

A my dostali další dobrý důvod bojovat proti Tomu Rojvolu Raddleovi všemi dostupnými prostředky. Jeho vláda by byla opravdu strašná…Zvláště pro záchodky!

***

Jakmile jsme zjistili, proč jdou všechny práce tak ztuha, Brumbál během několika okamžiků zrušil “nezrušitelnou kletbu“ a celá záležitost byla bez dalších potíží dokončena. Pouze pan Dort, majitel firmy “Dlažky a mísy“, vypadal při předávání díla poněkud okousaně – někdo mu záhadně objednal kohoutky ve tvaru žraloka s důkladnými zuby.

 

<<Zpět na seznam povídek