Název: Runy

 

Autor: Elvan

 

Držitel práv: Joanne Rowlingová. Účelem vytvoření tohoto produktu nebyla snaha zbohatnout.

 

Složení: Lily Evansová (3 mg), Minerva McGonnagalová (0,1 mg), Moranová (0,25 mg), Ufňukaná Uršula (1 mg), Sirius Black (4 mg), Horacio Křiklan (2,2 mg), Remus Lupin (3 mg), Petr Pettigrew (2 mg),James Potter(4 mg), Severus Snape (2 mg).

 

Charakteristika: Působí na bránici, ve vyšších dávkách leze na mozek.

; Jakmile si James získal Lily, přestalo se mu na ní něco zdát, čímž vážně ohrozil budoucnost knih Harryho Pottera.

 

Indikace: Tato povídka se čte z různých důvodů, obvykle proto, že se člověku chce.

 

Kontraindikace: Protože se nepotvrdila bezpečnost čtení povídky při sezení na záchodové míse, nedoporučuji ji ve výše zmíněném období číst. Příspěvek se nesmí používat při známé přecitlivělosti na jakýkoliv z prvků složení.

 

Nežádoucí účinky: V extrémních případech může vyvolat strach ze sezení na záchodové míse.

 

Interakce: Tento produkt tlumí účinky protiprůjmových léků.

 

Dávkování: děti od 12ti let - jedna dávka denně do omrzení

dospělí taktéž

 

Způsob použití: Nejlépe čtení ( v nejvhodnějším případě očima)

 

Koupání se v tomto textu, jeho požívání či dýchání je na vlastní nebezpečí.

Jeho devastace, fotografování, kopírování, krádež a uvolňování do atmosféry se trestá!

 

Uchovávání: Přenechte na webu SOS.

 

Balení: 4498 slov; 27 090 znaků s mezerami; 450 řádků; 227 odstavců; 10 stránek

 

Varování: Vysoce výbušné! Před použitím pečlivě čtěte příbalový leták.

 

Poznámka: Řacha se ve spojení s se slovem doktor skloňuje podle předsedy, zato Řacha sám o sobě je podle ženy.

 

Děkuji: Terce, Viktorovi, Jakubovi, Otovi a našemu chemikáři za poskytnuté hlášky v praxi,

romie za za beta read,

příbalovým letákům k Paralenu 100©, Guajacuranu a Codeinu 15mg za jejich příbalové letáky

číslům 01/05, 02/05 a 04/05 měsíčníku Pevnosti za články o runách

učitelce češtiny za rady ohledně skloňování

 

Spotřebujte do 31.3. 2006

 

Verze 1.4.0.4498

 

Datum poslední revize: 26.2.06

---

 

Runy

Peter Pettigrew už ve své oblíbené kabince strávil půldruhé hodiny. Četl si totiž svůj zamilovaný mudlovský komiks „Doktor Řacha a jeho dobrodružství“, a záchodky byly jediným místem, kde neriskoval, že ho někdo uvidí. Ve svých šestnácti letech si nemohl dovolit objevit se mezi svými vrstevníky s doktorem Řachou v ruce, takže si vychutnával ony osamocené chvíle, kdy nemusel poslouchat věty typu: „Jak ti dupou králíci, Řacho?“

Petrův smích se už snad posté nesl prázdnou místností, a stěny s opadanou omítkou, které zvuk do ztracena odrážely, ho změnily v pravidelné kvákání. Zrovna byl totiž u políčka, kde pohublá koza, která patřila paní Řachové, rozžvýkala dynamit.

Když zaslechl jemné praskání, nic si z toho nedělal. Tyto záchodky samy od sebe občas vydávaly různé zvuky, a on si na ně zvykl. Potrubí skrz sedmé patro patřilo mezi oblíbené dopravní spoje Ufňukané Uršuly, tudíž i ona byla častým původcem oněch různorodých zvuků.

Zrovna se chystal otočit na následující stránku, ale k jejímu obsahu už se nedostal, protože se za doprovodu hlasitého třísknutí octl na zemi v hromadě střepů. Náramně se polekal. Zvedl se z podlahy a pádil pryč. Kalhoty si přes bolavé pozadí stihl natáhnout ještě před tím, než ze záchodků vyběhl.

Utíkal, co mu síly stačily. Nedával pozor na cestu, záleželo mu hlavně na tom, aby byl co nejdál od místa činu, takže se stalo, že hned na konci chodby vrazil do páru lidí. Normálně by mu nevadilo, že ho seřve nějaký cizí floutek...ovšem tohle bylo něco jiného. Moc pozdě si všiml toho, že se prsty Jamesovy pravé ruky proplétají s prsty Lilyiny levé ruky.

James na Petra spustil hromadu sprostých nadávek, zatímco Lily tiše zmizela za rohem.

„Ty idiote! Nemůžeš dávat pozor na cestu?!“

Kdyby to Petr uměl, sklopil by uši.

„Zrovna teď! Proč zrovna teď?! Vždyť... Lily!“

Podíval se za roh, otočil se na konec chodby, ale uviděl pouze profesorku McGonnagalovou, která je s odečtením deseti bodů poslala na kolej.

 

„To si děláš srandu,“ rozesmál se Sirius „Tak Peťánek ti zkazil první rande s Evansovou.“

„Když ti to přijde tak náramně legrační, tak aspoň tolik nekřič,“ umírňoval ho James a rozhlédl se po nebelvírské místnosti, jestli neuvidí Lily nebo nějakou z jejích kamarádek „Celou dobu jsem se zrovna o tohle snažil a on mi do toho takhle vletí Petr.“

„Tak proto šel dneska tak brzo spát,“ ušklíbl se Sirius „Byl vůbec na jídle?“

„Nevím, já nevečeřel, hledal jsem Lily.“

„A neskočíme si pro něco? Evansovou už potkáš těžko. Šla si lehnout ještě před tím, než jsi přišel.“

„A to jsi mi nemohl říct dřív? Potřeboval jsem ještě skočit do knihovny.“

„Tak to vezmeme při cestě.“

Když James vyběhl do ložnic pro plášť, potkal Remuse, který se zrovna přehraboval ve své brašně.

„Přicházím o něco?“ zeptal se, když zahlédl, jak Dvanácterákovi pod pláštěm zmizela ruka.

„Jdeme se Siriusem pro něco do kuchyně. Půjdeš s námi nebo máš nějaké zvláštní přání? Roládu? Horkou čokoládu?“

„Ne, děkuju. Půjdu si lehnout. Zítra je úplněk.“ mrknul na něj spiklenecky.

„No jo, málem bych zapomněl,“ usmál se „Tak dobrou.“ rozloučil se a s hlasitým dusotem seběhl dolů.

 

„Sakra, já nechal plánek na koleji.“

„Dneska nám nezbývá nic jiného, než mít štěstí.“ konstatoval Sirius.

„Ty máš Felixe?“ James se zastavil a Sirius do něj vrazil. „A dávej si pozor, kam šlapeš.“

„Tak brzdi pomalu.“

„Pánové, buďte zticha, ještě vás někdo uslyší.“ ozval se jim za zády posměšný, slizký hlas.

„Srábku, co ty tady děláš?“

„To je snad moje věc, jsem prefekt. Ale co tu děláte vy? Úplněk je zítra, tak kde jste nechali svého opečovávaného prefekta vy?“

„Nenavážej se do Remuse.“ varoval ho James a stáhl ze sebe a Siriuse plášť. Jeho oči už si navykly na tmu, takže ve Snapeových očích dokázal rozpoznat onen nenávistný plamínek, jehož zapálení dopomohl hned první den, který v Bradavicích strávil.

„To mi říkáš ty?“ uchechtl se posměšně, čímž docílil toho , že to v Jamesovi začalo vřít. Sirius to zaregistroval a chytl ho za paži.

„Nech ho. Chce tě vyprovokovat.“

„Já jeho taky.“

„Sectusempra!“

„Expelliarmus!“

Jejich výkřiky prolétly chodbou, a oproti následkům kouzla zněly jako bzukot komára oproti tornádu. Severus se se svým kouzlem Sectusempra nestrefil do zamýšleného cíle a místo toho smetl kamennou sochu, která se s hlasitým duněním rozlomila na dvě poloviny. Jedna část z torza spadla na Siriuse a povalila hozem. Ztratil vědomí. James byl se svým Expelliarmus přesnější. Podařilo se mu Srabuse odhodit ke zdi, odkud se jeho bezvládné tělo znovu odrazilo. Zůstal na zemi ležet s roztaženýma nohama a rukama, obličejem k zemi.

„Enervate, sakra, Siriusi, vstávej! Enervate! Musíme rychle zmizet.“

James z něj odházel sutiny a Sirius na něj zamrkal.

„Slyšíš mě?“ Zamával mu před obličejem.

Sirius mu to oplatil. „Ty už odjíždíš? Nenechávej mě tady.“ zaprosil nepřítomným hlasem.

„Vstávej, musíme rychle zmizet...“ Rozhlédl se kolem.

„Do háje.“

„Potter, Black a... Snape.“ konstatoval suše Křiklan. Pomohl Severusovi na nohy a zeptal se: „Co jste tu prováděli pánové?“

„Já jsem šel na záchod a potkal jsem je, jak se plíží po chodbě,“ žaloval Snape.

„Jistě, a já jsem převlečená Sněhurka. Rozčílili jste mě pánové, ale já vám žádné kluby večerních soubojů trpět nebudu. Zítra večer nastoupíte na školní trest – a všichni.“ zdůraznil poslední slovo s pohledem na Snapea.

„Ne, zítra ne.“ zakňučel Sirius. Teď se zase smál Severus.

„A kdy jindy? Předevčírem? Abyste si to zapamatovali, pánové, každý jste svou kolej připravili o dvacet bodů.“

Poslal je do postele, a protože James ani Sirius neměli na jídlo ani pomyšlení, opravdu šli spát.

 

„Tak co jste si dali?“ zeptal se Remus rozespale, když ho svým příchodem probudili.

„Zatím nic, ale brzy si dáme Severuse Snapea. Pěkně po kouskách, marinovaného.“

Remus odtušil, co se pravděpodobně stalo „Takže máte zítra zaracha.“

„Přesně tak.“

„Tak dobrou noc.“ zívl Sirius.

„Dneska ještě dobrou.“ poznamenal Remus.

 

James si do třídy pospíšil. Čekal totiž , že tam potká objekt svého zájmu, a bude mít možnost si s ní promluvit o samotě, ale místo toho jej uvítaly pouze špinavé chladné zdi ověnčené různými sušícími se rostlinami a několika skříněmi s ingrediencemi a různým náčiním.

Posadil se na své obvyklé místo, do třetí lavice v pravé řadě, a čekal, až se někdo objeví.

Po chvíli přišli Sirius, Remus a Petr. Do místnosti vtrhli jako velká voda, rozjařeně se smáli na něčí účet a zcela zjevně nepochopili Jamesův záměr.

„Co tady děláš tak sám?“ ptal se Petr, který si Jamese všiml první.

„Čekám na Vánoce.“

„Co-cože?“

„To nic, radši si sedni, ať zas nikoho nesrazíš.“

Do třídy přišlo několik děvčat, James už myslel, že je s nimi i Lily, ale spletl se. Hledal ji i v hloučku zmijozelských, kteří se objevili vzápětí, ale zahlédl mezi nimi jen jednu známou tvář – Severuse Snapea.

Přikráčel přímo ke třetí lavici, až se nebelvírští podivili, s jakou kuráží se k nim blíží.

„Tak co, Remusi, už dlouho jsi nebyl nemocný. Jak je to možné?“ Chytl ho za rameno a rozhlédl se ke dveřím, jestli se náhodou neblíží Křiklan.

Všichni čtyři se ušklíbli. Přesně věděli, čeho tím chce docílit. Přinejmenším toužil po tom, aby profesor kluky nachytal, jak se nebožákovi Severovi chystají ublížit. Snad aby mu konečně uvěřil tu včerejší lež a odprostil ho od trestu. Pokoušel se o to ubohým způsobem - jedinou zbraň, kterou kdy Snape získal, bylo to, že věděl o Remově vlkodlačení, ale používat ji nikdy moc neuměl, jelikož se bál, že když to někomu vyzvoní, nikdo mu neuvěří a budou ho považovat za blázna.

„Tak na mě nešahej, abych zas něco nechytil.“

Salvy smíchu, které tím vyvolal, Snapea donutily spěšně vyklidit bitevní pole. Sklopil zrak, něco na ně zlostně zasyčel a odešel do poslední lavice.

O pár chvil později se ve třídě objevil profesor, v ruce zažloutlý pergamen pokrytý ozdobným písmem, na obličeji nakvašený výraz.

„Dobré ráno, třído.“ Jeho pozdrav nezněl jako obvykle vesele, až nadšeně, ale naštvaně a nevrle.

„Ředitel mne požádal, abych vám tohle přečetl – a myslím, že je to pod mou i pod vaši úroveň. Pochybuji, že byste vy, pokročilí studenti, kteří v tak šlechetném předmětu, jako jsou lektvary, uspěli u NKÚ, mohli mít s tímhle něco společného.“ zamával s pravicí, ve které držel pergamen. Jeho rty se zkřivily v předstíraný úsměv.

Otevřely se dveře a do třídy vstoupila studentka. James div nevypadl z lavice, jak se nakláněl, aby se podíval, jestli je to Lily. Byla to opravdu ona. Usmála se nejdřív na něj, a pak i omluvně na profesora: „Já myslela... že ještě není osm.“

Hrála to velice dobře, i když nemusela, protože zazvonilo s tím, jak se znova usmála. Profesor úsměv opětoval a mlčky sledoval, jak si odcházela sednout do čtvrté lavice vpravo.

Znovu si odkašlal.

„Přišel jsem dřív, protože jsem vám chtěl tuto zprávu přečíst, tak tedy... Je to delší povídání, ale zkrátím to.“ Ještě se rozhlédl po třídě, a nepochybně by začal citovat z pergamenu, jen kdyby jeho pohled nespočinul na Jamesovi a Siriusovi, kteří hráli piškvorky a jeho slovům nevěnovali pozornost.

„Pottere, dávejte pozor. Tato slova se vás nepochybně týkají.“

Dvanácterák udiveně pohlédl na Siriuse, který rychle schoval papír s piškvorkami pod lavici a tvářil se jako neviňátko.

„Asi mu někdo vykradl vinný sklípek,“ pošeptal mu „Pořád chodí otrávený jak Srabus po jednom pivě.“

Rozesmáli se, čímž se jim povedlo profesora dokonale rozzlobit. Jediný pohled po třídě mu stačil, aby věděl, jak chlapce potrestat.

„Pottere, seberte si své věci a posaďte se vedle Severuse.“

Teď se naštval zase James. Uraženě se zvedl a odporoučel se k Snapeovi.

„Tak tedy, abych se vrátil k tématu. Na pánských záchodcích včera kdosi zřejmě nechal vybouchnout jednu z mís, čímž se mu podařilo zdevastovat celou kabinku a poškodit ještě jednu další, čímž způsobil finanční škodu ve výši... blablabla. Nechci si krátit hodinu, vím, že jste to neudělali, ale pokud o tom něco víte, nahlaste to mně nebo řediteli vaší koleje.“

James by si možná vzpomněl na to, co se událo, byl zaměstnán odstraňováním slizu, který Snape jaksi opomněl na jeho židli.

Lily si onu událost samozřejmě přesně pamatovala. Její zrak utkvěl na Petrovi, který se v lavici trochu přikrčil, a zezadu vypadal, jako že usíná, protože ho celé dění nevyvádí z míry. Lily si všechno po uvážení nechala pro sebe a tvářila se nezaujatě. Zbytek třídy to nepředstíral.

„Pottere, posaďte se už,“ vyzval Křiklan Jamese, který vzdal odstraňování přilnavého slizu a zrovna si vyměňoval si židli.

„Ale teď zpátky k učivu.“ chvíli se odmlčel.

„Dnes bychom měli dokončit ta hnojiva, vezměme si ze skříní to, co jsme stihli za minulou hodinu a pokračujme v přípravě, ingredience si pamatujeme, je to smíchaný vyživovací a povzbuzovací lektvar dohromady, byl bych blbec, když bych se je učil zvlášť.“

James významně poplácal Snapea po zádech, vidělo to však jen jedno mrzimorské děvče, které také sedělo v zadní lavici s rozesmálo tak, že sa na ni otočila celá třída..

Hodina už proběhla víceméně v klidu (až na pár příležitostí přimíchat nějakou ingredienci navíc Snapeovi do kotlíku), jen James si uvědomil, jak okatě pořád s něčím chodí Křiklan k Lily, štvalo ho to víc, než obvykle.

 

James během dne dospěl k názoru, že Lily vyhovuje, že si jí Křiklan pořád všímá a jeho to rozčilovalo stále víc a víc. Během poslední vyučovací hodiny, při které zkoušeli přeměňovat morčata v chlupatou pantofli, se mu jakýmsi způsobem podařilo z nebohého zvířete vytvořit chuchvalec prachu, který rozdráždil jednoho alergika z třídy, který přeměňoval u dalšího stolu. Jak kýchl, podařilo se mu prach rozptýlit po celé třídě, čímž rozdráždil nosy ostatních spolužáků.

Vrcholem pro Jamese bylo, když Lily odpoledne zahlédl s Křiklanem na chodbě. Usmívala se na profesora, ale když Jamese zaregistrovala, dokončila rozhovor a vydala se za ním, ten však prošel dveřmi, které pouze předstíraly, že jsou zdí, a zmizel Lily z dohledu.

Takhle si vztah s Lily nikdy nepředstavoval. Podařilo se mu získat její náklonnost, ale snad jen přelétavě, nechovala se k němu jako k tomu, koho miluje. Všímala si i jiných a nevadilo jí, když se na ni culili jiní. Celých pět let se snažil získat ji pro sebe, ale teď, když ji měl... Možná, že se lidé zdálky zdají lepší, že není vidět, co je zblízka zřejmé... Proč zrovna Křiklan?

Prokličkoval spletitými chodbami do knihovny a umínil si, že se ve společenské místnosti schová v knížkách, aby se schoval před realitou.

Ale ještě než stihl nabrat všechno, co chtěl, zahlédl, jak vchází Remus a Petr. Pozdravili jej kývnutím hlavy a vyrazili k němu. A pak uviděl i Lily, stála v cestě mezi Jamesem a Remusem s Petrem a zrovna Dvanácteráka zmerčila. Prudce vsunula několik knih, které držela v ruce, do police a vyrazila za Jamesem. Knihy z regálu vypadly a Remus si pospíšil, aby je vrátil na své místo, a aby nějak rychle zabavil Petra, který na Jamese a Lily koukal, jako na dva svaté.

James neměl kam zmizet – vlevo regál, za ním regál, vpravo madame Pinceová za svým stolem a před ním Lily.

„Jamesi,“ oslovila ho tiše, jako by ho chtěla probudit ze sna.

Stále těkal očima po knihovně.

„Proč jsi odešel? Je ti něco?“

„Mně zrovna ne.“

Rem... ach takhle,“ uvědomila si, co tím myslel „A co ti vadí?“

James nedokázal pochopit, jak se Lily může tak hloupě ptát. „Na lektvarech... proč pořád mluvíš s Křiklanem?“ Nedokázal přesně popsat, co si myslel, trochu ho svazovalo to, že se všechno bál říct nahlas.“

Za Lily se ozval hlasitý dívčí smích. Přistoupila k nim Lilyina kamarádka, která je tu chvíli poslouchala. Nebýt ostrého napomenutí knihovnice, začala by se jim vysmívat.

„Profesor Křiklan teď má starosti.“

„Jasně. Ztratil klíče od spižírny a nemůže se pořádně najíst.“

„Jeho sestra těžce onemocněla.“

„No a co? To je snad jeho věc, neměl by si svoje problémy tahat do školy.“ namítl James.

„Vždyť sis musel všimnout, že s ním něco není v pořádku. Je to jenom člověk...“

„Já jsem taky jenom člověk,“ vyhrkl najednou James „A tak jako respektuješ Křiklana, tak bys mohla respektovat i mě, Lily – on chce utěšení, ale já chci tebe.“ Obával se jakékoliv Lilyiny reakce, položil knížky, které měl v ruce, na stůl a pospíšil si pryč.

 

Lily se k tomu stolu posadila, hlavu skryla v dlaních.

Její kamarádky často nechápaly, že se bavila s různými lidmi. Některé ji za to odsuzovaly, ale její rameno v nouzi přijímaly. Nikdy nesvedla být vůči někomu lhostejná. Jenže nikdy netušila, že jí to může takhle pomotat vztah s člověkem, kterého měla opravdu ráda. Ale čemu se vlastně divila? Mohla to čekat...

Odvážila se rozhlédnout se po knihovně, jestli ji snad někdo nesleduje. O dvě řady polic dál zahlédla mrzimorskou druhačku, která tiše pátrala rukou po polici v regálu.

Místnost jinak mlčela, Lily si v tu chvíli pomyslela, že kdyby poslouchala pozorněji, mohla by zaslechnout prach, který se usazuje na svazcích knih.

Vstala a sebrala knížky, které tam nechal James, s tím, že je uklidí na jejich místo. Ta nejtlustší z nich byla značně opoužívaná, název na obálce se už dávno sloupal, vazba držela pohromadě snad jen díky kouzlům knihovnice.

Když Lily uvnitř knihy hledala název, aby věděla, kam svazek patří, všimla si vloženého pergamenu – byl to Jamesův úkol z lektvarů. Mohla mu ho poslat po Removi... rozhodně si ho netroufla Jamesovi předat osobně, jak ho znala, bral by to jako provokaci.

 

„Remusi...“ oslovila nejistě Lily Náměsíčníka, kterého objevila po krátkém hledání po knihovně.

„Vyřiď mu to sama Lily.“ doporučil jí bez rozmyslu.

„Ale já ne...“ Zalkla se. Nervózně vtiskla Remusovi úkol do ruky.

„On s tebou nemluví?“

„Ne, ale...“ Uvědomila si, co řekla. „Ano... on, ne to není...“

„Já vím, já vím.“ chytl ji skoro otcovsky za rameno.

 

„Moranová, nevidělas Jamese?“ zeptal se Remus ve společenské místnosti prvního člověka, kterého potkal.

„Copak, ztratil jsi jeho stopu?“

Remus se zarazil. Moranová přece o jeho vlkodlačení neměla nic vědět. Určitě to řekla bez nějaké souvislosti, uklidňoval se.

„Ale no tak,“ snažil se Remus nedát na sobě nic znát „Zrovna ty bys měla mít přehled o místě jeho pobytu. Chceš se přece dostat do družstva, ne?“

„Šli s Blackem někam pryč,“ mávla rukou směrem k portrétu Buclaté dámy. „Bude to už víc jak dvacet minut.“

Remus se vzdal naděje, že s nimi ještě dnes bude mluvit, a tak odešel do chlapecké ložnice, kde nechal Jamesův úkol z lektvarů na jeho nočním stolku.

 

James zaťukal na profesorův kabinet. Neozvala se žádná odpověď.

„Asi jsme tu moc brzo. Ani Srabus nedorazil.“

„Ba ne, pánové, jste tu akorát, už si pro vás jdu. A co se týče Severuse, na toho dnes nebudeme čekat, profesorka Holmanová mne přesvědčila o tom, že jej dnes bude potřebovat...“

„By mě zajímalo, co jí namíchal.“ pošeptal svou poznámku Sirius Jamesovi.

„...při práci ve svém kabinetě.“

„Tohle mu dlouho nezapomenu, pěkně to schytá.“ konstatoval šeptem James, k jeho smůle ho však profesor slyšel.

„To bych vám nedoporučoval, pane Pottere, dozvím-li se od něj na vás něco nepěkného, zopakujete si u mně školní trest.“

„Ale Srabus přece žaluje pořád, to už by musel James dávno vyčistit všechny záchody kartáčkem na zuby.“ poznamenal Sirius.

„Vlastně máte pravdu, nechápu, proč jsem to neudělal dřív. Tenhle trest jste měli dostat už v prvním ročníku, to by vás naučilo.“

Chlapcům spadla čelist. Křiklan s klidem vstoupil do svého kabinetu a podržel jim dveře, aby mohli projít dovnitř.

„Dnes vás takovýto trest čeká. Věděli byste to už dávno, ale to byste museli dávat pozor, že?“ Zklamán, že na jejich tvářích nevyloudil sebemenší náznak lítosti, jim podal dva kýble a rýžáky.

„Brumbál se ve své zprávě zmiňoval, že někdo nechal vyhodit do povětří záchodky v sedmém patře. Váš úkol je tyto záchodky uklidit po mulovsku. Dohlédne na vás Ufňukaná Uršula, s radostí mi to dnes odpoledne slíbila.“

„Ó ano, slíbila.“ ozvalo se z rohu pracovny. Uršula zřejmě před chvílí vylezla z kohoutku u umyvadla.

„Dobrý večer Uršulo.“ pozdravil ji vesele Křiklan.

„Dobrý večer, Horacio.“ zachichotala se „Tak pojďte chlapci. Chci mít v těch kabinách co nejdříve čisto.“

Křiklan kývl na chlapce a otevřel jim dveře, aby mohli s Uršulou odejít.

„Nashledanou, Horacio.“ rozloučila se s učitelem Uršula, proplula kolem chlapců a vedla je směrem ke schodišti.

„Už jsem vám vyprávěla, jak...“
„Ano vyprávěla, Uršulo.“ odbyl ji Sirius.

„Jak můžeš vědět, co jsem ti chtěla vyprávět, když jsem to ještě neřekla?“

„Intuice, Uršulo, intuice.“

„Tobě přijde zábavné dělat si z chudinky Uršuly legraci, ty Uršulu nemáš rád.“

„Ano, výjimečně máš pravdu.“

Sirius svojí poznámkou docílil toho, že na chvíli ztichla a promluvila na ně až na záchodcích.

Jak tam vstoupili, praštil je přes nos ošklivý zápach. Poničené záchodky vypadaly opravdu nechutně; na jedné hromadě se mísily střepy promočené nelibě páchnoucí vodou, třísky a rozlámaná prkna. Na vrchu celého díla jako třešinka na dortu seděla role toaletního papíru nasáklá tou břečkou skrz naskrz.

„Tak do práce. Hezky si pospěšte, nechtěla bych tu s vámi trčet do zítřka.“ poroučela a usadila se na hranu dveří jedné z neporušených kabin naproti.

„Neboj, my také ne.“ řekl James, který pochopil, čeho svými narážkami chce Sirius docílit.

„Nic tě tu nedrží.“

Chlapci se tedy chtíc nechtíc pustili do práce. A protože jejich oblíbenou četbou nebyla Paní domu, a protože se nikdy o takové věci nezajímali, šlo jim to jak psovi pastva.Vodu do kbelíků ještě natočit zvládli, ale používání rýžáků už jim začínalo dělat potíže. Sirius chrabře vzal oba rýžáky, každý do jedné ruky, a využil je jako prsty nosičů – zvedl jimi toaletní papír... jenže mu nedošlo, že teď nemá tu odkapávající břečku kam odklidit.

James stál jako hromádka neštěstí vedle té větší hromady.

„Uršulo, mohl bych použít hůlku, abych měl pytel na...“

„Jak to říkal profesor Křiklan? Pěkně po mudlovsku. Na hůlky zapomeňte.“

„Takže to mám vyhodit z okna?“

Uršula vzdychla. „Tak dobře, ale víc už na hůlku nesáhnete.“

„Jasně.“ Ve vteřině se na zemi objevil velký pytel na odpadky, James ho sebral a nastavil Siriovi.

Uršula se při pohledu na kouzlo rozplakala, v jejích nářcích zaslechli něco na způsob, že se jí po její milované hůlce stýská. Vznesla se ze své pozorovatelny a za neustálého kvílení kroužila po záchodcích.

James se začal činit. Když už měl hůlku v ruce, nechal zmizet několik prasklých dlaždic z obložení a prken z těl kabinek.

Jak Uršula opsala po místnosti třetí kolečko, začala se uklidňovat a znovu se v ní probudila chuť rozkazovat.

„Já tě viděla,“ křikla za Jamesovými zády „Profesor Křiklan se to dozví.“

Jamesovi i Siriovi teď běžela hlava na plné obrátky. Museli vymyslet nějaká způsob, jak to Uršule rozmluvit.

„Jamesi,“ vypadlo ze Siriuse první, co ho napadlo „Až to tu skončíme, nepůjdeme si pro něco dobrého?“

Uršula se zarazila.

„Třeba vanilkový pudink?“

„Nebo... Čokoládovou zmrzlinu se šlehačkou?“ Sirius se zřejmě strefil do jejího oblíbeného jídla. Znovu se usedavě rozplakala, rozlítostněná nad svým osudem ducha, který nemůže vzít do úst jediné sousto. Během chvíle zmizela v nejbližší neporušené záchodové míse, a James se Siriusem si ulevili, protože slyšeli, že stoupá vzhůru, tudíž nejde žalovat.

„Tak honem do toho, ať to máme z krku. Svorně pozvedli hůlky a dali se do práce.

Během chvíle bylo na podlaze zase čisto, jen toho nepříjemného pachu se nedokázali zbavit.

„Je to všechno?“

James se sklonil k zemi a znovu ji ještě prohlédl. „Podívej, támhle je nějaká čmáranice.“

„Kde?“

„Támhle...“

„Vyloupni to ze země.“
„Na to sahat nebudu.“

Sirius se sklonil k Jamesovi a pohlédl na nápis, který odkryly rozlámané dlaždice ze země.

„To jsou runy.“ prohlásil James znalecky.

„Pojď, to je nějaká blbost, pojď. Ten nápad se zmrzlinou nebyl tak špatný.“

„Nebo také nějaký vzkaz.“

„Prosímtě, nebuď pověrčivý a pojď pryč.“

James však zůstal stát a na nápis zíral jako na svatý obrázek. „Nemáš po ruce pergamen? Že bych si to alespoň opsal. Remus přece chodí na runy, tak by mi ten nápis mohl přeložit.“

Sirius zajel rukama do kapes, ale vyndal z nich jen polámaný brk.

„Inkoust nemám.“

James neváhal a vyčaroval ho hůlkou. Siriusovi vytrhl psací potřebu z ruky a nápis si opsal na zápěstí.

„Ty jsi cvok.“

Jak James zašrouboval lahvičku, zatáhl ho za pravou ruku a odtáhl ho na chodbu.

„Ty nemáš ke starým nápisům vůbec žádnou úctu.“

„No jo prosímtě.“

Jako u vytržení celou cestu zíral na ty čtyři znaky. První vypadal jako velké tiskací B, jen obloučky mělo hranaté. Druhý připomínal hmyz. Bylo to velké tiskací C, rovněž s hranatými obloučky, protnuté s druhým znakem, který byl tvarově úplně stejný, jen zrcadlově převrácený. Třetí znak vypadal rovněž jako hranaté C, ovšem s prohnutými hranatými zobáčky nahoře i dole. Skupinku uzavíral jednoduchý znak ve tvaru X.

Sirius opustil Jamese ve společenské místnosti a odešel do ložnic spát. James si jeho zmizení uvědomil až po bolestivém nárazu do stolku, a vydal se za ním. Potřeboval někoho, kdo by alespoň předstíral, že ho poslouchá. Petr už určitě dávno spal a Remus se s největší pravděpodobností nacházel v Chroptící chýši.

Hned jak James přišel do ložnic, všiml si nového pergamenu na svém nočním stolku a vzal ho do ruky. Zašustění zaregistroval i Sirius a posadil se na své posteli.

„Tak Evansová ti píše milostné psaní. No podívejme, to už jste došli tak daleko?“

„S Evansovou jsem skončil,“ oznámil James ještě před tím, než pergamen rozložil.

„Nedělej fóry a ukaž mi to.“ Sirius se k Jamesově posteli rychle natáhl a vyškubl mu pergamen z ruky. „Vždyť to je tvůj úkol z lektvarů.“

James se zamyslel nad tím, jak se tam jeho úkol objevil. Vždyť ho nechal... kde ho nechal? V knihovně? V knihovně! V té knížce, kterou praštil o stůl!

„Ale ten úkol mi poslala ona!“ rozčílil se „Ona ještě má tu drzost!“

„Co to blábolíš?“

„To bys nepochopil.“ James seběhl dolů. Sirius ho zvědavě následoval, pro jistotu však zůstal stát na schodech, v obavách, že bude lítat nábytek.

 

Jakmile Lily zpozorovala Jamese, který se k ní nasupeně blížil s pergamenem v ruce, stáhlo se jí hrdlo.

„Evansová, co to má znamenat?“

„Jamesi, tys ho nechal v knihovně... on ti ho Remus nepředal?“

„Tys ještě využívala Remuse, aby sis ze mě mohla utahovat?“ řekl hlasitěji, než původně chtěl.

Zraky všech lidí se upřely na tuto dvojici.

„Jamesi, pojď jinam, tady nás všichni slyší.“ zaprosila tiše Lily.

„Tak ať.“

Chvíli bylo ticho.

„Ty mě nechápeš.“

„Co podle tebe nechápu?“

„Že se ti celou dobu snažím říct, že...“
“Že co? Dělej, Evansová, vymáčkni se, máš jedinečnou příležitost.“ James začal prsty bubnovat do stolu, který stál hned vedle nich, ve snaze o ještě větší zhoustnutí atmosféry. Lily pohlédla na jeho ruku.

„Máš za potřebí si přivolávat štěstí nějakým amuletem?“

„Co?“ Všiml si, že se dívá na jeho ruku a snažil se ji skrýt za zády. Lily ho však za ni chytla a pohlédla na ni.

„Hmm... Pozitivní amulet. Berkana předpovídá radostnou událost. Bývá také využívána k jarním rituálům plodnosti.“

Půlka osazenstva se uchechtla.

„Copak? Rozhodl ses založit rodinu? Ty ta děvčata nějak střídáš. Dopoledne já, odpoledne jiná, kterou si chceš vzít... Tak co chceš dál? Máme tu Inguz, ó lala, ta značí mužský pohlavní orgán. Ty se nezdáš, Pottere.“

Teď se smáli všichni, i Sirius.

„Může znamenat porod nebo dosažení cíle. V tvém případě oboje, že? A pak tu máme Pertho, ta značí náhlý zisk. Takže tobě děvčata nestačí, ty bys k tomu ještě chtěl být bohatý. Ale ta poslední runa, Gebo, to je jen polibek,“ řekla naoko zklamaně „To jsem tedy čekala víc.“

Pustila jeho ruku a posměšně na něj hleděla. Věděla, že ho zatlačila do kouta.

„Mohl sis ten amulet nakreslit někam, kde by ho neviděli zvědaví lidé, kteří navštěvují hodiny run.“

James se rozhlédl po obecenstvu. Všechny tváře byly stejné, všechny se mu pošklebovaly. Střelil po Lily nasupeným pohledem a odešel k podobizně Buclaté dámy. Řekl si, že se potřebuje projít, rozhodně nesnesl pobyt mezi lidmi, kteří se mu posmívali.

Procházel labyrintem chodeb a bylo by mu jedno, když by ho přistihl školník nebo někdo z učitelů. Vlastně si vůbec neuvědomoval riziko, kterým procházel.

Proč se mu Lily tak škodolibě smála? Nebylo mu to příjemné a až teď si uvědomil, že nemuselo být příjemné Lily, když na ni měl poznámky on. Litoval toho, že se v ložnici tak rozčílil a vyvolal hádku, kterou pak stejně odnesl. Jak dlouho mu tuhle scénu budou jeho spolužáci předhazovat? Jak se na něj budou dívat?

Všichni jistě bezmezně věřili Lilyinu výkladu run, které nazvala amuletem. Vždyť ho přece nezamýšlel jako amulet použít. Ovšem jestli mu měl přinést, co sliboval, nemohl si stěžovat. S kým ho tak mohlo čekat štěstí? V mysli projel seznam dívek, které znal, a když si ke jménům dosadil tváře a k tvářím vlastnosti, uvědomil si, s kým ho to nenadálé štěstí čeká. Lily nakonec možná měla pravdu...

Když si to uvědomil, nacházel se zrovna na astronomické věži, která byla na hony vzdálena od nebelvírské místnosti. Otočil se na podpatku a vydal se zpět. Musel jí to říct hned teď, když se to všechno mělo podle run udát v zápětí.

 

Seděla stále na stejném místě.

James se rozhlédl, zda-li je ve společenské místnosti ještě někdo. V koutě se krčilo několik páťáků, kteří se připravovali na NKÚ, u krbu seděl jeden druhák a četl nějakou knížku. Jinak nikde nikdo, místností vládlo ticho a přítmí.

Jakmile Lily zpozorovala, že se k ní James blíží, postavila se. Když k ní došel, šeptla: „Copak? Chtěl bys ještě nějaký am...“ Nedořekla, protože její ústa náhle zaměstnal jinou činností.

„Gebo.“

 

<<Zpět na seznam povídek