Název: Vzpomínka

Autor: Weatherby

Přístupnost: do 12let nepřístupné

Pár: -

Varování: darkfiction, smrt, výčitky svědomí, deprimující atmosféra, slang

Shrnutí: krátký pokus o psychologický rozbor osobnosti SS, experiment s charakterem postavy

Prohlášení: postavy patří J. K. Rowlingové, úryvky z písně Přítel J. Nohavicovi. Nebylo psáno za účelem zisku. Jedná se o prvotinu.

Poznámka: Za beta-reading patří velké díky P.M.d.A.

Vzpomínka

Jestlipak vzpomínáš si ještě na ten čas,
táhlo nám na dvacet a slunko bylo v nás,
vrabci nám jedli z ruky,
život šel bez záruky,
ale taky bez příkras.

Venku byl nádherný slunečný letní den. Do malého cihlového domku pronikalo úzkými okny nezvyklé ticho, které by na školních pozemcích v těchto dnech rozhodně nebylo často slyšet. Popravdě, proto si vybral tenhle domek v opuštěné čtvrti mezi mudly. Byl rád, když ty dětské výkřiky nemusel poslouchat. Zbytečně mu připomínaly to hnusné období. Všichni se mu smáli a někteří ho i šikanovali. Nemohl to přece nechat jen tak plavat! Radši byl někde sám a studoval černou magii. Ano! To byla ta věc, která ho udržovala při životě.

Se zachmuřeným výrazem otočil pár listů v tlusté knize s černou koženou vazbou a zamíchal divně páchnoucí tekutinu, která vřela v měděném kotlíku.

Jen nerad si to připouštěl. Ta doba je naštěstí nenávratně pryč, ale on přece necouvne. Je to otázka cti! Jednou si vybral a tak ani nemůže couvnout!

Možná, že hloupý, ale krásný byl náš svět,
zdál se nám opojný jak dvacka cigaret
a všechna tajná přání
plnila se na počkání

anebo rovnou hned.

Severus Snape odložil naběračku, ztlumil plamen pod kotlíkem a zadíval se z okna. Paprsky slunce, jež bylo nyní na půli cesty oblohou, osvětlovaly profesorovy temné oči, které jako by je pohlcovaly. Ačkoliv bylo venku doslova vedro, vnitřek místnosti svojí ponurostí venkovní atmosféru silně ochlazoval.

Kam jsme se poděli
kam jsme se to poděli,
kde je ti konec, můj jediný příteli,
zmizels' mi, nevím kam,
sám, sám, sám, jsem tady sám.

Kdyby jen ten hlupák Regulus tušil do čeho jde! Nevěděl nic o temných silách. Nevěděl, co dokážou ti, co je ovládají, udělat s tak ctižádostivým, dobromyslným a zároveň hloupým člověkem jako byl on. Vrhl se do toho po hlavě a já nemohl nic dělat.

Jestli kdy existoval jediný člověk, kterého jsem znal a který stál za to, aby jim nepropadl tělem i duší, pak to byl právě Regulus Black. Byl mladší, pravda, ale to mu nebránilo aby toho hnusáka Pottera a tu jeho bandu občas okřikl. Dokonce bych řekl, že vůči němu měli jistý respekt. Možná proto, že tam měl bratra…

Profesor se ušklíbl.

Tvůj děda říkal: ono se to uklidní,
měl pravdu, přišla potom spousta malých dní
a byla velká voda,

vzala nám, co jí kdo dal,
a tobě i to poslední.

„Zabij toho zrádce!“ zněl příkaz a já nemohl couvnout. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Bylo to buď já nebo on. Ten pohled do jeho uslzených šedomodrých očí mě pronásledoval každou noc. Nebyly to oči smrtijeda, ale hloupého, na smrt vystrašeného kluka, který si uvědomil, jak daleko zašel a že už není návratu. Už tehdy jsem věděl, že mě to bude pronásledovat do konce života…

Natáhl jsem ruku s hůlkou, ale zachvěla se mi. Regulus se tiše rozplakal a padl na kolena:

„Severusi, prosím…“

Ta hůlka byla těžší než olovo. Musel jsem odvrátit hlavu…

A taky vím, že srdce rukou nechytím,
jak jsem se změnil já, tak změnil ses i ty,
a přesto líto je mi,

že už nám nad písněmi
společný slunko nesvítí.

Severus Snape si otřel oči. Náhle mu ztvrdly všechny rysy a oči opět zuhelnatěly. Tehdy si řekl, že pokud se to stane znovu, nebude to utrpení dál protahovat…

Nabral plný pohárek lektvaru, vypil ho a sedl si do vysokého křesla.

Venku bylo stále horko a Severus Snape usínal…

Kam jsme se poděli,

kam jsme se to poděli,
kde je ti konec, můj jediný příteli,
zmizels' mi, nevím kam,
sám, sám, sám, jsem tady sám.

<< zpět na seznam povídek

komentáře >>