Název: Kotec

Autor: Danae

Přístupnost: Bez omezení

Varování: Crossover Harryho Pottera J. K. Rowlingové (respektive jedné události z Prince dvojí krve) a Daleké cesty za domovem Richarda Adamse (především kapitol 24 Farma v Ořeší a 25 Nájezd). V případě, že vám některá z knih není známa, určité souvislosti vám možná uniknou. V případě, že vám některá z knih není známa, skoro vám závidím, protože máte všechno tohle nádherné čtení ještě před sebou.

Shrnutí: Čtyři hrdinové, vydávající se za jarního podvečera ke srubu ve svahu, možná zachrání víc než jeden nevinný život.

Prohlášení: Naprostá většina postav a zásadní část zápletky patří J. K. Rowlingové, R. Adamsovi a dědicům. Povídka je pokusem o tribut nádherné imaginaci výše zmíněných autorů a neplyne ani nepoplyne mi z ní žádný zisk.

 

Věnováno Hedeře

---

 

Kotec

Hřmotný muž se strašidelně zarostlou tváří si hodil pytel, ve kterém sebou cosi házelo, přes rameno a dvěma nacvičenými pohyby odvázal obrovské psisko od svého srubu. Rozvážným krokem se vydal svahem směrem k lesu následován poskakujícím psem, který se očividně radoval z chvíle svobody.

Zapadající slunce barvilo trávu i stromy do ruda a vzduchem se nesl pach vlhké země a nasládlá vůně rašícího listí. Za domkem v travnatém svahu vztyčili hlavy dva králíci. První z nich, mohutný samec, měl na hlavě podivný chomáč chlupů, který mu dodával chuligánský a trochu výhružný vzhled. Druhý králík byl menší a štíhlejší, ale jeho pohled byl bystrý a slechy měl rozhodně nastražené. Chvíli mlčky sledovali vzdalujícího se muže.

 

„Jdu za ním,“ zamumlal větší.

 

„Víš, že nemusíš, Tlauli,“ ozval se štíhlejší králík. „Třeba je přesvědčíme i tak. Nechci přijít o kapitána Ously jen proto, abychom vyzkoušeli všechno.“

 

Hlavoun, řečený Tlauli, si jen znechuceně odfrkl. „Jsou to poseroutkové, Lískáči. Zavírají oči před tím, že je jich v kotci čím dál míň, a utěšují se pohádkami. Já sem nehodlám chodit kdovíkolikrát jako na návštěvu. Když jim řekneme, co se skutečně děje, mohli by se konečně rozhodnout – a když ne, ať je vezme Černý králík. A vůbec, dám pozor.“ S těmi slovy vyběhl a dobře vyměřenými skoky se pustil v uctivé vzdálenosti za mužem se psem.

 

Lískáč zavětřil. Měli štěstí, vítr vál správným směrem. Jestliže se Hlavoun nedostane přímo před ty dva, nemá ho pes možnost ucítit. Zadupal. Z křoví za ním se vynořili další dva králíci a nervózně se rozhlíželi. Pak se k němu několika skoky přidružili a společně obezřetně zamířili ke stavení.

 

„Tys ho nechal jít, Lískáči?“ ozval se králík s nápadně světlou srstí, který hopkal po jeho pravém boku. „Nemyslíš, že už jsme kvůli nim riskovali dost na to, abychom ještě posílali do nebezpečí toho nejsilnějšího?“

Lískáč trochu pokrčil nos. „Znáš Hlavouna, Stříbráku, když si vezme něco do hlavy, nevymluví mu to ani El-hréran. A krom toho mi slíbil, že bude opatrný, a třeba vážně na něco přijde. Já ti zase slibuju, že jsme tu naposledy. Jestli s námi nepůjdou teď, už se sem vracet nebudeme.“

 

Běželi dál. Drobný králík po Lískáčově levici se k jejich hovoru nepřidal. Zíral před sebe smutnýma očima, ztracený ve svých myšlenkách.

„Vstávej, Důlku,“ šťouchl do něj přívětivě Lískáč. „Ještě není čas na spaní. Na to, abychom je dostali ven, tě budeme potřebovat při smyslech.“

 

„Nejsem Ostružník, abych ti pomohl svou chytrostí, Lískáči,“ odpověděl s povzdechem králík. „A dal bych svůj pravý slech za to, abych věděl, co by téhle výpravě řekl Pětík.“

 

„Co by nám to pomohlo?“ řekl Lískáč tiše. „Oba jsou v Inlé, stejně jako půlka naší kolonie. Mor si nevybírá, a ačkoli bych dal rád svůj život za každého z nich, nejsem El-hréran. Černý králík mě nevyslyšel. Proto teď nepotřebuji Ostružníka, ale tebe.“

 

„Kolik jich tam vlastně je?“ obrátil se na Lískáče Stříbrák, který šel na výpravu k domku poprvé.

 

„Včera jich ještě bylo šest, dva samci, čtyři ramlice. Všichni vypadají docela zdravě, kdyby se připojili k naší kolonii, byla by to vítaná posila. Jedna z ramlic je dokonce březí.“

 

„Sněženka,“ dodal s povzdechem Důlek. „a právě ta rozhodně nechce. Je matkou dvou z nich, je nejstarší a nejzkušenější. Ostatní na ni hodně dají. Přitom jsem měl pocit, že kdyby nebylo jí, alespoň Trojlístek a Fouska by si dali říct hned.“

 

„Jestli byl v tom pytli další králík,“ ozval se Stříbrák, „možná už taky změnila názor. No však uvidíme, už jsme tady.“

 

U zadní stěny srubu se krčil docela nízký králičí kotec uzavřený dvířky s dřevěnou mřížkou. Petlice byla převázána provazem.

„To by šlo přehryzat docela dobře,“ mínil Stříbrák. „Jen kdyby sami chtěli ven.“

„To je právě ono,“ zamumlal Důlek.

 

Lískáč mezi tím přistoupil k mřížce. „Trojlístku? Fousko? Jsme tady, jak jsme slíbili.“

 

Chvíli bylo v kotci jen ticho. Pak se k mříži přiblížil nos štíhlého černého králíka. „Trojlístek tu není,“ řekl tlumeným hlasem. „Odnesl ho právě před chvílí.“

 

„A Fouska?“

 

„Sedí u zadní stěny a nemluví. Sněženka se ji snaží utěšit.“

 

„No tak na co čekáte? Chcete, aby vás postupně odnesl jednoho po druhém jako liščata?“

 

V tu chvíli se k mřížce protlačila velká bílá ramlice. „Přestaň nás strašit, Lískáči!“ zaútočila. „Já dobře vím, o co ti jde! Potřebuješ víc králíků, aby mělo Tisícero nepřátel z čeho vybírat a ušetřilo ty tvoje! Čím nezkušenější, tím lepší! Myslíš, že takovému nebezpečí vystavím své děti, odrostlé nebo nenarozené? Já přece vím, co se děje. Člověk připravil někde jinde nový a lepší kotec a teď nás tam postupně stěhuje. Je nás tu zkrátka moc a až se mi narodí mladé, nebude to lepší. Trojlístek tam na nás bude jistě čekat, stejně jako všichni, co ho předešli.“

Z kotce se ozvalo souhlasné brumlání zbylých tří králíků. Fouska mlčela.

 

Důlek se zadíval do země, Stříbrák nevěřícně nakrčil nos a Lískáč se zhluboka nadechl.

 

„Přece tomu nevěříš, Sněženko“ pronesl tiše, ale důrazně. „Lidé přece nestěhují králíkárnu po jednom a nenosí králíky do lesa.“

 

„Ale tenhle člověk je jiný!“ vykřikla ramlice vášnivě. „Tenhle člověk má zvířata rád! Žiju tu dlouho a odchovala jsem tu svá mláďata; nikdy se na mě ani křivě nepodíval. Kdybys věděl, jak na nás mluví – jako na vlastní děti! Krmí nás jen tím nejlepším, jeho mrkev chutná jak ze zahrad krále Darzina! Nevěřím a neuvěřím, že by nám ublížil.“

 

Lískáč otevřel ústa, aby jí hodně ostře odpověděl, ale předešel ho tichý hlas.

 

„Jeden z nás se za člověkem vydal, ať ho Frix chrání.“ Důlek upřel svůj přesmutný zrak na králíky za mřížkou. „Počkáme tu s vámi, dokud se nevrátí. Když se rozhodnete zůstat, necháme vás už navždycky na pokoji.“

 

Po jeho slovech už nikdo nepromluvil. Zpěv skřivana kdesi vysoko na večerním nebi zněl v nastalém tichu, jako by ho byl plný svět; z kotce se občas ozvalo chroupání nebo konejšivý Sněženčin šepot. Lískáč, Stříbrák a Důlek sem tam uškubli kus sladké jarní trávy a někdy nervózně zapanáčkovali, aby zjistili, zda se nevrací Hlavoun nebo, Frix uchraň, člověk se psem.

 

Stíny už se notně prodloužily, když konečně cosi zaslechli. Nebyl to však zvuk rozvážných a jistých skoků sebevědomého samce, ale zběsilý úprk vyděšeného králíka. Když se před nimi konečně objevil, byl to jiný Hlavoun, než kterého znali. Hrůzou rozšířené oči jako by mu zakrývaly půlku tváře a šošolku na hlavě měl zježenou. Ztěžka oddychoval a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Byl jen krůček od tárn, absolutního strnutí hrůzy tváří v tvář smrti. Čím déle mu Lískáč hleděl do očí, tím více cítil, jak se zděšení zmocňuje i jeho. Tušil, že dokonce i králíci v kotci, kteří Hlavounovi do tváře neviděli, cítí z rychlého tlukotu jeho srdce a pachu jeho strachu nebezpečí a choulí se k zadní stěně. Nemohl dopustit, aby je děs dočista ochromil, a tak se donutil promluvit.

 

„Co jsi viděl, Hlavoune?“ Snažil se, aby se mu nechvěl hlas.

 

Hlavoun sebou trochu trhl a sklopil uši k hlavě; několikrát naprázdno otevřel ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Jen jeho pohled křičel hrůzou.

 

V tu chvíli Důlek, drobounký smutný Důlek postoupil dopředu a lehce se dotkl čenichem Hlavounova nosu. Jako by se cosi zlomilo, Hlavoun zaúpěl a zabořil hlavu do Důlkova boku.

 

„Co jsi viděl, Tlauli?“ zašeptal malý králík měkce.

 

Důlkova srst tlumila jeho slova, když zachroptěl: „Je tam, v lese. Nic děsivějšího jsem ještě nikdy neviděl. Obrovský prastarý pavouk: větší než člověk, větší než kůň!“

Polkl a zvedl hlavu. „Zdálo se, že se stěží hýbe. Ten člověk k němu přistoupil a mluvil k němu... jako k dítěti. Hladil ho po té strašné hlavě, jako když ramlice těší svého nejmladšího. A pak...“

 

Hlavoun znovu zabořil čenich do Důlkova kožichu, jako by chtěl zadržet křik, který se mu už už dral do hrdla. Několikrát se zhluboka nadechl. „Pak sáhl do pytle a vytáhl Trojlístka,“ pokračoval šeptem, který však bylo v tom zděšeném tichu zřetelně slyšet. „Neomráčil ho ani nezabil, prostě ho hodil té obludě zaživa do otevřeného chřtánu.“

 

Z kotce se ozval přidušený výkřik.

 

Stříbrák jako první odtrhl oči od Hlavounovy přikrčené postavy, otočil se, přistoupil k petlici a rozvážnými pohyby hlodáků se pustil do provazu, který ji poutal k dvířkům. Po chvíli ho vystřídal Lískáč a za několik minut provaz povolil a dvířka se rozletěla dokořán.

 

První vyšla ven Fouska. Oči měla zarudlé, ale sveřepý výraz ve tváři naznačoval, že teď už ji neodradí nic. Za ní zdráhavě vyšli černý štíhlý králík a dvě mladičké tříbarevné ramlice, skoro ještě děti. Hlavoun konečně zvedl hlavu a měřil si je nepřítomným pohledem, jako by se teprve upamatovával, kdo jsou a proč je tu on. „Tak pojďte,“ zachrčel nakonec ztěžka, otočil se a s Důlkem po boku začal skákat po svahu vzhůru. Králíci z kotce je trochu neobratně následovali.

 

Poslední vyšla z dvířek velká sněhobílá ramlice. Bylo vidět, že do okamžiku jejího vrhu zbývá už jen pár dní. „Pochopím, když mě tu necháte, Lískáči,“ zašeptala téměř neslyšně.

 

Lískáč se něžně dotkl jejího nosu. „Běž za ostatními, Sněženko. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“

 

<<Zpět na seznam povídek