název: Bezejmenní

autor: neviâthiel

přístupnost: od 12 let

shrnutí: Začalo to jako AU o hodině ježdění na thestrálech a skončilo jako... posuďte sami…

prohlášení: Téměř všechny postavy patří J. K. Rowlingové a Warner Bros. Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku.

pozn.: Děkuji Wolfie Twins za jejich inspirativní novelu „Call of the Wild“ („Volání divočiny“).

---

 

Bezejmenní

Začátečníci-Zmijozel. Přišli skoro všichni. Zase se někdo vyflákl na hodinu. Ne že by to nějak moc vadilo, studentů i tak přišlo hodně a pár se jich bude muset s někým dělit o koně. Ale když už se zapsali a venku je tak hezky, mohli taky vytáhnout paty z hradu všichni.

Letos se na nepovinné jezdectví přihlásilo přes dvě stě studentů, dvě třetiny do začátečníků. Roma Fenwicková jako obvykle rozdělila začátečníky do čtyř skupin podle kolejní příslušnosti. Bylo jich tak v jedné skupině více než koní, ale během roku stejně polovina odpadne, když zjistí, že péče o koně zahrnuje i krmení a čištění jako koní, tak stájí, sedel a uzd - a to všechno hezky po mudlovsku. Do boxu, kde se používala kouzla, žádný kůň nevleze, dokud se stopy magie neodstraní a tím by i Roma zabila celou dvouhodinovku. Středně pokročilých je čtyřicet tři, pokročilých sedmnáct a koní pětadvacet, takže tady není co řešit.

„Kdo chybí?“ zeptala se, když odemykala stáje. Vzadu za ní nějaký kůň zase okusoval ohradu a klkal u toho.

„Draco Malfoy,“ řekla jakási dívka vzadu.

„Hm,“ zavrčela a ustoupila, aby si studenti mohli dojít pro nářadí a pustit se do úklidu boxů. „To už je aspoň popáté. Jestli nepřijde ani na jízdy, vyřiďte mu někdo, že dneska mu to ještě prošlo, ale ještě jednou a vyhodím ho. Kdo nemá ani tolik zodpovědnosti, aby se ráčil aspoň omluvit, tady nemá co dělat.“

Draco Malfoy, jak už bylo jeho zvykem, dorazil až na jízdy a když zjistil, že ostatní studenti postávají kolem malého výběhu, přidal se k nim a sedl si na ohradu jako největší frajer. „To máme jezdit na ničem?“ zeptal se na úvod.

„Milý pane Malfoyi, kdybyste přišel včas, dozvíte se, že tohle jsou thestrálové a nebudete se tak hloupě ptát,“ odsekla Roma. „Strhávám Zmijozelu pět bodů za pozdní příchod. Škola není holubník.“

Malfoy se otráveně zašklebil a rychle seskočil z ohrady, protože jeden thestrál se rozhodl, že si kousne do jeho hábitu.

„Thestrály vidí jen lidé, kteří už viděli smrt. Vidí je někdo z vás?“

Zvedla se jediná ruka.

„Jen jeden?“

Nikdo další se neozval.

„Já po vás nechci, abyste je krotili. Já je osedlám sama. Kdo si to chce zkusit první?“ Nasadila uzdu druhému thestrálovi a sundala z ohrady sedlo s lonží přehozenou přes hrušku. „Ale no tak… nehlaste se všichni. Jsou zvyklí na na lidi. Vozí vás několikrát ročně do Prasinek. Pojďte sem, pane Notte.“

Dobrý druhák, který se prve přihlásil, se protáhl mezerou mezi kládami a vzal si druhé sedlo. Od thestrála si stoupl, jak nejdál to šlo, a opatrně mu položil sedlo na hřbet. Žádný kopanec, kousanec ani nic jiného nenásledovaly, takže se osmělil a sáhl po podbřišníku.

Roma pochopila, že tohle od ní asi nebyl dobrý nápad. Nasedla na své zvíře, popojela k druhému a připnula mu lonž k uzdě. „Já vám ho podržím. Jestli se nebojíte výšek, můžeme si udělat kolečko kolem hradu.“

Ostatní studenti se po sobě vyjeveně podívali. „Vono to má křídla?“ pípl někdo.

 

„Hipogryfové…“ Roma se při vzpomínce na loňské fiasko s thestrály musela rozesmát. „Nepůjčíte mi nějakého na první hodinu? Sice maj taky zuby, ale aspoň jsou vidět.“

Hagrid pokrčil rameny. „Studenti si asi řeknou sami. Já je nechám projet při hodině.“

„A co ti, co neumějí jezdit?“ zeptala se Minerva McGonagallová.

„Ti uměj lítat na koštěti,“ ozvala se od svého čaje madame Hoochová.

„Hipogryfové nevyhazujou. Ti vás ani nenechají nasednout. To se vám studenti spíš rozutečou na všechny strany.“

Smích se rozletěl síní a ztratil mezi zatím opuštěnými stoly pro studenty.

Albus Brumbál po chvíli vstal a zvedl sklenici. „Tak, milí kolegové,“ přerušil slibně se rozvíjející debatu, „nepřipijeme si na nový školní rok, než dorazí studenti?“

 

Studenti byli podivně zamlklí; souvisí to s těmi bestiemi, co číhají venku? Roma kolem nich musela ráno projít cestou ke stájím – a naštěstí to bylo poprvé a naposledy, pro příště nesmí ke stájím tak blízko, jsou to magická stvoření a plaší koně – a v jeden okamžik se zastavila a nedokázala jít díl, nemělo to cenu, nebylo proč dál žít, vše skončilo…

Remus zmizel, Linda a Marlene jsou obě mrtvé už více než rok a půl, a pak i Benjamin, milovaný Benjy…

„Uteč!“

… Benjy…

… ťap ťap ťap…

… nedívej se tam…

„Bestie…“

„Nedokážeš to. Ty mě nezabiješ.“

A pak zmizel i Remus, který ji držel nad vodou.

Klečela na zemi, třásla se jako šílená a řvala jak zraněné zvíře. Které z těch dětí dopadlo stejně?

Minerva McGonagallová náhle odešla a mezi Romou a ředitelem zůstala jen prázdná židle. To už jde za prváky, anebo se někomu něco stalo?

„Myslím si to samé, co vy,“ donesl se k ní Brumbálův hlas.

Roma sebou trhla. „Promiňte, já… zamyslela jsem se.“

„Myslíte na mozkomory, že? Váš bratr z nich taky není nadšený.“

„Můj bratr?“ zeptala se překvapeně. „Remus je nesnášel…“

„Nechcete se s ním jít přivítat? Bude někde venku, přijel vlakem.“

Roma vylítla z hrabu jako namydlený blesk.

 

„… nenapsal jsi, neozval ses…“ A tvá tvář se stále odrazem té mojí…

„Nemohl jsem, nešlo to. Nikdy jsem se nechtěl vrátit…“

„Proč? Proč… musel jsi mě tady nechat?“

„Nemohl jsem tě tam vzít s sebou… odpusť…“

Kdy se to stalo? Kdy jsme se vzdálili jeden druhému? „Pojď dneska na sklenku.“

„Teď ne, je po úplňku, musím se vyspat.“

„Tak zítra nebo pozítří.“

„Pojď dovnitř, Romo.“

 

Ťapťapťap.

Propast času se otevřela a přízraky vystupovaly ven a vlály kolem ní. A protože svět je po západu slunce černobílý i bez nich a je v něm ticho, zaútočily i na její sluch.

Ťap. Ťapťap.

Amareb se vrtí, cítí Romin náhlý neklid a uhýbá hlavou před jemným kartáčem. Zabloudilo sem nějaké zvíře, neblázni. Remus není nebezpečný…

Ťap.

Z boxů u brány se ozývají rány, Enreika kope do stěn. Koně nemají rádi magii, plaší je… Amareb řehtá v odpověď polekanému Golwanovi u dveří.

Ťapťapťapťap, blíží se ke mně…

Roma upustila kartáč do slámy, skočila ke dveřím od boxu a zavřela je. Opatrně vykoukla přes mříže ven a sáhla do kapsy pro hůlku.

Modravý světlík prořízne protáhlý stín vlka nebo psa. Koně si dále předávají neklidné vzkazy, pes pohlédne přímo na Romu, zaváhá a vzápětí vybíhá ze stájí, udeří se do vrat a s bolestním zakňučením zahne doleva. Pravé křídlo vrat se pomalu sune dál, světlík na chodbě mezi boxy se rozšiřuje a zpoza ustupující železné masy se vyloupne kousek nebe a na něm Měsíc – v první čtvrti.

Roma se opřela o stěnu boxu a tiše se rozesmála. Pak se shýbla a po hmatu našla kartáč.

 

Musela hledat dlouho, než tu fotku našla, v krabici nahoře na skříni, zapadanou třináctiletým prachem. Hodila ji na stůl vedle novin s fotografií Siria Blacka na titulce a vrátila židli zpátky ke stolu.

Rozdíl šestnáct let – pro ni je to tak strašně dávno, doba ubitá životem v napohled lepším světě, z nějž chtěla v první chvíli utéct, stejně jako Remus. A téměř to i udělala – ale než došla do nového světa, narazila na svou noční můru. Žádné otázky, žádná jména, nechci o tobě vědět vůbec nic. Byl to spíš úprk než odchod. Úprk od modrookého ďábla, který ji před více než rokem málem zabil.

„Je to ještě vůbec on?“

Remus si podruhé osladil čaj dle hesla „ve správném čaji musí stát lžička“. Pokrčil rameny.

„Brumbál tě vytáhl odněkud z divočiny kvůli němu, že?“

„Ne. Kvůli tomu šaškovi, co tohle dělal loni.“

„Myslíš toho idiota, co tady loni strašil? Pochodující arogance a blbost.“

„Na Siria mě nepotřebuje. Má tady tebe.“

„Jenže já ho neznám. Reme – vždyť to víš líp než já.“

„Já taky ne. Jen jsem si to myslel. Jak to teď zvládáš?“

„Myslíš ty bestie venku?“ Místo aby se posadila, začala přecházet sem a tam, stůl, krb, stůl, krb. „Ani se neptej. Dávám si na ně majzla, jak to jde, ale jak jsi přijel zpátky, pořád… myslím na Benjyho. To ty… jsi pro mě tehdy přišel.“

Remus se jí vyhýbal pohledem. „Promiň,“ hlesl. „Já to nezvládl. Už jsem nemohl dál. Musel jsem pryč.“

„Cos chtěl dělat?“

„Zdivočet mezi vlkodlaky. Nepovedlo se – nepatřím tam. A ty?“

„Hledala jsem, kam se schovat. A teď jsem tady.“

Remus se krátce nevesele usmál. „Je to tak… zvláštní. Nezvládli jsme to… bojovali jsme za lepší svět, teď je tady, ale za jakou cenu?“

 

Roma přehodila uzdu Amarebovi přes hlavu, zastínila si oči a naposled se podívala do tmavých oken kabinetu, jehož osazenstvo se každý rok mění a teď tam Remus čeká, jestli se zase vyplní kletba místa učitele obrany proti černé magii. Celý podzim se ho snažila vytáhnout na projížďku; nikdy nešel. Jednou se jí povedlo dostat ho až do ohrady; dokonce i hříbě se od něj nechalo pohladit, koně nepoznali, že se mezi nimi pohybuje magické stvoření. Anebo vycítili, že ten vlkodlak má respekt ke všemu živému, protože sám není tak docela člověkem…

Příliš se nezměnil – od chvíle, kdy jej před dvanácti lety viděla naposled. Zato jeho jediný živý kamarád Sirius, ten lehkomyslný nebelvírský hezounek, ten je už dávno pryč, propast minulosti se otevřela, pohltila jej a zavřela se za ním, je mrtvý, zbyly z něj jen oči.

Co vidíš, když se na mě díváš, Reme, co zbylo ze mě?

Nasedla a nasměrovala koně k hlavní bráně, kudy se dá nejrychleji dojet do Prasinek. Raději s ním nacválala. Neprošlo jí to. Amareb změnil směr, zpomalil, otočil se a než se rozběhl pryč, Roma sesedla a chytila ho za uzdu.

Prvních šest stop šel bez protestů. Po dalších čtyřech se jí pokoušel vytrhnout. A pak už s ním nehnula.

„No tak!“ sykla na mozkomory. „Uhněte!“

Dva přízraky dále povlávaly ve větru před ní. Stráž z nejděsivějších snů. A ani se nehnuly.

„Tak si trhněte,“ zařvala vztekle a pro jistotu odvedla koně o deset stop dál, než nasedla. Bude muset jet přes les. Měla to tady už dávno proježděné, takže najisto zamířila k místu, kde je les nejřidší a vyjede z něj asi pět kiláků od cesty do Prasinek.

„Jestli… tady někde je… tak proč tady ty bestie jen stojej a nenajdou ho? Měli by ho přece najít, ne?“

„Ano. Ale jednou už jim utekl, nikdo neví jak… a jestli ho najdou, tak… víš, co s ním udělají.“ Remus se bolestně usmál. „Dávej na sebe pozor.“

Jestli se tady ten šílenec někde motá, tak si s ním neporadím. Nedokážu ho zabít dřív, než on zabije mě…

„Nedokážeš to. Ty mě nezabiješ.“

Potom, co nedokázala oddělat jakéhosi bezejmenného Smrtijeda, kterému se podívala do ksichtu…? Nedokážeš ublížit tomu, co kdysi bývalo Siriem Blackem…

Přes ostrůvek špinavého sněhu nalevo se cosi pohnulo. Roma se rozhlédla. Nic neviděla, asi jen vyplašili nějaké zvíře… žádný šílenec, žádná vzpomínka…

„Co se to s ním stalo?“ zeptala se Rema, když seděla o Vánocích u něj v pracovně.

„Nevím… bylo to tak nenápadné, nikdo si ničeho nevšiml…“

„Co se to stalo s námi všemi?“

Neodpověděl. Jen se na ni tak zvláštně díval, něco se jí bál říct…

Přeskočili kmen.

Skoro to tehdy vypadalo, že se o ní bojí…

Přehodila si uzdu do levé ruky, aby si mohla upravit šálu, než Amareb přeskočí další tmavou překážku ve stínu stromů.

Dvacetimetrová rovina, Amareb nacválá, pravidelné raz-dva tlumených nárazů kopyt do zmrzlé půdy střídá raz-levá zadní, dva-pravá zadní levá přední, tři-levá přední, Amareb se žene k překážce, Roma se předklání a tiskne lýtka k sedlu, jeden třmen jí sjíždí z nohy, ale s překážkou je něco v nepořádku, Amareb se náhle zastavuje, lidské reflexy jsou příliš pomalé, překážka se pohnula…

Než si uvědomila, že padá z koně, už ležela v závěji, vedle neklidně frkal Amareb a obloukem kroužil kolem černého psa velikosti telete.

 

Remus zvedl hlavu od máslového ležáku a místo do sklenice jej málem nalil na sebe. „Pes?“

„Jo, pes,“ přikývla. „Takový, se co občas motal kolem školy, ještě když jsme tam chodili. Bylo s ním něco v nepořádku… psi přece nežijí skoro dvacet let. A přitom těch posledních jedenáct jsem ho nikdy neviděla.“

„Ano, je,“ přikývl rychle Remus a poposedl.

„On to ale nebyl normální pes. Amareb se k němu odmítal přiblížit. A on se psů nebojí… něco se stane,“ pokračovala. „Minulost se vrací…“

„Minulost,“ hlesl Remus, zavřel oči a promnul si obličej. „To nedává smysl… ne, to není žádný přízrak, Romo…“

„Byl tam. Amareb ho viděl taky.“ Jak se zvedla a natáhla k psovi ruku, utekl před ní, ale zřetelně cítila studený závan vzduchu a letmý dotek srsti na konečcích prstů. „Nezdálo se mi to.“

„Já vím,“ vyhrkl Remus. „Dávej na sebe prosím tě pozor. Poslední dobou se o tebe vážně začínám bát. Neměla bys jezdit po lese sama.“

„Nechci tady trčet. Mezi těmi bestiemi.“

Remus chvíli zíral do propálené díry v ubruse s obrázkem prasečí hlavy v rohu. „A co když potkáš Siria?“

Mlčela.

„Vím o jednom kouzle, co by se ti mohlo hodit. Není těžké, hlavní je dobře mířit, aby mělo nějaký účinek. Způsobí krátkodobou paralýzu, ale když zasáhneš mozek, spolehlivě zabíjí. Pamatuješ si na to? Kdysi jsi mi říkala, že tě to učila Marlene.“

„Mně a Lindu,“ přikývla. „Myslíš, že dokážu Siria zneškodnit dřív, než zabije on mě?“

Remus zpražil pohledem bandu mladých lidí u vedlejšího stolu, kteří posledních pět minut rádoby nenápadně poslouchali jejich rozhovor. „Miř na hlavu,“ řekl.

 

Mozkomoři tiše stáli kolem brány jako odvěká dávno mrtvá stráž, kterou čas zavěsil na neviditelné háky. Remus šel dál, ale Roma se zastavila. Ty věci se na ni dívají, určitě se dívají na ni… vidí kořist.

Ucouvla.

„Romo?“

„Dobrý,“ zasípala. Ještě krok zpátky. Zavřu oči a proběhnu mezi nimi, nezastavím se… Krok, dva, tři, čtyři, pět, teď už musím být mezi nimi… Dva slizké pařáty sevřely její paže. Roma zaječela a otevřela oči do tmy plné černých chuchvalců…

… slyšela Benjyho příšerný výkřik, nechutný zvuk praskajících kostí a trhajícího se masa, smrtelné zachroptění umírajícího těla, které ty zrůdy dole trhaly na kusy…

„Nedokážeš to. Ty mě nezabiješ.“

… rány do dveří od pokoje, kam se schovala před stvůrami hledajícími další oběť, prásknutí těsně za ní, ne, to je jen Remus, zvedl ji do vzduchu a přemístil se s ní pryč, do bezpečí…

„Romo!“

Klepala se jako osika a křečovitě objímala svého bratra.

Klepala se jako osika a svírala Removu paži.

„Benjy…“ zašeptala.

„Benjy…“ zašeptala do propasti času.

„Ne, jsi tady. Vrať se zpátky, Romo, prosím tě…!“

Pustila se, ztratila rovnováhu a spadla po zádech do závěje. „Doprdele,“ vydechla, vyhrabala se zpátky na nohy a smetla sníh z kabátu.

Pobledlý Remus si masíroval paži, ruce držel hůlku a mozkomoři tiše stáli o kus dál. „Tys mě teda vyděsila. Vážně jsem si myslel…“ Věta neměla konec. Některé věci není třeba říkat nahlas.

 

„Vlci,“ řekla do studeně stříbřitého nočního ticha.

Půl druhé.

Bylo půl druhé, když sklíčko na nových hodinkách od Lindy prasklo a čas se zastavil.

„Romo! Uteč!“ řval na ni Benjy, šel se podíval dolů, dělo se něco divného, šelmy čekaly dole v lidské podobě - kéž bych tehdy věděla, na co - Roma čekala na Benjyho a Benjy dole na smrt, dole se ozvala rána – vyražené dveře – někdo spěchal po schodech nahoru, Roma vyběhla z pokoje a podívala se přes zábradlí – a nebyl to Benjy, proč jsem sakra nezůstala, kde jsem byla? - ťapot spousty tlapek, rychlé kroky se přiblížily k ní, Benjy zvedá hlavu a míří na něj hůlkou, Roma uskočila od zábradlí, ale ne dostatečně včas. Tlaková vlna ji hodila pod stůl – srážka kouzla a protikouzla, nic se jí nestalo, jen si rozbila hodinky – a když se vyhrabala ven, kolem byla jen díra ve stěně, hromady rozbitého nábytku, kusů zdiva a třísek ze dveří, vetřelec nikde, Roma vyběhla ven…

… položila ruku na zábradlí, svět se s ní rozhoupal, do zábradlí narazila loktem a pohlédla dolů, tlapky vržou na parketách, vlci krouží kolem kořisti a hledají její slabé místo, jeden boří zuby to Benjyho ruky, Benjy padá na zem a mizí pod změtí zvířecích těl, slyší Benjyho příšerný výkřik, nechutný zvuk praskajících kostí a trhajícího se masa, smrtelné zachroptění umírajícího těla, které ty zrůdy dole trhají na kusy…

Hlava jí třeští, jeden pár, druhý pár ohnivých očí se zvedá k ní. Roma ucouvla do díry ve stěně. Už o ní vědí… Za ní se cosi pohnulo, Smrtijed se mátožně zvedá ze země, masku má pryč a ve vlasech omítku a krvavou skvrnu. Když na něj Roma zamířila, zvedl k ní hlavu.

„Bestie.“

Jízlivý úšklebek. „Nedokážeš to. Ty mě nezabiješ.“ Zavírá oči, chce se přemístit.

Roma se ztěžka nadechla, ale slova nešla přes hlasivky, zůstala schována v plicích a dusila ji. Dvakrát čtyři tlapky se o cosi perou přímo pod ní, ne, nechce to vidět, musí se schovat, než vylezou nahoru a roztrhají i ji… pryč, do pokoje, zarazit dveře stolem, sakra, soustřeď se, soustřeď se, jinak se nepřemístíš…

Půl druhé.

Otočila se na bok a přetáhla si peřinu přes hlavu.

 

Deset minut zírala do ohrady na Fatimu, než se vzpamatovala a uvědomila si, proč tady je. Než si uvědomila, co je dneska za den. Měsíc. Rok.

„Vem si volno,“ hučel do ní Hagrid přes plot. „Já se ti o koně postarám.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „já to zvládnu. Všechno je v pořádku, Hagride.“

Osedlala si Amareba a celý den projezdila po liduprázdných lukách kolem Prasinek. Mozkomoři ji tentokrát pustili ven a vůbec si jí nevšímali, ale trvalo jí čtvrt hodiny, než skrz bránu dostala Amareba. V půl jedné sesedla a chvíli šla pěšky vedle koně. Byl čas jít zpátky do Bradavic, začátečníci-Mrzimor mají od tří hodinu.

Oči ji bolely, všude kolem viděla celý den jen bílé sněhové potahy, občasné tmavé ostrůvky kmenů, proužek nezamrzlého potoka a bradavický hrad s jezerem v dálce. Zpátky jela přes les, protože cokoliv je lepší než nechat se protahovat vlastními vzpomínkami. Musela být pořád ve střehu, člověk nikdy neví, co z kterého křoví může vyběhnout. Když spíš spadla než slezla z koně, byli oba promoklí a Romu hrozně z toho všeho bolela hlava, ale očekávaný výsledek se nedostavil.

Nic se nezměnilo.

 

„Nedokážeš to.“

„Dokážu,“ zašeptala do své skříně.

Podlaha se kymácela a utíkala jí zpod nohou.

Vzala si zimní plášť a rukavice; dnes už jezdit určitě nebude. Zavřela obě křídla. Ramínka na tyči vystřídala její zrcadlová dvojnice. Pobledlá žena s rozcuchanými vlasy a pohaslýma očima. Jak dlouho se už pořádně neučesala?

Co se to se mnou stalo?

Vyrazila z ložnice a jak běžela chodbou, viděla z okna, jak se kolem koňské ohrady protáhl tmavý stín a stádo se neklidně zavlnilo. Vlčí silueta… bestie, které jsem viděla zabíjet… a jedna z nich je můj bratr, mé dvojče…

Ne, to je jen toulavý pes.

Remus sebou trhl a otočil se od okna, když bez zaklepání vrazila do dveří jeho kabinetu. „Ahoj,“ řekl. „Co se děje?“

„Nic… nechceš večer jít na sklenku?“

„Já nemůžu… mám na osm domluvené doučování.“

Zavřela dveře a opřela se o ně. Svět se odmítal přestat otáčet, nezastaví se a ona si jej nebude moci prohlédnout. „Aha,“ kývla nepřítomně. „Prosím tě, Reme…“ zachraptěla, „řekni mi pravdu… řekni mi… pochytali jste tehdy všechny ty grázly, co mi zabili manžela?“

„Co…?“ Remus překvapeně zamrkal. „Já nevím… já u toho všeho nebyl až do konce… Nemohl jsem se na to dívat, tak jsem odjel… ale vím, že tehdy určitě ne. Možná je pochytali potom…“

„Nelži mi!“ rozkřikla se a Remus se doopravdy lekl. „Ty to víš! Možná jsi mi to nechtěl říkat… anebo jsi mi to řekl, když jsem byla zavřená v nemocnici? Vždyť jste se mě vyptávali na každý detail!“

Remus ji vzal za ramena. „Já u toho už nebyl,“ opakoval pomalu. „Věř mi, nelhal bych ti… zeptej se Snapea. Ten byl tehdy u zdroje,“ dodal znechuceně.

„Díky,“ usmála se a spěchala ven.

„Romo!“

Zastavila se.

„Přijď potom sem,“ řekl Remus a kývl k bedně u dveří. „To je jenom bubák, ale Harrymu se mění v bubáka. Učím ho Patronovo zaklínadlo. Po tom včerejšku se bez něho neobejdeš. Prosím tě, přijď. Takhle tady nemůžeš žít.“

Roma se na něj usmála a zavřela dveře.

 

„Pět minut je nutnost, deset minut slušnost, čtvrt hodiny blbost,“ prohlásila při pohledu na hodinky mrznoucí tmavovláska z šestého ročníku. „Navíc je mínus deset.“

„Akademická čtvrthodinka tě už nezabije,“ opáčil Justin Finch-Fletchley. Už mu ale taky začínaly tuhnout prsty. „Kdyby aspoň nechala vodemčený vrata… jdu se zeptat Hagrida, jestli ji neviděl.“

„Dobrej nápad,“ souhlasila tmavovláska.

 

Závěje měly místy skoro metr a ještě pořád sněžilo. Roma si občas nebyla jistá, jestli nesešla z cesty; šla tudy jen dvakrát, tam a pak úprkem zpátky, co nejdál od bezejmenného modrookého ďábla.

A teď šla za ním.

Ledová krusta pod ní praskla. Kolena se jí podlomila. Zima ji objala a hrozila zadusit. Roma se otřásla a rychle vstala. „Dokážu to,“ zašeptala prokřehlými rty. „Zabiju tě.“ Sáhla na kapsu s hůlkou. Vůbec necítila prsty.

Zastavila se. Když se před hodinou přemístila sem a vydala na cestu, bylo ještě světlo, a jak šla, slunce zapadalo. Teď už zmizely i poslední červánky. Světlo ji definitivně opustilo. Čekala na ni jen tma.

Copak urazila takovou cestu, aby teď padla? Teď, tak blízko k cíli?

Setřásla sníh z vlasů, stáhla si kapuci do tváře a jak nejrychleji mohla, vyrazila dál.

 

Byla u cíle.

Se založenýma rukama chodila sem a tam v kruhu, na vyvýšenině, kde ho před jedenácti lety potkala, když šla na přijímací pohovor a on se procházel venku s cigaretou. Cestička se rozšířila o další vrstvu stop. Roma zahýbala prsty na rukách.

Okna se rozsvěcovala a zhasínala, uvnitř koloval život a nevšímal si jí, osamělé postavy ve vánici. Stála a čekala…

Stáli proti sobě, muž a žena, mráz a oheň, mezi nimi ledová stěna a vzduch tetelící se napětím.

Řekl: „Jste Roma Fenwicková?“

„Ne,“ přerušila ho, „neříkej mi nic. Nechci nic vědět. Žádná jména.“

Místo ohně tady dnes čekal jen vyhaslý popel, vyhaslý popel ukrytý v barvě jejích očí.

 

Za celý půlrok se Severu Snapeovi ještě nestalo, že by za ním Lupin přišel sám od sebe. A teď nejenže přišel bez pozvání, on dokonce ani nezaklepal a ještě ke všemu Severovi vytáhl studentské eseje zpod ruky. Na jednom se rozpila kaňka.

„Co chceš?“ zavrčel na něj nenávistně. „Lektvar potřebuješ až od zítřka, to bys už mohl vědět.“

Lupin řekl jen tři slova: „Kams poslal Romu?“

 

Neviděla ho přicházet. Náhle se vyloupl ze zasněžené tmy v tmavém dlouhém kabátě s kapucí přehozenou přes hlavu a v ruce schovával před nenechavým větrem ohnivou tečku.

Roma chvilku stála bokem k němu, než vzala do rukou hůlku a došla k němu.

Muž zvedl hlavu; teď už si byla jistá, že se nespletla. Ale on zřejmě ne, protože když ji spatřil, přiblížil se k ní o dva kroky. Tu tvář znala. Třináct let do ní vyrylo nové vrásky. Stejné místo, stejní lidé a mezi nimi hluboká studená propast.

Musela se zasmát. Co tady vlastně dělá? On Benjyho nezabil. Tak proč…?

„Nemůžu říct, že bych tě viděla ráda. Ale ty mě asi taky ne.“

Neříkal nic. Neříkej nic, nechci o tobě nic vědět. Žádná jména. Nechci vědět, kdo jsi.

„Vzpomínáš si vůbec? Benjamin Fenwick. Před třinácti lety.“

Přikývl. „Pamatuji si to. Až moc.“ Najednou vypadal hrozně bezradně.

„Řekl jsi, že tě nedokážu zabít. Dokážu,“ dodala rychle. „Teď už ano.“ Závěj se jí pokoušela vysmeknout zpod nohou. Otřásla se a přehodila si hůlku do levé ruky. „Teď už ano.“

„Já s tebou nechci bojovat,“ řekl. Tohle nečekala. „Je to minulost. Je to dávno pryč. Nechci se k tomu zase vracet. Už jsem to měl před očima příliš dlouho.“

„Miř na hlavu.“

Zvedla hůlku a zamířila. O krok ucouvla; byla příliš blízko, kdyby jí chtěl vytrhnout hůlku z ruky, určitě se mu to povede.

„Nebudu s tebou bojovat,“ opakoval, hodil nedopalek do sněhu a prošel kolem ní.

Roma se otáčela za ním a nepřestala na něj mířit. Nedokážu to, proletělo jí hlavou. Zhluboka se nadechla. „Dokážu tě zabít,“ zasyčela.

Obrátil se k ní a Roma zase ucouvla. Něco se na něm změnilo. Mráz se mu roztáhl po tváři a nenechal jediné místo žádné další emoci. „Ne,“ řekl. „Nemáš proti mě šanci. Nechci s tebou bojovat.“

Myšlenky nedokázaly udržet normální směr. Stočily se do spirály. Pokud to nedokážu, bude tvůj ksicht to poslední, co na tomhle světě uvidím…

„Bestie,“ řekla dutě.

Co se to se mnou stalo? Zešílela jsem… znovu?

Rychlé kroky se přiblížily k ní, Benjy zvedá hlavu a míří na něj hůlkou, Roma uskočila od zábradlí, ale ne dostatečně včas.

Propast se otevírá. Nenenenenene.

Čas se smrštil a z třinácti let se stala jediná vteřina.

„Nedokážeš to. Ty mě nezabiješ.“

„Skončilo to. Už dávno.“ Otočil se k ní zády. Což od něj nebyl dvakrát dobrý nápad.

 

„Já ti nemůžu nijak pomoct,“ opakoval Snape. „Jak mám vědět, co se jí honí hlavou? Tvoje sestra je šílená. Vždycky byla, i když jsme si všichni mysleli, že není.“

„Ne, to jen ty si myslíš, že máš ve všem pravdu,“ odsekl Remus a vypadl ze Snapeova kutlochu.

Poslal studenty do školy a pomalu šel stájemi k východu. Ještě se mu nechtělo pryč. Nechtělo se mu vracet zpátky do hradu a přiznat tak porážku.

Amareb protestně zařehtal a bouchl čumákem do dveří. Remus se zastavil a otočil hlavu doprava. Přes zamřížované dveře boxu viděl, že je ještě nauzděný. A navíc mokrý.

Tohle Roma nikdy nedělá – za normálních okolností.

Přistoupil k boxu a sáhl na kliku. Modrobílým světlíkem vlétla do stájí sprška sněhu a za nimi se s ohlušující ranou zabouchly dveře. Remus se octl ve tmě. Zatočila se mu hlava, podlaha uhýbá pod nohama, něco se děje s Romou, cítí to, dvojčata spojují tenoučké nitky a Remus je citlivější než normální člověk…

… propast se otevírá…

Dveře vržou v odpověď bušícímu větru. Remus couvá a propast jde za ním, pořád se drží špiček jeho bot, Remus ustupuje, až zády narazí do studené kovové stěny boxu a vylekaně uskočí před vlhkým čumákem, který se bez varování zezadu dotknul jeho krku.

Opíraje se zády o kovovou stěnu sjel na zem a objal si kolena. „Sakra,“ vydechl a setřel si studený pot ze spánků.

 

Zareagoval tak rychle, že snad ani nemohl ovládat své vlastní pohyby. Tohle ani nebyl on. Takhle to přece nemělo skončit.

Uplynulo pár sekund, minuta, více?

„Nechtěl jsem s tebou bojovat…“ zašeptal rozechvělými rty. Klečel ve sněhu a mráz se mu pokoušel zalézt za límec. Když se konečně dokázal pohnout, hůlka mu sjela ze záhybu kabátu, kam ji předtím upustil, a zmizela v závěji.

Ušel čtyři kroky, strašlivá dálka, a zase padl na kolena, vedle Fenwickové. Tmavý kabát zasypávají sněhové vločky jako květiny rakev, na tváři ležící na polštáři rozcuchaných vlasů se ještě rozpouštějí, ale ta je stejně neživá a bledá jako sníh okolo.

Dírou v mracích vykoukl měsíc a ozářil ručičky na hodinkách, ukazují půl druhé v noci, plošky poletujících sněhových vloček vrhají modravé odlesky, jako když prach tancuje ve světlíku.

Muž natáhl ruku, dotkl se ženiných víček a schoval pod nimi dávno vyhaslé oči. „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zašeptal.

 

<<Zpět na seznam povídek