název: Kočky kam se podíváš

autor: neviâthiel

přístupnost: bez omezení

shrnutí: crossover HP/Red Dwarf

prohlášení: Postavy patří J. K. Rowlingové (a Warner Bros), resp. Robu Grantovi a Dougu Naylorovi. Tímto všem třem děkuji za laskavé zapůjčení a inspiraci. Toto dílo bylo napsáno jen a pouze za účelem pobavení.

poznámka 1: Vycházela jsem jak z TV série Red Dwarf, tak z knihy „Nekonečno vítá ohleduplné řidiče“. (Z té pochází také sedmero kočičích přikázání. Z pochopitelných důvodů jsem vypustila přikázání „Neposkáčeš“.)

poznámka 2: Autor závazně prohlašuje, že toto dílo napsal ve zcela střízlivém stavu.

---

 

Kočky kam se podíváš

Dvacet čtyři nula nula. Jsem na deadline, už se nic nenaučím, sbal si věci a kocoura – ještě aby ho tady zamkli - zpátky do koleje, jde liduprázdnou chodbou a necítí, jak se její nohy dotýkají země, protože duše se opožďuje za tělem, pak se překotně rozběhne a předežene tělo, a tělo se slepě potácí za ní.

Klap klap, ozvěna jí buší do lebky, tiché ťap ťap ťap Křivonožkových tlapek přichází odevšad. Je hodina duchů, ale duchové už snad šli spát, nikdo se jich nebojí, nikdo není sám uvnitř starého hradu, přesněji řečeno, se tam nenachází nikdo v bdělém stavu, kdo se ještě dokáže leknout…

Křivonožka nahlas zamňouká a vyskakuje na okno. Hermiona tupě kráčí dál do nebelvírské koleje, jak už tisíckrát předtím. Další zamňoukání doprovází škrábání na okno. Hermiona si přehodí brašnu do levé ruky a nečetně se podívá ven, a ujde ještě několik stop, než se informace doklepe do mozku a přiměje ji podívat se ještě jednou a pořádně.

Opravdu, silueta krajiny se poněkud změnila, ze Zapovězeného lesa cosi trčí jako záložka z knihy.

Hermiona stojí u okna a zírá na to asi pět minut, než jí dojde, že opravdu kouká na nablýskanou stříbrnou kosmickou loď s emblémem modré papírové čapky na přídi.

 

Vrata přechodové komory se otevřela a z lodi, efektně se blyštící ve světle měsíce, elegantním saltem vyskočil asi nagelovaný chlap v sametovém obleku s modrým saténovým motýlkem. Podíval se dolů, vytáhl z kapsy kartáč na samet a smetl drobný lístek ze svítivě bílého rukávu. Pak schoval kartáč do kapsy, která navenek vůbec nebyla vidět, a z jiné vytáhl zrcátko.

„Jak vypadám?“ zeptal se celého vesmíru, prohlédl se ze všech stran a vítězoslavně zvolal: „Naprosto skvěle!“

Pak za velké námahy přesunul pozornost ze sebe na své okolí. Těžká loď pomalu drtila polámané kmeny stromů na dřevotřísku. Polovina lodi přistála na mýtině, takže podlahy a stěny změnily sklon asi o třicet stupňů. Na druhém konci mýtiny se nacházeli čtyři tvorové připomínající koně, kterým někdo ufikl hlavu a místo ní přišil horní polovinu lidského trupu.

„Promiň, lesíčku!“ zazářil tvor na lesy dokonalých chrupem s dlouhými špičáky. Několik kopretin se začalo otevírat v domnění, že zaspaly úsvit.

Kentauři se na sebe podívali a unisono povytáhli obočí.

„Marsu je dneska neobvykle jasný,“ poznamenal první.

„Jupiter také,“ dodal druhý.

„A nezapomeňte si povšimnout, že Měsíc bude za pár hodin v úplňku,“ přidal se třetí.

„Hm,“ dodal čtvrtý, protože na něj už nezbylo žádné nebeské těleso, které dnes v noci změnilo magnitudu, a všichni čtyři radši zmizeli v lese.

Tvor saltem nazad skočil zpátky do lodi a přizpůsobil se sklonu podlahy dřív, než si o ni pomačká puky na kalhotách, a zařval na půl lesa: „Sestřičky moje, bratříčci moji! Měli jsme pravdu! Čepice jsou modré! Našli jsem Fušál…!“

 

„To snad není možný,“ sdělil Harry zapráskané okenní tabulce, skrz kterou po ránu vykoukl ven. Myslel to upřímně. Možná ještě upřímněji.

Po školních pozemcích se pohybovala křiklavě strakatá změť lidí. V každý okamžik aspoň deset z nich drželo v ruce napařovací žehličku a dalších dvacet zrcátko nebo kartáč. Dokonce se mu zdálo, že uprostřed změti jich několik sestavuje reproduktory a dva se snaží nahodit generátor. Mezi tím vším se proplétal Hagrid a na rameni se mu fialově nalakovanými nehty držela tmavovláska v těsné stříbrné kombinéze. Jak bradavický hajný rázoval blíže, ku hradu blíže, dívka mu vlála na rameni jako urputně se držící kočka.

Ve Velké síni viděli z oken jen ti, kteří se do nich stihli nacpat. Byli zřejmě rozhodnutí strávit ráno zíráním s otevřenou pusou, tudíž nikdo další neměl šanci vidět, co se děje, dokonce i když vylezl na stůl. Devítihlavá saň v třetím okně zleva se na chvíli odlepila od parapetu, aby mohla zavřít okno a nerušeně se dívat bez rizika, že přes ně pokusí protlačit další osoba s kočičími zorničkami, špičatýma ušima, dlouhými špičáky a osmi ňadry. Harry pochopil, proč se někteří urputně nechtějí hnout od oken.

Dveře se pootevřely, Hagrid se vecpal dovnitř a rychle za sebou zavřel a zarazil dveře závorou. Několik set párů očí se na něj zvědavě nalepilo. Zbylých několik desítek dále vejralo z oken.

„Sou to kočky,“ řekl Hagrid.

Síní se rozlehl hurónský řev. Devítihlavé sani v třetím okně zleva upadla hlava a se zbytkem těla se jala třískat smíchy na zemi.

„Voni se prej vyvinuli z koček,“ vysvětlil rychle Hagrid. „No a teď chystají pořádný večírek, protože si myslí, že našli Fušál. Ještě shánějí nějakého svého praotce Clustera se zlatou koblihou.“

Pár lidí se rozhlédlo zřejmě v očekávání, že se nějaký Cluster k té pohromě přizná.

„Mezi těma módníma radama jsem z nich ještě vytáh, že ten praotec měl bejt člověk vodsaď ze Země, ale že prej žili v nějaký kosmický lodi, ze které odletěly v támhletom, co přistálo na lese. Pak povídali něco vo hospodě a modrejch čapkách. Když sem se zeptal, proč nemůžou bejt třeba červený, málem mě sežraly.“

„Hůůůstýýý,“ zhodnotil jeho projev Ron Weasley, čímž trefně shrnul, co se honí v hlavě všem přítomným.

Přes zavřená okna a stěny se dovnitř tlumeně donesl ampliónem zesílený řev kocoura hledajícího kočku, co s ním chce jít slavit soukromě.

 

Po několika hodinách, zpestřených stěnami utlumeným technem zvenku (v půl desáté kočky zjistily, že generátor nahodí, když ho odtáhnou kousek dál do hradu) a občas i pohledem na kočku bušící na okno, už v hradu nebylo dýchatelno a muselo se přistoupit k otevření oken.

 

Draco Malfoy ještě rozespalý slezl po žebříku z učebny jasnovidectví a když se rozkoukal po chodbě, zakopl překvapením o vlastní nohu.

Uprostřed chodby stál starší kocour v tmavém hábitu a s modrou papírovou čapkou na hlavě, ruce měl zvednuté jako modlící se druid ze starých obrázků a když jeho pohled padl na Draca, jak si mechanicky upravuje rozcuchané vlasy, zahřměl: „Nebudeš sexy!“

Draco vytřeštil oči a jak se zvedal na nohy, připletl se do cesty Blaisu Zabinimu a následná dutá rána. Následná velmi reálná bolest mu definitivně potvrdila, že opravdu nespí. Promnul si zátylek a otočil se. Za ním si Blaise s tichými nadávkami masíroval čelo.

„Nebudeš rozmařilý!“ pokračoval kocour a Draco si vzpomněl na praštěného prastrýce Belzebuba, který sypal boží přikázání na každého, koho potkal.

„Já?“ zívl Zabini. „Co?“

Draco nechápavě pokrčil rameny. Za odpoledne se prohřešili jedině tím, že se s Millicent zašili do rohu mezi závěsy a prochrápali jasnovidectví. A že ráno zalhal, že zaspal dějiny čar a kouzel a prvních deset minut přeměňování, to přece nebyla lež, ale diplomacie… přece nebude chodit do školy se spánkovým deficitem, navíc na hodiny, kde stejně usne nudou a nikdo si nevšimne, že chybí. A to dokonce v noci začínal mít haluze a viděl v Zapovězeném lese přistávat kosmickou loď.

„Nebudeš mít víc než deset obleků!“ pokračoval podivný kněz.

V tu chvílí Draca prudce osvítil duch svatý a došlo mu, že to včera asi nebyla haluz.

Pansy Parkinsonová se zarazila uprostřed žebříku a tiše pípla: „Ale ten poslední už se stejně nedá nosit venku…“

„Nebudeš tělesně obcovat s více než čtyřmi příslušníky opačného pohlaví zároveň!“ pokračoval mravokárně kněz.

Draco, Blaise a Pansy se jako na povel otočili k noze, která se objevila na žebříku a rychle zase zmizela nahoře.

„Nezasviníš koupelnu!“

Draco a Blaise si vyměnili pobavené pohledy a při pomyšlení na obvyklý stav chlapeckých koupelen v kolejích museli vyprsknout smíchy.

„To už je lepší,“ ozvalo se shora a po žebříku slezl dolů další student.

„Neukradneš bližnímu brilantinu!“ dokončil kněz plamenně a odešel.

Dracovi zmrzl úsměv, zato Blaise se smíchy zlomil v pase.

 

Severus Snape zapáčil klikou na třetím okně zleva a s údivem zjistil, že není zaseklá. Nic netuše tedy rozrazil obě křídla a volně se nadechl čerstvého vzduchu. Kyslík!

O dvě vteřiny později se ocitl na zemi pod vahou dvou kočičích těl.

Modrovláska s růžových minišatech s flitry se na něm stočila do klubíčka a začala vrnět. Její kolegyně odbarvená na příšernou platinovou blond se o něj otřela a řekla: „Promiň, Člověče, my si myslely, že jsi vchod do nory.“ Pak se posadila a začala si olizovat mastný flek na rukávu.

Setřást modrovlásku nebyl problém.

Ačkoliv mu celou dobu za zády střídavě kvílela a spílala Ufňukaná Uršula, odvážil se opustit dívčí umývárnu v druhém patře až o hodinu později.

 

„Už budeme u tebe v ložnici, krásko?“

„Ne. Po schodech stejně nevylezeš, vyrovnaj se totiž to klouzačky.“ Sakra, platí to i pro Kocoury, nebo jen pro kluky?

„Už tam budemééé?“

„Ne.“

„Už tam budemééé?“

„NE!“

Hermiona se zoufale podívala na strop a poprosila všechny svaté, aby jí seslali spásnou myšlenku, jak toho nagelovaného frajera setřást. Bohužel, všichni svatí tou dobou urputně svítili na Draca Malfoye.

„Musím do umývárny,“ napadlo ji a otevřela dveře s nápisem „Dámy“. „Tam ta mnou nelez, počkej venku.“ Možná ho to omrzí…

Zabouchla za sebou a ztuhla.

U každého zrcadla se nacházel jeden příslušník rodu Felis sapiens a odlepit se od svého dokonalého odrazu pro něj očividně bylo nepřekonatelným problémem.

Hermiona zase vylezla ven a první, co tam uviděla, byl zářivě bílý úsměv.

„Já věděl, že beze mně nemůžeš být ani minutu,“ prohlásil kocour, vytáhl napařovací žehličku a přežehlil si klopu saka.

Před vchodem do nebelvírské koleje se už nacházelo několik koček, střídajících se v bušení na portrét Buclaté dámy.

Úsilí všech stavých bylo korunováno a mohli se přesunou k dalšímu prosebníkovi.

„Máš na zádech smítko,“ řekla Hermiona svému Kocourovi, vrazila se do mezery mezi dvěma Kočkami bušícími na obraz, zašeptala heslo a otevřela dveře na co nejmenší možnou škvíru, kterou se ještě protáhne.

Ze dveří se vynořily tři páry rukou; jeden ji bleskurychle vtáhl dovnitř a další dva zavřely dveře dřív, než se dovnitř za ní dostal nějaký kocour či kočka.

Ve společenské místnosti byla na tuhle hodinu nějak moc tma. Pak její pohled padl na dva kluky zatloukající poslední okno.

Kolem Hermiony prosvištěla dvojice páťáků se stolem.

„To snad není možný,“ přivítal ji Seamus Finnigan od učebnice lektvarů.

„Jo, v tomhle kraválu se nic nenaučím,“ přikývla Hermiona.

„Jak dlouho pochopí, že tady není žádnej Fušál?“ zakvílela Ginny. „Jedné jsem hodinu vysvětlovala, že tady nikde není žádný Cluster. Pak se mě začala ptát, jestli vím, kde bydlí Bůh.“

Hermiona se sesula do křesla a sledovala, jak Colin Creevey škvírou mezi prkny fotí tu technopárty venku. „Tak tohle už mi naši fakt neuvěří,“ vydechla a zakroutila hlavou.

 

Kočičí večírek nabral správné grády v devět večer druhý den po přistání. Hermiona to pozorovala oknem v knihovně a mezi kočkami dokonce spatřila pár studentů, co se rozhodli, že je lepší být tam, kde to žije, než někde, kde se nedá žít. Poznala je hlavně podle toho, že si celých deset minut nezkontrolovali dokonalost svého vzhledu.

Na střeše skleníku stál kocour v tmavém hábitu a modré čapce a snažil se neúspěšně řečnit. Rozjařené kočky ho přehlušily skandováním „Fušál!“ a občas i „Cluster!“ Několik se jich náhle odpojilo a rozběhlo se do lodi. Jedna přitom zakopla o kabel a zatímco si s nářkem čistila kalhoty, druhé dvě rychle zapojily zástrčku zpátky a protestný řev opět vystřídal ohlušující kolovrátek.

Hermiona zůstala u okna, zvědavá, co se z tohohle vyvine.

Z vody kolem voru s nápisem BUFET a růžovou vanou plnou nalovených ryb se vynořilo několik jezerních lidí s trojzubci, kteří překvapeně zamrkali a raději se vrátili do hlubin.

Transparent měl podobu obrovské modré papírové čapky s kudrlinkatým vlnícím se nápisem. Hermiona přimhouřila oči – jinak se to vážně přečíst nedalo…

… a pochopila, že kočky svůj Fušál našly. Plus mínus pár tisíc kiláků.

Doběhla ke stolu madame Pinceové a vyrušila ji od jakési tuze napínavé harlekýnky. „Madame? Nemáte někde mapu světa?“

 

K Brumbálovi dorazila jako desátá a při příchodu si podala dveře s devátým.

„Taky se vyznáte v zeměpisu?“ přivítal ji ředitel.

Hermiona na něj jen vyvalila oči.

„Už jste desátá. Je to Fidži,“ přikývl Brumbál s úsměvem. „Ale díky za tu mapu. Anebo za nimi půjdete ven?“

„Radši ne,“ přiznala Hermiona upřímně. Nagelovaný frajer sice někdy v noci vysmahl od portrétu Buclaté dámy, ale venku by se na ni mohl zase nalepit.

„Já to vyřídím,“ řekl Brumbál.

Hermiona mu podala mapu se svítícím nápisem TADY JSTE a křížkem na severním Skotsku a blikajícím obrázkem modré čapky na ostrově Fidži. Cestou sem ji přepadl těžký záchvat inspirace.

Když odcházela, minula se ve dveřích s jedenáctým.

 

Bylo půl jedenácté, když se Brumbál konečně dostal doprostřed davu, propasíroval půlmetrovou mezerou mezi v černé kůži oděným DJem s bílými dredy, překročil asi deset kabelů, odmítl šesti kočkám půjčit svoje brýle (letos se nosí zlaté a stříbrné půlměsícové, trojúhelníkové, čtvercové a kosočtvercové – ovšem bez čárky uvnitř) a po zralé úvaze vylezl na reproduktor otřásající se pátým stupněm Richerovy škály.

Kouzlem vypnul hudbu a protestné pištění mu málem utrhlo uši. Kočky na voru s nápisem BUFET začaly synchronizovaně poskakovat, aby se nepřevrátily. Přestaly, až když se ze svítivě růžové vany uprostřed voru vylilo pár litrů vody spolu s několika rybami a jedním ďasovcem.

Celý hrad si oddechl hlasitým „vhůůůůš“ připomínajícím charakteristický startrekový zvuk lodě míjející planetu.

Z vody se vynořilo chapadlo obří sépie, vzalo si z BUFETu jednoho středně vzrostlého sumce a bez poděkování se opět ponořilo. Kočkám na voru zmrzly úsměvy a rychle se přitáhla řetězem zpátky ke břehu.

„Sonorus,“ vyhrkl Brumbál, v duchu ocenil zkušenosti s jízdou v londýnském metru a raději rychle pokračoval, než Kočky převrátí reprobednu: „Milé Kočky a Kocouři! Omlouvám se za rušení zábavy, ale mám pro váš důležité informace týkající se poloze vaší země zaslíbené…“

 

„Stal se zázrak!“ vykřikl radostně Ron, když ráno v ložnici sedmého ročníku sundal jedno prkno z okna, aby zjistil, jaktože je venku takové ticho. Po kočkách zbyl jen hektar polomu v Zapovězeném lese, polehlá tráva, tři zažloutlé obdélníky po reproduktorech a sound-systému, otřesená magická zvířena a zdecimovaná populace ryb v jezeře.

Neville a Harry leknutím spadli z postele a když se zcela probudili, natlačili se k mezeře mezi prkny. „Co se stalo?“ zeptal se Harry nechápavě. „Jak já sleduju zprávy u Dursleyových v televizi, technopárty obvykle trvaj tak týden…“

„Tahle byla nelegální,“ ozval se Seamus. „Ty skončej, když dorazí policajti s vodními děly.“

„Ale kde jsou?“ Nikde neviděl žádné spáče. Dokonce ani kelímky od pití a rybí kosti. Ani jednu modrou papírovou čepičku.

„Odjely na Fušál,“ odpověděla mu Hermiona, když se jí na to u snídaně zeptal.

„Cože?“

„No, jak Hagrid říkal. Do své zaslíbené země.“

„Co ty o tom víš?“ vpadl jim do rozhovoru Ron.

Hermiona se široce usmála a pohladila Křivonožku, který jí vyskočil na klín. „Už ví, kde je Fušál, tak jely slavit tam.“

„Hermiono…“ protáhla protestně Levandule Brownová.

„Fušál je Fidži,“ slitovala se nad nimi nakonec. „Asi převzaly ten nápis od lidí, ale postupem času změnily výslovnost. Večer jsem nad tím přemýšlela s Lunou Lovegoodovou – myslíme, že se ty kočky vyvinou na nějaké opuštěné kosmické lodi za pár milionů let. Ale jak z ní odletěly, asi překonaly rychlost světla a předběhly čas, takže se vrátily v čase…“ Zmlkla, když viděla ty zoufale nechápavé obličeje všude kolem. „No, prostě je to pro ně svatý nápis. Ale nějak to jméno zkomolily.“

„Fidži,“ Ron, který jako jediný vypadal, že chápe, o čem Hermiona mluví, se zašklebil do své topinky. „Tam žijou nějací Fidžani, že… Jéžiši, ti se maj na co těšit.“

 

<<Zpět na seznam povídek