Název: Zbloudilí

Autor: Aveva

Přístupnost: bez omezení

Varování: Povídka, kterou neradno čísti, pokud ptačí chřipky obávati se ráčíte.

Shrnutí: Dva příběhy, které spolu jen zdánlivě nesouvisí. Dva ztracení, kteří nakonec naleznou to, co dodá jejich duši klidu.

Prohlášení: Zdroj inspirace a ta nejdůležitější postava (včetně veršů) patří Františku Hrubínovi. Ostatní méně důležitá stafáž (obzvláště jeden obrýlený hoch) je v majetku J. K. R.

Poznámka: Tiše doufám, že se nikdo nerozhodne omlátit mi o hlavu, jakým způsobem jsem se odchýlila od zadání. Ale koneckonců, Potter v povídce je a domácí zvíře taktéž. Takže suma sumárum základní podmínku to splňuje :o)

---

 

Zbloudilí

Jak to bylo pohádko?
Zabloudilo kuřátko
za zahradou, mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.

 

Přitiskl hřbet ruky na nos. Krev po chvilce přestala téct a on klopýtal dál. Z hlubin lesa poplašeně vylétl velký černý pták. Když uskakoval z dosahu jeho křídel, tak znovu zakopl, znovu upadl a krev z nosu se znovu spustila. Už se ji nesnažil zastavit. Jen ji setřel, když mu začala stékat do úst a přinesla mu na rty slanou chuť. Šel dál.

Sám sobě se zdál být stále menším a menším. Nevýznamným. Zatočila se mu hlava. Ani by se nedivil, kdyby se z kmenů mohutných stromů kolem něj stala stébla trávy. Bloudil mezi nimi a jejich kořeny se mu schválně pletly pod nohy. Zahoukala sova.

Padala tma a blížila se noc. Otřásl se chladem a někde daleko vyšlehly ohnivé plameny. Bylo to všude kolem. Strach a strach a strach. A ticho tak děsivé, že bylo slyšet jak mu hrůzou cvakají zuby.

Neměl už dost síly, aby se dokázal přemístit. A kraj lesa se zdál být příliš daleko, než aby se k němu mohl vrátit. I kdyby se vrátit chtěl... Nevěděl, kam jde, ale pud sebezáchovy ho nutil jít dál. Až do chvíle, kdy znovu zahoukala sova a zdaleka k němu dolehl něčí smrtelný výkřik. Vina na něj padla celou svou vahou a zatížila jeho bedra natolik, že upadl na všechny čtyři a už se mu nedostávalo síly k novému povstání.

"Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?"
"Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene."

„Co to tady máme?“ ozvalo se nad jeho hlavou. Čtyři neklidně podupávající nohy, paže zkřížené na zjizvené hrudi, nenávistný výraz ve tváři. Kentaur ztrácející se ve tmě.

„Potřebuju se dostat pryč,“ podařilo se mu vyslovit, i když přitom zjistil, že ho slabost a smutek škrábou až nahoře v krku. Zvedl prosebně hlavu. Levé sklo jeho brýlí popraskalo už dříve toho dne a on skrz něj viděl jako skrz pavučinu.

„Harry Potter. Kdyby tě ten zrádce Firenze tenkrát nezachránil...“

Harry vztáhl ruku. Nevěděl, co chce dělat, snad odprosit. Odprosit za všechno, co nedokázal. Cítil se víc dítětem než tenkrát v prvním ročníku, když kentaura potkal poprvé. Toužil po tom, aby mu někdo řekl, co má dělat. Aby mu někdo ukázal cestu. S bolestí ve tváři se obracel ke svému společníkovi.

Kopyto mu znenadání narazilo do hrudi a ten úder ho povalil na záda. Pohrdavé frkání, klapot kopyt kolem jeho těla.

„Jsem poslední. Myslíš, že zkáze všech budu pomáhat? Nebyl jsem s nimi a ty myslíš, že se teď zapletu s tebou? Mars se zalil krví... Tvou vinou, Harry Pottře.“

Klapot kopyt postupně slábnul, vzdaloval se, až zmizel docela. Harry stále ležel bez hnutí, ostré větvičky ho i přes hábit tlačily do zad. Ty drobné bolesti mu říkaly, že ještě žije, že ho ještě nepotkal osud příliš mnoha jeho spolubojovníků.

Stádo kentaurů, které se pod Firenzeho velením vynořilo ze Zakázaného lesa, poskytovalo vskutku úchvatný pohled. Vlající ohony, lesklá srst, poezie pohybu. Smrtijedi v první linii hynuli pod jejich kopyty. Pak přišla křížová palba kleteb. Kentauři neměli šanci přežít a přesto v jejich očích plálo nezvyklé odhodlání. Harry věděl, že vzpomínka na ono poledne zalité krví v něm nevybledne až do smrti. Jenže zároveň se bál, že smrt přijde až příliš záhy. Nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl.

Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
"Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?"
Ječmen syčí mezi vousy:
"Ptej se pšenic,
vzpomenou si."

 

Od země táhl chlad. Uvědomil si, že nikdy neměl čas si všimnout, kolik je na obloze hvězd. Ležel uprostřed zapovězeného lesa a díval se jak vycházejí. Jedna po druhé. Občas tmu prozářil záblesk ohně. Všechen ruch a shon však byl daleko od něj. A hvězdy se třpytily jako Ginnyiny oči. Její mrtvé oči.

Ozvalo se tiché ťapkání. Osm štíhlých noh. Osm drobných a kulatých očí zářících z temnoty.

„Člověk,“ na zdůraznění toho slova pavouk několikrát zaklapal kusadly. Sklonil se nad ležícím Harrym a sykl. Pach ožehlé srsti polechtal Harryho v nose.

Bylo to tak dávno. Celé roky ho dělily od toho znepokojujícího pohledu přímo do chřtánu pavouka. V mysli mu tepala droboučká myšlenka. Tohle je cesta ven, tohle je cesta kterou půjdu, za rodiči, za Siriem, za Brumbálem, za Ginny. Ginny...

Milované jméno vehnalo do jeho očí slzy. Slané slzy, které štípaly pod víčky a mísily se s krví zaschlou na tváři. Máchl rukou, chtěl je setřít. Zbavit se slz, aby dobře viděl na svou příští cestu. Vyšlehl plamen. Harry omámený situací docela zapomněl, že v ruce pořád ještě svírá část své zlomené hůlky. Ta teď spustila a pavouk odskočil.

„Další oheň,“ zasyčel pavouk polekaně a dvěma páry nohou chránil své oči, „Oheň jako v hnízdě... jdi... jdi pryč... vajíčka hořela... pryč člověče... daleko daleko pryč...“

Pavouk se stáhl ještě dál. Harry si všiml, že jedna z jeho noh utrpěla vážné poškození a že jeho oči matní. Pach spáleniny se šířil a Harrymu se z něj zvedal žaludek.

„Pryč... pryč... pryč...“ opakoval pavouk pořád dokola a třásl se.

Harryho žaludek se konečně ustálil. Cítil, že se snad dokáže beztrestně pohnout. Pomalu, stále leže na zádech, se za pomoci loktů odsouval dál. Pustil hůlku a její torzo se zarylo do země. Nevšímal si toho. Rozhodl se hledat jinou cestu, někde daleko od třesoucího se pavouka.

Jeho úniková cesta se zarazila o kmen stromu. Velice pomalu se postavil. Stále se opíral o strom a sledoval krčícího se pavouka. Opatrně se posunul tak, že se kmen ocitl mezi nimi. Takto kryt chvíli vyčkával, ale pavouk se nehýbal z místa. Harry mu věnoval poslední pohled a začal utíkat. Nezdržel se několika rychlých pohledů vzad, ale nezdálo se, že by ho pavouk chtěl pronásledovat.

Harry znovu hledal cestu. Podvědomě zvolil směr opačný tomu, ze kterého se přiblížil pavouk. Teď když měl na vybranou.

Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic.
"Milé kuře,je nám líto,
ptej se žita, poví ti to."

„Věděl jsem, že se vrátíš,“ ozvalo se z temnoty a Harry zavrávoral. Poznal ten hlas, kolena mu podklesla a sesunul se k zemi.

Trosky, prach a popel kolem něj. Nevzlykal, ale z očí se začaly řinout slzy, které nedokázal zastavit. Jeho útěk byl zbytečný. Bloudil v kruhu.

Voldemort udělal pár kroků směrem k němu.

„Crucio,“ řekl lenivě a namířil na Harryho hůlku. Bolest projela Harryho tělem, ale nějak nedokázala přehlušit pocit zmaru, který se v něm rozmáhal.

„Zdá se, žes ztratil svou hůlku,“ usmíval se Voldemort a jeho oči planuly.

Brýle Harrymu sklouzly z nosu dolů a svět se rozpliznul v chlácholivé skvrny. Neviděl kruh smrtijedů, kteří se pozvolna nořily z lesa. Čekal.

To všechno co se stalo znamenalo, že už nemá pro koho zachraňovat svět. Všichni byli mrtví. Voldemort držel hůlku...

„Na co čekáš?“ zeptal se Harry a trochu chraptěl. Vzdorně vztyčil hlavu a podíval se přímo do těch dvou rudých skvrn. „Možná ti druhý pokus vyjde líp než ten první, babrale...“

„Avada Kedavra!“

Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé
a na suchá strniska
vítr tiše zapíská:

"Vždyť jsi doma, za chalupou,
slyšíš, v stáji koně dupou,
kocour ve stodole vrní
a tvá máma za vraty-
-zob zob, zobe bílé zrní
s ostatními kuřaty.

 

Zelené světlo se řítilo proti němu. Čas se zpomalil. Kruh smrtijedů se stáhl blíž a dívali se jak jejich pán a vládce překonává a ničí svého soka, jedinou naději, která zůstala kouzelnickému plemeni.

Nevěřil by jak dlouho může trvat smrt.

A rudé oči viděné skrze opar zeleného kouzla získaly náhle jinou barvu. V očekávání konce v onom záblesku zahlédl jinou tvář. Zelené oči, náznak úsměvu. Náruč zvavě otevřená.

„Mami...“ vydechl Harry ve chvíli, kdy se zelený paprsek dotkl jeho těla.

Padl na zem. Voldemort udělal těch pár posledních kroků, které je ještě dělily. Pod nohama mu zaskřípěla skla rozbitých brýlí. Hůlkou strčil do bezvládného těla. Mrtvá tvář se zabořila do popela.

Chvíli mlčel a pak trochu lítostivě řekl: „Mohl z něj být docela dobrý smrtijed.“ Pokrčil rameny a přemístil se pryč. Kruh černých kápí kolem něj ho následoval.

Mrtvé tělo vyvoleného zůstalo opuštěno. Našel svou cestu. Ozvěna posledního „mami“ dávno dozněla. K mrtvole se stahovali testráli...

 

A tak mámu zakrátko
našlo malé kuřátko...

 

<<Zpět na seznam povídek