Název: Zoologická zahrada v Bradavicích
Autor: Elvan
Přístupnost: všichni
Pár: HG/RW
Varování: Nečekejte Bradavice takové, jaké je znáte.
Shrnutí: Co se stane s chlapečkem, který se zatoulal v zoo, jejíž stálí obyvatelé se chovají jako postavy z knih o Harrym Potterovi?
Prohlášení: Ráda bych psala pro peníze, ale to se bohužel u fanfiction nepovoluje, takže se podřizuji a za své dílo nežádám finanční odměnu. Měla bych také připomenout, že postavy, které figurují v této povídce, vymyslela Joanne Rowlingová. Vy byste zase měli vědět, že Sally a Timothyho jsem vymyslela já. :-P
Poznámka: Strašně moc děkuji  unavené Morganě_lafay za pečlivý Beta read.

---

 

Zoologická zahrada v Bradavicích

„Vítejte v největší anglické zoo Bradavice! Dnešní den ve Vás nechá spoustu vzrušujících zážitků! Když navštívíte úsek se šelmami, uvidíte dvě novorozená mláďata, která se narodila našemu lvu Ronovi a lvici Hermioně! V úseku s ptáky můžete vidět nejstaršího sokola v celé Evropě - Albuse! Budete-li unaveni chůzí přes naši dva hektary velkou zahradu, můžeme vám nabídnout posezení a občerstvení u stánků paní Norissové, které jsou hojně rozesety po celém areálu. Malé děti jistě zabaví naše skvělá hřiště s obrovskou spoustou houpaček a…“

„Pojď prosím tě dál, křičí tu jak na lesy,“ vyzvala jsem svého mladšího bratra, který si dnešní návštěvu v zoo vyprosil k narozeninám „Kam chceš jít?“

„Já chci vidět…“ jeho nevýrazný hlas se ztratil ve větě: „A jestli Vám chybí film do vašeho fotoaparátu, navštivte paní Norissovou, která jich pro vás má spoustu.“

„Kamže?“

„Na šelmy!“ zařval.

„A proč křičíš? Nejsem hluchá.“

„Cože?“ ptal se, protože mi teď nerozuměl on.

„To nic, pojď.“

„Neslyším tě, ale to je jedno. Pojď.“

Prošli jsme náměstím s informační budovou a zamířili doleva, kolem voliér, kam nás odkázal ukazatel.

„Ty, Cindy…“

„Neříkej mi Cindy, Klemente.“ zakázala jsem mu.

„Tak přestaň nosit tu růžovou minisukni jako babrínka. A nejmenuju se jako náš pradědeček.“

„Ty sis začal.“

„Emente,“ ozvalo se za námi z jedné z voliér „Emente!“

Rozesmálo mě to. „Vidíš? I ten papoušek ví, jak ti říkat.“ dělala jsem si z Timothyho legraci. Ten něco tiše breptal. Vtom mě napadl ďábelský nápad. Přistoupila jsem k zeleně zbarvenému papouškovi a vyzvala jsem ho: „Řekni deme…“

„Na to zapomeň!“ křikl bratříček, ale jelikož byl papoušek velice učenlivý, začal onu urážku pokřikovat na každého kolemjdoucího. Nejvíc jich samozřejmě věnoval mému bráškovi.

„Co je to za druh?“ zeptal se s pohoršením v hlase nějaký pán v černém kabátě a klobouku.

„Jmenuje se Colin,“ přečetla jsem z informační tabulky „Myiopsitta manachus, papoušek mniší. Zdržuje se v jižní i západní Evropě…“

„Děkuji mnohokrát, já si zapomněl brýle.“

„Pojď už.“ škemral bratříček, který měl očividně strach z toho, aby na nás nevyběhli ošetřovatelé a nevynadali nám za to, že jejich papouška učíme neslušná slova. On byl Timothy vždycky strašpytel.

„Ty, Ci…Sally, máš foťák?“ ptal se.

„Jo, v baťohu. Chceš ho?“ To byl vždycky nejlepší způsob, jak Tima zabavit.

„Dej mi ho.“

Zkontroloval, jestli je v něm film, a vyfotil prvního tvora, který se mu dostal do hledáčku – lva Harryho. Ten se na něj popudlivě podíval, blesk ho asi hodně oslnil. Přešel klec a posadil se před mým bratrem. Timothy se neodvážil ani pohnout.

„To tě musí denně pěkně vztekat, co?“ zeptala jsem se lva z legrace. Měla jsem pocit, že kývl. Rozhlédla jsem se kolem a hledala slibovaná mláďata. Hrála si hned ve vedlejší kleci. Dráždila se a kousala navzájem, ze zamotaného klubíčka nešlo rozpoznat jedno kotě od druhého. Jejich rodiče, Ron a Hermiona, tiše podřimovali v koutu a o své mladé nejevili zájem. Chvíli jsem tedy sledovala Samuela a Harriet, hrozně se mi líbili, připadali mi hrozně roztomilí. Zároveň mi připomínali mě a Timothyho…

Pořád stál před Harryho klecí, fotoaparát už sice zpátky v pouzdře, ale nehybný. Harry si z jeho přítomnosti nic nedělal, pomalu si protáhl hřbet a ulehl.

Kolem nás prošla skupinka povykujících dětí. Harry otevřel jedno oko, aby zjistil, že se neděje nic zvláštního, a hned ho zase zavřel. Zato Rona probudili úplně. Vstal, protáhl se a důrazně na skupinku zavrčel. Několikrát prošel přední část klece zleva doprava a obráceně. Ukazoval nám svou hustou rezavou hřívu a viditelně se naparoval. Hermiona se také probudila, protože se k ní přišla koťata nakojit, a sjela Rona pohledem „Že tě to baví“.

„Nepůjdeme dál?“ zeptal se tiše bratr.

„Když chceš.“

Prošli jsme kolem další lvice Ginevry, rysů Seamuse a Deana a dalších příbuzných tvorů. Timothy se už neodvážil nikoho fotografovat, jako by na aparát zapomněl a mlčky sledoval obyvatele klecí.

„Nemáš hlad?“

„Ne.“

„Nepotřebuješ na záchod?“

„Ne.“

„Promiň, že se ptám.“

„Ne.“

„Co? Vnímáš mě?“

„Ne.“

„Neboj, stačila jsem si všimnout.“

„Ne.“

„Je ti něco?“ Chytla jsem ho za rameno a vynutila jsem si tím jeho pozornost.

„Ne.“

„Sakra, ty mě rozčiluješ!“ utrhla jsem se na něj „Řekni mi, co se děje.“

„Když on tam ten lev měl maso, on žral antilopu, přečetl jsem si to na tom informačním papírku.“

Musela jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmála, a s vážnou tváří jsem se ho zeptala: „A čím myslíš, že se lvi živí?“

„No trávou a tak…“ pípl nesměle. Kousla jsem se do rtu až to pěkně zabolelo. „Pojď, dáme si palačinky.“ Změnila jsem rychle téma hovoru, po palačinkách se vždycky mohl utlouct. Tim nic neřekl a já to brala jako souhlas.

U paní Norissové si slíbenou cukrovinku samozřejmě objednal – s dvojitou porcí zmrzliny a šlehačky, s polevou a paraplíčkem. Zářily mu oči, když mu obsluhující přinášel objednávku. Já si dala jenom džus a teramisu, ale když se na mě ten číšník tolik mile usmíval, neodolala jsem a objednala si to po chvíli ještě jednou.

Po svačině už se bráška choval mnohem veseleji, vytáhl mne na hřiště a začal na něm blbnout. Říkala jsem si, že je to dobře, a nechala ho vyvádět víc, než bych dovolila normálně. Sedla jsem si na lavičku a začala číst časopis. Po chvíli jsem vždycky mrkla na to, co Tim dělá. Občas visel za nohy, jindy se zas bláznivě houpal na houpačce, až jsem si říkala, že nechybí moc do toho, aby byly palačinky a zmrzlina opět mezi námi.

Asi po dvaceti minutách jsem si všila, že vedle mojí lavičky sedí pes a čte mi přes rameno. Ne, nečte, to je přece blbost. Kouká na můj batoh, který jsem si položila vedle sebe. Určitě v něm cítí ty toasty se šunkou, které nám udělala naše starostlivá maminka, a o kterých jsem věděla, že stejně skončí v popelnici. Teď tu byla příležitost, aby byly snědeny. Vyndala jsem je z batůžku, sundala z nich alobal a hodila psovi. Jak mu chutnaly.

Vrátila jsem se ke svému časopisu. Našla jsem v něm skvělý článek o mojí oblíbené skupině a pořádně se do něj začetla. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem si vzpomněla na to, že mám Tima hlídat. Snad ne více než půlhodinu. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že můj bráška tu nikde není. Prohledala jsem celé hřiště, ale bráška nikde. Aby se mu tak něco stalo! Zpanikařila jsem a rozběhla se ho hledat. Mohl se jít znova podívat na Harryho, to byl vlastně jediný úsek, který jsme zatím shlédli. V rychlosti jsem si našla na plánku zkratku a utíkala k šelmám. Přiběhla jsem k lasicovitým, kolem fretky Draca doprava… Timothyho jsem nikde neviděla. Hermiona svým zaujatým pohledem sledovala, jak prudce oddechuju.

„Nebyl tu, viď?“

Hned jak jsem nabrala dech, rozběhla se nanovo k ptactvu. Také nic. Zmateně jsem pobíhala po celé zoo, až jsem se záhadným způsobem dostala k hlodavcům. Sháněla jsem nějakého ošetřovatele, který by mi pomohl, ale nikoho jsem k mé zoufalosti nemohla najít.

U hrabošovitých jsem konečně potkala prvního člověka, uklízečku s koštětem v ruce.

„Já nevim, žádného samotného kluka jsem neviděla,“ mluvila pomalu a rozvláčně a mě to hrozně rozčilovalo „Zeptejte se tamhle Alfreda, ten vám pomůže.“ Ukázala koštětem na člověka, kterého jsem si původně nevšimla, vždyť mu taky zpoza rohu čouhala jenom hlava a ruka. Zrovna plísnil nějakou mourovatou kočku, která packou dorážela na skleněné akvárko s hlodavci. „Minervo, nech Petra na pokoji! Kolikrát ti to budu říkat? Všššc!“ Snažil se ji zahnat, ale ona se nedala.

„Pro-promiňte,“ nemohla jsem popadnou dech „Mně… ztratil se mi bratr a já hledám pomoc.“ Stačilo pár slov a on hned věděl, co dělat.

„Zavedu vás na ředitelství, tam zmůžou víc.“ Byla jsem mu za ten nápad vděčná a nechala se vést spletitými cestami bradavické zoo.

Tipla bych si, že budova ředitelství stála přesně uprostřed areálu. Měla čtyři patra, každé pomalované jinou barvou, od bledě žluté po tmavou, střechu pískově tmavožlutou. Vstupní hala byla celá ze dřeva, sekretářka se v ní s tmavě béžovými šaty úplně ztratila.

„Ahoj Rebeco.“ pozdravil Alfred a políbil ji. Jak mohl tak ztrácet čas? Můj bratříček teď určitě zmateně běhá po celém dvouhektarové areálu a shání mě! Odkašlala jsem si a oni se od sebe odtrhli.

„Jsem tu pracovně,“ oznámil Alfred „Máme tu ztracené dítě.“

„Áha. Hned vás ohlásím.“ Vzala do ruky telefonní sluchátko a něco do něj sdělila. Alfred klidně přešel k výtahu a zmáčkl na něm přivolávací tlačítko. Nebylo by to rychlejší po schodech? Výtah přijížděl pomalu, jako by mi to dělal schválně.

K řediteli jsme museli vyjet až do nejvyššího patra. Alfred zaťukal na tmavě hnědé dveře, a když se ozvalo „Dále“, vstoupili jsme.

Pracovna ředitele Buckbeaka byla stejně jako zbytek budovy celá ze dřeva. Na zdích visely velké obrazy se zlatým rámem, které jsem si neprohlížela, nebyl čas.

„Pane řediteli, tady slečně se ztratil bráška…“ začal Alfred.

„Kolik je mu let?“ skočil mu do řeči Buckbeak.

„Dneska slavil sedmé narozeniny.“ odpověděla jsem. Třásly se mi ruce.

Ředitel zvedl sluchátko, na přístroji něco dlouze zmáčkl a řekl: „Všem ošetřovatelů, opakuji, všem ošetřovatelům – v areálu se ztratilo dítě. Pokud jste zahlédli sedmiletého osamoceného chlapce, nahlaste kde a zdržte ho u sebe. Konec.“ Položil sluchátko a pohlédl na mě. Byl to starší pán, v černých vlasech mu prosvítaly šediny a v očích měl unavený pohled.

„Dáte si čaj?“ zeptal se mě.

„Cože? Čaj? Ne!“ zvýšila jsem hlas. Jak si mohl tak klidně sedět a nic nedělat? Mého brášku už určitě ohrožovala nějaká šelma, do jejíž klece se dostal. Vždyť tohle byl náš první společný výlet a já tak zklamala!

Buckbeak se na mě chvíli zaujatě díval. Když se však znovu ozval Alfred se svým „Budete mne ještě potřebovat?“, ředitel se na něj zase bez výrazu podíval a poslal ho za svou prací.

„Víte, on se bráška trochu víc bojí. Určitě už umírá strachy.“

„Lituji, ale teď pro vás nemohu nic udělat. Opravdu si nedáte čaj?“

„Ne.“

„Ani kávu?“

„Ne.“ zopakovala jsem. Chvíli jsem nervózně tápala očima po hnědé pracovně, když se k mé úlevě z telefonu ozvalo: „Zahlédl jsem toho chlapce někde u jelenů. Bohužel mi nepřipadal nijak podezřelý, tak jsem ho nechal projít.“

„Jak je to dlouho, co jste ho viděl?“ zeptal se Buckbeak.

„Sotva pět minut.“ zašumělo z přístroje.

„Děkuji,“ pověděl ředitel a stisknutím tlačítka ukončil hovor. „Myslím, že víte, kam jít.“ Jako by do mě uhodil hrom. „Máte tu někde plánek areálu?“

Podal mi barevnou brožurku a rozloučil se.

„Vy se mnou nikoho nepošlete?“

„A měl bych? Nashledanou.“

Vyřítila jsem se z jeho pracovny největší rychlostí, jaké jsem byla schopna a vydala skrz zoo k jelenům. Jednou doprava, dlouho rovně, doleva, rovně a zase doleva. U sobů jsem se málem srazila s ošetřovatelem, který potkal Tima.

„Už ho tu hledám, ale zatím jsem ho nikde nezahlédl. Teď se vracím k jelenům, tam jsem ještě nebyl, pojďte se mnou.“ vyzval mě.

Zahnuli jsme doleva a spatřili ohrady se srnami a jeleny. V uličce mezi nimi se pohyboval…pane Bože, vždyť to byl medvěd!

„Sundejte ho z toho medvěda!“ zakřičela jsem, když jsem Timmyho zahlédla sedět na tom zvířeti. Ošetřovatel se rozesmál.

„Ale vždyť to není medvěd!“ chechtal se. „Pojď ke mně Siriusi, a kousni tuhle slečnu, co tě urazila.“

Pes k němu lehkým krokem přiběhl a začal na něj dorážet. Ošetřovatel odkudsi vyndal pamlsek a hodil mu ho. Pes vyskočil na zadní, aby ho chytil, a můj bratr u toho zavýskl.

„Slez z něj dolů!“ rozkázala jsem mu „A hned!“

Timothy pochopil, že skončila legrace a poslušně z něj seskočil. Přivinula jsem ho k sobě.

„Cindy, co blbneš?“ zamumlal mi do trička „A nebul.“

„Já nebrečim.“ vzlykla jsem.

 

Nakonec jsem z celého dne byla vyklepaná nejvíc já. Byla jsem velice vděčná ošetřovateli, který se nabídl, že půjde s námi a Timothymu všechna zvířata ukáže. Přes mé protesty občas potají otevřel klec neútočivých zvířat a nechal Tima, aby si je pohladil. Jenom u malých lvíčat jsem si trochu přála, aby nám nabídl jejich návštěvu, ale ty přešel s tím, že by na nás Ron nebo Hermiona mohli zaútočit.

Tim měl celou dobu oči navrch hlavy, stále se Michaela na něco ptal a on málokdy neznal odpověď. Pes Sirius za námi celou dobu poslušně chodil a když jsem si všimla toho, jak zálibně kouká na můj batoh, uvědomila jsem si, že je to ten pes, kterého jsem na hřišti krmila toasty. Potají jsem se pozdě odpoledne od Tima a Michaela odtrhla a koupila mu u paní Norissové klobásu. Měl ji v sobě dvěma hlty a hladově koukal po dalších. Už se musel spokojit jen s pamlsky od Michaela.

Strávili jsem společně hezký den, mám číslo na Michaela, a myslím, že bradavickou zoo znovu navštívím, ale už bez Timothyho.

 

<<Zpět na seznam povídek