Název: Protivná povídka

Autor: Severusovy Nosní Dírky
Přístupnost: přístupné
Pár: SS/HG
Shrnutí: Protiva se pokouší o pomstu na svých protivnících…povede se mu?
Prohlášení: Za tuto povídku nám nenáleží žádný zisk, a to jak finanční, tak i v jiné formě…například kopanců.
Poznámka: Pokud se vám bude zdát, že tato povídka není tak úplně o Protivovi, ale o něčem úplně jiném, tak se naprosto mýlíte, neboť v tomto případě se jedná o autorský záměr natolik geniální, že se vymyká vašemu chápání… no dobře, děláme si srandu a nejspíš to je o něčem úplně jiném. Ale, jak má polovina naší autorské dvojice napsáno na maturitním tričku, KTZ? (Překlad pro nezasvěcené: Koho To Zajímá ^^).

---

Protivná povídka

 

„Áááááááá!“ prořízl silvestrovské ráno výkřik profesora Kratiknota, který právě zažil jedno z nejnepříjemnějších probuzení svého života – místo něžné flétnové melodie, kterou ho už po celá léta budil jeho kouzelný budík, se jeho ložnicí rozezněl nejhlasitější a nejfalešnější zpěv „Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou,“ jaký kdy slyšel. A že už jich bohužel za svůj život slyšel až příliš.

Odplouvající Protiva si zamnul ruce a vydal se vstříc dalším neplechám…

Během dopoledne zamořil jednu chodbu ve třetím patře bombami hnojůvkami tak, že musela být uzavřena červenobílými igelitovými zábranami, což však příliš nepomáhalo, neboť puch se pochopitelně šířil dál…

Odpoledne pak po škole vyvěsil plakáty s falešným sdělením, že každý student (včetně prváků) má nárok na jednu láhev alkoholu dle vlastního výběru zdarma a vyzvednout si ji může u hlavy své koleje.

Večeři se mu povedlo ozvláštnit tím, že na všechny židle připevnil cedulky „ČERSTVĚ NATŘENO“, takže se odehrála ve stoje…

Ovšem během celého tohoto blaženého dne ve vzduchu zůstávalo něco, co Protivovi jeho potěšení kazilo, něco, co na každý jeho úspěch vrhalo temný stín, něco, co svým otráveným dechem kradlo radost z dobře vykonaného díla…

To něco mělo jméno, vlastně dokonce jména dvě: Profesor Snape a profesorka Grangerová. Stále jim nemohl zapomenout, jak před dvěma dny překazili skvostnou neplechu, kterou plánoval celé týdny – ve své tajné laboratoři vyvinul speciální virus, po jehož rozšíření by se všichni studenti a zaměstnanci školy proměnili v krevetové palačinky s koprovou omáčkou! (A/N: Pokud se naší povídku chystáte zkritizovat, dobře važte svá slova, nebo vás to donutíme SNÍST;-)).

Profesor Lektvarů a profesorka Dějin čar a kouzel však jeho plán odhalili a zarazili. Protiva tajně doufal, že aspoň profesor Snape ocení důvtip, s kterým ukradl z jeho skladu potřebné přísady a pomíchal je dohromady způsobem, o kterém si žádná lektvary se zabývající kniha neodvážila ani napsat. Leč nestalo se tak a Protiva zase jednou pocítil, jak přesně je nepříjemné být vytahán za uši Krvavým baronem.

Bylo zvláštní, že při zákroku proti němu spojili síly zrovna profesor Snape a profesorka Grangerová, protože ti dva se jinak bytostně nesnášeli. Nikdy nevynechali příležitost se pohádat a občas se dokonce i pokoušeli proklít. Takže celé škole, všem jejich známým, čtenářům i autorkám , bylo jasné, že se musejí dát dohromady.

Protiva vztekle poletoval po chodbě. Jak se jenom těm dvěma dostat na kobylku… stále nemohl na nic přijít, když tu náhle oba objekty své zášti spatřil přímo před sebou. Vzhledem k tomu, že od sebe byli Severus a Hermiona vzdáleni méně než pět metrů, zaníceně se hádali.

Protiva přemýšlel, jak by toho mohl využít, a pak jeho pohled padl na nedaleké dveře, o kterých věděl, že vedou do přístěnku na košťata.

„Muhahahá!“ zasmál se pro sebe a v příštím okamžiku se hnal ke svým nic netušícím obětem jako zuřící vichřice...

 

…

 

„…bavit se s vámi o čemkoliv prostě nemá smysl, je to horší, než se pokoušet

diskutovat o kvantové fyzice s trollem,“ uzavřela Hermiona jednu svou delší promluvu, a pak trochu nejistě dodala:

„Není tady najednou…nějaká tma?“

„Ano, jako ve vaší hlavě,“ odsekl Severus automaticky, ale pak se i on zarazil.

„Mám takový pocit, že jsme někde jinde…“ řekla Hermiona a oba se jako na povel

začali poslepu šátrat kolem sebe, přičemž brzy narazili na stěny, obložené povědomými předměty…

„To je…přístěnek na košťata,“ řekla Hermiona nevěřícně.

„Ovšem… nedostanete nás odtud ven?“ zeptal se Severus netrpělivě.

„A proč já? Proč nás nedostanete ven vy?“ obořila se na něj Hermiona.

„No… protože… “ Severus se na chvíli zarazil, ale pak vztekle dokončil větu: „Protože nemám hůlku. Tak.“

„A proč ji nemáte?“

„Protože mávání hůlkou je-“

„Pošetilé, já vím. To už tady bylo.“

„No jistě, protože už jsem to řekl!“ téměř zařval Severus. Tohle už ho opravdu

přestávalo bavit. Pak trochu smířlivěji dodal:

„Vy snad hůlku máte, ne?“

Chvíli bylo ticho a pak se Hermiona ozvala:

„No, popravdě…ne. Moje hůlka je v čistírně pro hůlky.“

„Cože?! O tom jsem nikdy neslyšel,“ řekl Severus nevěřícně.

(A/N: My taky ne, ale nic lepšího nás nenapadlo…)

„No tak to jsme v pasti,“ uzavřel to nakonec.

Hermiona si otráveně povzdychla.

„Ach jo, to je prostě hrozné, že musím trávit Silvestr tady s vámi!“

„Ne,“ opravil ji Severus, „hrozné je to, že já musím trávit Silvestr tady s vámi. Mohl

jsem teď být na Brumbálově silvestrovském večírku jako každý rok.“

„Tss,“ odfrkla si Hermiona pohrdavě, „jako byste tam snad někomu chyběl.“

Severus vzteky zalapal po dechu.

„No dovolte! Je vidět, že jste tady nová, jinak byste věděla, že jsem to já, kdo na

Silvestra vypráví ty nejlepší vtipy!“

„Cože?“ Hermiona nevěřila svým uším, „vy a vtipy?“

„No jistě, co je na tom tak divného? Jedná se převážně o smrtijedské vtipy, ale to-“

„Já vám nevěřím,“ přerušila ho, „řekněte nějaký vtip. Teď hned!“

„No tak dobře, když to musí být. Tak teda jeden smrtijedský – co je lepší, živý nebo mrtvý mudla?“

„Dám se poddat.“

„No přece živý - protože ho můžete zabít,“ dokončil Severus svůj vtip a od srdce se mu zasmál.

Hermiona nesouhlasně mlčela.

„Nelíbí se vám?“ zeptal se Severus a proti jeho vůli to znělo trochu zklamaně, „ředitel Brumbál se tomu loni na Silvestra smál tak deset minut v kuse…

„To mnohé vysvětluje,“ odsekla Hermiona a pak řekla, že lepší vtipy zná dokonce i ona. Severus ucedil, že by si tedy taky rád nějaký poslechl a Hermiona spustila:

„Čaroděj, troll a domácí skřítek letí v letadle…“ Na tomto místě se na chvíli zastavila, ale očekávané přerušení nepřišlo.

„Moment… vy VÍTE, co je to letadlo?!“

„Pochopitelně, za koho mě máte?“ opáčil Severus vztekle.

„Tak schválně, co to je?“
„Taková ta velká mudlovská postel…nebo ne?“

Hermiona se teď rozesmála téměř jako ředitel Brumbál po vyslechnutí Severusova smrtijedského vtipu. Když se dosmála, Severus zjistil, že je příliš hrdý na to, aby se zeptal, co to tedy to letadlo je doopravdy, a místo toho jenom poznamenal:

„Myslíte to ale na pěkné věci, čaroděj, troll a domácí skřítek spolu v posteli…

Naprosto konsternovaná Hermiona se nezmohla ani na slovo. Až po chvíli navrhla:

„Měli bychom to tu ještě jednou prohledat, třeba najedeme něco, co by nám pomohlo.“

Severus kupodivu neměl žádných námitek a tak šmátrání poslepu pokračovalo nanovo,

tentokrát přerušováno poznámkami typu:

„Držím koště!“

„Ehm…to jsou moje vlasy…“

(…)

„A já držím násadu na koště!“

„Ehm… to není násada na koště, ale můj…“ -Hermiona spěšně pustila domnělou

násadu- „…nos.“

Hermiona se teď raději obrátila ke stěně.

„Ha!“ vykřikla náhle, „vzpomněla jsem si na něco, co jsem viděla v jednom

mudlovském filmu-“ v tomto momentě ze sebe Severus vypravil táhlé zaúpění, které se rozhodla ignorovat, „proklepávali tam zeď, a když se někde ozval dutý zvuk, tak tam to probourali a pak tím otvorem prolezli třeba k nějakému pokladu nebo tak něco. A nebo ven, když byli někde zavření. Nebo tak něco.“

„Ó Merline, za co mě trestáš?“ prohlásil Severus teatrálně, „ve vašem případě, slečno Grangerová, se definitivně naplňuje ono tvrzení, že kdo nic neumí, jde učit.“

„A ve vašem případě, profesore Snape,“ opáčila Hermiona pohotově, „se zase naplňuje pokračování vámi citovaného rčení – kdo neumí ani učit, jde učit Lektvary, protože tam stačí jen napsat na tabuli přísady z knížky a pak pozorovat, jak se s tím dvacet lidí moří…“

Tak tohle byl vrchol! Severus ze sebe vyrazil neartikulovaný skřek a skočil po ní. Hermiona se však odmítala nechat uškrtit bez boje. V několika příštích okamžicích se obě opoziční strany snažily vyřešit svůj vleklý spor (v němž stanoviska těchto stran zněla: „Já vás nenávidím!“ a „Já nenávidím vás!“) , ve kterém došly slovní argumenty, poněkud… osobnější cestou, při které oba dva protagonisté proklepali velké množství cihel, aniž by se o to pokoušeli. A pak se náhle ozval dutý zvuk.

„Ha! Já jsem to říkala!“ vykřikla Hermiona vítězně a odtáhla svůj loket ze Severusova obličeje. Ten jí na oplátku přestal vrážet prsty do nosních dírek.

Hermiona vyskočila na nohy a popadla do ruky nejbližší násadu od koštěte (A/N: Opravdovou :-)), kterou brzy odhalila onu cihlu skrývající nějaké tajemství. Protože byla násada od koštěte opravdu kvalitní, povedlo se jí s ní cihlu i rozbít.

Ovšem objevený prostor nevedl do vedlejší místnosti, ba dokonce ani do tajné chodby; byl to pouhý výklenek ve zdi, ve kterém se něco třpytilo. Hermiona to vytáhla ven.

„Hm, vypadá to jako nějaká láhev…“ řekla zklamaně, avšak Severus jí s příkrým „Dejte to sem!“ její úlovek okamžitě vytrhl z ruky a přivoněl k němu.

„Á, tak o tohle mě dneska z nějakého nepochopitelného důvodu požádalo dobrých deset studentů, z toho pět prváků,“ zakroutil Severus hlavou a pak znalecky dodal: „Odgenová ohnivá whisky, ročník 84.“

Hermiona si ho podezíravě změřila.

„Vy se nějak vyznáte! To jsem si mohla myslet, že ty drby které se vyprávějí o vaší náklonnosti k alkoholu jsou pravdivé!“

„Dejte si pozor na jazyk, nebo vám nedám,“ odsekl Severus a Hermiona se na něj obořila:

„Jakým právem byste mi mohl nedat?!“

Severus chvíli mlčel a pak s potměšilým úsměvem řekl:

„Tohle je opravdu velmi…zajímavý dialog.“

Hermiona si v duchu přehrála několik posledních vět a zrudla. No to tedy, pomyslela si, ale nahlas se raději pokusila změnit téma:

„Kdybych věděla, kdo nás dostal do téhle situace, pěkně bych mu vynadala.“

„To kdybych já věděl, kdo nás dostal do téhle situace, tak bych mu pomalu vytrhal všechny nehty a obnažené maso bych zalil vařícím olejem, následně bych mu jeden po druhém vytrhal všechny vlasy, po celém těle bych mu způsobil drobné oděrky, které bych posypal solí, a poté bych mu k zadní části těla připevnil pytel s hladovými krysami, jejichž jediná úniková cesta by byla-“

(A/N: Dost! Tohle se začíná trochu vymykat … raději nebudeme zmiňovat, čí nápad to ve skutečnosti byl, zavřít ty dva spolu do přístěnku na košťataˇ%o). Ovšem naštěstí tady máme oficiálního viníka, chachá!)

V tu chvíli odněkud z nicoty zahřměl hromový dvojhlas: BYL TO PROTIVA!

Hermiona leknutím nadskočila. Pak se váhavě zeptala:

„Vy…slyšel jste to?“

„Co, to „BYL TO PROTIVA“ ?“

Hermiona znovu nadskočila.

„Ano, přesně tohle, a nemusel jste napodobovat ten hrůzný dvojhlas – mimochodem by mě zajímalo, jak jste to dokázal – nemáte ponětí, kdo to mohl říct?“

„To nemám. Ale…“ Severus se na chvíli zamyslel, „jak jsme se hádali ještě na chodbě, měl jsem pocit, že jsem v dáli zahlédl někoho, nebo něco průhledného… ano, myslím, že tam byl Protiva!“

Hermiona se na chvíli zamyslela a pak ohromeně řekla:

„Ano… taky mám pocit, že jsem ho tam zahlédla…“

Na chvíli nastalo šokované ticho a pak Severus nevěřícně pronesl:

„My dva jsme se…“

„…na něčem shodli,“ dokončila Hermiona s nemenším zděšením v hlase.

„Tak na to se musíme napít!“ uzavřel to Severus a otevřel láhev Ohnivé whisky.

…

 

A minuty plynuly a Ohnivá whisky ubývala, až najednou nebyla. Odněkud z dálky se ozvaly výkřiky a výstřely, které oznamovaly, že se starý rok přehoupl v nový a že je nutno to oslavit náležitým ohňostrojem.

Severus se ušklíbl, když si vzpomněl, že dnešní hlavní pyrotechnickou atrakcí měly být „Brumbálovy ohnivé koule“ které bradavickému řediteli poslali k Vánocům Fred a George Weasleyovi a ze kterých byl Albus Brumbál patřičně nadšen.

Když se nad tím Severus zamyslel, vlastně mu ani tak nevadilo, že byl zavřený tady. Aspoň to nemusel vidět.

Ovšem přestože Severus ani Hermiona nemohli ohňostroj spatřit na vlastní oči, tak úplně o něj ošizeni nebyli… výše zmíněné „Brumbálovy ohnivé koule“ se poněkud vymkly kontrole a způsobily, že se celý hrad začal otřásat v základech.

Pak se v rychlém sledu událo několik věcí.

Podlaha začala poskakovat.

Košťata se poroučela k zemi.

Severus s Hermionou si padli do náruče.

 

…

 

„Co to sakra je?!“ vyvřískl Protiva znechuceně, „zavřel jsem je tam, abych se jim POMSTIL a ne aby se tam spolu MUCKALI!!!“

„Ha! Kdo s kým a kde?“ zajímal se živě ředitel Brumbál, který měl zrovna cestu kolem, a vytrhl překvapenému Protivovi z ruky magické kukátko, aby sám nahlédl přes zeď do jistého přístěnku na košťata .

Po chvíli Protivovi s přátelským úsměvem jeho kukátko vrátil a kolegiálně ho poplácal po zádech (přičemž mu prošla ruka skrz).

„Tedy, musím ti gratulovat. Já jsem se ty dva snažil dát dohromady dobrého čtvrt roku, ale vůbec se mi to nedařilo, a ty… jsem na tebe hrdý. Vykonal jsi dobrý skutek, Protivo,“ řekl ředitel Brumbál pochvalně a odešel.

Protiva, který vypadal, že každou chvíli začne zvracet, se pomalu odploužil za ostatními duchy, aby si s nimi taky dal nějaký ten špiritus. Dobrý skutek, tss! No to byl tedy den…

 

…

 

„Ty ses po mě sápal!“ osočila profesorka Grangerová profesora Snapea.

„Ne, to ty ses sápala po mně!“ osočil profesor Snape profesorku Grangerovou.

A pokud je nikdo z přístěnku na košťata nevysvobodil, v žádném případě nemůžeme napsat, že se tam osočují dodnes, neboť by jim už dávno došlo jídlo a voda a byli by mrtví. Tak. A už raději

 

 

KONEC.

 

 <<Zpět na seznam povídek