Název: Zcela obyčejný rozhovor

Autor: Aveva

Přístupnost: bez omezení

Varování: Nevím, možná by to mohlo někoho vážně znechutit, ale v podstatě je to jen malý převážně neškodný příběh. Jeden maličký hloupoučký experiment napsaný v době, kdy disponuji pouze naprostým nedostatkem času.

Shrnutí: Podívejme se do zákulisí jednoho rozhlasového diskusního pořadu, jehož hostem se dnes stává známý, milovaný a všemi oblíbený – Protiva.

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku. Protiva patří J. K. R., ostatní tak nějak vyplynuli ze situace.

---

Zcela obyčejný rozhovor

 

Chvíli jí trvá, než se odhodlá opustit vyhřátou postel. Z okna jsou vidět bílé ulice a topení je už pár dní stažené na minimum. Teprve pohled na hodiny ji přinutí vstát. Z deky se vymotá rychle a, aby předešla teplotnímu šoku, vklouzne do ohavně růžových pantoflí a starého vytahaného svetru.

Zkřehlé prsty jsou trochu nemotorné a tak, když na stole hledá hůlku, podaří se jí jeden z hrnků, které tam postupně roztržitě odložila v posledních třech týdnech, shodit na zem a rozbít. Smutně se dívá na rozlévající se loužičku čaje. Růžové chlupy pravé pantofle zplihávají ve chvíli, kdy se čaj dostává až k nim.

Znovu se podívá na hodiny. Přichází čas jít. Párkrát prohrábne vlasy hřebenem. Obleče se do toho, co jí jako první padne pod ruku. Ani se nepodívá do zrcadla a opouští byt. Neudělá si procházku a nejde se, jako obvykle, projít kolem nábřeží. Upře si pohled do vodní hladiny a přemístí se přímo do studia. V tom okamžiku ji napadne, že o tom měla ještě chvilku přemýšlet, protože se samozřejmě objeví příliš brzy a ostatním kazí jejich zaběhanou rutinu.

Nechce překážet a tak si uvaří šálek kávy a pomalu se prochází po chodbě. Zamyšlená nepostřehne rychlé kroky. Někdo jí vrazí do ramene. V předklonu uskočí dozadu, káva šplíchne na zem. Obrátí se k tomu nepozornému chodci a tváří v tvář Angusovi ji přejde chuť mu vynadat. Je to jeho vina, ale je to on, kdo vztekle zavrčí a beze slova omluvy se k ní otočí zády a odejde. Chápe ho. Je její šéf a starosti, které doléhají na ni se týkají i jeho. Velkodušně mu odpustí. Nebo si to tak alespoň pro sebe v duchu nazve. Stejně by ji neposlouchal.

Studio je prázdné a tak do něj vklouzne. Jak se blíží okamžik začátku vysílání, co chvíli někdo nakoukne, jestli už je vše na svém místě. Většinou se stáhnou dřív, než k nim stačí vyslat pozdravný úsměv.

Tiše dopíjí kávu. Do přítmí zní šum tichého hovoru. To si postavy na zahnědlých plakátech vylepených kolem dokola místnosti krátí dlouhou chvíli. Zkřiví rty, když se v šálku dostane až na dno. Pohled jí mimovolně zabloudí k stříbřitému oválnému přístroji označenému dvěma žhnoucími Č.

Jak se blíží začátek vysílání, začíná jí vysychat v krku. Pohled je neustále přitahován k těm dvěma Č, kterými je označeno Čidlo Četnosti. Opakuje si poučku, kterou se naučila téměř okamžitě potom, co poprvé vstoupila do studia. Čím tmavší Č tím víc čarodějů. Čím víc čarodějů, tím větší prémie. Proto se už nedokáže hádat se šéfem.

Ubíhají vteřiny. Začíná odpočítávání. Končí jakási zamilovaná píseň. Dvě dosud tmavá Č začínají světlat. Její sebevědomí klesá stále níž. Jak se zdá, ani Angusův plán nevyšel.

Ozve se signál, ona nasazuje standardní úsměv a zcela automaticky začíná mluvit.

„Máme tu další nádherný den. Jen vy a já. Je tady vaše Sylva C. A váš oblíbený pořad Den s...“

Ze zdí se ozývá vlažný potlesk. Sylva se na kouzelníky z plakátů zle zamračí a pak se trochu nervózně podívá směrem ke dveřím, kterými měl už před pěti minutami přijít její host.

„Dnešní host je jednou z nejznámějších entit v této zemi. Každý ho zná, každý ho miluje, každý ho touží slyšet.“

Ušklíbne se sama sobě. Znovu se podívá ke dveřím. Není si jistá jestli cítí ulehčení nebo prohlubující se nervozitu. Obojí lechtá v žaludku.

„A je tady. Nejdokonalejší ze všech poltergeistů – bradavický Protiva.“

Nadšeným teatrálním gestem ukáže na Protivu, právě procházejícího stěnou. Vzápětí splaskne, když si uvědomí, že ji sledují jen kouzelníci ze starých plakátů. Zaškeredí se na ně a oni se sice ušklíbají, ale projeví trochu snahy a vyprodukují masivnější potlesk. Ozve se i několik tichých zvolání bravo a hurá.

„Já i naši posluchači jsme tak rádi, že jste si na nás udělal čas a přijal naše pozvání...“

Sladce se na něj usmívá a doufá, že si ji nepamatuje. Všimne si, že mu před vstupem odebrali klobouk s rolničkou.

„Tvoje vždycky Žvalinko.“

Při té přezdívce, kterou jí kdysi v Bradavicích uštědřil její úsměv trochu popraská.

„Přinesl jsem ti trochu šlehačky, máš jí přece ráda.“

Kopeček šlehačky se jí rozmázne po vlasech. Protiva se pochechtává.

V paměti jí probleskává vzpomínka. Noc. Šmouha šlehačky na tváři. Odmítnutí. Pohoršeně se tvářící obrazy. Rychlý úprk do kolejní místnosti. Proplakaná noc. A celou tu cestu provází cinkání Protivovy rolničky. A zlomyslný smích.

Stírá šlehačku z vlasů a pevně se mu dívá do očí.

„MOJE zvyky tady nikoho nezajímají.“

Hlas jí poskočí trochu moc vysoko. Ví, že to v éteru bude znít hloupě, ale nemůže s tím nic dělat. Vrací se k rutině. Ke svojí obraně před vnějším světem.

„První otázka pro našeho hosta zní: Jaký byl váš nejzajímavější den?“

„Samozřejmě že ten, kdy jsem umřel.“

Říká to přívětivě, usmívá se přitom, ale dál mlčí. Sylva si odfrkává, ale podvědomí okamžitě nabízí další otázku.

„A jaké to bylo?“

Zkouší ho rozmluvit, mlčící host je to nejhorší, co ji mohlo potkat. Právě dnes a právě on. Zabloudí očima po místnosti a k jejímu překvapení dvě Č lehce tmavnou.

„Počkej si a uvidíš sama.“

Směje se a metá v křesle kotouly. Sylva si je jistá, že čekal, až bude moci udělat právě tento protivný a pochybný vtip. Vlažně se usměje a znovu se pouští do rozhovoru. Naučené, stále se opakující otázky, které několik měsíců pokládá každý druhý den komukoli, koho se jim podaří přesvědčit, aby přišel do tohoto upadajícího pořadu. A ten poltergeist se jí posmívá.

Už nevnímá jeho odpovědi, které jsou téměř tak bezobsažné jako její otázky. V nitru jí kypí vztek na Anguse. Prý: Protivu znají všichni. Poslechovost nám klesá, my potřebujeme někoho jako je on. Potřebujeme hvězdného hosta. Každý chce znát jeho názory, každý chce vědět, jestli mu náhodou neuvízl v paměti. Protiva je prostě celebrita...

„...a někteří studenti lezou v pravé poledne na astronomickou věž a přednášejí tam pochybné básničky.“

Znovu vnímá jeho hlas a zrudne až ke kořínkům vlasů, netušila, že ji tam tenkrát někdo slyšel.

„Vidím tam, co ty nevidíš...“

Protiva se bez souvislosti zachechtá. Mohl by pokračovat, i Sylvě se zase po letech vybavují další verše.

„Ó ano.“

Protiva pokračuje v hovoru a dívá se jí teď přímo do očí. Poprvé je ráda, že její pořad poslouchá příliš málo lidí.

„Se studentíky je zábava. Toulají se po škole, pořádají večírky. A po lahvince medoviny si navzájem říkají hlouposti. Pak přichází ke slovu šlehačka.“

Neodpovídá mu. Znovu zabloudí pohledem. K jejímu ulehčení jsou ona dvě Č téměř bílá. Představuje si Angusův zuřící obličej. Poslední pokus, který nevyšel.

„Šlehačka nikoho nezajímá.“

Je podrážděná a na hosta se poprvé v životě doopravdy mračí.

„Tenhle rozhovor taky ne.“

Protiva se směje a jeho pohled směřuje stejným směrem jako její.

Fiasko. To slovo se jí v hlavě formuje už od rána. Věděla, že na ni vytáhne šlehačku. Ale nedokázala Angusovi ten nápad vymluvit. Zkoušela to poctivě. Ještě před třemi týdny doufala, že se Protiva jejich pozvání vysměje. Nevysmál.

Postavilo se proti ní. Její malé a hloupé banální tajemství. Tiše se na Protivu usměje. I kdyby prozradil, co tenkrát vyváděla za hlouposti, nikoho to nebude zajímat. Ona to ví. Poslední tři roky ve škole strávila napjatým a nervózním očekáváním, kdo jí tu zatracenou noc připomene. Nikdo to nikdy neudělal, ani tehdejší objekt jejího zájmu. Nejspíš na to všichni druhý den zapomněli. Všichni až na Protivu.

Sylva se usměje ještě jednou, pomalu se odsune od stolu, zvedá se a odchází. Zdá se, že to Protivu překvapilo, baví ho beztrestně pomlouvat v éteru. On nelituje, že k tomu rozhovoru svolil. Jenže Sylva zná svoje hranice, věděla to už před třemi týdny, kdy jí Angus oznámil, že Protiva přijal pozvání. Věděla, že ho nezvládne zkrotit a udržet rozhovor na výši. Vzdává to.

Usměje se i na zarudlého, vztekem se dusícího, Anguse, když kolem něj prochází, ale neřekne nic. Mlčky opustí studio. Zcela přirozeně a nekouzelně. Sejde dolů po schodech a kráčí ulicemi. Všude je sníh, auta jezdí pomalu a téměř neustále troubí. Sylva myslí na to, že si bude muset najít novou práci. Neví, co bude dělat. Ale cítí se snad nejlíp za posledních pár měsíců. Lehoučká.

Dojde až na nábřeží. Smete vrstvičku sněhu ze zábradlí a opře se o něj. Studí ji špička nosu. Chvíli ji tře dlaní a hořkosladce se usmívá. Padají vločky. Nestíhá je počítat, ale přesto padají dál.

 

 <<Zpět na seznam povídek