Název: Zvonečkem to začalo, zvonečkem to končí…

Autor: Attila

Přístupnost: Bez omezení

Shrnutí: Sedím, bezmocně ukusuji propisku… Tentokrát jsem vážně v koncích… Jeden den v životě Protivy? To se lehce řekne, ale co napsat?

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, naprostá většina postav patří J. K. Rowlingové.

Poznámka: Povídka nenavazuje na Prince dvojí krve. Kouzelný zvoneček jsem si vypůjčila od Rumburaka, čaroděje druhé kategorie; doufám, že mě kvůli tomu nepromění v něco ošklivého.

---

Zvonečkem to začalo, zvonečkem to končí…

Učebna přeměňování vypadala stejně, jako kdykoliv předtím. Ron dopisoval poslední řádky domácího úkolu, Neville se snažil spolknout tři dýňové paštičky najednou.

Když zvonek oznámil začátek hodiny, nikdo ještě netušil, co se s nejbližší době stane.

Profesorka McGonagalová rázně vstoupila do třídy. Šedivé vlasy spleteny do přísného drdolu kontrastovaly s její nezvykle starostlivou tváří.

„Dobrý den, třído,“ prohodila tiše jako vždy, přesto ve většině lidí zatrnulo.

„Nebudu to zdržovat, přejdeme rovnou k věci. Jste už v sedmém ročníku a většina z vás,“ profesorka teď upřela svůj pichlavý pohled do zadní lavice na Craba a Goyla, „je v přeměňování docela pokročilá. Profesor Brumbál proto po domluvě s ministerstvem navrhl celkem zajímavý projekt,“ pronesla upjatě. „Přeměnit sami sebe už celkem zvládáte. Ale jistě víte, že provést totéž s mudlou je mnohem těžší…“

Na tato slova to třídou hlasitě zašumělo.

„Ale paní profesorko,“ zamračila se Hermiona. „Přece mi nechcete říct, že na této škole budeme provádět pokusy na mudlech, že ne...“

Vyučující netrpělivě rozhodila rukama.

„Ovšem, že ne. Toto kouzlo je naprosto neškodné. Na mudly bylo použito už několikrát.“

„A co zákon o utajování?“ vybuchl pro změnu Harry.

McGonagalová si zamračeně povzdechla.

„Kdyby jste mě nechali domluvit, bylo by to jednodušší,“ prohodila nepřirozeně klidným hlasem. „Profesor Brumbál vše zařídil. Mudlům potom velice šetrně vymažeme paměť a pošleme zpátky domů.“

„Ale k čemu je tohle všechno dobré?“ Hermiona se stále nesouhlasně mračila.

Profesorka na ni překvapeně pohlédla.

„Myslela jsem, že to je jasné, slečno Grangerová. Tento projekt vám pomůže nejen v předmětu studium mudlů, ale navíc se při něm procvičíte. Mimochodem, domnívala jsem se, že vás to potěší. Neříkám, že zrovna já jsem nadšeným příznivcem tohoto nápadu, ale pan ředitel má pro tohle vše určitě své důvody. Zítra dostanete podrobnější instrukce, projdete menším školením a o víkendu vyrazíte.“

„No to je vynikající.“ Draco Malfoy se znuděně protáhl. „Takže my tady budeme dělat poskoky mudlům a to ještě ke všemu v našem volném čase?“

McGonagalová vyskočila jako čertík z krabičky.

„Musím se přiznat, že mě váš postoj skoro nepřekvapuje,“ prohodila kousavě. „Jestli máte nějaké námitky, můžete si postěžovat panu řediteli. Opakuji, že můj nápad to nebyl.“

Profesorka s netečným výrazem ve tváři otevřela svůj zápisník.

„Tímto končím debatu, na veškeré dotazy odpovídám po hodině. Teď si prosím otevřete učebnice na straně dvě stě třináct a pokračujeme…

 

***

 

Protiva se hlasitě rozchechtal. Opsal ve vzduchu kolečko a rozletěl se znovu za školníkem.

Lahvička inkoustu zasáhla Filche do pravého ramene. Pevně stiskl násadu nového koštěte. Tohle si k němu nikdo dovolovat nebude. A s tím proklatým strašidlem jednou pro vždy zatočí…

 

Rozespale jsem se protáhla. Prudce zamrkala očima, zarudlýma od neustálého zírání na monitor. Jediným ťuknutím na tlačítko Delete zmizela moje celovečerní práce neznámo kam.

Vyčerpaně jsem se chytla za spánky. Jim se to lehko řekne. Jeden den v životě Protivy, ale co mám sakra napsat? Přece nemůžu vyplýtvat přes čtyři tisíce slov na popisování Protivových kousků. Nepíšu slohovku pro základní školu…

Asi to prostě se ctí vzdám. Kašlu na to. A ať si brácha myslí co chce. Sice prohraju sázku…

Unaveně jsem zavřela oči. Jak asi vypadá jeden všední den v životě Protivy? Co dělá? Přece nemůže pořád jen shazovat židličky nebo trhat učebnice. To by za chvilku omrzelo i Protivu…

Vyčerpaně jsem si povzdechla.

Kdo je to vlastně Protiva? Moc o něm nevíme. Bradavické strašidlo, ale co dál? Kolik mu je let, jak se doopravdy jmenuje? Je ženatý nebo svobodný? Má nějaké koníčky? Byl už od narození strašidlem? Je spokojený se svým životem?

V duchu jsem se zasmála. Jsem asi ještě pořád ovlivněná tím dotazníkem ohledně sčítání obyvatelstva, který jsem nedávno vyplňovala…

 

„Ahoj.“ Neznámý hlas mě okamžitě probral. Prudce jsem se otočila.

Černé střapaté vlasy, zářivé smaragdové oči…

Ne, to přece není možné. Nevěřícně jsem se štípla do prstu. Projela mnou palčivá bolest. Takže nesním…

Roztřásla jsem se po celém těle. Co se, proboha, stalo? Kde se tady vzal? Ne, to není možné… To přece nejde. Musím být přepracovaná. Prostě jsem to dneska s tím psaním zase přehnala…

Postava stojící vedle mě si hlasitě odkašlala.

Ne, není opravdový. Musím ho prostě ignorovat. Nebudu si ho všímat a on zmizí. Přece tady nemůže stát věčně…

Vyčerpaně jsem zavřela oči. Doufala jsem, že až je znovu otevřu, budu v pokoji zase sama.

„Co se ti stalo? Nespi… Potřebuju to mít rychle z krku…“

Pořád je tady… A mluví česky… Jsem blázen. Cvok. Tohle není normální. Je to jenom obyčejný sen…

„Cotadyděláš?“ vyhrkla jsem asi nepříliš inteligentně. Prudce jsem se zarazila. Neměla jsem ho náhodou ignorovat?

Nechápavě na mě pohlédl. Nejradši bych si teď hned pořádně nafackovala. Co, když se poleká a uteče? To by byla přece škoda…

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se tentokrát normálně.

Harry nejistě pokrčil rameny.

„Já ani pořádně nevím,“ vypravil ze sebe nerozhodně. „On Brumbál měl zase jeden šílenej nápad. Souvisí to s projektem do přeměňování… Vlastně, proč ti to povídám? Ty tomu stejně nerozumíš.“

Pohrdavě jsem se zasmála. Já, člověk, který zná všech pět dílů Harryho Pottera i pozpátku…

Prudce jsem zavrtěla hlavou. Na co to sakra myslím? Vždyť nikdo z nich doopravdy neexistuje. Jsou to jenom postavičky z knížky, kterým jedna spisovatelka vdechla život. Nemůžou myslet. Nemají vlastní duši. Neexistují…

Vymyšlená postavička vedle mě netrpělivě přešlapovala. Zdálo se, že přišla kvůli důležitější věci, než aby mi řekla „ahoj“.

„Proč jsi přišel?“ už jsem se celkem smířila se skutečností, že si VE SVÉM POKOJI povídám s HARRY POTTEREM.

Moji otázku naprosto ignoroval.

„Co to je?“ kývl směrem k počítači.

„No… to je takový stroj na zpracovávání informací…“ hledala jsem vhodná slova.

Harry se pohrdlivě ušklíbl.

„Já znám počítač. Zajímalo mě, co píšeš…“

Cítila jsem, jak se mi na čele hromadí kapičky potu. Co mu mám říct? ,Víš, Harry, vymýšlím povídku o vašem světě…‘ To přece nejde…

„Ještě jsi mi neodpověděl na otázku, Harry Pottere,“ snažila jsem se změnit téma. „Proč jsi sem přišel?“

Zalapal po dechu.

„Jak víš, jak… ty mě znáš? Myslel jsem, že jsi mudla.“

„To by bylo na dlouhé vyprávění,“ ušklíbla jsem se. Aspoň v něčem jsem lepší…

„Tak dobře,“ Harry se smířlivě nadechl. „Když teda tvrdíš, že mě znáš, určitě něco víš i o Bradavicích… Aspoň ti to nebudu muset složitě vysvětlovat. Prostě, ředitel vymyslel menší projekt,“ zamumlal Harry a položil na stolek drobný zlatý zvoneček.

Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Na co to je?“

Harry neodpovídal.

„Mohl bys mi říct…“ začala jsem, ale zamával mi před očima jakýmsi pergamenem.

„To jsou instrukce,“ prohodil prostě a přidržel prst na třetím řádku.

 

S mudly mluvit co nejméně, zákaz prozrazování jakýchkoliv důležitých informací o kouzelnickém světě.

 

Rozzuřeně jsem vyskočila.

„Takže ty jsi dostal přesné rozvržení toho, co mi máš říkat a co ne?“ vypravila jsem ze sebe.

„Dá se to tak říct. Takže mi to neztěžuj, já taky nejsem zrovna nadšený z toho, že tady jsem.“

Jeho poznámku jsem velkoryse přehlédla a můj pohled se znovu stočil ke zvonečku. Rychle, jako bych se bála, že mi to Harry zakáže, jsem ho uchopila do ruky. Byl nepochybně zlatý, určitě hodně cenný, ale to mě teď nezajímalo.

Nechápavě jsem se na něj dívala. Zvoneček byl určitě rozbitý. Neměl uvnitř žádné srdíčko, které by vesele cinkalo. Co to je za výmysl?

Zamyšleně jsem si ho přehazovala z jedné ruky do druhé.

Němý zvoneček… Zbytečný… Rozbitý… Opuštěný…

Prudce jsem zavrtěla hlavou. Někdy mám až příliš bujnou představivost. Znovu jsem se otočila na Harryho, který zatím netrpělivě podupával.

„Jak to, že mi vlastně rozumíš?“ zapadla mě důležitá otázka.

„Překládací kouzlo,“ prohodil sebevědomě. „Teď bych se ale konečně rád dostal k tomu, proč jsem přišel…“

 

 

***

 

„Takže tím chceš říct, že mě přeměníš v koho budu chtít?“ vydechla jsem.

„Asi nějak tak. Ten zvoneček nás přenese do světa kouzel…“

„A není to nebezpečné?“

Harry protočil oči v sloup.

„Ne, to opravdu není,“ pronesl upjatě. „A mimochodem, už sis vybrala, v co tě mám přeměnit?“

Lehce jsem se zamyslela. Můj pohled přejížděl po rozházených učebnicích a neustlané posteli, až se nakonec zastavil na počítači…

„Zvládl bys i strašidlo?“ zajímala jsem se dychtivě.

Lehce pokrčil rameny.

„Proč ne,“ ušklíbl se. „Ale myslel jsem, že si vybereš něco lepšího. Tak kdo to bude? Ufňukaná Uršula? Krvavý Baron?“

Zasněně jsem se usmála.

„Ne, Protiva,“ vydechla jsem.

V hlavě se mi začaly rodit nejrůznější nápady do soutěže. Ne, teď už to nevzdám… Můj jeden den v životě Protivy právě začíná…

 

***

 

„Tak se tady trochu rozhlédni, za hodinu si pro tebe přijdu,“ oznámil rychle Harry a odběhl pryč.

Nejistě jsem se pozorovala ve starodávném pozlaceném zrcadle.

Zvoncový klobouk s rolničkou, rozšklebená pihovatá tvář.

Spokojeně jsem se usmála. To je přesně to, co potřebuji. Radostně jsem zavýskla a udělala to, o čem by se mi v normálním světě ani nesnilo- kotrmelec ve vzduchu.

Můžu si dělat co chci!. Jsem volná! Svobodná! Můžu letět až tam, vysoko ke kouzelnému stropu. Můžu se vznášet! Můžu….Udělala jsem další salto. A jedinou mojí povinností je vytvořil pořádný zmatek…

 

Hlouček malých nebelvíraček se s hlasitým jekotem rozprchl. Inkoustová kapsle, kterou jsem přinesla z domu, dopadla jen malý kousek od nich.

Vyčerpaně jsem se usmála. Vyčerpaně, ale přesto šťastně. Právě jsem udělala kůlničku na dříví z učebny jasnovidectví, nalepila Snapovi na dveře nápis SLIZOUN, zamkla Malfoye na dívčích záchodcích a vyděsila asi polovinu učitelského sboru k smrti. Jednou mi ještě pravý Protiva pošle děkovný dopis…

Unaveně jsem se protáhla. Ale je to celkem náročná práce. A taky nevím, kde školní strašidlo bere pořád nové nápady. Já už bych po pár dnech nevěděla, co dělat…

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Jsem tady, v Bradavicích. Je to sen? Pokud ano, je to ta nejšílenější věc, která se mi kdy zdála… A když ne…

Už mi nezbývá mnoho času. Za chvíli se sem přiřítí Harry se zlatým zvonečkem a bude vše, jako dřív…

 

Zvonečkem to začalo, zvonečkem to končí…

 

Na tohle všechno mi zbudou jen vzpomínky… Jenom krátká povídka skrytá v nitru počítače…

I když… Lehce mě zamrazilo v zádech. Proč jsem si to uvědomila až teď? Copak by Brumbál, nebo kdokoliv jiný z kouzelnického světa, dopustil, aby došlo k vyzrazení informací?

 

Stříbrný paprsek letí přímo na mě. Brumbálovo „Zapomeňte“ protíná ticho…

 

Prudce jsem zatřepala hlavou. Nesmím na to myslet. Třeba všechno skončí úplně jinak….

 

„Tady je Protiva!“

Dětský hlásek mě vyrušil z přemýšlení.

„Protivo, chytej! Tu máš, ty odporný strašidlo!“ zapištěl pihovatý klučina se slámovými vlasy.

Učebnice formulí zasvištěla vzduchem. Kdybych neuhnula, zasáhla by mě přímo do hlavy.

„Co děláš?“ vykulila jsem překvapeně oči. „Přeskočilo ti?“

Chlapec mírně zrozpačitěl.

„Co by, ty taky nejsi svatoušek,“ odsekl nakonec. „Alison mi říkala, že jsi na ni před chvíli vylil inkoust…“

„Mám to v popisu práce,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem tomu stačila zabránit.

„Vážně?“ dětské koutky se roztáhly překvapením. „Já jsem myslel, že tě to všechno prostě jenom baví…“

„To jsem si ještě před chvílí myslela taky,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. „Ani Protiva to nemá lehké,“ poznamenala jsem moudře. Takový mravokárný proslov bych od sebe nikdy nečekala.

Jeden den v životě Protivy… Mně stačila necelá hodina k tomu, abych ho pochopila…

 

„Tak už jsem tady,“ zafuněl mi Harry zezadu do ucha. Nepříliš šťastně pohlédl na chlapce. „Ty nemáš co na práci?“ obořil se na něj. „Neměl bys být náhodou v Prasinkách.

Kluk se omluvně ušklíbl.

„Jasně Harry,“ prohlásil s nevinným úsměvem. „Nazdar Protivo. Někdy za tebou zase zajdu.“

„Kdo to byl?“ Harry se ani nenamáhal počkat, až bude chlapec z doslechu. „Nezapomněla jsi, že tady nesmíš s nikým mluvit? Tenhle projekt je přísně tajný…“

Protočila jsem oči v sloup.

„Tak pojď tady máš zvoneček… Stačí, když zacinkáš a všechno ostatní se zařídí samo…“

Všechno ostatní… Co ostatní?

Svoje obavy jsem nevyslovila nahlas. Nechtěla jsem před Harrym vypadat ještě hloupěji.

Zvonečkem to začalo, zvonečkem to končí…

Nechápavě jsem si ho prohlížela. Jak může zvonit? Jak může, když nemá srdíčko?

Třesoucíma rukama jsem ho uchopila. Naposledy jsem se rozhlédla po rozlehlých prostorách místa, kam se asi nikdy nepodívám… Zavřela jsem oči.

Kovově jasný zvuk proťal ticho…

 

***

 

Vyčerpaně jsem se protáhla. Skrz zatažené rolety se do pokoje prodíraly první sluneční paprsky. Prudce jsem ze sebe strhla peřinu.

Zdál se mi tak divný sen… To je z toho, že jsem až do půlnoci vymýšlela tu prokletou povídku…

Odhodlaně jsem vstala z vyhřátých peřin do zamračeného mlhavého rána.

Nějaký drobný předmět se skutálel z peřiny až na podlahu. Hlasité cinknutí...

Nechápavě jsem se shýbla pro pozlacený zvoneček s drobnou vadou.

Neměl uvnitř žádné srdíčko, které by vesele cinkalo. Co to je za výmysl?

Němý zvoneček… Zbytečný… Rozbitý… Opuštěný…

Co mi to jen připomínalo? Vyčerpaně jsem se chytla za spánky. Kde se tady vzal?

Třesoucími prsty jsem ho uchopila a prudce zatřásla. Pronikavé zvonění proťalo ticho…

Zvonečkem to začalo, zvonečkem to končí…

 

 <<Zpět na seznam povídek