Jahody
Danae
U málokterých povídek se mi tak neodbytně vtírá myšlenka „Co by na to řekla Rowlingová…“ jako právě u této. Téměř se mi chce napsat, že povídky typu „Jahody“ by měly být pro každého fanouška HP povinnou rozšiřující četbou.
Příběh, inspirovaný známou pohádkou, je drobnou epizodou z Hermionina šestého ročníku. Profesor Snape zadá své třídě úkol, o kterém se důvodně domnívá, že je nesplnitelný. Pro Hermionu je však splnění úkolu věcí cti, zapomíná na svou obvyklou rozumnost a dostává se do nebezpečného stavu „za každou cenu!“.
Povídka je relativně hlubinnou exkurzí do některých nepříliš probádaných zákoutí Hermioniny duše. Výsledkem je obraz, který směle můžeme zasadit do skládačky toho, co už o Hermioně víme. Celá postava Hermiony najednou vypadá mnohem reálněji, lidštěji, tak nějak více 3D. Snad je to díky tomu, že autorka našla přesnou hranici, nakolik udržet postavu v mezích, které vytyčuje kniha, a nakolik popustit otěže fantazii, abychom se dozvěděli něco nového a překvapivého. Autorka skvěle využívá osy „porušování pravidel“, na které se Hermiona v originálních HP knihách pohybuje – od pedantičnosti a opatrnictví až k nevšední statečnosti a rebelii. Dá se říct, že Hermiona v rukou J.K.R. patří k těm postavám, které se chovají téměř čistě archetypálně a které je možné několika slovy vystihnout poměrně přesně. Danae však řeší otázku, kam může člověka dovést vesměs pozitivní osobnostní rys, avšak dovedený do extrému. Tím celá postava Hermiony získává na plasticitě, aniž by ztratila věrohodnost nebo kontakt s knižní předlohou.
Dalo by se polemizovat o tom, zda a nakolik je postava Snapea v této povídce stejně dobře vyvážena. Ve své pomoci zůstává dokonale jízlivě nepříjemný, svůj soucit maskuje jedovatým peskováním. Námitkou by však mohlo být, že Snape není v pravém slova smyslu pedagogem, který by pečoval o životní hodnoty svých svěřenců a který by k výchově používal „hry“ a techniky ilustrující jeho morální naučení. Na druhou stranu povídka vede profesora Snapea (stejně tak jako Hermionu) tak trochu proti jeho vůli do situace, kterou nečekal a na kterou chtě nechtě musí nějakým způsobem výchovně zareagovat.
Snad jedinou možnou slabinu této povídky cítím v postavě June Month, která se ve své podstatě pravděpodobně vymyká principu světa z knižní předlohy. Je jakousi blíže nespecifikovanou, ale pravděpodobně nadčasovou a mytologickou bytostí, jejíž existence se v HP nemá o co opřít. Jako katalyzátor děje je však klíčová – zbývá tedy otázka, zda by ji mohl zastoupit někdo z již známých postav.
Povídka má tendenci spíše naznačovat než vysvětlovat, přesto jsou všechny skutečnosti a podtóny průzračně jasné. Možná proto je škoda, že se v posledních dvou odstavcích autorka neubránila na můj vkus příliš prvoplánovému poučení a dovysvětlení toho, co Snape celkem jasně sděluje mezi řádky během celé poslední kapitoly.
Atmosféra povídky je v průběhu děje čím dál tím temnější, autorka však nepoužívá levné rekvizity k jejímu vyvolání.
„Jahody“ ocení všichni, kteří mají rádi povídky nabízející hlubší vhled a pochopení postav z knihy, stejně tak jako milovníky lehkého temna a tajemna. Je oázou pro ty, kteří hledají dobrou povídku, která není zatížená romancí (i když i zde by si příznivci páru HG/SS snadno našli své).