Rozumná domluva

Obrázek uživatele vatoz
Rok: 
2013
Fandom: 
Obdarovaný: 
Profesor

Drahá Profesor.
Tady máš malou povídku jako poděkování za tu, kterou jsem od Tebe dostal já.
Vše nejlepší do nového roku Ti přeje Vatoz

Holčička pláče v kuchyni. Každá slza, kapka, kulička se tříští o zem na desítky drobných krůpějí. Každá kapka si tvoří svoji duhu, svoji malou slzavou duhu.

Maminka leží ve vedlejším pokoji na pohovce. Zelené oči, pleť mírně promodralá. Je přikryta dekou až pod bradu, zpod deky vyčuhuje jen hadička zapojená na infuzi. Hnědé vlasy, teď již nakrátko ostříhané.

Budík ukazuje půl čtvrté. Jeho tikání krájí čas, odděluje to co bylo od toho co bude. Maminka ví co bude, i holčička to ví. Vědí, co bude, a kdo nebude.

Holčička pláče v kuchyni na židli. Na stole leží pastelky s veselými barvami a papír, vlhký od jejích slz. Kuchyně je malá, pečlivě uklizená. Za oknem se mihotají koruny buků v mírném větru.

Hodiny ukazují devátou večer. Otec se vrátil z města. Na stole v kuchyni rozložil svůj dnešní úlovek - knihu vázanou v kůži, s přezkou na malý zámek. Zámek, který si od čtenáře vezme vždy kapku krve, má li se otevřít.

Je kniha živá? Je kniha nemrtvá? Kdo ví. Tatínek neví, ale doufá, že na stránkách knihy najde lék, pomoc, řešení. Listuje, luští zpola nečitelné značky písma jazyka, kterým už nikdo dávno nemluví.

Je to Voynichův rukopis, tedy spíš originál, předloha. Ten pravý, ne jako kopie z počátku 15. století.

Občas, když nějaké pasáži nerozumí, přečte ji nahlas, tedy spíš tlumeným nevýrazným hlasem. A v tu chvíli vždy žárovka, visící nad stolem, v rytmu jeho slov zabliká. Jak kdyby to byla svíčka, komíhající se pod jeho dechem.

Dívá se do kalendáře, na měsíční fáze. Na jeho tváři se na chvilinku objeví malý, hodně malý úsměv. Překresluje jeden z obrazců z knize na stůl. Kreslí pečlivě, vonným olejem, solí, vlastní krví a čistou vodou. Staví na stůl několik svící, dortových svíček.

Sedí nehnutě, napjatě sleduje obrazec na stole a pekelně se soustředí. Zdá se, jako by čáry samy ožily, jako by se kroutily pod jeho pohledem,chvěly se, jako se tetelí obraz v horkém vzduchu.

Svíčky už dohořely, a nic dalšího se nestalo. Otec bere z dřezu houbičkou a otírá stůl, až je zase čistý. Rychlá sprcha, a jde spát.

Zdá se mu sen. Jde po louce, nebo spíš tančí na vrcholcích květů a tráv, odráží se tak zlehka, že se ani stébélko nezlomí, snad jen se trochu prohnou. Z lesa se ozývá dudek a sojka, někde v trávě pár cikád, jemný šum mírného větříku.

Kousek pod ním stojí lavička. Ano, pamatuje si tu lavičku. Tady už byl. Tady se před lety se svou Jarmilou líbal, a pak, pak se milovali ve vysoké trávě, nad nimi hvězdné nebe, oheň v jejich srdcích.

Jde k lavičce blíž a vidí, Jarmila zase na ní sedí, mladá, krásná, zdravá, rozpuštěné hnědé vlasy, nesmělý úsměv. Vojtěch mrkne. Na lavičce sedí atraktivní dívka, se bujnou střapatou černou hřívou, na krku nilský kříž. Mrk. Jarmilka. Mrk. Neznámá dívka.
„Viděla jsem, co sis kreslil na stole,“ promluví. Hlas má až dovádivý. „Tyhle znaky, víš, ono to nefunguje. Těma mě nepřivoláš.“
„Ty jsi Smrt?“ zeptá se Vojtěch nevěřícně.
„Ano, jsem. Bráška mi půjčil tenhle sen, jednu tvou starou vzpomínku, tak jsem si s tebou přišla promluvit,“ odpoví mu.
Z její ruky, sevřené v pěst, postupně vypadávají zrnka písku, zrníčko po zrníčku. Vždy, když nějaké dopadne, jakoby se svět stal skutečnější, barvy plnější, zvuky harmoničtější.
„Proč jsi se mnou chtěl mluvit?“
„Moje žena, moje Jarmila, ona umírá.“
„Já vím.“
„Chtěl jsem zkusit, zda se s tebou nedá nějak domluvit?“
„Ne,“ odpoví mu Smrt. „Já přicházím, když Život odejde.“
„A Život, dá se s ním mluvit?“
„On mluví miliony hlasů, a přitom je mlčenlivý, toho nepřesvědčíš!“
Vojtěchovi klesá smutně hlava a mizí, vrací se do klidného, bezesného spánku.

Smrt zůstává sedět na lavičce, rozhlíží se a ze vzduchu vytáhne šálek s kávou, černou jak noc, černou jak její vlasy. Pak otevře ruku a foukne. Poslední zrníčka písku zavíří a rozletí se po okolí. A najednou je tu s ní Morfeus, bratříček.
„Mělo to smysl?“ ptá se.
„Alespoň ho odradím od dalších, zbytečných pokusů.“
„Myslíš?“
„Ano, “ říká Smrt. Je vidět, že sama sobě příliš nevěří.

Chvíli sedí tiše.
„Bratříčku,“ začne Smrt trochu prosebným tónem. „Ty bys pro ně něco udělat nemohl.“
Morfeus sedí a mlčí, v jeho očích se odráží hvězdy.
„Prosím.“
„A kolik času jí zbývá?“
„Dva měsíce.“
„Dobrá, mají je mít. “
A Morfeus bere ze svého sáčku vydatnou hrst písku a vyhazuje jej do vzduchu. V tu chvíli se na louce objevuje domeček s malou zahrádkou.
Ráno se v domečku probudí zcela zdravá Jarmila, spolu s Vojtěchem i malou Amálkou.
Budou před sebou mít dva měsíce společného štěstí.

Budík v osamělém bytě kdesi v činžáku krájí čas, ale čas ve štěstí, ten vydrží dlouho.

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

Mám moc ráda sandmanovské příběhy a tenhle se obzvlášť povedl.

Obrázek uživatele Rya

Ach!

Obrázek uživatele strigga

Jééé... to je vlastně první sandmanovská povídka, kterou čtu. A krásná. Moc. Velice sandmanovská, ačkoli to teď možná vypadá, že se opakuju.

Obrázek uživatele Profesor

Milý Vatozi, děkuji Ti za překrásnou povídku. Moc se mi líbila, prožívala jsem ji od prvního do posledního písmenka. Smrt i Sandman jsou tu tak nádherně laskaví.
Dík. I Tobě všechno dobré v tomto roce.

-A A +A