Nehoda 2

Název: Nehoda
Autor: Galadion
Příjemce: Rebelka
Přístupnost: neomezená
Fandom: Harry Potter
Shrnutí: Detektivka plná bystrozorů.

Část druhá: Rufus Pírko

„Podívejte, Sumpe,“ řekl Moody a ukázal na držáky na stole. „Tady chybí nějaké věci. Silně magické, ještě nedávno tu byly.“
„Jaké věci?“
„Pravděpodobně přístroje, které Pírko používal ke své práci,“ řekl Moody a jeho oko přitom kmitalo sem a tam. Pak ukázal rukou do rohu, aniž by se tam otočil. „Koš! Podejte mi ho!“ Stump se beze slova otočil, zvedl z podlahy velký kbelík a postavil ho na stůl. Za měsíc práce s Moodym se už naučil některým věcem nedivit.
Moody strčil ruku do koše a opatrně vyndal prázdnou láhev od vína. „Ale podívejme,“ zašeptal jakoby pro sebe. Poté zasunul špičku ukazováčku do hrdla, obkroužil vnitřní okraj a promnul kapku vína mezi prsty. „Hmmm,“ zabručel tiše a postavil lahev na stůl. Poté vytáhl hůlku a namířil. „Veneum revelio!“ Celý vnitřek lahve začal postupně světélkovat, jako by v ní seděly stovky malých světlušek. „Přesně tak,“ řekl nahlas.
„Co přesně tak?“ zeptal se překvapeně Stump.
„Jed. Magický jed, pravděpodobně z buřnatky nebo modrého laločníku. Velmi nebezpečná věcička. Působí pomalu a člověk je před smrtí jakoby omámený,“ vysvětlil napůl pro sebe a napůl ke Stumpovi.
„Otráven!“
„Vypadá to tak. Támhle leží cedulka, co je na ní napsáno?“
„Svému milému bratrovi, Rufus.“
„Rufus?“
„Vy ho znáte?“
„Samozřejmě. Rufus Pírko, Magnusův bratr. Pracoval taky na ministerstvu, ale byl obviněn z černé magie a před pár lety ho vyhodili. Mohl být rád, že neskončil v Azkabanu. Teď je z něj samotářský podivín.“
„A kde pracoval?“
„V oddělení nepatřičného užívání kouzel, byl to odborník na lektvary. Budeme si s ním muset promluvit.“

O půl hodiny později kráčeli oba bystrozorové rozmoklou pěšinou ke starému domu. Stále ještě pršelo a dům vypadal temný a opuštěný. Přesto si byl Moody naprosto jistý, že uvnitř někdo je. Stump mu neodporoval, v takových věcech se Moody málokdy mýlil.
Zabušili na dveře.
Chvíli bylo naprosté ticho, rušené jen kapkami, kterým se podařilo uniknout děravým okapem.
Pak se ozvaly kroky, cvaknutí zámku a ve dveřích se objevila tvář drobného shrbeného muže.
„Co chcete?“ zakrákoral naštvaně.
„Jsme bystrozorové, Moody a Stump. Chceme si promluvit,“ ujal se slova mladší z návštěvníků. Ten druhý si nezúčastněně prohlížel zahradu.
„Ministerstvo? Jděte do háje!“ řekl muž a chystal se prásknout dveřmi. Moodyho ruka ale bleskově vyletěla a dlaň plácla do dveří těsně vedle mužova obličeje.
„My se nenecháme jen tak odbýt!“ zahřměl Moody. „Máme právo použít donucovací prostředky, pokud to bude nutné,“ dodal mírnějším, ale stále přísným hlasem.
Muž neochotně povolil dveřím, aby se otevřely. O krok ustoupil a zůstal vzpřímeně stát v chodbě.
„To už je lepší,“ řekl Moody a oba bystrozorové se protáhli do domu. Nebylo to útulné místo. Všude byla cítit hniloba a vlhkost, závěsy byly zatažené a nebýt malé petrolejky, byla by uvnitř úplná tma.
„Jste Rufus Pírko?“ zeptal se klidně Moody a těkal po muži svým okem.
„A kdo jiný bych měl být?“ odpověděl muž nerudně otázkou.
Moody zavrčel, ale pak pokračoval stejně profesionálním tónem: „Kdy jste naposledy viděl svého bratra?“
V Pírkově očích se objevila zlost, povysunul bradu a bezděky zatnul pěsti. „Toho parchanta mi ani nepřipomínejte! Neviděl jsem ho pět let a doufám, že už do smrti neuvidím!“
„Ale?“ povytáhl obočí Moody. „Copak, copak?“
„Je to šmejd a srab! Ať mi nechodí na oči!“
„Co vám udělal?“
„Udělal? Spíš, co neudělal! Když mě obvinili, ani pro mě nehnul prstem. Asi aby nepřišel o teplé místečko na ministerstvu. Posera jeden! Vlastní rodina!“
Zdálo se, že Moody chvíli přemýšlí. Pohlédl na Stumpa, který jen zakroutil zmateně hlavou a pokrčil rameny.
„Musím vám bohužel oznámit, že váš bratr je mrtvý,“ řekl po chvíli Moody ledovým hlasem.
V očích Rufuse Pírka se na chvíli mihlo zděšení a překvapení, ale hned se ovládl a pokračoval starým tónem: „Tak ať, patří mu to!“
V tu chvíli se odněkud z domu ozvalo podivné houkání.
„Co je to?“ zeptal se Stump, ale to už si to Moody rázoval za zvukem.
„Já... ehm...“ blekotal Pírko a cupital za ním.
Moody rozrazil dveře do pokoje a došel až ke stolu. V tu chvíli se za ním objevili i další dva pánové a zvědavě mu nakoukli přes rameno. Na stole ležel balicí papír a na něm tři podivné předměty. Jeden z nich vydával příšerně hlasité houkání. Moody ho popadl a otočil vzhůru nohama. Zvuk okamžitě přestal.
„Co to je?“ zeptal se Moody a otočil se na Pírka.
„Tohle? To... no... vlastně nevím.“
„Nevíte!?“
„Prostě se to tu objevilo, než jste přišli. Netuším, co to je!“
„Kde jste byl včera večer? A nepokoušejte se mi lhát!“ zaburácel Moody.
„Byl jsem se projít po městě,“ odpověděl Pírko a viditelně zrudl.
„Sám?“
„Ano, sám.“
„Kudy přesně jste chodil?“
„Plátenickou ulicí, pak dolů k řece a přes park až sem.“
„Může vám to někdo dosvědčit?“
„Jen pekař, u kterého jsem si koupil housky.“
Moody si skrčka naštvaně změřil a pak se obrátil na Stumpa: „Posbírejte to, je to důkaz. Jdeme!“
„Důkaz?“ vyrazil ze sebe Pírko. Moody se k němu otočil a ukazováčkem se skoro dotkl jeho nosu.
„Neopouštějte město, nic nezkoušejte, ještě se uvidíme,“ řekl ledovým hlasem. Pak rozrazil dveře a oba byli pryč.

Moody seděl ve svém velkém křesle a kocour mu spokojeně vrněl na klíně se zavřenýma očima. Proti němu na židli seděl Stump a zamyšleně hleděl na zabavené magické předměty, které ležely na stole.
„Věříte té jeho historce o procházce?“ řekl Stump po chvíli.
„Hmm... cože?“ zeptal se překvapeně Moody, viditelně vytržený ze zamyšlení.
„Jestli věříte té procházce.“
„Ani za mák. Ale pro jistotu zajděte do města a poptejte se po něm. Je celkem nápadný a minimálně ten pekař by si ho pamatoval. Zvlášť, pokud je tam stálým zákazníkem. Můžete vyrazit hned.“
„Dobře. A vy?“
„Co já?“ zeptal se zase napůl zamyšleně Moody.
„Co budete dělat vy?“
„Já? Ještě si něco pro jistotu ověřím.“