Magie Vánoc

Věnování:
Drahá Danae,
přeji Ti krásné Vánoce, všechno dobré v životě i v novém roce a mnoho radostného. Doufám, že Ti přispěju i touhle malou sbírečkou drabblat. Snad jsem se aspoň trošku trefila do Tvého přání momentek z dějin či legend a jejich nakřížení se světem kouzelným. Malými kouzly se totiž historie jen hemží.
Krásné počtení Magie Vánoc
přeje
ježíšek Zuzka
Přístupnost: naprostá
Doporučení: lehoučko latiny *mrk mrk*

Znamení na nebi
(mírně před přelomem letopočtu)
„Nezvedové jedni!“ Matouš Jasnozřivec potahal synky za uši. „Jsou pěkně vykutálení, drahá. Zkoušeli jiskření tak dlouho, až ty mudrce skutečně zmátli. Podle koule už se vypravila k Jeruzalému celá karavana.“
Maminka Júdit pokrčila rameny: „S tím už toho moc nenaděláme… Snad z toho nebudou v paláci potíže,“ myslela hlavně na švagrovou, která u Herodových vařila.
Ze střešního patra zatím přikvačil Juditin otec, Šimon Hvězdopravec, oči navrch hlavy: „Však ono to nakonec nebude jen tak, uvidíte. Na nebi je cosi zvláštního. Hvězda jasná…,“ zmlkl a zamířil ke džbánu se svitky.
Matouš rozhodil rukama a nechal chlapce zase běžet.
„Co vaříš, Juditko?“

Na noc
(ještě mírněji před přelomem letopočtu)
„Ven, holoto chudobná! Třeba do chlíva! Prý zdarma!“ hostinský práskl za Josefem dveřmi.
„Josífku, netrap se, někde uložení najdeme,“ zkoušela mu žena ulevit.
„Já vím, má milá. Mám jen starost. Hloupé sčítání lidu,“ odvětil Josef. „Vadil by ti chlév?“
„Jistěže ne, na jednu noc. Uch,“ pohladila bříško, „pojďme.“
Přes okénko hospody je sledoval Samuel Chaminpaal, latinsky Tepidifer. Nedalo mu to. Zaplatil, vyšel ven.
Opuštěné chlévy kolem Betléma byly tesané ve skále.
Támhle jsou.
Na přikrývce na slámě oddechovala mladá rodička. Samuel ve stínu u vchodu pronesl cosi mezi přáním a modlitbou. Uvnitř se znatelně oteplilo. Maria na chvíli spokojeně usnula.

Kterak Aurelia Beta k legendě Mikulášově přispěla
(kolem r. 340)
„…otec je chce prodat do nevěstince, rozumíš?“ Mikuláš smutnil. „Že prý nemá na věno. Takový hodný dívčiny. Kdybych je mohl vykoupit… Co mě zajali, nemám nic,“ protřel si unaveně oči.
Aurelie přemýšlela. „Zabavili ti všechno?“
„Mhm. I ten vyšívaný ornát.“
Hospodyně vstala, odstrčila mlsnou kozu, zašla do komory. Popadla tři pěkné řepy a postavila je na polici. Z rukávu vytáhla hůlku, zamávala, zamumlala. Řepy se zatřpytily.
Zlato to není, ale to žádný mudla nepozná.
„Tady máš. Zachraň ty dušinky,“ cinkla řepami o stůl.
Stařík pochybovačně hleděl na zlaté hroudy. „Aurelie, drahá sousedko, to nemohu!“
„Ale můžeš. Neprotestuj. Zařiď to nenápadně.“

Betlém v Grecciu
(1223)
„Kreslí si vzdušné zámky,“ zabručel si bratr Marcus pod vousy.
„Bude tam tou dobou hrozná zima, bratře Františku. Navíc, lézt po kopcích, kdo to kdy viděl?“ varoval nesčetněkrát.
„Věř, milý Marku. Víra a Bůh nám pomohou,“ zněla pokaždé Františkova odpověď.
Přišel slavný den. Mniši, dětičky z Greccia i měšťané se zvířaty se vypravili k jeskyni. Mrzlo, až praštělo. Na Itálii skoro zázrak.
Bratr Marcus si stále mumlal, vypadal skoro škodolibě.
Krátce po příchodu na místo se pod skalním převisem rozlilo neobvyklé teplo. Marcus Tepidifer se usmál.
Díky Bohu, že se rodinná tradice za ta staletí nepřerušila.
Připojil se k chorálu.

Šalamounské řešení
(1582)
Řehoř se ve svém křesle nejistě vrtěl. Střídavě bral do rukou různé listiny, odkládal je a vzhlížel ke stropu.
Astuta Montana chodila kolem, stírala prach a sledovala ten vnitřní souboj. Ctihodný muž si povzdechl.
„Svatý Otče, tolik vás to trápí… mohu pomoci?“ nahlédla mu přes rameno. Umně skrytou hůlkou dál posouvala hadřík po římse u dveří.
„Ach, Astuto, nevím, co s tou reformou kalendáře. Nejde jen o peníze a o reakci protestantů. Co běžní lidé? Co moudrost pořekadel? Vem si to, třeba: ,Svatá Lucie noci upije.‘ No?“
„Pane, s prominutím, vyhlaste to co nejdřív. A Lucie? No co, dne nepřidá.“