Dva muži a nemluvně

Obrázek uživatele Profesor
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 012

Obdarovaná: Kleio
Název: Dva muži a nemluvně
Žánr: povídka
Autor: Profesor
Páry: nejsou
Postavy: Dva muži a nemluvně
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Dva "muži", nemluvně a konec, který je začátkem
Poznámka: Milá Kleio, doufám, že se Ti povídka bude líbit. Zkoušela jsem tam dostat slash, ale Doktor si zase udělal, co se mu zachtělo. Přeji Ti hezké čtení a nádherné prožití svátků a šťastný nový rok.

Na ulici leželo dítě zabalené v hromadě hadrů. Pršelo. Těžké studené kapky bičovaly ulici i nemluvně. Teplota okolí byla stěží dva stupně pod nulou. Miminko bylo pomodralé zimou, cáry látky ho před nepřízní počasí příliš neochránily. Tiché kňourání odnášel vítr pryč.
Hučení terénního vozu zprvu zaniklo v kvílení větru. Ulice, na které dítě leželo, byla dlouhá a rovná a nejnovější model amerického hummeru se vynořil na jejím druhém konci. Automobil klouzal z jedné strany ulice na druhou, jakoby plaval. Přesto se zatím dokázal vyhýbat zaparkovaným autům.
Rádio v autě hrálo na plné pecky. Mladý řidič kýval do rytmu lahví drahé vodky. Vykroužil další ladný oblouček. Balíčku hadrů ležícího v nejvyšším bodě následujícího půlkruhu si nevšiml. Dítě slabounce zakňouralo. V tu chvíli všechno utichlo, jakoby ten zvuk sebral sílu všem ostatním.
Zablesklo se. Čas se zastavil. Pod kola terénního vozu se vrhla postava. Dítě sebrala ještě za letu. Překulila se na chodník. Pneumatiky dokončily otáčku. Postava se zvedla z louže. Celá akce netrvala ani jeden srdeční tep.

***

„Jauvajs!“ rozvlnilo vzduch v temné místnosti. „Dalo by se tu rozsvítit?“ zabručel a místnost zalilo mdlé světlo. Muž se rozbalil z klubíčka, do kterého se svinul, aby při pádu ochránil nemluvně. Postavil se a rozhlédl se po vhodném místě, kam by mohl na chvíli položit dítě. Nenalezl nic.
„Kdepak máš kolébku?“ oslovil dítě. Miminko odhalilo dásně v jakési nápodobě úsměvu. „Že jsem se ptal. Pane, mohl bys, prosím?“ Pohlédl ke stropu. Kolébka se objevila hned vedle řídícího pultu. Byla z lipového dřeva a zdobená vyřezávanou telefonní budkou.
„Děkuji. Výtečný cit pro detail,“ mumlal si muž, zatímco ukládal dítě do peřinky s motivem modré budky. „Hezky spinkej,“ řekl mu, „já zatím najdu něco, v čem bych tě mohl vykoupat.“

***

Ve skladu na dolní chodbě se pohnula hromada těžkých věcí. Ozval se charakteristický zvuk pádu velmi hmotného tělesa a vzteklý výkřik. Předmět, který muže přišpendlil k podlaze byl totiž opravdu velmi, velmi hmotný. Muž se nadechl, ale dřív než mohl cokoli vypustit z úst, objevila se v místnost další osoba.
„Doufám, že jsi nechtěl klít, Gabrieli,“ oslovil ho muž.
„Já… Ne,“ řekl Gabriel upřímně. Chtěl řvát bolestí. Muž mávl rukou a těžký kus čehosi vesmírného odplul na své místo.
„Děkuji,“ vydechl Gabriel a zvedl se. „Co to je?“ Zíral na podivnou konstrukci, která ho málem rozmačkala.
„Kus vesmírného odpadu,“ odpověděl muž pobaveně. „Naše nemluvňátko si dřív rádo hrálo.“
Gabriel protočil panenky. „Kdejaký krám tu má, ale vaničku pro dítě by pohledal.“
„Je ve druhém skladišti,“ řekl muž. Lehce se usmíval Gabrielovu překvapenému výrazu.

„Uvnitř větší,“ pokrčil rameny brunet, když Gabriel mrzutě bručel, kolik krámů se může do malé budky vejít.
„Já vím, ale pořád mi to přijde příliš věcí.“
„A to zrovna cestoval sám. Představ si, že by tu měl ještě společnici,“ podotkl brunet.
„Jen to ne! Mně stačí on. Dvě mimina bych asi nezvládl,“ vyděsil se Gabriel.
V duchu si to dovedl živě představit. Dva přebalovací pulty, dvoje pokaděné plenky, modré a růžové dupačky, sunar, chrastítka a mezi řídícími páčkami nablinkaná přesnídávka. Br. Fuj. Otřásl se.
„Zvládl, věř mi.“ Brunet se smál.
Smál se ještě ve chvíli, kdy Gabriel míchal sunar, aby mohl nakrmit vykoupané dítě. Přestal, když zjistil, jeho společník strká dítěti dudlík do ucha. Tomu se to pochopitelně nelíbilo. Vrtělo se a nabíralo k pláči. Potůček sunaru mu stékal po hlavičce.
„Takhle ne. Podívej,“ řekl Gabrielovi a převzal miminko.
Dítě se okamžitě uklidnilo. Trpělivě leželo v silných pažích a čekalo na dudlík, který skrýval dobrůtku do bříška.
„Tumáš, maličký, bumbej,“ řekl a dítě se usmálo očima. „Takhle se to dělá,“ řekl Gabrielovi.
„Jsem anděl, já děti nikdy neměl!“ bránil se Gabriel se zdviženýma rukama.
„Archanděl,“ opravil ho nevzrušeně muž. „A tom na stropě nic zajímavého není,“ doplnil, protože Gabriel zdvihl oči k nebi.

***

„Jak se to vlastně stalo?“ zeptal se anděl, když chlapeček usnul. „Vždyť měl být mrtvý.“
Brunet pokrčil rameny. „Nejen Mayové měli tenhle den v kalendáři něco zvláštního. I Páni času měli v dějinách skrytou smyčku a on je ten, který ji má přetrhnout a znovu spojit správná vlákna. Jenom musí vyrůst.“
´A do té doby ho já musím hlídat,´ pomyslel si Gabriel a mrzutě pohlédl na chlapečka třímajícího plyšovou napodobeninu sonického šroubováku. ´Ach jo.´
„Potrvá to jenom asi sto let,“ uklidňoval archanděla brunet.
„Jenom?!“ podivil se anděl, který už teď věděl, že to bude nejdelších sto let v jeho životě.
„Pokud se nebude příliš vracet v čase. To by mohlo jeho dospělost oddálit,“ řekl muž. „Noví Páni času mají poněkud zamotanou časovou linii.“
Gabriel zakvílel. Už teď ho bolela hlava. A to maličkému Doktorovi ještě ani nezačaly růst zoubky.

Komentáře (archiv): 

So, 2013-01-05 17:26 — Danae
Jé, to je ale nečekané

Jé, to je ale nečekané Jezule! A moc hezká povídka!

St, 2013-01-09 13:52 — Profesor
:-)

Dík, Danae.

Ne, 2012-12-30 22:24 — Aveva
No z toho by clovek samou

No z toho by clovek samou roztomilosti zacal sislat :o)
Ale co zuby, vetsi sranda bude, az na nej prijde puberta ;o)

Po, 2012-12-31 18:35 — Profesor
Dík.

Já za to nemůžu, to Doktor. Já nic, já muzikant.
To mi povídej. Ale k těmhle úvahám se Gabriel naštěstí nedostal.

Čt, 2012-12-27 23:34 — Keneu
8+)

ať žijí časové smyčky
Gabriela je mi vážně líto
pobavilo mě to, hlavně ten plyšový sonický šroubovák

Pá, 2012-12-28 01:47 — Profesor
Dík.

Jo, jo.
Mně taky.
Dík. Bez šroubováku by to nešlo.

St, 2012-12-26 18:42 — Kleio
Obdarovaný se konečně dostal

Obdarovaný se konečně dostal k počítači a mooooooc děkuje! Představa Gabriela s mimitimelordem je opravdu úchvatná!

Pá, 2012-12-28 01:44 — Profesor
Jsem moc ráda, že se ti

Jsem moc ráda, že se ti povídka líbila. On si Doktor ten příběh nedal vymluvit. Povídal, že prý má dost toho věčného zachraňování světů, že se teď nechá zachránit sám.;-)

St, 2012-12-26 00:21 — Aries
Teda, to je ale roztomilé!

Teda, to je ale roztomilé!

Pá, 2012-12-28 01:46 — Profesor
Dík.

Dík.

Út, 2012-12-25 15:10 — Arengil
Plyšový šroubovák! :D

Hezký a fakt s nima cítím po víkendu s malými dětmi.

Pá, 2012-12-28 01:45 — Profesor
Dík. Ten šroubovák nešlo

Dík.
Ten šroubovák nešlo vynechat. Ten k Doktorovi patří, i když je milý Timelord nemluvně.

Út, 2012-12-25 14:00 — Rya
Ještě že to miminko

Ještě že to miminko zachránili! Co bychom si bez něj počali, že? :-)

Pá, 2012-12-28 01:44 — Profesor
To mi povídej. Dík za

To mi povídej.
Dík za komentář.

-A A +A