Hlavu vzhůru a nešlapat na motýly 3

Obrázek uživatele Rebelka
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 011

- část třetí, kde se pozorný čtenář dozví, jaké riziko je spojeno s nárůstem testosteronu a co všechno se dá dělat s kalhotami spuštěnými u kolen -

Ukázka z Univerzálního holografického výkladového slovníku z počátku čtvrtého tisíciletí:

Vzdělávací injekce
Charakteristika: nejsnadnější a nejrychlejší bezbolestný způsob vstřebávání informací
Důvody vzestupu: mnoho úrovní – od základních až po vysokoškolskou, velice nízká pravděpodobnost exploze mozků, nízká cena, vysoká spokojenost
Důležitá data: 2080 – zjištění, že lidský mozek není určený k tomu, aby si pamatoval věci
2200 – začátek testování vzdělávacích injekcí na antarktickém ptactvu
2211 – tučňák císařský vyhrává Nobelovu cenu za fyziku a za literaturu
2212 – konec testování vzdělávacích injekcí na antarktickém ptactvu
2289 – vzdělávací injekce nahrazují klasické vyučování
Související pojmy: drogy, kroužkování tučňáků, Rebelka

ooOoo

Ta myšlenka mi pořád ležela v hlavě. Nezáleželo na tom, jak často jsem se k ní vracel, ale byla pořád kdesi uvnitř mě.
„Uvažoval jsem...“
Učitel se zrovna chtěl napít a zastavil hrnek s čajem na půli cesty k ústům.
„Ano?“ jeho hlas zněl opatrně.
„Kdybych si nechal dát technickou injekci na té nejvyšší úrovni, asi bych tu věc zvládl předělat, aby to byl opravdový stroj času...“
Práskl hrnkem o stůl, až to zadunělo a vyšplíchlo několik kapek.
„Moje první zásada, Loki?“
„Nikdy nešlapat na motýly v minulosti. Ale...“
„A druhá?“
„Nevzpomínám si, ale...“
„Správně! Jen jedna zásada a vy ji chcete zadupat do země.“
V druhé ruce držel učitel sušenku, a jak zatínal dlaně v pěst, téměř celou ji rozmačkal.
„Asi byste měl jít,“ řekl nakonec.
Zůstal jsem sedět. Potřeboval jsem, aby pochopil, jak to přesně myslím.
„Nemusíme rovnou zachraňovat svět,“ trochu mi přeskočil hlas a já se začal cítit trapně. „Měl jsem na mysli jen malé věci.“
„Nemáte ponětí, o čem mluvíte,“ zasyčel.
„Mohli bychom... zachránit jeden Picassův obraz do vaší sbírky. Nebo najít Hitlera ještě jako malého kluka a zmlátit ho. Nebo se prostě jen vykoupat v moři dříve, než ho vysuší.“
„Loki, je to všechno moc hezký, co mi tady povídáte, a lhal bych, kdybych tvrdil, že by se mi to nelíbilo...“ odmlčel se a zavládlo všeříkající ticho. „Ale je to prostě špatný.“
„Tak proč mi nikdy nechcete říct, jak jste k tomuto všemu přišel?“ neurčitě jsem mávl rukou kolem sebe. „Čaj a sušenky jsou sice výborné, ale už půl tisíciletí neexistují. A tyhle chutnají docela čerstvě. A vaše poličky plné historických krámů. Pochybuji, že jste to koupil ve sběratelských obchodech.“
„Prostě jsem je tady jednou našel...“
Než jsem stihl znovu otevřít ústa, přešel ke dveřím, otevřel je a mlčky počkal, až odejdu pryč.

ooOoo

Od malička jsem měl problémy s těmi věcmi okolo víry. V podstatě celý svět měl problémy s těmi věcmi okolo víry; zvlášť od té doby, kdy vědci prokázali, že Bůh sice existuje, ale je mu to všechno jedno.
Nebyl jsem ateista, to ne. Jen člověk s trochu jiným přístupem.
Věřil jsem ve východ slunce – že nastane každé ráno. A ve vysušené oceány – že je znovu nezaplaví voda a nesmete nás z povrchu zemského. Věřil jsem, že kdyby někdo napsal ještě jednu nepovedenou upírskou ságu, probudí se Bůh z letargie a zabije koťátko.
A také jsem věřil v dobrou věc. Ať už to znělo jakkoliv pateticky.

Proto jsem dnes stál s holým zadkem v místnosti s obrovskými okny a obrovským výhledem. Kalhoty spuštěné u kolen, mírně předkloněný. Vzpomněl jsem si, jaké nechutné věci prý dělali lidé se staženými kalhotami v minulosti, a polil mě studený pot.
V duchu jsem učitele proklel.
„Zaznamenávám. Čtyřiadvacátý den dvanáctého měsíce. Subjekt Loki 007. Technické vzdělání úspěšně nainstalováno na úrovni pokročilého vysokoškolského titulu. Gratulujeme.“
Tři dozorčí notáři zatleskali. Natáhl jsem si kalhoty a snažil se nemyslet na palčivou bolest v místech, kam jsem před okamžikem dostal vědomostní injekci.
Můj žaludek udělal kotrmelec. Zavrávoral jsem.
„Je možné, že v blízké době pocítíte slabé závratě, alergickou reakci, popřípadě i slabý nárůst testosteronu. V krajních případech kontaktujte naši pohotovostní linku.“
Přinutil jsem se přikývnout. Cítil jsem, jak se moje vnitřnosti rozpínají a smršťují. Ale mnohem horší bylo to dupání v mé hlavě. Poslední kousek příčetného vědomí mi neustále opakoval, že se musím okamžitě dostat na čerstvý vzduch.
Z budovy jsem vyšel téměř poslepu. Opřel jsem se o zeď a zhluboka dýchal.
„Vzdělání bolí,“ řekl jsem tiše a samotného mě překvapil zvuk mého hlasu.
Ještě jsem si stihl uvědomit, že stojím v ulici sám a že mi tedy logicky nikdo nepomůže, ale potom už moje nohy odmítly splácet dluh zbytku těla a já se sesunul na zem.

ooOoo

Probudil mě lidský hlas a možná i ta lehce zatuchlá vůně inkoustu a kožených knižních vazeb, kterou se vyznačovalo jen jediné místo na zemi.
„Za starých časů lidi říkali, že je ke studiu potřeba leb ocelová a zadek olověný, Loki. Hezký pořekadlo. Škoda, že ho současná doba takhle zkurvila.“
Pokusil jsem se otevřít oči, ale bylo to, jako bych v nich měl střepy.
„Zkuste se pohnout a nechám vás tady napospas svým sbírkám. A věřte, že některý exempláře jsou docela děsivý.“
V hlavě mi dupaly otázky jako stádo splašených zvířat, ale nedokázal jsem žádnou zachytit.
„Aby bylo jasno – to, že vám teď pomáhám, neznamená, že se na vás nezlobím. Naopak, Loki, takhle už mě dlouho nikdo nenasral.“
„Ar... archa... ismus?“
„Nemluvte,“ odsekl, ale jeho hlas zněl nepatrně přívětivěji. „Za chvíli se zkusíte posadit a já do vás vpravím nějaké tekutiny, ano? A potom si promluvíme o tom, jak nevděčnej a proradnej prevít se z vás vyklubal.“
„Mnoho po...povyku pro nic.“
„A jestli si myslíte, že na vás budu milej, jakmile začnete citovat mýho oblíbenýho autora, tak jste se spletl.“
Uslyšel jsem několik kroků, cinkání nějakého nádobí a bublání tekutiny.
„Zvládnete se trochu nadzvednout?“
Ani nečekal na odpověď a vsunul mi ruku pod záda.
Podařilo se mi lehce přimhouřit oči, takže jsem viděl rozmazanou pracovnu, učitele s hrnkem šumícího čehosi a opravdu velkou hromadu polštářů.
„Nikdy mě nenapadlo, že bych tu mohl potřebovat postel, tak jsem vás musel položit na zem,“ prohodil spíše mimochodem. „A přikryl jsem vás pláštěm Obi–Wana Kenobiho. Větší kus látky tady nemám. Je to originál, kterej používali při natáčení tak ne, že mi ho pobryndáte.“
Přidržel mi hrnek u úst.
„Tady máte. Potřebujete tekutiny.“
Pil jsem pomalu, protože jsem se snažil co nejvíce oddálit okamžik, kdy budu muset začít vysvětlovat.
Zdálo se, že učitel také nemá potřebu mluvit, takže jsme mlčeli a ticho, které se nafouklo kolem nás jako nějaká bublina, bylo nepřirozené... a divné.
„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal jsem se nakonec, když poslední bublající kapka toho kyselého ať-už-to-bylo-cokoliv zmizela v mých útrobách a společně s těmi ostatními se tam začala svíjet jako klubko hadů.
„Viděl jsem vás, když jste se snažil obejmout chodník tak náruživě, až jste si rozbil hlavu. Dlouho jste se nezvedal, tak jsem vás přemístil sem.“
„A jak...“
„Prostě jsem šel náhodou kolem, jasný?“
Nepřítomně si upravil masku, přešel k oknu a chvíli se jen tak díval ven.
„Kromě toho vy nejste ten, kdo by měl teď pokládat otázky.“
Ticho.
„Omlouvám se.“
Učitel si povzdechl.
„Dneska jste patrně posunul hranice pitomosti do míst, kam se lidstvo ještě neodvážilo. A bezpochyby jste k tomu měl nějakej úžasně ušlechtilej důvod.“
„Myslel jsem, že to nakonec oceníte.“
Na okamžik se zdálo, že mě prostě zabije. Potom jen naplnil další hrnek tou zvláštní pěnící tekutinou a podal mi ho.
„Prostě budeme předpokládat, že z vás mluví šok. A mimochodem,“ podíval se na mě a já bych skoro přísahal, že se pod maskou ušklíbl, „stále je tu možnost, že vám po takové koňské dávce techniky vybuchne mozek.“
Zatvářil jsem se dotčeně.
„Zrovna jsem vám chtěl vyměnit žárovku. Abyste nemusel čekat, než sama zregeneruje. A opravit ventilaci.“
Učitel se rozesmál.
Hlavně mi nesahejte na gramofon...“

ooOoo

Když jsem přišel za učitelem do pracovny na další lekci, poznal jsem, že se cosi změnilo. Jen jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně.
„Dobrý den,“ řekl jsem, i když podle etikety by měli učitelé zdravit první.
Zdálo se, že mě neslyšel.
„Ve starověku bych se mohl vymluvit, že hraju divadlo, ve středověku na znetvořenej obličej nebo na mor a potom si prostě seženu velký sluneční brýle.“
„Cože?“
Otočil se ke mně.
„Vymýšlím si odůvodnění pro svou masku, abych ji mohl nosit všude.“
„Cože?“
„Měl jste pravdu, všechny ty věci, které jsem před lety našel v balících přede dveřmi, mi tam někdo musel dát. A kdo jinej, než my?“
„Tím chcete říct...“
„Jo. Rychle zaskočíme do příslušnýho období, ukradneme tam pár krámů a potom je všechny zaneseme mýmu mladšímu já a hotovo. Žadný šlapání na motýly, žádný narušování kauzality. Tam a zase zpátky, jak by řekl klasik. Pokud se vám teda opravdu podaří ten přístroj předělat.“

Zatvářil jsem se dotčeně.
„Žádné pokud není. Prostě mi, zlato, dones šroubovák a jedno vychlazené pivo a nepleť se do chlapských problémů.“
Chvíle vytřeštěného ticha.
„Omlouvám se, tohle asi budou ty nežádoucí účinky...“

ooOoo

„Centrálo?“
Rozsvítilo se červené světýlko.
Strčil jsem do přístroje malý šroubováček, pootočil o třicet sedm a půl stupně a světýlko se změnilo na zelenou. Potom na modrou.
„Nesnáším červenou,“ zabručel jsem si pro sebe. „Centrálo? Od mého posledního hlášení se nic zvláštního nestalo.“

Komentáře (archiv): 

St, 2012-01-11 13:08 — Danae
Madam, vy teda válíte! Nejste

Madam, vy teda válíte! Nejste vy tajná příbuzná nějakých Adamse? A tohle ještě není konec, že ne?!

St, 2012-01-11 23:15 — Rebelka
Ó, děkuju :o). Není, konec je

Ó, děkuju :o). Není, konec je v nedohlednu i pro mě.

St, 2012-01-11 20:53 — Kleio
Mám na ni podezření - Gaiman

Mám na ni podezření - Gaiman a Adams přišli na to, jak udělat mpreg, a vyplodili Rebelku!

Čt, 2012-01-12 10:53 — Danae
To by vysvětlovalo tolik

To by vysvětlovalo tolik věcí! :D

St, 2012-01-11 23:14 — Rebelka
ty si chceš zabít vlastní dítě...

:D:D:D

Čt, 2012-01-12 20:44 — Kleio
To bych si nedovolila!

Miluji své vlastní dítě, i když je očividně jen nevlastní. :D

-A A +A