Hlavu vzhůru a nešlapat na motýly 2

Opět pro Skříťu a opět převelice děkuji betě Keneu.
Povídka obsahuje značné množství informací o historii, literatuře a tělních vypouklinách. Autorka proto doporučuje slabším povahám, aby před čtením vložili svoji hlavu do igelitováho sáčku pro případ, že by jim vybuchl mozek.

Ukázka z Univerzálního holografického výkladového slovníku z počátku čtvrtého tisíciletí:

Časový přenosník
Charakteristika: nepříliš využívaná učební pomůcka založená na principu cestování v čase
Výskyt: v tzv. klasických školách
Popis: subjekt A položí dlaně na čidla A1, A2 a ovládá přístroj pomocí mozkových vln. V případě tandemového cestování subjekt B položí dlaně na čidla B1, B2 – nemá možnost cestování ovlivňovat, pouze následuje subjekt A
Rozdíl mezi přenosníkem a pravým strojem času: subjekty se v minulosti fyzicky nevyskytují, jen do ní nahlíží. Nejsou viditelní ani nemohou s nikým mluvit, nic cítit, dotýkat se
Související pojmy: kauzalita, hodiny, TARDIS

- část druhá, kde se dozvíte, proč by geekové neměli psát slabikáře a jak se dělají děti ve čtvrtém tisíciletí -

Učitel mi řekl, že sice nejsem žádný zázrak, ale to prý nebyl ani Einstein – a jak se nakonec vypracoval. A že to se mnou tedy zkusí.
Musel jsem mu ukázat, že umím psát rukou a číst. Položil na stůl takovou hromadu papírových učebnic pro malé děti, že jsem přes ni neviděl. Potom jsem do nekonečna slabikoval pitomosti typu: Ár tů pípá nebo Svíny Tod mele maso.
„Vymyslel jsem to sám,“ řekl učitel a poprvé za tu dobu, co jsem ho znal, zněl nejistě. „Zdálo se mi to docela legrační...“
Odmlčel se, jako by čekal na odpověď.
„Ale ministerstvo to nezařadilo do osnov,“ dodal nakonec.
„Mně se to líbí,“ řekl jsem a možná to byla pravda. Hlavně mi ho ale přišlo trochu líto.
Zdálo se, že ten člověk patrně uvízl kdesi v době papírové a všechny moderní vymoženosti šly naprosto mimo něj. Přesto ale skladoval v zastrčené vedlejší místnosti zachovalý časový přenosník. To mě překvapilo.
„Osobně preferuju praktický vyučování,“ vysvětlil mi. „Nic studenta nenaučí gramatiku tak dobře jako válečný konflikty, který vznikly kvůli pravopisným chybám. Nebo velká přechodníková revoluce.“
„Spíš jsem čekal, že budete mít v pracovně gramofon. A ne tohle,“ prohodil jsem a myslel jsem to spíš jako vtip na odlehčení konverzace.
Učitel se zasmál.
Potom bylo chvíli ticho.
No a potom vytáhl z jedné skříně gramofon a celý zbytek hodiny jsme poslouchali tisíc let staré desky. Písničky byly přeslazené, utahané a jen těžko šlo poznat, kde končí praskání desky a kde začíná hudba. Přesto v nich bylo cosi milého a uklidňujícího. Jen jsem to v té době ještě neuměl pojmenovat.

ooOoo

Z mého prvního cestování časovým přenosníkem jsem měl smíšené pocity.
Nejdříve se učitelova pracovna začala kroutit a rozmazávat, jako když pomalu lijete vodu na obraz. Podvědomě jsem cítil, že by mi asi mělo být špatně od žaludku, ale nic takového se nestalo. Vlastně jsem necítil vůbec nic.
Obvyklé všední zvuky jako tikání hodin se smísily s dupáním a křikem – nejdříve nenápadně, že jsem si toho ani nevšiml, potom ale zesílily, až nakonec přehlušily všechno ostatní.
Někdy v té chvíli se začaly rozmazané šmouhy opět skládat do jakéhosi zvláštního obrazu. Dominoval mu kouř. A prach a plameny.
„Víte, že jsem ještě nikdy neviděl opravdový oheň?“ zeptal jsem se.
„Myslel jsem si to,“ přikývl učitel. „Kde taky?“
„A nejhorší je...“ opatrně jsem hledal správná slova, „ že je to svým způsobem velkolepé. Já vím, že to je hrozná tragedie a tak vůbec,“ dodal jsem rychle, „ale zároveň to má v sobě takovou přirozenost a opravdovost. Jestli mi tedy rozumíte...“
„Rozumím.“
Chytil mě kolem ramen a společně jsme pozorovali, jak několik metrů od nás hoří Alexandrijská knihovna.
„Kdybysme tu ale stáli doopravdy, zbydou z nás jenom dva černý mastný škvarky, Loki. Doufám, že si to uvědomujete.“
Přikývl jsem.
„Dobře. A teď se na chvíli posaďme, zkusím do vás natlouct nějaký to vzdělání.“
Věc neurčitého tvaru, na kterou jsme se svalili, ještě doutnala, ale neucítil jsem ani ten nejmenší záchvěv tepla. V duchu jsem složil poklonu naší technice.
Skrz masku si mě přeměřil dlouhým pohledem.
„Počítám, že součástí vaší historický injekce byly i informace o tomhle.“
Znovu jsem přikývl.
„Výborně. Takže základ máte. To ale nestačí. Vy víte, že tu shořelo tisíce svitků. Vidíte, Loki, to číslo vám jen tak prošumí hlavou. Ani si neuvědomíte, jaký obrovský množství to bylo. Co já bych dal za to, kdybych žil v téhle době, měl přístup do Alexandrijský knihovny a mohl alespoň setinu z toho...“
„Ukrást?“
„Zachránit, Loki.“
„Promiňte.“
„Alexandrijská knihovna shořela omylem. Caesarova vojska pálila lodě, přeskočil plamen... a bylo to. Sám velkej Julius měl tak černý svědomí, že jel vyrabovat Pergamon, pobral tam všechny svitky a dovezl je sem. Typickej Caesar.“
Učitel se odmlčel. Lidé, kteří ještě před chvíli probíhali skrz naše holografické projekce a snažili se uhasit požár, začali ustupovat.
„Dnešní lekce, Loki. Náhoda a omyl hrajou největší roli v dějinách. I kdyby jste si z mé hodiny odnesl jen tohle, budu rád.“
Obraz před námi zřídl a potom se začal mísit s interiérem učitelovy pracovny. Řev davu přebylo tikání hodin na stěně. Seděli jsme opět v měkkých křeslech, učitel sundal ruce z čidel a otevřel oči.
„Tak to by bylo. Máme ještě trochu času. Dáte si čaj? A sušenky? Mohl byste se mě zeptat na cokoliv, co vám nebylo jasné.“
„Čaj a sušenky byly zrušeny před pěti sty lety.“
„Ano, ovšem. Tak dáte si?“

ooOoo

Dohodli jsme se, že se budeme ve výběru dob a míst, která navštívíme, střídat. Proto jsme příští vyučovací hodinu strávili v jednadvacátém století a s vytřeštěnýma očima sledovali volbu královny krásy.
Přítomné dámy měly dlouhé vlasy, byly vypouklé přesně na těch správných místech... zkrátka na rozdíl od žen naší doby se daly odlišit od mužů nejen podle barvy uniformy. Byl jsem rád, že hologramy netrápí zpocené dlaně, zrychlený dech ani jiné tělesné pochody.
„Tohle je z doby, kdy děcka ještě nevznikala v umělých líhních,“ zašeptal učitel a jeho hlas zněl trochu jako by se dusil.
„Nedivím se,“ přikývl jsem, oči stále ještě přišpendlené na Miss Havaj.
Ten večer jsme si poprvé protáhli vyučování.

ooOoo

Potom jsme se začali vídat skoro každý den. Přišlo to nenásilně, ani jsme se na tom dopředu nemuseli domlouvat. Cestovali jsme všude a já docela brzy zjistil, že ne všechny události se odehrály přesně tak, jak mi tvrdila moje injekce.

Naučil jsem se, že na některé drobnosti se historie zkrátka neptá: 4. lekce – Kolonizace Ameriky („Pane Raleighu, pokud jste chtěl Virginii pravdivě pojmenovat podle mého... ehm stavu, měl jste ji objevit o dvacet let dříve.“).
Že dějiny lidstva určuje víceméně náhoda: 5. lekce – Trojská válka („Tak si hoďme mincí, zda tu sochu spálíme, nebo vtáhneme za hradby.“).
Že z pitomých myšlenek pramení ještě horší důsledky: 7. lekce – Začátek velké spřátelovací revoluce („Přemýšlel jsem, jak zjistím, s kým mě podvádí moje žena – asi prostě z moci prezidenta Zeměkoule nařídím pro všechny povinnou registraci na Facebooku.“).
A že některé události jsou zkrátka... divné: 10. lekce – Založení Říma („Zabil jsem svého bratra, protože řekl, že naše matka je čubka.“)

Po lekcích jsme dost často ještě seděli u učitele v pracovně, popíjeli čaj a jedli sušenky a čokoládu. Zdálo se, že jich má plnou skříňku, ale když jsem se jednou zeptal, odkud je vzal, poradil mi, ať toho nechám a raději se soustředím na tu úžasnou chuť. Poslechl jsem ho hlavně proto, že byly opravdu dobré.
Abych řekl pravdu, začalo mě to bavit. Když jsme přetahovali hodiny a nechávali ostatní studenty čekat, cítil jsem se jaksi výjimečně. Pořád jsem podával hlášení na centrálu, ale byly to jen pravdivé věci, které přece nemohly nikomu uškodit.

ooOoo

16. lekce
Bylo to obvykle ušmudlané ráno. Chlad zalézal za nehty, obloha zatažená, ale nepršelo.
Mark vstal, políbil ženu a uvařil oběma kávu. Bylo to nečekané a milé.
Potom vytáhl z poličky velice ohmatanou knihu Kdo chytá v žitě. Sama se otevřela zrovna v té části, kde Holden Caufield stojí na kraji útesu. Možná osud, ale spíš to bylo proto, že tyhle odstavce četl Mark skoro každý den.
„No a dál to znáte, Loki,“ řekl učitel. „Dnes odpoledne bude Mark čekat před apartmánem Johna Lennona. Podá mu svoji kopii obalu alba Double Fantasy a dostane na ni autogram. Asi šest hodin na to ho zastřelí.“
Otevřel jsem ústa, ale všechno, co bych řekl, mi v té chvíli připadalo nepatřičné.
„Dívejte se, teď napíše do knížky: This is my statement. “
„Chtěl bych, aby to bylo jinak,“ zašeptal jsem, přestože nás nikdo nemohl slyšet. „Přál bych si, abychom měli pravý stroj času a mohli to změnit.“
„Nechte toho, nikam to nevede.“
„Nebylo by to tak složité...“
„Loki!“
„Zamyslete se nad tím...“
Chtěl mě uhodit, ale jeho holografická ruka jen projela mým holografickým tělem. Chvíli jsme na sebe šokovaně zírali.
„Promiňte,“ zabručel.
Ticho.
„Mark Champan odešel,“ řekl jsem.
Chvíli jsme mlčky stáli v prázdném bytě.
„Asi dnes skončíme lekci dřív...“

ooOoo

„Centrálo?“
Rozsvítilo se červené světýlko.
„Pořád hodně cestujeme. Holograficky, samozřejmě. A dnes jsem skoro viděl Lennona. Po hodině mě většinou pozve na čaj a sušenky, ale na tom přece není nic špatného. Že ne, centrálo? Centrálo?!“