Čarovný los 2

Obrázek uživatele Brygmi
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 010

Zbytek vánočního dárku pro Anne. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale konce a začátky roku… Snad tě to i tak potěší.

Název: Čarovný los (2/2)
Autor: Brygmi
Přístupnost: 12+
Pár: Harry/Draco
Varování: Slash. Trochu AU. Více i méně šílené.
Shrnutí: Je po válce, ale to neznamená, že je všechno v pořádku. Druhá část krátkého příběhu.
Prohlášení: Fan fiction nebyla sepsána za účelem zisku a postavy patří J. K. Rowlingové. „Čarovný los“ (Troll-Elgen) pak Walteru Fyrstovi.
Poznámka: za beta-read děkuji Milošovi

Hermiona si nahřívala dlaně o teplo z krbu. Zima na vesnici byla něco naprosto jiného, než trávit svátky v Londýně. Teploty už přešly do mínusových hodnot a sněžilo takřka nepřetržitě, hustě a nepříjemně. Ale měla ten podivný klid ráda. Jen ona a její dcera naprosto izolované od vnějšího světa. Jenže momentálně byl klid narušen mužem, který seděl v její kuchyni a popíjel čaj. Zachvěla se, přestože v místnosti nebyl chlad.
„Dlouho jste se neozývala, paní Weasleyová, začínali jsme se bát.“
„Grangerová. Vrátila jsem se k dívčímu jménu,“ opravila muže.
„Moje hlava. Jak jsem mohl zapomenout, že?“
Hermiona se mírně pousmála, věděla své. Věděla, že Edmund Skagen na tuto skutečnost rozhodně nezapomněl, protože Edmund Skagen nezapomíná. To byla jedna z jeho výborných vlastností, tedy za předpokladu, že stál na vaší straně. A on naštěstí stál. Hermionu už několikrát napadlo, co by mohl Edmund napáchat, kdyby se rozhodl stát Smrtijedem a Voldemortovým nástupcem. Jenže to byl dobrý chlap. S trochu netradičními metodami a neempatickým přístupem. Každopádně se v poválečném období projevil jako neohrožený muž, který sjednotil velkou část kouzelnického světa.
Přesto ho ve své kuchyni nechtěla.
„Musíme si něco vyjasnit. Za prvé – už nikdy za mnou nebudete chodit domů. Pošlete mi sovu, jak to dělají všichni ostatní. Za druhé – Harryho jsem viděla naposledy asi před rokem, Malfoye za války, jsem na tom tedy stejně jako Ministerstvo. A za třetí – Bystrozorem být nechci.“
Edmund pokýval hlavou: „Dobrá, hrajete férově, to beru. Slibuji, že vás už takhle nepřepadnu, stejně tak vás nebudu obtěžovat otázkami ohledně Harryho Pottera. Jenže co se týče toho bystrozorství… Opravdu se nic nezměnilo? Slečno Grangerová, Hermiono? Zatraceně vám to pálí a černá magie tu bude vždycky a vždy budou potřeba lidi, kteří by proti ní bojovali. Navíc ten váš zvláštní talent umí být velice užitečný.“
Přešla k oknu a zadívala se na zasněženou zahradu. Rozhodně teď neměla náladu se s ním vybavovat. Pořád dokola to samé. Zvláštní talent. Edmund uměl dobře mluvit, to ano. Ale už se jednou rozhodla. Nebude pro ně pracovat. Už ne. Příliš to bolelo.
„Tady je vás škoda,“ podotknul.
Napřímila se a otočila.
„Škoda? Starám se o dceru.“
Zastyděla se a obrátila zpět k oknu. Reagovala nepřiměřeně.
„Nikdo vám toto právo neupírá. Ale být pořád zavřená tady v té chatce, z toho prostě nic nebude. Kdybyste se trochu angažovala…“
Pak to uviděla. Někdo šel směrem k jejich domu, o tom nebyl pochyb. Snažila se nedat navenek nic znát a pokračovala v rozhovoru.
„Za války jsem se angažovala až příliš, teď chci mít klid.“
Byly to dvě postavy.
„Trochu předčasný důchod, nemyslíte?“
„Jsem v domácnosti,“ odpověděla automaticky.
„S vámi je to těžké, Hermiono. Škoda vašeho talentu.“
Postavy se vzájemně podpíraly, ale přesto se jim šlo obtížně. Samozřejmě, že je poznala, jak by ne. V duchu nadávala. Ti dva mohli přijít kterýkoli den… Kdykoli. A oni si vyberou zrovna ten okamžik, kdy je tu Edmund Skagen.
Otočila se k němu.
„Vše už jsme si vyjasnili, takže pokud bych vás mohla požádat o použití letaxu… Mám ještě hodně práce,“ snažila se o klidný tón a docela se jí to dařilo. Válka byla mocná učitelka.
„Samozřejmě. Jen mi dejte chvilku na dopití čaje. Je vynikající.“
Skvělé.
Teď musí přemýšlet a jednat rychle a přesvědčivě.
Zazvonil domovní zvonek.
„To bude pošťák. Čekám ještě mudlovskou zásilku, takže pokud mě omluvíte.“
„Jako kdybych tu nebyl,“ usmál se zeširoka a Hermioně se trochu zhoupl žaludek.
Zavřela kuchyňské dveře, prošla chodbou a otevřela přední vchod.
„Harry?“
Nepřekvapilo ji, že je to Harry a Malfoy. Překvapilo ji, jak bídně oba vypadali. Všechno se v ní sevřelo, Harryho už neviděla tak dlouho. Sice si o něm myslí, že je hlupák, který zahodil svůj život pro… pro nic, ale přesto… Zamumlala kouzlo, aby zabránila chladu.
„Hermiono, já…“
Musí je dostat pryč. Kdyby přišel Edmund ke dveřím, zřejmě by mu stačilo jen natáhnout ruku a měl by je oba, než by stačili vytáhnout hůlky. Malfoye by sice zas taková škoda nebyla, ale Harry… Byl to její kamarád. Tenkrát se spolu sice hádali, ale teď už na to nemyslela. Koneckonců měl v mnohém pravdu, i když mu to nestihla říct.
„Potřebujeme tvou pomoc.“
O to se právě snaží, bohužel.
Přivřela za sebou dveře a ztlumila hlas.
„Harry, víš že tě mám ráda a odpustila bych ti všechno na světě. Ty k nám samozřejmě můžeš kdykoliv.“
„Ale?“
Ale ne teď.
Jindy. Ideálně ne s ním.
Teď ho ale musí vyhnat a musí tedy udeřit na nejcitlivější místo. Promiň, Harry.
„Ale on ne. Ten do našeho domu nevkročí,“ podívala se Malfoyovi do obličeje.
Vypadal jako mrtvola. Samozřejmě ho nenáviděla, protože udělal všechny ty hnusné věci, za které si zaslouží shnít v Azkabanu. Ale teď ji napadlo, že možná k tomu nebude mít příležitost, protože vypadal vážně strašně. Navíc ty jeho pološílené oči.
„Draca neopustím.“
Zatřásla hlavou: „Jak můžeš být tak hloupý, Harry? Vždyť je všechny zabil, kvůli němu umřely desítky lidí, zabil přece i…“
„Není to tak, jak to vypadá,“ Harry ji nenechal dopovědět.
Myslela to vážně. Nikdy jejich vztah nechápala a nikdy ho nepochopí. Přesto ho musela teď trochu litovat.
Ale hlavně musí jít pryč.
„Co se to s tebou, Harry, stalo? Život na útěku… To je to co chceš?“ ztišila hlas.
„Jo. To chci.“
„Měl bys odejít.“
Musí odejít.
„Hermiono, prosím, má horečku. Bojím se, že… K sakru, jsou Vánoce.“
Vánoce. A v jejím pokoji sedí Edmund Skagen. Kdo má lepší argument? Nejlepší bude říct Harrymu pravdu. Nadechla se a v tu chvíli uslyšela volat Rose, která se musela mezitím probudit.
Dostala strach. Rose.
„Jak jsem řekla. Ty k nám můžeš, ale on ne. Kvůli němu Ron zmizel.“
Ron.
„Ron byl srab a utekl. Mohl zůstat a možná umřít, ale to by na něj bylo příliš. A jelikož se nevrátil ani po válce… Nevrátí se, prostě se s tím smiř. A neviň z toho Draca.“
Zaslechla kroky.
„Vypadni,“ sykla.
„Jo, to udělám. Draco, pojď…“
Ještě něco musela dodat.
„Harry… Pošlu Bystrozorům zprávu. Musí se dozvědět, že jste tu byli.“
„Proč mi to říkáš?“
„Pošlu ji až za chvilku.“
Zaklapla za nimi dveře.
Pospíchala do kuchyně, ale Skagena potkala už kousek ode dveří. Jeho tvář byla jako maska a nenaznačovala, zda něco slyšel nebo ne.
„Vaše dcera se dožaduje pozornosti.“
Odběhla do dětského pokoje utišit Rose, a pak se vrátila ke Skagenovi. Ten zatím v klidu seděl v kuchyni a popíjel čaj. Přidala se k němu a snažila se udržovat nenucenou konverzaci.
Jenže Edmund…
„Hermiono, nechcete mi něco říct?“
Srdce jí bušilo.
„O čem?“
„Víte… přijela mudlovská pošta, ale vy jste si nepřinesla žádný balíček.“
Nakonec nebyla tak dobrá lhářka a udělala tu nejhloupější chybu.
„Nebyl to pošťák, jen se nějací lidé ptali na cestu.“
„Víte, Hermiono… Nesmírně si vás vážím, ale přesto vám musí být jasné, že zatajování informací je zločin. Samozřejmě vždy záleží na míře, ovšem tu neposuzuji já. Navíc soudy se protáhnou a vy musíte myslet i na své dítě. Jak je vaše dcera vůbec stará?
„Tři roky.“
„Tři roky. To tedy potřebuje mateřskou péči, že?“
Tak teď už je konec. Edmund skutečně nebyl hloupý a její nervozita mu neunikla. Spočítal si, že tak dlouho by nemluvila s pošťákem a že je nesmysl, aby se zde najednou ocitli cizinci hledající cestu. Všechno si v hlavě přesně spočítal a teď se chystal… K čemu vlastně?
Vstala a začala vytahovat hůlku. Jenže Edmund byl rychlejší, vrhl se proti ní a hřbetem ruky ji srazil k zemi. Zůstala bez hnutí ležet.

Edmund použil krb, aby poslal Bystrozory za Potterem a Malfoyem, ale sám se k nim zatím nepřipojil. Kouzlem spoutal ležící Grangerovou, vrátí se za ní později.
Vyšel ze dveří a nadechl se čerstvého vzduchu. Tohle počasí měl skutečně rád, připomínalo mu domov. Zavřel oči a cítil jak se jeho tělo pomalu mění. Když je opět otevřel, všechno okolo mělo úplně jinou ostrost. Rozběhl se po sněhu, ale už nebyl mužem. Jeho tělo bylo daleko větší, mohutnější, se stříbřitou barvou. Po pláni utíkal obrovský los.

*****

Harryho probudilo svítání. Chvilku se opájel představou, že takto budou s Dracem ležet celý den. Bylo by to sice pěkné, jen bohužel nereálné. Musel vstát, probudit Draca a vydat se zase na cestu. Venku se naštěstí počasí trochu umoudřilo, takže cesta bude schůdnější. Půjdou pěšky, stopování se rozhodl po včerejší zkušenosti omezit.
Draco byl snad ještě zaraženější než obvykle. Harry se ho snažil rozveselit bezstarostným povídáním, ale k ničemu to nepřispělo. Navíc i pro Harryho bylo těžké se smát a mluvit o hezkých tématech. Ono už moc hezkého, o čem by se dalo bavit, nezůstalo.
„Kam půjdeme?“ Draco ho přerušil.
„No, přemýšlel jsem, že použijeme zbytek peněz z náklaďáku a svezeme se vlakem do Londýna. Můžu sehnat Zabiniho a zeptat se, jak to vypadá na…
„Ne! Londýn je příliš nebezpečný a Zabinimu nevěřím.“
Víc slov pro něj neměl.
V Harrym začal bublat vztek, ale než stačil vybuchnout… Tak si uvědomil, jak zoufale se Draco tváří, jak moc je bledý… a vztek ho okamžitě přešel. Včerejšek byl pro ně oba náročný. Navíc měl Draco pravdu. Pohybovat se po Londýně nebylo snadné a Blaise Zabini nepatřil k lidem, na které se mohl spolehnout. Jenže jim párkrát pomohl, a to v dnešní době znamenalo hodně.
„Mohl by nám sehnat mudlovské pasy…“ navrhl Dracovi.
Ten jenom zavrtěl hlavou a zatvářil se nepřístupně.
Jenže co mohou krucinál dělat jinýho?
Kdo jiný jim pomůže?
Všichni jejich přátelé jsou mrtví, ztracení nebo… Nebo jako Hermiona. Prostě proti nim.

*****

Mlčky kráčeli směrem k blízkému městečku. Svého času tam kratší dobu pobývali, takže Harry věděl, že je tam nádraží. Do Londýna nepojedou, ale trochu změnit směr cesty bylo nutné. Navíc to nebylo příliš daleko – stačí jen projít přes les a ocitnou se na okraji Tewinu. Ano, les v zimě nebylo nic extra příjemného, ale aspoň mají jistotu, že tam nikoho nepotkají.
Šli do prudkého kopce okolo vysokých jehličnanů, mezi kterými se proháněl chlad. Les nesl nepříjemné zvuky, žil svým vlastním životem. Ale aspoň žil, což bylo pro Harryho kupodivu uklidňující. I když stromy vypadaly dávno mrtvé, tak tam pořád byli. Pod nohama jim křupaly šišky rozkousané od nějakých zvířat. Možná veverky. Harry byl trochu napřed, přidržoval se volně trčících větví a vyšlapával cestu pro Draca. Znovu zalitoval, že nemůžou kouzlit. O co jednodušší by bylo mávnout hůlkou a… Nemyslet. Nemyslet na nesplnitelné věci. Kdyby mohli kouzlit, tak by se neskrývali v lese. Kdyby mohli kouzlit, mohli by být s lidmi, mohli by teď někde v klidu slavit Vánoce. Plánovali by nějakou budoucnost a netrmáceli se od jednoho nebezpečného nic k dalšímu nebezpečnému nic.
Opět. Nemyslet na nesplnitelné věci.
Harry už zdolal menší kopec, Draco byl ještě kus pod ním. Podal mu ruku, ale Draco jako kdyby se chtěl vyhnout doteku a místo toho se chytnul kmenu stromu a vyhoupl se vedle něj. Aspoň má ještě sílu.
Harry uslyšel podivný zvuk.
Rozhlédl se, ale zřejmě to bylo jen nějaké zvíře.
Nahoře nad hlavou jim něco zakrákalo.
Draco potřásl hlavou, zřejmě tomu také nepřikládal větší důležitost.
Vydali se dál lesem, už nebyli daleko, blížili se k malé mýtině. Samozřejmě nešli přímo přes ní, protože nechráněné prostředí je vždy nebezpečné. Sedli si do stínu menšího keře a snažili se odpočinout. Ten kopec byl náročný, zvlášť pro ně dva.
Zaslechli klopýtání, znělo to jako srnec, možná jelen nebo něco podobného. V téhle zimě asi jejich obvyklý strach z lidí ustupuje.
„Reducto!“
„Draco!“
Kouzlo škublo Dracem a odhodilo ho o několik metrů dál, kde zůstal ležet. Harry nestihl sáhnout pro hůlku, protože ho pod krkem držel silný světlovlasý muž a šacoval ho. Sebral mu hůlku, aniž ho přitom pustil. Další zamumlání a Harry byl spoutaný, stejně jako Draco.
„Draco!“
Všechno se to seběhlo tak rychle, doufal že je Draco… doufal, že…
Edmund Skagen. Představoval všechno co Harry nenáviděl a teď tady stál a očividně měl ze sebe radost.
„Vida, to nebylo tak těžké.“
Skutečně není těžké dostat dva vyčerpané muže, kteří mají ukryté hůlky.
Skagen se posunul za Dracem a sebral i jeho hůlku, Draco něco zamumlal. Díky bohu. Takže nebyl… I když nebylo to teď už jedno?
Celý svět se hroutil.
Harry se snažil přemýšlet, dostali se přeci už ze situací, které vypadaly daleko beznadějnější než tohle.
Jenže v těch situacích nefiguroval Skagen. Právě díky němu skončil Draco v Azkabanu.
Hajzl, určitě má prsty i v jejich včerejším setkání s Bystrozory.
„Co prosím?“ Skagen se naklonil blíže k Dracovi.
Tentokrát Draco promluvil nahlas a zřetelně. Skagen se přestal usmívat a praštil Draca pěstí. Harry vykřikl. Ten zkurvysyn. Nikdo nemá právo sahat na Draca. Musí, musí… Ale co? Co má udělat, aby zvrátil běh okolností?
Nic.
Do Skagenových zad narazilo prudké omračovací kouzlo a on se sesul k zemi. Přicházela další a další kouzla jako kdyby se kouzelník chtěl pojistit, že Skagen zůstane skutečně na zemi.
Harry tu osobu poznal.
„Hermiono?“

*****
Probudila se na zemi. Posadila se a uvědomila si, že má okolo rukou i nohou drobné stříbrné řetízky. Přes její očekávání ji ale nespoutávaly, byly povolené.
Edmund.
Edmund ji musel svázat, ale to nevysvětluje…
„Mami?“
Objala dceru. Edmund mohl být jeden z nejnadanějších čarodějů v Británii, ale stejně nepomyslel na jednu věc – na nespoutanou dětskou magii. A také na to, že matka udělá cokoli, aby ochránila své dítě. Protože Hermiona nemůže jít do vězení a nechat Rose samotnou. Vyhrožovat jejímu dítěti… To neměl dělat.
Poslala sovu s dopisem pro Hannah Abbotovou, ve kterém ji prosila, aby se postarala o Rose. Zabralo to jen pár okamžiků, a pak vyběhla ven. Nesněžilo, takže si ihned všimla velkých stopou ve sněhu. Z nějakého zvláštního důvodu najednou ale končily a místo nich byla… kopyta? Nakrčila čelo.
Nepřemýšlela dlouho, přivolala koště a vydala se na cestu.

*****
Hermiona mávnutím rozlomila pouta jim oběma.
„Jsi v pořádku, Harry?“
Kývnul a ihned běžel k Dracovi. Ten měl celý obličej od krve po ráně Skagenovou pěstí, ale jinak vypadalo, že mu nic není. Objal ho, ale Draco nereagoval. Ztracený ve svém světě…
Co tady ale dělá Hermiona? Vždyť… Se Skagenem očividně nespolupracuje. Nebo že by je chtěla předat Ministerstvu sama? Hloupost, vždyť…
Přerušila jeho myšlenky.
„Promiň.“
Za co se omlouvá? Že kvůli ní málem umřeli včera i dnes? Že jim nepomohla? Že nikdy ani… Harry v sobě cítil vztek a snažil se ho krotit jen kvůli vědomí, že jim právě teď zachránila život.
„Co tady děláš?“
Uvědomil si, že možná zní až příliš…
„Promiň,“ taky se omluvil. Vlastně nevěděl co říká.
Nebo co by měl říct?
Bylo toho zničené už tolik, že prostě… Některé vztahy se těžko dávají dohromady.
„Musíte se odsud dostat,“ Hermiona se sklonila a začala zkoumat Skagenův kabát. Jejich hůlky jim hodila k nohám.
„To víme taky. Ale jak, kam? Můžeš… Nám pomoc?“
Mohla by?
Má cenu ji ještě vůbec žádat? Ale včera není očividně dnes.
„Nech mě chvilku přemýšlet. Ou. Tohle všechno vysvětluje.“
Harry k ní přešel blíž a všiml si, že ve Skagenově plášti našla jakousi starou minci, na které bylo vyobrazené nějaké velké zvíře.
„To nechápu.“
Zasmála se: „Samozřejmě, že ne. Ale na tom nezáleží.“
Položila minci na zem a namířila na ni svou hůlku. Mince zrudla, a pak se vrátila ke své přirozené barvě.
„Tak. Přenašedlo.“
„Co?“ Draco přišel také blíž.
Zamračila se, jako kdyby si teprve teď uvědomila, že tam Harry není sám.
„Nemůžu vás přemístit osobně, ale přenašedla nejsou vystopovatelná. Respektive přenašedla sama o sobě ano, ale vy s ním ne, nezůstane po vás magie. Budete v bezpečí. A daleko.“
Harrymu to pořád nějak nedocházelo. Skagen, teď Hermiona… A najednou přenašedlo, které by je mělo přenést do bezpečí. Pořád tomu tak nějak nevěřil.
„Čím dřív, tím líp. Nemůžu zaručit, že se neprobere,“ kývla směrem k ležícímu Skagenovi.
„Ale… já to nechápu,“ Harry jen mávnul doširoka rukama.
„Harry, prosím. Omlouvám se, že jsem včera jednala, jak jsem jednala, ale pochop, že už nejednám jen za sebe, mám dítě a… Je to všechno komplikované. Ale nikdy jsem nechtěla nic jiného, než tvoje štěstí. Tohle přenašedlo je sice zhotovené narychlo, ale zaručí vám klid. Těžko říct, na jak dlouho.“
Harry kývl: „Ehm. Díky. Já jen… A co bude se Skagenem? Co ty?“
„O mně se neboj, vymažu mu paměť. Vždyť víš. Můj zvláštní talent.“
Objal ji.
Neviděl ji tak dlouho, nemluvil s ní… Včera to byl možná jeden velký omyl, možná ne, ale každopádně jí věřil. Teď už ano.
„Kdo nám zaručí, že neskončíme někde v Azkabanu?“ Draco poprvé od Hermionina příchodu promluvil.
„Malfoyi, to jsi vážně tak hloupý, že si myslíš, že za vámi celou noc poletím a přizabiji hlavního Bystrozora, jen abych vás dostala do Azkabanu, kam by vás právě Skagen zavřel?“
Harry čekal na odpověď, ale Draco místo toho jen sklonil hlavu. Možná mu také došlo, že na výběr moc nemají.
„Sbohem,“ Harry se zadíval na Hermionu.
On a Draco se dotkli přenašedla.

Chvilku tam jen tak stála. Bylo sice zvláštní poslat je zrovna tam, ale přesto v tom bylo cosi poetického. Dala jim šanci. Po včerejšku to asi bylo docela fér. Důležitější pro ni ale bylo, že dala šanci Rose a sobě. Ve válce se naučila být sobec. I za cenu jiných zničených životů
Namířila hůlku na Edmunda Skagena.

*****

O týden později

Stáli spolu a okolo nich jen hromady sněhu, nepříjemný mrazivý vítr a několik polozasněžených pokroucených soch. Byli pryč. Ty měsíce nepřetržitých bojů, Azkaban, Bystrozorové, bývalí přátelé a nynější nepřátelé... Hermiona i Edmund Skagen. Vše bylo pryč. Stáli v parku, okolo nich několik soch a nepříjemná zima. Harry si předtím myslel, že v Anglii je momentálně nejhorší počasí na světě, ale mýlil se. Nikdy totiž nebyl v Norsku.
Vlastně to byl od Hermiony geniální tah. Budou je hledat ve Španělsku, Karibiku, na Havaii... Kdo by je hledal v Oslu? Kdo by v zimě utíkal do Norska?
Stiskl Dracovi ruku a usmál se.
Tohle pro ně bude nový začátek.
Draco mu stisk neoplatil. Místo toho se vymanil z jeho sevření a začal se procházet mezi sochami Viegelandského parku, zvykal si na prostředí i na palčivý pocit mrazu v obličeji.
„Nikdy už nebudeme moc kouzlit, co?“ promluvil až po chvíli.
Harry za ním přišel a zezadu ho objal.
„No tak... V kouzelnickém světě se toho může přece tolik stát, nový ministr, amnestie, prostě cokoliv. A budeme se snažit očistit, sbírat pomalu důkazy...“ vypočítával možnosti.
„Harry... Tomu přece sám nevěříš, že ne?“
Musel to uznat.
„Ne.“
„Nechci žít jako mudla.“
„Nebudeš. Ty totiž nejsi mudla.“
„A co jsem?“
„Jsi Draco.“
Zasmál se: „Díky. To bylo pěkně ubohý a patetický.“
Něco v jeho úšklebku mu připomnělo... Toho starého Draca. Z válečného období, před Azkabanem, neohroženého a s trefnou poznámkou vždy po ruce. A možná... byl tam i Draco ze školy. Tak nějak zvláštně ho to dojalo.
„Neměj strach,“ znovu ho vzal za ruku a stiskl. Tentokrát se ho Draco nepustil.
„Už nemám.“
Usmál se.
Stáli tam v parku a padal na ně sníh.

Konec

Komentáře (archiv): 

St, 2011-01-12 20:22 — Anne
Hermiono odmítnutí pomoci mi

Hermiono odmítnutí pomoci mi nesedělo k jejímu charakteru a měla jsem pravdu. Dobrý konec se tady hodí, zasloužili si ho. Děkuji.

St, 2011-01-12 20:07 — Rebelka
tleskajík

Líbil se mi Edmund Skagen - je to takovej správnej záporák :o). A taky vysvětlení, proč se Hermiona chovala tak divně. Pěkná povídka, moc hezky napsaná.

Klíčová slova: 
-A A +A