Legenda o bratrech a modré budce 3

Obrázek uživatele Rebelka
Rok: 
Rok 2 010

Třetí a zároveň poslední část.
Za beta-read opět vděčím Kleio.
Děkuji vám za přízeň a Václavovi za schovívavost :).

- závěrečná část, ve které se zjistíte, jestli Doctor používá sypaný nebo pytlíkový čaj a o čem bude Rebelka drabblovat celý příští duben –

23. 12. 2010, Praha

„Václave, o kolik let je tvůj bratr mladší?“ Doctor seděl za stolem a přes hromadu knih ho téměř nebylo vidět.
„Boleslav je starší než já.“
Doctor se zatvářil samolibě, jako by se právě potvrdily veškeré jeho domněnky. Otočil se. „Ten čaj mám ve třetí skříňce zleva,“ křikl přes rameno.
Z vedlejších dveří vykoukla Alžbětina hlava. „Už to bude. Mimochodem, Doctore, od někoho jako vy bych čekala, že bude mít sypaný.“
Místo odpovědi upřel pohled na Václava.
„A to ti nebylo divné, že ses knížetem stal ty a ne tvůj starší, opakuji starší bratr?“
„Nepřemýšlel jsem...“
„Ani že se ani po více než tisíci letech s přesnou určitostí nenašla tvoje kostra?“
„A jak měl asi vědět tohle,“ ušklíbla se Alžběta a položila na stůl podnos s kouřícími hrníčky.
Ignoroval ji. Naklonil se k Václavovi, že se téměř dotýkali nosy.
„Všechny záznamy o tobě i tvém bratru si dokonale odporují,“ zašeptal a téměř u toho nepohnul rty.
Václav si najednou s ohromným zaujetím prohlížel svůj hrnek.
„Navíc ta jména... Myslíš, že si vaši rodiče řekli: ´Tak je pojmenujeme oba stejně, ať se to dobře pamatuje.´? Ne.“
Doctor chňapl po hrníčku a nepřítomně si do něj nasypal několik lžiček cukru.
„A podívej se tady. Sice mám výhrady ke středověkým umělcům, ale prohlédněte si tohle,“ přitlačil prst na stránku knihy, až mu zbělala kůře pod nehtem. „Boleslav. Bratři si bývají podobní, ale tohle je velké sousto i pro všemocnou přírodu.“
„To by ale znamenalo...“ Alžběta se naklonila nad stůl, až jí pramen vlasů sklouzl do čaje.
„Jo,“ Doctor zabouchl knihu. Zvedl se oblak prachu. „To cestování časem někdy děsí i mě.“

„Takže podle vás,“ Václav instinktivně vstal a udělal několik kroků směrem ke dveřím, „se mám vrátit do minulosti a zabít sám sebe?“
„To nebude nutné,“ usmál se Doctor a položil mu ruku na rameno. „Už jsem to jednou překazil, vzpomínáš? Podle legendy to ráno zemřel jen jakýsi Mstina, když se tě snažil zachránit. Asi až potom, co jsme zmizeli.“
Nastala chvíle ticha vyplněná cinkáním lžiček.
„Ale Boleslav je zlý!“ nevydržel to Václav.
„Záleží na úhlu pohledu,“ prohodila Alžběta.
„I když je pravda, že se na mě vždycky díval tak divně...“
„Taková Rebelka na Boleslava nedala dopustit nikdy.“
„A když se napil, mluvil o divných věcech...“
„Nechoď do kostela, udělal jsem hroznou chybu,“ zasmála se. „Kdyby zjistila ještě tohle, tak celé příští DMD nebude psát o ničem jiném.“
„A já to nechápal!“
„Nechcete tuhle zjevně zbytečnou konverzaci ukončit?“ Doctor přiskočil k ovládání Tardis. „Držte si... přilby, odlétáme.“
„Počkej, počkej!“ Václav ho naléhavě chybil za lem saka. „Já... nejsem připravený... nevím, co dělat.“
„Jsi kníže. Vládneš téhle prťavé zemi. Musíš být připravený.“
„Já nechci!“
„Podívej se. Jestli to neuděláš, vybuchne vesmír. Roztrhne se na dvě poloviny. A nebudeš ty, tvůj bratr ani zbylých sedm miliard lidí.“
„Je mi jedno, co si myslíš!“ hlas mu přeskočil. „Já nejsem... já nejsem... Boleslav,“ dokončil téměř šeptem.
Doctor náhle vypadal velice unaveně a staře. „Já vím.“
Podíval se mu do tváře. Václav uhnul očima.
„Já vím,“ opakoval, „ale věř mi, jiná možnost ne...“
„Něco mě napadlo,“ Alžběta se tvářila trochu nejistě, „a myslím, že by to pomohlo, Doctore. Potřebujeme na chvíli odejít. Jen já a Václav.“
Zamračil se, ale všimla si, že mu na okamžik zajiskřilo v očích.
„Máte třicet minut. Potom odlétám.“
Otevřela ústa.
„Ano, jsem pán času a nehraje pro mě roli, jestli budete pryč půl hodiny nebo hodinu. Třicet minut vám dávám proto, abyste se nikde zbytečně necourali. Ještě něco?“
„V tom seriálu jste byl hodnější,“ pípla Alžběta.

Březen 921, Stará Boleslav

Boleslav nikdy neměl rád slovo zrádce. Mnohem častěji používal označení ten, který neměl na výběr.
Zrádce hořklo na jazyku. Obalovalo myšlenky jindy rozumných mužů.
Navíc záleželo vždycky hlavně na úhlu pohledu.
A to byla jedna z věcí, kterou Václav nikdy nedokázal pochopit.
I tak měl teď Boleslav hrdlo stažené; div, že jím prošlo několik hltů medoviny. Ruka, kterou svíral rozvinutý pergamen, se ani nepohnula. To bylo asi nejhorší. Kdyby se chvěla, možná by sám sebe dokázal přesvědčit, že lituje.
Když jde o někoho blízkého, o krev vlastní krve, ten, který neměl na výběr, se blíží zrádci víc než kdy jindy.
Znovu přelétl očima ten krátký vzkaz.

Václave, dej si pozor na matku.

Když jej před mnoha lety viděl poprvé, věřil, že mu ho poslal Bůh. Teď mu došlo, že pravda je mnohem neuvěřitelnější.

23. 12. 2010, Praha

„Je tu příliš mnoho lidí.“
„Však počkej. Nahoře u muzea už to nebude tak strašné.“
„A všichni na mě zírají,“ Václav si přitáhl plášť blíž k tělu.
„Uvidíš, že to bude stát za to, kníže,“ mrkla na něj.
Stmívalo se. Vánoční strom se asi rozsvítil ve chvíli, kdy se na něj zrovna nedívali. Václav se na něj otočil a nechal ústa nemně otevřená. Jen ji zatahal za šálu a ukázal směrem k zářícímu kuželu.
„Je umělý,“ zamumlala.
„Je krásný.“
„No... asi ano.“
Vzduch voněl punčem a pečenými kaštany. Před sochou stál fotograf s nestoudně velkým objektivem, ale při pohledu na historicky oblečeného muže kvapně odešel.
„Chtěla jsem ti dodat... já nevím... trochu odvahy. A sebevědomí,“ stiskla mu rameno. Ukázala na vrchol kamenného soklu. „To jsi ty, i když bych tě v té přilbici nepoznala.“
Václav mlčky zíral před sebe.
Chytila knížete a patrona České země za ruku. Jsou chvíle, kdy je to prostě potřeba.
Ozvaly se první tóny jakési vánoční koledy a chvilku jen tak visely ve vzduchu.
„Sakra. A to tady vážně většinou živé vystoupení nebývá. Skoro nikdy.“
Jako by hudba kolem jejich malého soukromého vesmíru utvořila vysokou zeď.
„Teď to vážně působí jako strašné klišé.“
„Nemluv,“ zašeptal Václav a sklonil hlavu.

Červen 920, Praha

Boleslav si narovnal plášť. Potřetí. A to si myslel, že dokáže zůstat klidný.
Připadal si, jako by ho někdo hodil do rozbouřené řeky událostí a on se v ní snažil plavat čubu.
Tak předně jeho otec. Přítomnost levobočka vzal na vědomí tak samozřejmě, že Boleslava zamrazilo v zádech. A i když si zakázal veškeré úvahy na toto téma, pořád se k nim musel vracet.
A potom tu byl samozřejmě Václav.
Václav...
Znovu si uhladil plášť.
Zalitoval, že Doctor ve své obrovské knihovně neměl žádnou příručku s názvem „První setkání s vaším mladším já – základní témata konverzace“.
Václav seděl naproti němu a podezíravě si ho prohlížel. Boleslav se pokusil usmát, ale nepotřeboval zrcadlo, aby věděl, že vypadá hloupě.
„Otec už za chvíli...“
„Jaký byl hon?“
Oba se zarazili a chvíli věnovali veškerou pozornost studiu svých bot.
„Václave?“
Pohled.
„Ehm... už ses... ehm... vypadáš tak mladě!“
Už když ta slova vypustil z úst, si uvědomil, že existují věty, které by se mladším já říkat neměly.
Václav posbíral veškerou svou čtrnáctiletou důstojnost a podíval se na něj s výrazem absolutního pohrdání.
Boleslav v duchu proklel Doctora do pátého kolene a stočil řeč na počasí.

23. 12. 2010, Praha

Alžběta zavřela na chvíli oči (a instinktivně si přitom přitáhla tašku blíž k sobě). S každým nádechem si připadala dál od všedních věcí. Přísahala by, že cítí, jak ji Václavova socha mlčky pozoruje.

„Budeme muset jít,“ řekla nakonec tiše.
Kývl.
„Víš, chtěla jsem tě nějak povzbudit. Něco na způsob toho, co udělali v tom díle s van Goghem,“ zamumlala spíše pro sebe. „Ale já to prostě neumím.“
„Tohle je mi stačí...“
„Počkej,“ vykřikla náhle a vytáhla z kapsy peněženku. „Hned jsem zpátky,“ zavolala přes rameno.
Vrátila se s papírovým sáčkem pečených kaštanů a hrstí drobných mincí.
„Potřebovala jsem si rozměnit,“ usmála se. „Na, podrž mi to.“
Václav si kaštany podezíravě prohlížel, zatímco ona cinkala korunami.
„Už jsem myslela, že jsem ji vytrousila,“ natáhla k němu ruku s drobným kulatým předmětem. „Dvacetikoruna. Píše se tam: Svatý Václave, nedej zahynout nám i budoucím. Myslela jsem, že bys třeba chtěl... na památku.“
Václav zavřel oči a přitiskl minci ke rtům.
Její „Fuj, víš, kolik na to sahalo lidí?“ zaniklo v prvních tónech Tiché noci.

Prosinec 919, neznámý les

Doctor s Alžbětou mu naposledy zamávali a modrá budka se propadla do spletitých chodeb nekonečna. Jako by vypálila v prostoru díru; Boleslav si byl docela jistý, že cítí to prázdné místo.
Polkl.
Uvědomil si, že stojí po lýtka ve sněhu, hlava mu třeští jako střep a nejbližší střechy domů jsou zatraceně daleko. Neměl nejmenší tušení, co má teď dělat. A to si myslel, že to měl do této chvíle těžké.
Napadlo ho, že kdyby měl stroj času on, dokázal by to celé vyřešit mnohem jednodušeji. V první řadě by si přičaroval teplejší boty.
Vesmír se zazubil.
Země se řítila nekonečnem. Bývalý, budoucí, ale rozhodně ne současný kníže stál daleko od lidí a byla mu hrozná zima.

Epilog

„Škoda, že jste mi ve Staré Boleslavi nedal aspoň chvíli rozchod, Doctore.“
Protočil oči v sloup.
„Co se vlastně stalo s Amy a Rorym? A co River? Je mrtvá?“
„Spoiler,“ odsekl. „Podívej, jsme zpátky v tvé době. Rád jsem tě poznal, ale...“
„Ale nechcete za companion dvě zrzky po sobě, co?“
„Mé stařičké já se kdysi zařeklo, že už mi do Tardis žádná šílená lingvistka ani nepáchne,“ ušklíbl se Doctor.
Zamrkala.
„Má to něco společného s ...“
„Další spoiler.“
Otevřel dveře.
„Nuže, Alžběto, nashledanou.“ Na okamžik se zamyslel. „Čtrnáctého října v roce 2012 prý bude Stromovka obzvlášť malebná. Ale neberte mi prosím šálu.“

_____________________________________________

Poznámka na závěr:
Kdyby někoho z vás náhodou zajímaly zákulisní historické podrobnosti, najdete je zde:
http://rebelnik.blog.cz/0511/pozor-pozor

Komentáře (archiv): 

Út, 2011-01-04 04:02 — Lejdynka
Ík!

Velice hlasité polk.
Rebí, víš že jsi naprosto geniální?
Tak zaprvé se ti podařilo mě šíleně dojmout, když se Václav ocitl na Václaváku (ehm. to zní) a těsně předtím, než jsi to napsala, jsem si přesně vzpomněla na Van Gogha.
Zadruhé - je to naprosto úžasně propracované a zkombinované a ne, nepřišla jsem na to od začátku, což je to, co mě těší ještě víc. To muselo být hrozně těžké napsat...a je to tak krásné a uvěřitelné. To je strašné, že něco takového je tak uvěřitelné. A nejstrašnější je že to i dává smysl :)
Zatřetí - strašně mě baví 'můj' vztah s Doctorem, už to viditelně došlo o fáze jakžtakž tolerance, což mě těší XD Ano, v seriálu byl hodnější :D A ne, myslím že Doctor je natolik uspěchaná běhající existence, že na nic jiného než na sáček s čajem, louhovaný cca deset vteřin, čas fakt nemá :P
Začtvrté jsem na sebe hrdá, že jsem poznala dvacku hned na začátku, pže se mi okamžitě vybavil ten Václav na ní, ale ne že by mi došlo, že Boleslav ji jaksi nemá ze sentimentu k bratrovi, ale - no, ehm, však víš, time crashes ;)
Ne, prostě je to skvostné, ještě jednou strašně moc děkuji, jsem nadšená ad extremo a beru to jako kánon ;)

PS: 14. jdu do Stromovky. Jde někdo se mnou? :) (a budu mít šálu, i kdybych si ji měla uplést. Tesák.)

Út, 2011-01-04 10:33 — Rebelka
Chííí

Vzpomněla jsem si, jak jsme se na ff u Van Gogha rozplývaly, a říkala jsem si, že něco podobného tam prostě musím dát :). A původně jsi mu měla vážně říkat něco na ten způsob; jakože byl skvělý panovník a lidé se k němu obraceli, když jim bylo nejhůř, ale zjistila jsem, že to prostě nedokážu napsat tak, aby to znělo přirozeně a nekýčovitě. Proto tam říkáš, že to neumíš (*zalézajík za kaktus*) :D.
Já si myslím, že Doctor to v hloubi duše nebere tak, jak to říká nahlas. Ale zas... kdoví, co se stane na konci šesté série - připadá mi, že na konci sérií je vždycky takovej nevrlej :). Zvlášť, jestli s ním z nějakého důvodu přestane cestovat Amy a Rory.
Jé a zrovna u té dvacky jsem si myslela, že je k nepoznání. Tleskajík :).
A prostě jsem strašně nadšená, že se ti to líbí. Měla jsi strašně inspirující přání.
PS: Já chci, já chci :).

Ne, 2011-01-02 23:30 — Aries
Páni. Tak jsem se k tomu

Páni. Tak jsem se k tomu konečně dostala a zírám. Souhlasím s Danae, to je na mou duši geniální. Přesně tohle je snad ta jediná věc, co by normálního smrtelníka prostě nenapadla. Skvělý, navíc se mi líbí to střídání atmosféry, co by se dala krájet, s nenápadným humorem, jde to neuvěřitelně dohromady.

Po, 2011-01-03 16:28 — Rebelka
*červenajík*

Děkuju, Aries. A já se docela bála, že to je průhledné a že čtenář nebude tak upointován, jak bych si představovala :).

St, 2010-12-29 21:20 — Danae
Přečetla jsem třetí kapitolu

Přečetla jsem třetí kapitolu poprvé. Pak podruhé. Pak jsem podruhé přečetla celou povídku. Pak mi explodovala hlava.
Je to geniální. GENIJÁLNÍ! Jestli ti Moffat nabídne spoluautorství na scénářích, neodmítej, prosím tě. Někoho takového právě teď potřebuje jako sůl.
A je ti doufám jasné, že 14. 10. 2012 se koná ve Stromovce hromadné čekání!

P.S. Čest a sláva Kleiobetě. Její obdarovaná ruka je na povídce vidět :)

Pá, 2010-12-31 12:28 — Kleio
Kleiobeta zrudla!

Kleiobeta zrudla!

Čt, 2010-12-30 00:25 — Rebelka
ksldflkneoj

Děkuju je málo. Udělala jsi mi obrovskou radost. Strašně moc obrovskou :o).
S hromadným čekáním počítám. Dostala jsem totiž pod stromečkem šálu čtvrtého Doctora - a je to určitě fakt vona a nějak se ke mně dostat musela. Počítám, že v tom hraje rolu Stromovka a cestování časem :D.
Kleio na Hrad! Beta je už jen špička ledovce, ale nejvíc jí vděčím za rady ohledně reálií (naprosto jsem netušila, jak ten váš Václavák vypadá v zimě :D) a historických věcí (a těch bylo tolik, že bych tohle jinak v žádném případě nemohla napsat), poznatků typu, že Boleslav rozhodně nemohl říkat sakra, ani když byl naštvaný... prostě vivat Kleio :).

Pá, 2010-12-31 12:29 — Kleio
Ale no tak, i bez mého zásahu

Ale no tak, i bez mého zásahu by to bylo úžasné, abys věděla. Co já bych si počala bez vás? :)

Po, 2011-01-03 16:29 — Rebelka
Ale se zásahem to je určitě

Ale se zásahem to je určitě lepší :). Prosim tě... víš jak jsem se musela snažit, abych u tebe našla aspoń pár chyb :).

St, 2010-12-29 20:34 — Profesor
Bravo.

Tak já to pochopila až na druhé počtení. Geniálně napsané. Já když si uvědomila kontext vzkazu Hodně štěstí. D + A, tak jsem byla hodně nadšená. A ta dvacka...
Nenápadný vnucující se slash Boleslav (Václav)/Mstina... Mimochodem, to jméno se mi hrozně líbí.
A Doktorovy fanynky... Ten se jich musí vážně bát.
Bazén v knihovně je ... Představuji si Doktora na lehátku s originálem Hájkovi kroniky, jak se cachtá...
Sáčkový čaj?! Doktor používá sáčkový čaj?! To by ho měly dámy v roce 2012 naučit na sypaný. S mlékem, když má tak rád angličany/nky.

Prostě prima příběh, pobavil mne.

Čt, 2010-12-30 00:19 — Rebelka
Děkuju, Profesore.

Doctor na lehátku! Z toho by se mělo napsat aspoň drabble :D.
Náhodou, i sáčkový čaj může být moc dobrý. Teď jsem dostala spoustu druhů sáčkového zeleného a oblizovala jsem se až za ušima :).
A přiznávám, že jméno Mstina jsem si vypůjčila bez dovolení od pravého Mstiny :).

St, 2010-12-29 16:26 — Dangerous
To je ještě lepší, než jsem

To je ještě lepší, než jsem si myslela!

St, 2010-12-29 16:39 — Rebelka
Chíí. Děkuju

Chíí. Děkuju

St, 2010-12-29 13:59 — Jacomo
Přiznám se.

Přiznám se. Ačkoliv mě tohle zaujalo hned od začátku, byla jsem zmatená jak nádražní včela. Zejména na konci druhé části. Během třetí mi začal v hlavě hlodat červík podezření, jak že by to mohlo být. Přišlo mi to neskutečně geniální, ale bála jsem se, že je třeba pletu. Tak jsem použila jiný trik - přečetla jsem si ty historické části "pozpátku", tj. chronologicky správně, a v tu chvíli se mi rozbřesklo definitivně. Moje podezření přerostlo v jistotu a musím konstatovat, že JE to naprosto geniální!
Smekám, tleskám a obdivně vzhlížím k autorce. Zahazuju klávesnici a myš a v zoufalství si formátuju harddisk, protože nejen že bych něco takového nikdy nevymyslela, já bych to ani nikdy nezvládla napsat! Považuji tuhle povídku za největší drahokam v koruně letošní vánoční nadílky.

St, 2010-12-29 15:27 — Rebelka
Myslela jsem si, že když si

Myslela jsem si, že když si dám chvilku pauzu, tak potom na tento komentář dokážu odpovědět smysluplně, ale asi to nezvládnu :o). Ale každopádně to zkusím.
Opovaž se jen pomyslet na zahození klávesnice. Na tvou letošní Vánoční povídku se vyloženě těším, protože si pořád ještě živě pamatuju, jak moc mě nadchla ta loňská :o).
Taky jsem hrozně ráda, že sis dala tu práci a přečetla si to znovu pozpátku - nejvíce jsem se bála, že tu povídku prostě čtenáři napoprvé nepochopí a vzdají to.
A prostě... dmu se pýchou tak, že se teď nedokážu soustředit na management, a to z něj mám zkoušku už za pár dní. Děkuju. Vždycky tvrdím, že píšu, protože mě to neskutečně baví a ne kvůli reakcím, ale takový komentář pohladí po duši :o).

Út, 2010-12-28 22:52 — ioannina
Při druhým čtení jsem tam

Při druhým čtení jsem tam vysledovala tu dvacku. Na první čtení ji člověk zazdil jako jednu z těch divností. Na druhý čtení si člověk divnosti teprv užije.
Líbí se mi, jak tu linii z minulosti necháváš v čase couvat, to je dobrej trik.

St, 2010-12-29 00:00 — Rebelka
Já si to couvání při psaní

Já si to couvání při psaní užívala, protože jsem tam mohla strkat náznaky a cítit se drsně, že si jich nikdo nevšiml. Ale na druhou stranu je pravda, že je povídka tím pádem pořádně pochopitelná až na druhé přečtení :o).

Út, 2010-12-28 18:34 — neviathiel
Jak se proklíná Doctor do

Jak se proklíná Doctor do pátého kolene?

Út, 2010-12-28 18:53 — Rebelka
Počítám, že to bude podobné

Počítám, že to bude podobné jako by proklínal libovolného pozemšťana, akorát je přitom obrácen směrem ke Gallifrey a čtyřikrát zaklepe prstem na desku stolu...

St, 2010-12-29 23:56 — neviathiel
A měl by u toho stát na jedné

A měl by u toho stát na jedné noze a levačkou hrozit směrem, kde naposledy viděl modrou budku:D

Čt, 2010-12-30 00:14 — Rebelka
:D :D A ani pak by to asi

:D :D A ani pak by to asi nezabralo... :D

St, 2010-12-29 20:35 — Profesor
Jo, a jak Václav ví, kde je

Jo, a jak Václav ví, kde je Gallifrey?

St, 2010-12-29 16:25 — neviathiel
Mně by zajímala spíš jiná

Mně by zajímala spíš jiná věc. Psala jsi to postupně, anebo podle toho jak jde čas?

St, 2010-12-29 16:38 — Rebelka
No, spíš jsem si udělala v

No, spíš jsem si udělala v bodech jakousi osnovu a pak jsem to psala tak nějak na přeskáčku, podle toho, na co jsem zrovna měla náladu. Proč? Mám tam nějaké kopance?

St, 2010-12-29 16:49 — neviathiel
Ani ne, jen jsem si tenhle

Ani ne, jen jsem si tenhle postup už nějakou dobu zkoušela a analyzovala a připadá mě, že ať už člověk postupuje jakkoliv, je to pořád stejná dřina a zábava:)

Čt, 2010-12-30 00:16 — Rebelka
Mně to přijde mnohem

Mně to přijde mnohem jednodušší než psát celistvé souvislé texty. To neumím a ani mě to nebaví:).

-A A +A