Legenda o bratrech a modré budce 1

Obrázek uživatele Rebelka
Rok: 
Rok 2 010

pro Lejdynku
Přístupnost: bez omezení
Fandom: Doctor Who, české dějiny
Shrnutí: Cestování časem je svinstvo a mělo by se zakázat.
První poznámka: Děkuji mamince Kleio za odhalení některých historických, pravopisných i stylistických blábolů.
Druhá poznámka: Obsahuje maličké množství pro děj naprosto nepodstatného slashe.
Třetí poznámka: Svatý Václave, vévodo České země, byla bych nerada, kdyby ses kvůli této povídce v budoucnu rozhodl nevyjet našemu národu na pomoc, až mu bude nejhůře. Věz, že jsem tohle celé myslela v dobrém.
Čtvrtá poznámka: Kdybych byla Davies a bylo to v televizi, tak bych znělku zařadila na konec první staroboleslavské části :).
Prohlášení: Žádná z postav není moje a kromě dobrého pocitu z toho nic nemám.

- část první, ve které zjistíte, proč Doctor nemá rád Prahu a jaké vtipy kolovaly na dvoře knížete Václava –

28. 9. 935, Stará Boleslav

Boleslav měl pocit, že spal jen několik minut, když jej probudil chlad. V místnosti bylo ještě šero, ale v zalepených očích ho přesto nepříjemně bodalo. Zjistil, že má přikrývku namačkanou pod sebou a celou noc ji zřejmě tiskl k sobě.
Přehodil si ji přes ztuhlé tělo. Po chvíli do ní zabořil i obličej. Snažil se znovu usnout, ale jako by mu žaludek i plíce svírala něčí ledová ruka.
Boleslav vstal. Přešel k oknu. Bylo chladno, lezavo a noc se ještě pořád pomalu rozpouštěla na staroboleslavských střechách. Ústa měl vyprahlá, a když na okamžik znovu zavřel oči, celý pokoj včetně podlahy a hliněného servisu po babičce Ludmilce se rozhoupal jako loď. Na spánek už tedy ani nepomyslel, ačkoliv věděl, že ho patrně čeká nejdelší den v životě.
Sklonil hlavu, jako by chtěl z okna pozorovat probouzející se město, a začal se tiše modlit. Nevěděl, jak dlouho tam stál. Ústa měl pevně sevřená a slovům, která šeptal, nebylo rozumět. Přesto se cítil Bohu mnohem blíž než za celý svůj život.

Když ho vyrušilo zaklepání, sluneční paprsky už začaly nesměle olizovat prostranství před kostelem.
„Pane?“ Sloužící Mstina pootevřel dveře a nahlédl dovnitř.
Pokusil se o úsměv.
„Můžeš vstoupit. Nespal jsem.“
„Prosím za prominutí. Avšak tento list jsem právě dostal od vyslance arcibiskupa mohučského. Prý je to naléhavé.“
Boleslav pozvedl obočí. „Vyslanec arcibiskupa v tuto ranní hodinu?“
„Také jsem se tomu divil, pane. Ale ukázal mi pověřovací list. Byl v naprostém pořádku.“
Natáhl k němu ruku se svitkem pergamenu, ale zastavil se v půlce cesty.
„Nevypadáš dobře, pane,“ upřel na něj starostlivě zrak. Možná až příliš.
Při pohledu do jeho nevyspalých očí udeřila Boleslava jako rána kladivem vzpomínka na jistou část včerejšího večera, kterou si nechtěl pamatovat.
„Proklínám ty zatracené rohy na medovinu, které nemohu položit, dokud je nevyprázdním,“ zasmál se, ale jeho hlas byl mnohem výše posazený než obvykle.
„To máš pravdu, pane.“
Zavládlo těkavé ticho.
Boleslav udělal krok dopředu, potom sebou trhl jako by dostal ránu a stáhl se zpět.
„Dej mi ten vzkaz.“
Když se jejich ruce nad svitkem pergamenu na okamžik vzájemně dotkly, Mstina rychle sklopil oči. Boleslav téměř pocítil osten lítosti. Tohle je další z věcí, která dneškem skončí.
„Asi bych už měl...“
„Běž. Chci být chvíli sám.“
Mlčky sledoval jeho vzdalující se záda.
„Udělej pro mě ještě něco,“ zavolal nakonec.
Ohlédnutí.
„Pomodli se za moji duši.“

Jakmile kroky odezněly, v rychlosti svitek rozvinul a přelétl ho očima.

Hodně štěstí.
D + A

Nepatrně se usmál, potom zašátral ve svém plášti, vytáhl drobný lesklý předmět a se zavřenýma očima k němu přitiskl rty.

23. 12. 2010, Praha

Doctor nastartoval Tardis ve spěchu, ani se nestihl podívat kam a do jaké doby míří. Když mu ale na obrazovce zablikal nápis Praha, 21.století, přemýšlel, jestli nemá ještě rychle změnit souřadnice.
To zvláštní město nad Vltavou předtím navštívil dvakrát. Poprvé se snažil vyřešit ten problém se zatoulaným mimozemšťanem, kterého naštěstí tamní obyvatelé považovali za oživlou hliněnou sochu. Pomáhala mu jakási hraběnka s prořízlou pusou a ostrým jazykem, a i když věděl, že už je skoro čtyři sta let mrtvá, zamrazilo ho při té vzpomínce v zádech.
Podruhé jen vystrčil nos a vzápětí se na něj s výkřikem: „Hele, to je čtverka! No ten s tou šálou!“ vrhla skupinka mladých, nebezpečně vyhlížejících žen. Div, že se stačil zamknout v Tardis a odletět.

Tok Doctorových myšlenek přerušil muž, kterého před okamžikem zázračně zachránil před ubodáním.
„Ehm. Přemýšlím, zda ti mám nejdříve poděkovat nebo se zeptat, kdo jsi.“
„Jsem Doctor,“ řekl Doctor a rozhodl se dát Praze třetí a poslední šanci. „A ty...?“
„Václav.“
Doctor přešel až k němu a pátravě se na něj zadíval.
„Václav?“ Mírně se zamračil, jak se snažil rozpomenout. „Václav kdo? V té vaší legrační zemičce se každý druhý jmenuje Václav.“
„Václav z rodu Přemyslovců, syn Vratislavův, kníže české země...“ věnoval až příliš dlouhý pohled své kožené botě. „Ne příliš dobrý kníže.“
„Dobře, dobře,“ přikývl, ale myšlenkami se už toulal docela jinde. „A teď mi řekni, Václave, byl jsi už někdy v Praze?“
Podezíravě si ho přeměřil.
„To má být vtip?“
Doctor se pro sebe usmál, narovnal si motýlka a položil ruku na kliku u dveří. „V tom případě se, milý kníže, připrav na menší šok.“

27. 9. 935, Stará Boleslav

Václavovy pocity byly téměř hmatatelné. Boleslav věděl, že jeho bratr byl odmalička špatný herec, přesto ho jejich síla překvapila. Strach. Smutek. Možná odpor. Nepochopení – ano, hlavně to.
„Tak se na mě podívej, bratře,“ zašeptal mu Václav, když se před začátkem hostiny objali. „Podívej se mi do očí,“ stiskl mu pevně rameno.
Boleslav cítil, jak mu ztuhly všechny svaly v těle. Pustil bratra, jako by se dotkl rozpálené pece. Odešel spěšně, plášť mu pleskal o stehna. A potom do sebe stále ještě chvějící se rukou nalil tři rohy medoviny.

Noc houstla a zlatavé tekutiny ve džbánech ubývalo.
Boleslav držel v jedné ruce poloprázdný roh, druhou poplácával bratra po zádech. Václav mu právě dovyprávěl vtip o Libuši, praotci Čechovi a třech Germánech a on se smál, až mu tekly slzy.
„Skvostnou hostinu jsi připravil, Boleslave.“
Vzmohl se jen na kývnutí. Medovina mu obalila myšlenky jako závoj, který nemohl odhrnout.
Jako by mu Václav viděl až pod kůži.
„Měl bys už dnes přestat s pitím, bratře,“ usmál se mírně.
Boleslav cítil, jak jeho ústa sama od sebe úsměv opětují.
„Nemůžu.“
Ruka s rohem mu poklesla a zbytek medoviny kapal na podlahu jako zlaté slzy slunečního boha.
Náhle popadl Václava za zápěstí.
„Musíš mi věřit,“ zamumlal a každé slovo mu činilo obtíže.
Václav postavil.
„Už máš dost, bratře. Řeknu, ať tě odvedou spát.“
„Ne!“ Chňapl po lemu jeho pláště, ale proklouzl mu mezi prsty. „Ať už se sítra ztane... zítra cokoliv... vždy jsem tě ctil jako bratra a panovníka... Věříš mi?“
Václav se na něj dlouho díval a potom pomalu zavrtěl hlavou.
„Jdu si lehnout. Promluvíme si zítra na mši, až ti medovina vyprchá z hlavy.“
„Budu tam,“ zašeptal Boleslav.

Komentáře (archiv): 

St, 2010-12-29 16:48 — neviathiel
Mimochodem, Doktor zapomněl

Mimochodem, Doktor zapomněl na svůj nepříjemný zážitek z Velikonoc na jižní Moravě. :D

St, 2010-12-29 17:02 — Rebelka
Nezapomněl, on jen teď

Nezapomněl, on jen teď vzpomínal na Prahu :). Na Velikonoční nedobrovolnou sprchu se nedá zapomenout. :D (Chudák, přijde mi, že se mu u nás dějí samé ošklivé věci.)

St, 2010-12-29 14:38 — Danae
Hoj, ty Štedrý večere, to je

Hoj, ty Štedrý večere, to je ale krása! Doctor a počátky české státnosti k sobě pasují dokonale. Jakto že máš všechny postavy tak sympatické? Fanynky, osudová slova, vtip o Libuši! Až zas něco odpracuju, dám si za odměnu druhou kapitolu :)

St, 2010-12-29 15:20 — Rebelka
No jo, některé postavy jsou

No jo, některé postavy jsou sympatické až moc. (Autorka vždycky tak trochu stranila Boleslavovi, je si toho vědoma a nestydí se za to. :o) )
Jsem ráda, že se ti to líbí. Moc ráda :o).

So, 2010-12-25 14:13 — Dangerous
Já jsem si říkala, že je to

Já jsem si říkala, že je to nějaké krátké, že mi Kleio, když betila, předčítala ještě další kousky!
Je to nádehrné, Rebelko, opravdu moc. Nevím, jak to děláš, ale cokoliv, co napíšeš, je takové! Je to příběh vážný, plný emocí, zároveň odlehčený komentáři a vtipy prohozenými jakoby mimochodem. Navíc vše, co napíšeš, působí strašně pravdivě. A... jednoduše to působí. Prostě působí.
Jsem z toho úplně vedle a moc se těším na další část(i)!
Dcero, dcero, jak já jsem na tebe pyšná! ^_^ Opravdu.
Nemám už slov.

So, 2010-12-25 15:19 — Rebelka
jééé

Ani nevíš, jak mě tvá pochvala potěšila, maminko moje kočičí.
To je takový můj vysněný styl psaní - vážný a zároveň odlehčený, aby čtenář pořádně nevěděl, na čem je :). A jsem strašně ráda, že jsi to tam viděla a že se ti to líbilo. Co si může člověk přát víc.
Dálší část hodím co nejdřív, fakt. Hned jak se vrátím od sestřenek.
Já taky nemám slov. Děkuju hrozně moc

Pá, 2010-12-24 21:58 — Lejdynka
To je překrásné!! Ale tak

To je překrásné!! Ale tak moc! Děkuji děkuji děkuji!
Ten krásný náznakový slash na začátku... mník! Chudinka Mstina :)
A ten chudák Boleslav...ano, bylo mi ho líto, moc. Což je přesně to, co jsem myslela a jak jsem si to představovala - lidský Boleslav.
A chuml-Václav, mimochodem! Tak krásně ic a starací a hodný...
No a Doktor - yay, já se tak těším, co řekne Václav na tuhle Prahu XD
Je to úžasné a moc děkuji za dáreček :)

Pá, 2010-12-24 22:46 — Rebelka
Jsem hrozně moc ráda, že se

Jsem hrozně moc ráda, že se ti to líbí. Já už to mám napsané celé, takže přesně vím, jak to dopadne, a u tvého komentáře se uculuju :). Další část sem hodím zítra nebo pozítří - ono je to dost dlouhé a kdyby se to mělo číst naráz, tak by to bylo asi únavné. Proto tohle kouskování.

Út, 2011-01-04 04:14 — Lejdynka
Líbí se mi to strašně moc. I

Líbí se mi to strašně moc. I napodruhé, a teď teprve VÍM, co Boleslav cítí, předtím jsem měla jen takové mžiky.
A když jsem to četla poprvé, myslela jsem, že v tom vzkazu o štěstí je A Amy. Tohle je prostě... *slightly dojatá ještě zpětně*
Strašně se mi líbí taky to, že jak Doctor vzpomíná na svou poslední návštěvu Prahy, tak vlastně neví, že za to, jak se na něj vrhly ty dámy, může on sám, protože jedné z nich řekl, že tam bude. To je prostě kouzelné :) A ještě bych ráda věděla, kdo je ta hraběnka? Jsem ahistorik, napadá mě jenom krumlovská hraběnka, kterou považovali za upíra, ale to asi nebude ona, co?
A ještě další otázka - co se stane, až se teď stane kostelová scéna? Jakože předtím ho Doctor zachránil, ale teď se to nestane, Václav musí zemřít, jenomže - neměl by se čas opakovat stejně? Tady jsem trošičku ztracená.
Boleslavovo závěrečné 'budu tam' bodlo. Tentokrát ano, ještě víc. Protože - au. Chudák.

Út, 2011-01-04 10:23 — Rebelka
Tahle hraběnka:

Tahle hraběnka: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kate%C5%99ina_Stradov%C3%A1 Viděla jsi Císařova pekaře a Pekařova císaře? Tak to byla ta, co pořád uháněla Rudolfa a on před ní utíkal :).
Taky jsem si až pak uvědomila, že to A zezačátku vypadá jako Amy. A za fanynky si Doctor může každopádně sám - myslím, že si říkal něco ve smyslu - ať si moje staré já taky užije :).
Kostelová scéna se bude dokola opakovat pořád stejně. Václava zachrání Doctor, on si udělá jakési kolečko v čase a bude žít dál jako Boleslav. Ono (a plně si uvědomuju, že se tímto prostě jen jakž takž snažím omluvit, že nedodržuju legendy) když jsem si pročítala jednotlivé teorie a legendy, tak je mezi tím vším tak děsný rozpor, že je naprosto jasné, že nikdo přesně nevěděl, co se před tím kostelem vlastně odehrálo. Navíc tam asi nebylo moc očitých svědků, protože (a na tom se docela dost kronikářů shoduje) Boleslav přikázal knězi, aby zvonil na maši o hodinu dřív, kdy ještě bude většina lidí spát. Navíc (a to mi taky přijde dost nelogické, i když se na tom historikové shodují) byl to právě Boleslav, kdo se pak ujal václavova těla a nechal ho převézt do Prahy. Takže tam prostě mohl dát jakoukoliv jinou mrtvolu. Určitě. Tak :).

-A A +A