Ufňukánek

Obrázek uživatele Rebelka
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 008

Přístupnost: Bez omezení
Shrnutí: ...kdyby v sirotčinci šikanovali ostatní Toma Raddla a ne on je...
Prohlášení: Povídka nebyla napsaná ze účelem zisku a postavy patři J.K.Rowlingové.
Poznámka: Veselé Vánoce, Keneu. Doufám, že mi odpustíš, že jsem se nechala poněkud unést příběhem a zapletla se do věcí, které se pomalu příčí zdravému rozumu...

Vzduch byl těžký a hustý, jen do něj zabořit nůž a ukrojit. Ne, dýchat jsem vážně nemohl. Očí bylo hodně, všude kolem, štiplavé, ukusovaly ze mě po troškách, jen běžte a uždibněte si z Tomáška ufňukánka; je ho tu dost pro všechny.
Stáli kolem mě, radši jsem se na ně nedíval, ale zacpat uši jsem si nemohl
(„žalobníčku!“)
zaryl jsem pohled do země, zaťal pěsti, bylo to hrozné, mnohem horší než rýsováčky pod dekou a šťouchance, nedalo se to vydržet.
„Pojď sem, Sebastiane.“
Měl zrzavé vlasy a spoustu pih, ne, že bych se ho přímo bál, ale všichni ostatní stáli za ním.
„A ty taky, Tome.“
Několik šouravých kroků.
„Sebastiana moc mrzí, co se stalo, Tome.“
Nemrzí, věděli to všichni a jenom ona měla tak dlouhé vedení.
„A omlouvá se ti, že je to tak, Sebe?“
Kývnutí.
(Neomlouvá!)
Chtěl jsem křičet na toho zrzavého pitomce, na tu starou brýlatou krávu s drdolem, která nevidí a nechce vidět, na všechny kolem (ty reflektory očí zářily pořád jenom na mě, rozpouštěl jsem se v jejich jasu), bolelo to, strašně moc, ne na povrchu, ale kdesi uvnitř a já chtěl křičet, ale byl jsem zticha.
Stáli jsme téměř u sebe, byl o hlavu vyšší než já a měl zubatý úsměv (moc si nemysli, Tomášku fňukánku, večer si na tebe zase počkáme ve sprše a schováme ti kalhoty, ha ha ha). Natáhl ruku a já ji musel přijmout.
Přál jsem si zabíjet pohledem, chtěl jsem mu ublížit, aby křičel aspoň jednou tak jako já každý večer.
(Nenávidím tě, Sebastiane Weasley!)
Naše ruce se spojily, na okamžik. Tu vteřinu si budu pamatovat až do konce.
A on potom zařval. Foukal si do dlaně, nechápavý výraz, možná i trochu strachu, tak se na mě nikdy nedíval.
A tehdy jsem se narodil poprvé.
***
„U vás v rodině jsou všichni kouzelníci?“ zeptal se Harry.
„Hm – nejspíš ano,“ řekl Ron. „Myslím, že maminka měla bratrance z druhého kolena, kterej byl účetní, ale nikdy o tom nemluvila.“

***
Bolest byla dobrá.
Když jsem utíkal po chodbě a když se vrchní sestra schválně koukala stranou.
Tehdy jsem mu podal ruku a stalo se to divné cosi. Byl klid. Chvíli. Tom čaroděj. Hrozivý. Věřil jsem, že to nebyla jen náhoda, že tu něco je, něco ve mně, k čemu bych tu sakra jinak byl, musel jsem být něco víc než jen Tomášek ufňukánek, věřil jsem tomu. Kouzlo se ale vypařilo a po čase jsem začal pochybovat i já.
***
„Víš,“ Ron ztišil hlas a rozhlédl se kolem sebe, „myslím, že měl něco společnýho s Voldemortem.“
„S… týjo a to se nebojíš říkat jeho jméno nahlas?“ Z Harryho hlasu obdiv přímo odkapával.
„No, abych řekl pravdu, ještě jsem si na to pořádně nezvyk,“ sklopil Ron oči a nepřiměřeně dlouhou dobu sledoval záplatu na svém hábitu.
Chvíli bylo ticho.
„Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, s kým taky, ale spočítal jsem si, že takovej bratranec z druhýho kolene může být klidně dost starej na to, aby se s… s ním znal. A navíc,“ Ron se významně odmlčel, aby se ujistil, že ho Harry poslouchá, „Voldemort přece vyrůstal v sirotčinci, chápeš?“
Harry zavrtěl hlavou a v hloubi duše si přál být aspoň o trochu zábavnějším společníkem.
„Spousta kouzelnickejch rodin dává svý děti, když neuměj čarovat, do sirotčince, to dá rozum.“

***
„Pořádně ho držte.“
Oháněl jsem se na všechny strany, byli jsme zrovna všichni na výletě, celý sirotčinec, a já udělal tu pitomou chybu, že si zašel dál do lesa k jezeru, zahlédl jsem tam totiž jeskyni, která mě přitahovala. Zatraceně moc přitahovala.
Sebastian skoro přitiskl svůj obličej na můj.
„A teď mi řekni, jaks to sakra udělal,“ zašeptal.
„Co udělal?“ Věděl jsem moc dobře, co myslí, ale chtěl jsem, aby to řekl nahlas před všemi těmi idioty.
„Ten… trik s tou rukou,“ mluvil nenuceně.
Neřekl jsem ani slovo, bál jsem se, to ano, ale naučil jsem se nedávat najevo své pocity, působilo to mnohem děsivěji.
„Mluv, Raddle.“
Mlčení.
S triumfálním výrazem v obličeji vytáhl ruku, kterou celou dobu držel za zády, a napřáhl ji před sebe.
Zaječel jsem. Přímo před obličejem se mi svíjel had, asi užovka, nevím, a on ji přibližoval pořád ke mně.
Vřískal jsem, nenáviděl jsem hady, nenáviděl.
„Dej to pryč, Weasley!“ Snažil jsem se odtáhnout, ale drželi mě pevně, cítil jsem, že už to dlouho nevydržím a omdlím, celé tělo jsem měl jako v ledovém brnění. Had se mi lehce otřel o tvář. Do očí mi vhrkly slzy, snažil jsem se je zahnat - to tak, Tomášek ufňukánek, to tady opravdu dlouho nebylo – ale nedařilo se mi.
„Hele, už bulí,“ všechny rozmazané obličeje se začaly usmívat a jejich šklíbance se pořád rozšiřovaly.
Najednou se asi zastavil čas, zní to kýčovitě, ale mně to tak tehdy vážně připadalo, ten okamžik si budu pamatovat do smrti.
„Nebreč, vyděsssíme je,“ špitl had měkce a usmál se.
A tehdy jsem se narodil podruhé.
***
„Určitě mu musel kdysi dávno něco udělat, myslím Voldemortovi. Jinak by po naší rodině takhle nešel, nebyli jsme ničím zvláštní, takových kouzelnických hodin najdeš v Anglii stovky. V tom prostě muselo bejt něco víc,“ oči mu svítily vzrušením.
***
Ta příhoda s hadem se odehrála už strašně dávno, přesto ji mám v živé paměti. Krátce na to mě navštívil Brumbál a změnil můj život už navždycky.

Bolest byla dobrá. Weasley také řval bolestí, když umíral (pomalu) ve své zaprášené mudlovské kanceláři.

***
„A Vol… Voldemort zabil všechny tvé příbuzné?“ zeptal se Harry tiše. Vůbec nevěděl, jaký tón hlasu zvolit. Tohle bylo pro něj něco naprosto nepředstavitelného, taková hrůza, na druhou stranu se Ron tvářil docela klidně, jako by mu celá ta popularita a život bez rodičů vůbec nevadily.
„Jo, všechny,“ souhlasil a vytáhl z kufru krajíc tvrdého chleba v papírovém ubrousku. „Proto nosím do školy samý takový otlučený krámy.“
Harry se nepříliš úspěšně snažil zakrýt zbrusu nové boty z dračí kůže, které mu včera koupil taťka. („Mamince je neukazuj, myslela by si, že na to jsi ještě moc malý, ale já si v tvém věku přál přesně takové.“)
„A taky na mě všichni pořád zíraj, protože všechny z naší rodiny Voldemort zabil, jenom u mě se cosi zvrtlo.“
„Stejně ti to ale závidím,“ zamumlal po chvíli Harry.

Komentáře (archiv): 

Út, 2008-12-30 17:59 — Julie
Tleskajík

Já se přidávám k Danae, taky Ronovi věřím. Netvrdím, že se to zdravému rozumu nepříčí, ale v jeho situaci by měl zdravý rozum málokdo.
Každopádně příběh skrývající se za touhle povídkou bych si chtěla přečíst celý.

Čt, 2009-01-01 22:27 — Rebelka
Také by mě zajímalo, jak by

Také by mě zajímalo, jak by to nakonec všechno dopadlo...

Pá, 2008-12-26 21:20 — Danae
Wow

Rebelko, to je pravá AU perla. Já tomu Ronovi skutečně věřím.

So, 2008-12-27 00:12 — Rebelka
vážně?

Tomu se ani nechce věřit... Naopak jsem se celou dobu bála, že je tam Ron dostrčený strašně uměle. I když vlastně vsoupil do příběhu naprosto neplánovaně a sám ;).

Čt, 2008-12-25 16:07 — Keneu
Děkuji, Ježíšku!

taková drobná změna v minulosti a co to s příběhem vyvede...
líbí se mi to
Ale Ron, to se vážně skoro příčí zdravému rozumu. I když v tomhle AU je Ron asi (určitě) jiný, než ho známe.A Harry pravděpodobně šíleně rozmazlený.
Ještě jednou děkuji, Ježíšku!

So, 2008-12-27 00:07 — Rebelka
moje představy

Není zač...
Já se do příběhu úplně zapletla a v mých představách byl Voldemort ještě děsivější než *normálně* - protože lidé zatlačení do rohu jsou nejnebezpečnější. Ron by byl slavný, ale nesl by to těžko. (Představovala jsem si jako podobný pocit, který jsem měla s těmi rozhovory. Na jednu stranu se toho strašně bojím a všem vykládám, jak mě to štve, ale na druhou stranu už bych asi nesnesla, kdyby to vzal za mě někdo jiný...:) )
A Harry... právěže jsem si ho nepředstavovala jako rozmazleného. Byl by to průměrný kouzelník, uměl by bezvadně hrát famfrpál a tak trochu by cítil, že se na Ronovu pozici hodí o trochu víc než on...
Ale to jsou jen mé noční úvahy, které ti ani v nejmenším nevnucuji:).

Klíčová slova: 
-A A +A