Uííííííí… Íúúúúú…

Uííííííí… Íúúúúú… „Dobré ráno!“
„Dobré.“

Uííííííí… Íúúúúú… „Ahoj, Jitko!“
Zamávala.

Uííííííí… Íúúúúú…

Uííííííí… Íúúúúú…

Už ji zase začínala bolet hlava. Sáhla po telefonu.
„Pane Kropáčku, chtěla jsem vám připomenout ten náš vrzavý vchod. Můžete s tím konečně něco udělat? Děkuju.“

Uííííííí…
„Zavírejte tu!“
„Promiňte!“ Íúúúúú…

Uííííííí… Íúúúúú…

Uběhl týden. Zkusí to znovu.
„Pane správce, ty naše dveře,“ žadonila. „Víte, kolik tu za den projde lidí? Už se to nedá vydržet!“

Uííííííí… Íúúúúú…

Otevřela dveře. Nic se neozvalo.
„Pane Kropáčku, moc děkuju! Konečně můžeme normálně pracovat.“

„Ahoj, Jitko!“
Nadskočila leknutím snad půl metru. Asi si na to ticho bude zvykat dlouho.